RD - 4. kapitola

 Překlad: Marťa

Pravidla? Když mi Lemon tenhle sen prodávala, o žádných pravidlech nemluvila. Nebyla to součást legrace z toho, že jsem dospělá? Nemusela jsem se řídit pravidly, kromě těch základních, jako je nezabiješ a nepokradeš?

„O jakých pravidlech?“ Pokud některé z nich zahrnovalo nemyšlení / nesnění / nefantazírování o něm, už jsem byla ve vážném pokušení.

Musel slyšet, jak jsem byla podrážděná, protože se usmál. Opravdově se usmál, až mě to vzalo za srdce.

„Nic moc velkolepého. Máme pro tebe smartphone.“ Podal mi ho stále v krabici. „Je nastavený, ale můžeš z něj volat, kamkoliv chceš. Ta dvě pravidla jsou: pokud budeme venku, musíš dělat, co řeknu a kdy to řeknu a kdykoliv ti já nebo Lemon zavoláme, musíš to zvednout. Musím být schopný se s tebou vždycky spojit, bez ohledu na to, co budeš dělat.“

Jak ta pravidla procházel, vypadala jednoduše a zbytečně, ale telefon byl tak lesklý a hezký. Mnohem lepší, než můj jednorázový.

Možná jsem byla opravdu, jako kotě. Snadno jsem se rozptýlila.

Vstal. „Máme všechno?“

Rozhlédla jsem se po svém malém bytě, který se s ním uvnitř zdál ještě menší a pohled mi padl na hrací skříňku.

Něco uvnitř mě naléhalo, aby ji vzala. Což nedávalo smysl, protože jsem ji málokdy otevřela. Šla jsem a vzala ji. „Myslím, že bych si měla vzít tohle.“

„Co je to?“

„Byl to dárek od mé matky k pátým narozeninám.“ Stále jsem viděla její krásný, milující úsměv.

„Všechno, co potřebuješ vědět, je tady,“ řekla.

Nikdy jsem nechápala, co to znamenalo. Skříňka byla malá, vyrobená z lesklého tmavého dřeva a na okrajích zdobená květinami. Byly tam dvě zásuvky, ale obě prázdné. Nebylo to nic jiného, než hrací skříňka.

Podala jsem ji Enzovi a on ji otevřel.

Začala se linout melodie, kterou jsem znala nazpaměť. Po nehodě, která vzala mé matce život, byla ta skříňka má útěcha. Otevírala jsem ji a znovu a znovu ji poslouchala. Tak často, že je div, že se nerozbila.

„To je Monterranská státní hymna,“ řekl Enzo zmateně. „Ty rytiny na bocích – myslím, že byla vyrobená v Monteře. Stejný vzor jsem viděl na královské tapiserii v paláci.“

To chtěla, abych věděla? Snažila se mi říct, že jsem z Monterry? Proč mi prostě neřekla, kdo je můj otec, místo toho, aby kvůli tomu byla tak záhadná?

Enzo mi skříňku vrátil a zastavil tak cinkající melodii, než jsem ji dala do kufru. Pomohl mi vysvobodit Snickers zpod postele, přičemž celou dobu hlasitě a rozhořčeně bědoval.

Když jsem ho informovala o tom, že jsem připravená, trval na tom, že mi všechna zavazadla do auta odnese. Což bylo milé gesto, ale byla jsem schopná odnést si kufr sama. Tak nějak.

Nastoupit na zadní sedadlo auta by z toho udělalo situaci „Řidič slečny Bellamy“, tak jsem se posadila na místo vedle něj. Snickers konečně vzdala protestování a usnula. Nebo omdlela ze strachu. Nebyla jsem si jistá.

Sedět tak blízko něj mi připadalo, jako by to bylo včera. Byla jsem nervózní a podrážděná, protože zabíral celý prostor a kyslík kolem nás. I když jsem byla k smrti vyděšená z jízdy na motorce, zjistila jsem, že mi chyběla, protože jsem alespoň neměla jinou možnost, než kolem něj ovinout ruce. Což mě sklíčilo.

