CIM - 11. kapitola

 Překlad: Lucianna

Gunnar nakouknul na Katy, bolestně si vědom toho, jak moc se snaží nebýt pobavená, jeho kompromitujícím stavem. Jaké to bylo dobrodružství. A ona také naplánovala tak hezký den, s šancí pro ně dva, strávit spolu nějaký čas, a jako milovníci koní, pomoct Shilohovi, překonat jeho strach z jízdy na koni. A nyní tady seděli, Gunnar seděl na jednom kameni, se zraněnou nohou, nataženou na dalším, a Shiloh byl nejspíš z koní vyděšený nadosmrti.

Samozřejmě, že on zachránil toho kluka, řekl si sám sobě, a doufal, že při tom vypadal zatraceně hrdinsky, když seskočil z koně, který se vzepjal na zadní, chytil to dítě a přetočil se s ním, než dopadl na zem. Krátké zachvění, přeběhlo Gunnarovi po ramenou, při vzpomínce na toho medvěda, jak zuřivě to zvíře vypadalo a jak rychle se objevil, a řítil se k jejich malé jezdecké skupině, v návalu nevrlého řevu a lesknoucích se zubů. Alespoň že se zdálo, že vyděšení koní, způsobilo medvědovi paniku, nebo aspoň přehodnocení jeho plánů, a utekl. Díky nebesa, za malou – velmi malou – službu.

Ale teď, když bylo po dramatu a koně utekli, ani ten polibek, který Katy nabídla jako odměnu, mu nezlepšil náladu. Gunnar si ztěžka povzdechl. Noha ho bolela jak čert, a byli uvězněni v lese. Krásný den, vskutku.

„Spratci. Speciálně trénujeme naše koně, neopouštět své jezdce,“ zamumlala, když jemně vyšetřovala jeho koleno. „To je důvod, proč jsem je na dnešní vyjížďku vybrala.“

„To vážně vytváříte scénáře, kdy medvěd vyběhne z lesa na vaše koně, abyste je mohli naučit… co, schovat se za strom a počkat až bude čistý vzduch?“ Gunnar zvedl obočí. „Co by mě opravdu zajímalo, jak trénujete toho medvěda.“

Přestala s vyšetřováním, a kdyby se takhle zamračila předtím, když se to všechno pokazilo, byli by právě teď napůl cesty do Inglenook a vyvrknuté koleno, by měl medvěd. „Nevypadá to, že by bylo něco zlomené,“ řekla, ukázala na jeho nohu, a zvedla se.

Sakra, to jí mohl klidně říct. Ale doufal, že by mohla… udělat něco, aby to bylo lepší, jako s jeho žebry před dvěma dny, nebo ještě lépe, jako s Tuxem, minulý týden. Protože se opravdu netěšil na to, co vypadalo tak na pěti mílovou túru, s oteklým kolenem.

„Myslím, že bychom si tady mohli udělat pohodlí, dokud nedorazí pomoc,“ pokračovala, když prohlížela okolí. „Shiloh může nasbírat nějaké suché větve a já rozdělám oheň, než slunce zapadne za horu.“

„Jelikož to nevypadá, že by tu byl nějaký mobilní signál, mohu předpokládat, že máš v kapse satelitní telefon?“

Věnovala mu podivný pohled, pak protočila oči a zvedla blízkou větev.

„Můžu se teda zeptat, jak máš v plánu kontaktovat pomoc, na kterou budeme pohodlně čekat?“

Zjevně shledala tuhle otázku zábavnější, než tu první. „Ti nevychovaní koně, to udělají za nás.“ Zvedal obočí, čímž ho přímo napodobovala. „Myslíš, že když se tři koně bez jezdců, objeví v Inglenook, někdo je prostě odsedlá a dá jen tak do stájí?“ Odfrkla si. „Věř mi; tyhle lesy, se budou hemžit muži na všem, od koní po čtyřkolky a čluny, prohledávající pobřeží, během hodiny. A oba vrtulníky Nova Mare, budou ve vzduchu během minuty, co je zavolají.“

„Promiň, že prasknu tvou bublinu, ale slyšel jsem jednoho ze stájníků říkat, že tihle koně jsou v Inglenook sotva šest dní, takže nejspíš ještě nebyli takhle daleko na vyjížďce. Kdo ví, jak daleko může být ta stodola, do které utečou?“