„Bojíš se něčeho? Koušeš si spodní ret. To děláš jen, když máš strach.“

Kdy si toho všiml? Bylo to tu noc, kdy jsme se poznali a já mu řekla, jak těžké je udržet finančně hlavu nad vodou? Nebo když jsem včera mluvila s Lemon?

Jak to, že jsem ho mohla současně milovat za to, že o mně něco takového věděl a zároveň na něj být naštvaná, že byl příčinou mého zmíněné starosti? Nemohla jsem mu říct, o čem jsem přemýšlela.

„Nikdy jsem neletěla. A i když můj mozek chápe, že logicky je to bezpečné, stále to vypadá děsivě.“

„Existuje větší šance na smrt při autonehodě, než při letecké havárii.“

Mělo mi to pomoct. „To pravděpodobně není něco, co bys měl říkat, když zrovna řídíš auto.“

To ho zase rozesmálo a já si nemohla pomoct – moje srdce poskočilo při pomyšlení, že jsem ho rozesmála.

„Přesto je létání velmi bezpečné. Věř mi.“

„A pokud je létání tak bezpečné, proč ho nazývají terminálem – koncem?“

Znovu se zeširoka usmál a já se musela nutit, abych se dívala z okna, protože jinak bych mohla udělat něco úplně idiotského a mírně nevhodného.

 

***

 

Měla jsme podezření, že létání v soukromém letadle mě pravděpodobně zničilo na celý život. Byly tam pohodlné sedačky, gauč a číšník, který mi nosil věci ještě předtím, než jsem na ně pomyslela. New York byl rušnější, než jsem čekala. Zeptala jsem se Enza, kde budeme bydlet a on mi věnoval záhadný úsměv. „Uvidíš.“

Čekala na nás černá limuzína a provoz nebyl nepodobný tomu, jaký jsem už zažila. Ale město žilo. Jako by kolem nás pulzovalo srdce a bylo tam tolik pohybu a vzrušení. Nemohla jsem si pomoct, ale vtáhlo mě to.

Lemon na nás čekala před butikem s francouzským jménem. Objala mě, přivítal ve městě a zeptala se, jaký jsem měla let a současně dávala pokyny lidem stojícím za ní, které představila, jako můj „tým“. Chtěli mě zkrášlit a pak mi pomoci vybrat oblečení. Čekaly tam plné regály a než bych je všechny prošla, ztratila bych se mezi nimi. Pak jsem si potřásla rukama s kamerovým štábem, který mě sledoval a Lemon i řekla, abych se neobtěžovala zapamatovat si jejich jména, protože se mnou nikdy mluvit nebudou. Jen mě natáčet.

Její tým, nebo tím myslím, můj tým mě vyvoskoval a vyleštil a upravoval, myslela jsem, že tam omdlím nudou. Když mě konečně považovali za připravenou, musela jsem být upřímná, pořád jsem vypadala, jako já, ale teď jsem měla vytvarované obočí, prodloužené řasy a opravdu hladké vlasy.

Všichni mi podlézali, ale já se podívala na Enza. Ten se na okamžik zastavil a podíval se na mě tak, jak ještě nikdy. Se zbožňováním? Než jsem na to přišla, jeho výraz zmizel.

Pak byl čas na oblečení a nejenže pro mě měli spoustu moderních kousků designových kousků, ale někdo jim řekl o mé lásce ke všem vintage věcem a byly tam i kousky inspirované druhou světovou válkou, spolu s několika šaty z  kolekce Dior New Look z roku 1947. Byla jsem v nebi.

Tahle část byla tak zábavná, že jsem si neuvědomila, kdy zapadlo slunce, a Lemon říkala, že s námi půjde do hotelu. Štáb s kamerou jel v jiném autě, jako první. Říkali něco o nastavení kompozice nebo nějaký jiný hollywoodský žargon, kterému jsem nerozuměla. Její bodyguard seděl na předním sedadle vedle řidiče, zatímco my ostatní jsme byli vzadu.