Katy na něj zamrkala a pak svěsila hlavu. „Sakra. To znamená, že bude po setmění, než někdo zjistí, že jsme se ztratili.“ Objala se a pohlédla na Shiloha. „Je mi líto, že Margo bude muset strávit celou noc obavami o to, jestli není její syn zraněný.“

„Není to tvoje chyba, Katy,“ řekl Gunnar protáhle, rozhodnutý půjčit si řádek z knihy rodičovství, od Roberta MacBaina. „Vlastně, bych řekl, že obviníme toho medvěda.“

Viděl, jak sevřela čelist a jeho úsměv se rozšířil, když se otočila na patě a odkráčela pryč.

Gunnar si dal ruce za hlavu, když se opřel zády o strom a sledoval, jak vtáhla Shiloha do sbírání suchých větví, pak zavřel oči a povzdechl si. Kromě toho, že měl vymknuté koleno a Margo bude mít obavu o svého syna, jemu se docela líbila představa, být uvězněn v lese s Katy. Protože stále bylo v noci dost chladno a nejlepší způsob, který znal pro dva nepřipravené lidi, jak zůstat v teple, bylo tulení.

Ok, dva a půl člověka. Ale i s dítětem, tulícím se mezi nimi – o čemž nepochyboval, že na tom bude Katy trvat – Gunnar věděl, že jeho paže jsou stále dost dlouhé, aby měl slušný kontakt.

Prudce otevřel oči o dvě minuty později, když Katy klesla na kolena vedle jeho nohy. „Dej mi svůj nůž a tričko,“ nařídila a natáhla ruku.

„Proč?“ zeptal se, ačkoliv se natáhl a odepnul svůj multifunkční nůž.

„Protože tady nemůžeme zůstat sedět a nic nedělat celou noc.“ Vyškubla mu nůž z ruky a pak ho použila, aby na něj ukázala. „Potřebuji to tričko, co máš pod mikinou.“

„Proč?“

Otevřela zubatou čepel. „Abych udělala bandáž na tvoje koleno.

Vzal ji za ruku, když nůž klesl k jeho kotníku. „Proč?“

Posadila se na paty a nadechla se pro uklidnění. „Protože Shiloh zjevně viděl příliš mnoho pořadů o přírodě a není zrovna nakloněný tomu, strávit noc v lese, o kterém bezpečně ví, že jsou tam medvědi. To dítě je skutečně vystrašené,“ pokračovala se smutným úsměvem. „Je to takový domácí poustevník, a než se přestěhoval sem, největší kus lesa, ve kterém se nacházel, bylo půl akru křoví na opuštěné parcele nedaleko jeho domu.“

„Takže očekáváš, že odtud odejdeme?“

„Stále máme čtyři hodiny denního světla, a nemůže to být víc než… kolik, dvě nebo tři míle do Inglenook?“

„Zkus pět.“ Zatraceně, chtěl se tulit, ne jít pět mil nahoru a dolů horami, s oteklým kolenem. Pokud odtud odjede na čtyřkolce, bude zpátky v práci maximálně za dva dny. Ale jestli bude muset jít pěšky, jeho koleno bude velikosti fotbalového míče, zítra ráno, a bude odstavený týden.

Podívala se dolů na jeho koleno, které už bylo oteklé tak, že to bylo vidět přes jeho džíny, pak vzhlédla a – Kriste, to bylo za záblesk v jejích očích?

„Vzmuž se, Wolfe. Jsem si jistá, že jsi byl na mnohem delších pochodech a s horšími zraněními, když jsi byl v… ve svém dřívějším životě.“ Vytáhla svou ruku zpod jeho a ukázala na jeho hruď nožem, pak vzala lem jeho nohavice kalhot a rozřízla ji čepelí. „Jestli se stydíš, nebudu se koukat, zatímco se budeš svlékat.“

Pro lásku boží, jaký dřívější život?

Gunnar trhnutím rozepnul patentky na mikině a přetáhl si ji přes hlavu, vděčný za to, že ji nepřipoutal k sedlu, když zastavili, aby se koně napili. Protože jediná věc, by byla horší, než jít pět mil s oteklým kolenem, a to kdyby musel jít polonahý v horách v Maine, v červnu.

Katy přestala řezat jeho nohavici a posadila se zpátky na paty a rozhlédla se. „Shilohu!“ zavolala, když spatřila to dítě pár yardů daleko na cestě před nimi. „Zapomeň na dřevo na topení a zkus najít pěkně rovnou, silnou větev, která bude dlouhá asi tak, jak je pan Wolfe vysoký.“ Pohlédla dolů a otočila multifunkční nůž v ruce, pak znovu pohlédla Shilohovým směrem. „Pokud bys nenašel cokoliv, co by sis myslel, že by mohlo fungovat jako turistická hůl, pak se rozhlédni po mladém stromku, asi tak silném jako tvoje zápěstí a uřízni ho.“

„Půjdeme domů?“ křikl Shiloh, upustil náruč větví a rozběhl se k nim. „Takže nebudeme muset spát v lese?“

„Přesně tak,“ řekla Katy vesele.

Gunnar viděl, jak světlo opustilo Shilohův pohled, když to dítě pohlédlo na něj a pak zpátky na Katy. „Ale já myslel, že pan Wolfe, si zranil nohu a nemůže chodit. My… nemůžeme ho tady nechat samotného, s medvědem na blízku. Bude tma, než ho budeme moct vyzvednout.“

„Na to je ta vycházková hůl, Shilohu. Pan Wolfe, půjde s námi. Bude to trvat trochu déle, ale i tak bychom měli být doma před setměním.“

Gunnar si stáhl tričko, aby zakryl povzdech, ale zastavil se s ním v půlce pohybu, když slyšel Katy říct, znovu dost vesele, „Podívej, Shilohu. Začneš trávit víc času venku a až vyrosteš, budeš mít přesně tak široký hrudník, jako pan Wolfe.“

„Tolik k nenakukování,“ zamumlal Gunnar zevnitř trička.

„Promiň,“ řekl ten-stále-veselý hlas. „Zapomněla jsem.“

Dokončil stáhnutí trička, a viděl Shiloha, zírat na jeho hruď, a oči toho dítěte byly vykulené… sakra, nedokázal říct, jestli to bylo ohromení, nebo hrůza.

„Taky budu mít chlupy všude, takhle?“

Ne, rozhodně to nebylo ohromení. Gunnar protáhl obě ruce do rukávů mikiny, ale ztuhnul s ní opět napůl přes hlavu, když slyšel, „Pokud budeš mít štěstí, tak ano,“ ve stejnou chvíli cítil, jak mu čepel řeže džíny nejistě až po stehno. „Protože náhodou vím, že holkám se líbí kluci se zarostlou hrudí,“ pokračovala a mrkla na Gunnara, když konečně vystrčil hlavu z mikiny.

Hezké. Teď to dítě vypadalo, že bude zvracet. „Možná si teď nemyslíš, že je důležité, co se holkám líbí,“ řekl Gunnar suše, když si zapínal patentky na mikině, „ale věřte mi, pane Foxi, za pár let to bude důležité.“

„Takže, jak to bude s tou turistickou holí?“ zeptala se Katy.

Shiloh se na Gunnara díval dalších pár vteřin, pak se otočil pryč. „Najdu si taky nějakou. A myslím, že tě nechám seříznout na jejím konci hrot – na ne obou,“ mumlal, když mířil trochu dál po cestě. „Takže já a pan Wolfe, budeme ozbrojení, kdyby se ten medvěd vrátil.“

„Ví Margo, jak špatný vliv máš na jejího syna?“ zeptal se Gunnar, když Shiloh, stále si mumlajíc pro sebe, zatřásl malým stromkem, než se pohnul k dalšímu.