A kde mi Enzo dal jen dvě pravidla, Lemon jich měla asi milion. Jak jsem měla mluvit, chovat se na veřejnosti, další pravidla bodyguardů, bla, bla, bla. Chtěla jsem ji přerušit a říct jí, že Bůh dal Mojžíšovi jen deset přikázání, ale měla jsem podezření, že by to nedopadlo dobře. Nějak jsem ji přestala poslouchat a místo toho sledovala lidi na ulici.

Auto zastavilo a Lemon konečně přestala mluvit. Dveře se otevřely a já nemohla uvěřit tomu, jaká nádherná budova před námi stála. „Enzo, to je Plaza?“

„To je.“ Kývl.

To zařídil on. Musel. Té noci, kdy jsme se poznali, jsem mu řekla, že když jsem byla malá, byla jsem posedlá knihami o Eloise. Víc, než cokoliv jiného bych chtěla žít v Plaze stejně, jako ona. Znělo to romanticky a poutavě.

A teď jsem se chystala bydlet v hotelu, přesně jako ona. Z nějakého důvodu to způsobilo, že se mi sevřel krk a oči mi zaplavily slzy. Podařilo se mi poděkovat mu a ten jeho pohled v očích byl zpátky.

„Nemáš zač,“ zamumlal.

Přišel hotelový poslíček a slíbil, že se mi postará o zavazadla a o Snickers. Zeptal se, jestli mu ji nechám na starost a slíbil, že ji později přinese. S vědomím, že byla v dobrých rukou, jsem se své kočky vzdala.

Zevnitř byla vnitřní hala ještě krásnější, než zvenku. Zapomněla jsem na kamery, na Enza a Lemon, možná jsem i dočasně zapomněla své jméno. Byla jsem obklopená takovou elegancí a extravagancí, až to bylo téměř nesnesitelné.

Pak se ozval zvuk hlasitý, jako výbuch. Další věc, kterou jsem vnímala, bylo, jak mě Enzo přitiskl ke zdi a své tvrdé tělo tiskl k mému. Stínil mě. Nevěděla jsem, co se stalo a jediná věc, které jsem si byla vědoma, byla síla a teplo Enzova těla. Moje tělo si s úlevou povzdechlo, jako by říkalo: „Konečně!“ Jako bych přesně tam patřila.

Srdce mi bušilo a cítila jsem, že jemu také. Jeho pozornost byla obrácená ke dveřím a pozorně je sledoval. Cítila jsem adrenalin strachu, ale také adrenalin žhavého chlapa tisknoucího se ke mně, jehož ne-kolínská by mohla v ulicích vyvolat nepokoje, kdyby jeho vůni ucítily ostatní Američanky. Přestože byl můj život potenciálně v ohrožení, znovu jsem se ho nadechla a povzdechla si. O chvíli později se na mě podíval a zpočátku jsem se bála, že věděl, co jsem právě udělala, ale ta věc mezi námi tam byla zase. To horko. Vzduch mezi námi prskal a syčel. Rty se mi nedobrovolně oddělily a já chtěla jeho polibek víc, než cokoliv jiného.

S tím, co znělo, jako tlumené nadávky, Enzo couvl a já se přitiskl ke zdi a snažila se vzpomenout si, jak se vlastně stojí vzpřímeně. Lemon se krčila na zemi a Marco jí pomáhal vstát. Všimla jsem si, že jí neudělal totéž, co mě Enzo.

Také jsem si všimla, že na ten zvuk v hale nereagoval nikdo jiný. Dívali se na nás, jako bychom byli šílení.

„Byl to výfuk od auta,“ vysvětlila Lemon a otřela si kalhoty šité na míru. „Omlouvám se za to. Mají sklon být trochu nervózní.“

Trochu nervózní? Marco a Enzo přešli do plného režimu komanda, což byla pravděpodobně součást jejich popisu práce. Hádala jsem, že to byl dobrý náznak toho, že mě Enzo udrží v bezpečí, ale připadalo mi to maličko extrémní.

I když teď to byl můj život. Plný podivných extrémů, jako že jsem princezna a potřebuji osobního strážce. Přišel jeden muž, který se představil, jako Ryan, náš komorník. Do mého apartmá vedl speciální výtah a on dal klíčové karty mě a Enzovi.