Katy se ohlédla přes rameno na to dítě a usmála se. „Z toho, co jsem krátce mluvila s Margo, tenhle týden, jsem pochopila, že důvodem, proč opustila Arizonu a, jak by řekl Shiloh, ´táhla svého syna přes celou zemi až skoro do Kanady´, bylo vystavit ho vlivu venkovských, mužných mužů.“

„Oni nemají mužné muže v Arizoně?“

„Ne takové, jako máme my tady, podle Margo. Řekla mi, že potom co strávila pár hodin rozhlížením po městě, před jejím pohovorem s Olivií, byla ochotná udělat cokoliv, aby získala tuhle práci.“ V jejích živých, šedých očích, se objevil náznak záblesku. „Taky mi řekla, že Shiloh nebyl jediným důvodem, proč se chtěla přestěhovat do země krásných obrů.“ Zvedla tričko. „Margo je rozvedená tři roky, a nabyla jsem dojmu, že je osamělá.“

„Takže Shiloh nebyl kolem mnoha mužů od svých čtyř let?“

Katy překvapeně vzhlédla. „Příští měsíc mu bude devět. A já myslím, že navštěvoval svého otce… příležitostně.“

Teď to byl Gunnar, kdo byl překvapený. „Devět? Počkej, jak je starý tvůj synovec, Angus?“

„Právě mu bylo osm.“

„Ale je skoro o půl stopy vyšší a musí vážit dvakrát tolik, co Shiloh.“

Odfrkla si. „To proto, že Angus je horal a Shiloh je…“ Pokrčila rameny. „Myslím, že v matčině straně, nejsou moc robustní lidé.“ Začala řezat tričko na široké pásy. „Nevím, jak vypadá Shilohův otec, nebo jak je vysoký.“

Gunnar využil toho, že byla zaneprázdněná, aby udělal svou vlastní prohlídku, nyní obnaženého kolena, opatrně dloubal a šťouchal, a snažil se neškubat sebou.

„Bude to nepohodlné.“ Přestala trhat tričko na tak dlouho, aby po něm střelila pokřiveným úsměvem. „Ok, bude to bolet jako čert, ale chůze by neměla udělat větší škodu.“

„To je profesionální diagnóza, nebo odhad?“

Zvedla obočí. „Dal bys přednost druhému názoru od Gretchen?“

„Bez urážky,“ zamumlal, když položila nůž a mu zvedla koleno. „Ale jediný pacient, na kterém jsem tě viděl pracovat, záhadně zmizel. Nebo sis nevšimla, že se Tux ztratil?“ Ušklíbl se, když vzhlédla. „Možná by sis měla přivést kočky ze stodoly, když trénuješ své koně, aby neutekli pryč.“

Místo roztomilého, sexy zamračení, po kterém toužil, Katy jednoduše znovu protočila oči. „Tux je puberťák. Nechtěl jít do Spellbound Falls bydlet se zábavnou, Angusovou tetou; těšil se na novou várku kočičích holek, které by mohl pronásledovat, a se kterými není nijak příbuzný.“ Začala mu omotávat látku kolem kolene. „Objeví se tak za den nebo dva, zhltne dvě libry jídla, bude spát pět dní a pak bude příští týden znovu prohánět holky.“

Ale pak se posadila zpátky na paty a její výraz by ostražitý. „Co jsi naznačoval tím, když jsi řekl, že Tux záhadně zmizel potom, co jsem na něm pracovala? Myslíš, že trávil většinu času ve tvé chatě proto… že jsem ho vyděsila?“

„Ne,“ řekl Gunnar protáhle. „Prostě se mu líbí, že vytáhnu pivo a popcorn, když přijde. Takže, budu žít?“ zeptal se, ukazujíc na svou nohu.

Několik úderů srdce ho pozorovala, s jasnou snahou rozhodnout se, jestli mu věří, nebo ne, pak stočila znovu svou pozornost k jeho kolenu, aniž by odpověděla. Když ho nakonec ovázala ke své spokojenosti, stejně tiše mu podala jeho multifunkční nůž, vstala a odešla několik yardů po cestě.

Gunnar usoudil, že nebude znovu vytahovat téma Tuxova zázračného uzdravení – aspoň ne v dohledné budoucnosti.

O deset krátkých minut později, a když byli všichni tři vyzbrojeni špičatými holemi, se jejich nešťastná jezdecká expedice, změnila na turistické dobrodružství, když mířili dolů po stezce – což bylo v tu chvíli nahoru. Shiloh trval na tom, že Katy také potřebuje hůl s ostrým hrotem, s tím že ji rychle ujistil, že to je jen pro případ, že by se jedna z jejich zlomila, protože on a pan Wolfe, ji ochrání, kdyby se další medvěd, objevil na jejich cestě. Nebo los, nebo rys, nebo kojot, nebo mýval – ten poslední bývá dost zlomyslný, vysvětlil Gunnarovi, pokud je náhodou naštvaný.

Uvědomujíc si, že špičatá hůl, mohla být stejně smrtící, jako zahradní hrábě, v rukou Katy, neměl Gunnar to srdce, říct Shilohovi, že pokud medvěd znovu ukáže svou ošklivou tvář, budou se skrývat za nejbližším stromem, zatímco slečna MacBainová, nakope jeho ubohý zadek.

Ale chlapcova statečnost, naštěstí Katy znovu rozesmála, stejně jako se její ramena otřásala tichým smíchem, když Shiloh řekl, že aby se nebála, že bude hned za ní. Ona by měla být uprostřed, prohlásil, a pan Wolfe, by měl být vpředu. Protože, informoval Gunnara, ve vlčí smečce, ten nejslabší vždycky vede a udává krok, takže nezůstane pozadu, aniž by si toho všimli ostatní – ale upozornil Katy, že to byl právě vtip, protože pan Wolfe, byl zraněný.

Ale tempo, které udával Gunnar, bylo zjevně příliš pomalé, když Katy zavolala a zastavila ten nucený pochod, ani ne o hodinu později. Okamžitě zastavil, aniž by se chtěl hádat, když viděl, že stezka stoupá před nimi prudce vzhůru.

„Ok, tohle nefunguje,“ řekla Katy, když ho dovedla na kraj stezky. „Sedni si,“ nařídila, a jen ho strčila na nízký balvan. Klesla na kolena před jeho nohami, s levou plně odhalenou, když odřízla látku od místa, kde se díkybohu zastavila s řezáním kalhot v půlce stehna. „Tvoje kulhání se postupně zhoršuje,“ pokračovala, částečně rozbalila bandáž a přitiskla prst na nalité maso nad jeho čéškou a pak sledovala jeho reakci. „Otékáš jak balón.“

„Jo,“ souhlasil, ohlédl se a opřel se o strom za balvanem. „Vyvrtnutá kolena to dělávají, když ignoruješ jejich křik.“

Zvedla k němu ustaraný pohled. „Omlouvám se, já vím, že to bolí. Ale nevím, co jiného dělat.“ Náznak úsměvu, najednou zvedl jeden koutek jejích krásných úst. „Kdybys byl o deset liber lehčí, mohla bych tě nejspíš odnést na zádech.“

Natáhl se a pomalu si rozepnul mikinu, zatímco držel její pohled, šťastný, že má znovu její úsměv. „Jsem si dost jistý, že bych mohl setřást deset liber, kdybych se svléknul.“

Plácla ho rukou po jeho, se smíchem. „Ale přidal bys dvacet liber ovádů, cestujících na tvých zádech, jakmile by uviděli tvoje velká, široká, nahá…“

„Určitě mám žízeň,“ řekl Shiloh a vyskočil na balvan vedle Gunnara.

Katy odtáhla ruku pryč, sedla si na zem zády k nim, natáhla si nohy před sebe a se zasténáním zakroutila chodidly. „Jezdecké boty nejsou dělané na pěší turistiku.“ Ohlédla se přes rameno na Shiloha. „Potřebovali bychom pití. Půjdu se za chvíli podívat, jestli najdu blízko zdroj vody.“

Gunnar by radši, kdyby našel blízký zdroj piva.

„Nemůžeme pít z potoka,“ řekl Shiloh. „Mohly by v ní být bakterie a způsobit nám průjem. Nebo tam může být… gra… giar…“ Podíval se na Gunnara. „Může tam být parazit, který je od bobrů, nebo jiných zvířat, kadících do vody.“ Podíval se znovu na Katy. „Můžeme pít jen z pramene, a jenom z takového, který vytéká přímo ze země.“

Gunnar by rád věděl, proč se to dítě vždycky dívá na něj, když něco vysvětluje.