Když výtah zastavil, Ryan řekl: „Představuji vám apartmá 628. Nebo, jak ho rádi nazýváme, Královské apartmá.“

Bylo to, jako ocitnout se ve Versailles. Byly tam akcenty zlaté, propracované dekorace na zdi a lesklé mramorové podlahy. Apartmá bylo větší, než stovka mých bytů dohromady. Bylo tam tolik pokojů. Zlatobílá jídelna s jídelním stolem pro dvanáct lidí, modrošedý obývací pokoj s masivním krbem a dětským klavírem. Zářící kuchyně šéfkuchaře, kde mi bylo řečeno, že budu mít na požádání svého vlastního kuchaře. Což bylo dobré, protože jediná věc, kterou jsem v kuchyni zvládala, byl nepořádek.

Hlavní ložnice byla neskutečná. Ložní prádlo a křesla byla jasně bílá. Chtěla jsem se komorníkovi předem omluvit za to, že na ně jistě něco vyliju.

„Můžeme vám dát, jakýkoliv druh polštáře si budete přát. Z paměťové pěny, hypoalergenní, do…“

„Ale můžete mi dát misku zelených M&Ms?“ Zeptala jsem se žertem.

Zdálo se, že to bral vážně. „Samozřejmě, slečno.“

Zastavila jsem se u okna a podívala se na všechna ta světla. Ryan nás informoval, že se díváme na Pátou Avenue a Pulitzerovu fontánu. Neviděli jsme toho moc, ale vzala jsem ho za slovo. Nechala jsem kabelku na posteli a vypadalo to, jako by se do té měkkosti propadla. Nemohla jsem se dočkat, až půjdu spát.

Ryan nám řekl, že apartmá má tři ložnice s osobními koupelnami a já pochopila, že tady Enzo bude bydlet se mnou. Byla jsem vděčná, že nás teď přinejmenším budou dělit dveře a chodba, zatímco budeme spát. Opakování včerejší noci jsem nepotřebovala.

„To je příliš,“ řekla jsem Lemon, když Ryan pokračoval v turné. Ukazoval nám 24 karátové pozlacené kohoutky a zářivě bílé mramorové koupelny. Nedokázala jsem si ani představit, kolik tu musela stát jedna noc. Uprostřed naší soukromé posilovny jsem hádala, že to bude pravděpodobně víc, než já vydělám za rok.

„Být princeznou se rovná luxus.“ Pokrčila rameny. „Diváci tohle chtějí vidět. Hotel nám také vychází vstříc, vzhledem k tomu, jak často tady královská rodina pobývá a oni díky tomu mají bezplatnou propagaci. Nemluvě o tom, že se jedná o jeden z nejbezpečnějších pokojů v celém hotelu.“

Po prohlídce dal Ryan jak mě, tak Enzovi vizitku a řekl nám, abychom se ozvali, kdybychom cokoliv potřebovali, a on se ujistí, že to dostaneme. S mírnou úklonou odešel. Lemon mě znovu objala a řekla, že zítra budu mít první rande a pošle pro nás auto. Kameraman tiše odešel a jak Lemon předpokládala, neřekl mi ani slovo.

Pak byla pryč a zbyli jsme tam jen já a Enzo. Sami. V apartmá velikosti paláce. S velkým podivným tichem mezi námi.

Řekla jsem: „Asi bych měla vybalit“ ve stejnou chvíli, kdy on řekl: „Půjdu se osprchovat.“

Ne, vůbec to nebylo trapné. Když jsem se otočila na patě, běžela jsem do bezpečí svého pokoje.

Vlastně jsem neměla co dělat. Oblečení, které jsem si předtím vybrala, ještě nepřivezli. Rozhodla jsem se také osprchovat. Oblékla jsem si jeden z měkoučkých hotelových županů. Šla jsem do koupelny a zastavila se u dveří. Slyšela jsem Enza. Zpíval. Italsky. A byl opravdu dobrý.