„Je to giardióza,“ řekla Katy, přetočila se na kolena a postavila se. „A slibuji, že nám najdu pěkný, čistý pramen, a snad blízko.“

„Nebo,“ řekl Gunnar, „ty a Shiloh můžete najít pramen cestou do Inglenook, zatímco já si trochu zdřímnu, zatímco budu čekat, až se vrátíte mě vyzvednout – nejlíp na něčem, co má čtyři kola a nebojí se to medvědů.“

„Ale nemůžete tu zůstat úplně sám,“ řekl Shiloh vyděšeně. „Bude brzo tma. Víte, že spousta predátorů, vychází na lov v noci?“

Ok, to dítě by se mělo přestat dívat na přírodopisné pořady a strávit víc času ve skutečné přírodě. Ačkoliv Gunnar odhadoval, že když na ně vyrazí skutečný, živý medvěd, z lesa, více méně to posílí strachy, způsobené televizí.

Všimnul si, že Katy nevyslovila svůj názor a místo toho sledovala stezku v obou směrech, než sebou se zasténáním plácla znovu na zem. „Napůl jsem čekala, že už teď někdy narazíme na koně.“ Těkala pohledem mezi Shilohem a Gunnarem, dokud najednou nenarovnala ramena. „Ok, pane Foxi,“ řekla zářivě, potlačujíc obavy, které Gunnar stále viděl v jejích očích. „Myslím, že je čas, požádat o nějakou božskou pomoc. Tak co kdyby ses zeptal toho svého velkého, zářivého anděla, co máme dělat.“

Shiloh zalapal po dechu tak silně, že málem spadl z balvanu. „Katy,“ zasyčel, a rychle pohlédl na Gunnara, než se naklonil dopředu. „Slíbila jsi, že to neřekneš.“

„To je v pořádku. Pan Wolfe je jeden z nás. No tak,“ dodala s přikývnutím. „Zeptej se svého kamaráda, jestli ví o čistém prameni, někde poblíž, a jestli máme nechat pana Wolfea tady, nebo se držet spolu.“

Jeden z nás, zopakoval Gunnar tiše. Jeden z nás čeho?

„On také vidí anděly?“ zašeptal Shiloh, sledujíc Gunnara pochybovačně, koutkem oka. „Tak mu řekni, ať mě nechá vidět toho jeho.“

Katy zamrkala, zcela jasně zmatená. „Já… nejsem si jistá, jestli mytičtí bojovníci, mají anděly, protože…“ Pokrčila rameny. „Protože jsou mytičtí.“ Pohlédla na Gunnara. „Máte strážného anděla, pane Wolfe?“

No, zatraceně. „Já, ach, vždycky jsem předpokládal, že mám.“

„Já ani nevím, co to je mytický bojovník,“ zašeptal Shiloh.

K čertu, to ani on ne.

Měl pevné pravidlo o nelhaní dětem, i kdyby to bylo pro uklidnění jejich strachů. Dokázal být hajzl k dospělým, protože si to obvykle zasloužili, ale děti… no, za prvé nikdy nezapomínají – nebo neodpouštějí – dospělým, kteří jim lžou, a za druhé, zaslouží si něco lepšího. Kromě toho, děti obvykle zvládají pravdu líp, než dospělí. Místo aby se utápěli v obavách, zatím málo-unavení, malí optimisté, často začnou hledat na všem špatném něco dobrého – a obvykle to nacházejí.

„Slyšel jsi někdy o ztraceném ostrově Atlantida, Shilohu?“ zeptal se Katy, zřejmě rozhodnutá svou lež ještě znásobit.

Kluk znovu zalapal po dechu. „Právě jsem ji viděl ve zprávách! Jen už není ztracený, protože ho včera ráno našli. Máma mě vytáhla z postele, abych sledoval to, čemu všichni říkají historická událost.“

Spíš hysterická, pomyslel si Gunnar.

„Reportér řekl, že ta velká pevnina, velikosti Rhode Islandu,“ pokračoval Shiloh, „se prostě přes noc objevila přímo uprostřed Jamesova zálivu.“ Zastavil se a podíval se na Gunnara. „To je v Kanadě, dole v Hudsonově zálivu.“ Podíval se znovu na Katy a zamračil se. „Všichni vědci jsou zmatení, protože tam nebylo ani zemětřesení, které by způsobilo, že by vyvstal ze dna oceánu.“ Naklonil se znovu dopředu. „Víš, jako to zemětřesení, které bylo tady před pěti lety,“ zašeptal, „a přesunul všechny ty hory a přeměnil jezero Bottomless na moře.“

Gunnar si vnitřně odfrknul. Další hysterická událost, ze které jsou vědci zmatení. Ale aspoň došlo k zemětřesení, které vysvětlovalo to horské… stěhování.