Snažila jsem se nehihňat a zavřela jsem za sebou dveře do koupelny. Pustila jsem sprchu a čekala, až se zahřeje voda. Podívala jsem se na bidet a přemýšlela, jestli na jeho funkčnost přijdu sama. Byla tady velká vana na nožičkách a já přemýšlela o tom, že sprchu vynechám a dám si koupel. Byl to dlouhý den.

Všimla jsem si něčeho za vanou. Dlouhého černého spoje uprostřed kachlové zdi. Šla jsem ho prozkoumat, a když jsem zatlačila, uvědomila jsem si, že to byla tajná chodba – chodba s dveřmi na konci.

Tajná chodba! To je super, ne? Než jsem se stačila pořádně podívat dovnitř, vyletěla z tajné chodby můra a začala poletovat kolem mě.

Neexistovala slova, kterými bych vyjádřila, jak moc jsem nenáviděla brouky. Zvláště ty můrovité. Okamžitě jsem zakřičela a začala se rozhlížet po něčem, co by tu sebevražednou bestii mohlo zabít.

Právě, když jsem sevřela ruku kolem kartáče na vlasy, dveře koupelny se otevřely a dovnitř vběhl zadýchaný Enzo s měkkým ručníkem uvázaným kolem pasu. S mokrými vlasy a kapičkami vody, které mu stékaly po těle. Ve skutečnosti to trvalo vteřinu, kdy jsem přilepila oči na jeho hezky tvarované tělo, než na mě můra znovu zaútočila a já zakřičela a upustila kartáč na zem.

„Zapomněl jsem, že se bojíš hmyzu.“ Vykročil vpřed a natáhl se, aby můru chytil a já chtěla znovu křičet kvůli jeho blízkosti.

Na chvíli zůstal stát vedle mě a díval se na mě. Ztuhla jsem a všimla si jeho pulzující tepny na krku, těsně pod čelistí. Prudce se nadechl a můj vlastní tep na ten zvuk zběsile reagoval. Díval se na mé rty a já přemýšlela, jestli mě chtěl políbit. Zůstali jsme tak déle, než by se považovalo za normální, a pak náhle odešel, šel do svého pokoje a otevřel jedno z oken. Pohled na Enza, oděného jen v ručníku v mé dočasné ložnici, dělal s mými ženskými partiemi vtipné věci. Pustil můru na svobodu.

„Tak. Tvoje malá nemesis je pryč.“ Vrátil se do chodby a usmál se na mě. Jako bychom se téměř políbili.

„Na tomhle nic malého nebylo. Bylo to, jako Mothra. Jako by snědla radioaktivní materiál a teď měla chuť na lidské maso.“ Třásla jsem se, ale nemohla jsem poznat, jestli to bylo ze smrtelného setkání s můrou nebo z polonahého Enza.

„Odkud se tady vzala?“

Ukázala jsem Enzovi tajnou chodbu za koupelnou a on ji zkontroloval. Řekl, že vedla do panické místnosti. S tím, jak mi tlouklo srdce a mysl mi šílela z toho, co se téměř stalo, se mi taková místnost mohla hodit. Než se vrátil ke mně, ujistil se, že jsou dveře bezpečně zamčené. Pak jsme stáli blízko u sebe a já si toho byla vědoma každým kouskem těla. „Dobře. Pokud je to všechno, půjdu se osprchovat.“

Stále měl ten pobavený výraz na tváři. Jako by celá ta situace byla tou nejzábavnější věcí vůbec. „Prosím, nemysli si, že bys mě mohla zastavit.“

Moje tvář zrudla a já zjistila, že i když byl nepříjemný, pořád jsem ho chtěla políbit. A udělat, co navrhoval.

Popuzená jsem se přitiskla k jeho hrudi a snažila se ho vytlačit ze dveří. Zasmál se mým snahám s ním pohnout, ale nakonec odešel. Než se zavřel ve své koupelně, pískal si melodii, kterou předtím zpíval.

Zavřela jsem své dveře a zamkla je. Ale jestli ho to mělo udržet venku nebo mě uvnitř, to jsem si nebyla jistá.