„Geologové z celého světa, přijeli, aby viděli tu zem,“ pokračoval Shiloh, „a včera v noci, ve zprávách ukazovali video ze všech vesnic a měst, roztroušených po celém ostrově. Byl tam dokonce i palác. Říkali, že budovy vypadali, jako by se v nich ještě tak před rokem bydlelo, ale že to vypadalo, jako by lidé prostě bezdůvodně odešli. Říkali, že i když tam je vyspělá infrastruktura…“ Zastavil se a podíval se na Gunnara. „To jsou silnice, vodovodní a kanalizační systémy a tak.“

K čertu, možná mělo to dítě pocit, že chlupaté hrudníky a inteligence, se vylučují. „Děkuji za vysvětlení.“

Shiloh se podíval zpátky na Katy. „Každopádně, říkali, že to vypadá, že to byla vyspělá civilizace, i když neměli elektřinu a moderní technologie, ale jinak to vypadá starobyle. Vlastně, vědci si myslí, že karbonová metoda…“

Znovu přestal, ale Gunnar zvedl ruku. „Díky, ale já vlastně vím, co je karbonová metoda,“ řekl protáhle.

Shiloh se na něj zamračil a podíval se na Katy. „Myslí si, že karbonová metoda ukáže, že ty budovy jsou staré tisíce let, a že to je důvod, proč tomu místu lidé začali říkat Atlantis.“ Zamračil se. „Ale co to má společného s tím, že pan Wolfe je mytický bojovník?“

Gunnar se přistihl, že naklonil dopředu v očekávání.

„Protože pan Wolfe, je z Atlantidy,“ řekla a věnovala Gunnarovi zářivý úsměv.

To byl ten ostrov v severním Atlantiku, o kterém stále mluvila? Počkat. Takže, znamenalo to, že jeho dřívější život, o kterém stále mluvila, bylo to, že byl mytický bojovník?

„Je v pořádku, když Shiloh ví tvoje tajemství,“ ujistila Gunnara. „On může vidět a mluvit s anděly, a ty jsi cestoval časem a zabíjel démony svým mečem.“

Jo, no, doufal, že to dítě nebude chtít vidět jeho meč, protože si za živého Boha nemohl vzpomenout, kde ho nechal. A pokud mohl cestovat časem, tak proč neodsvištěl zpátky… o tři hodiny a nezabil toho medvěda svým mečem? Naklonil hlavu ke Katy. „Říkala jsi, že Shiloh je jeden z nás. Takže, jakou magií jsi proslulá ty?“

To způsobilo, že její úsměv zmizel a sklopila pohled do klína.

„Katy vidí jiné věci,“ pípnul Shiloh, ale pak se na ni znovu zamračil. „Ale ten den, co jsme se setkali v letadle, jsi mi neřekla, co vidíš.“

„Vidím… mohu vidět, co je špatně s lidmi,“ zamumlala.

„Myslíš, jako že vidíš jejich aury?“ řekl Shiloh. „Jako že když jsou nemocní, tak energie kolem nich vypadá celá naštvaná a červená, nebo tak něco?“

„Ne, já vidím – ve své mysli – kde přesně jsou zranění.“ Podívala se přímo na Gunnara a zvedla obranně bradu. „A protože jsem vytrénovaná jako záchranářka, můžu jim pomoct.“

To byla velká, odvážná… polopravda, jestli někdy nějakou slyšel.

Ale tak, byla to její lež, takže hádal, že ta žena má právo ji udělat tak pobuřující, jak chtěla. Jediná věc, kterou nemohl zjistit, bylo, proč to začala říkat Shilohovi už před týdnem v letadle. No, pokud to nebylo tak, že nechtěla zranit city toho chlapce, když jí řekl, že může vidět a mluvit s anděly.“

Takže, měl porušit své pravidlo o nelhaní dětem a spolupracovat, nebo měl… co? Zničit Shilohovo a Katyino budované přátelství, které ten kluk tak očividně potřeboval? To by zrovna neposílilo jeho vztah s Katy, co?

„Tak jak to, že se prostě nepodíváš do své mysli, abys viděla, co je špatně s kolenem pana Wolfea, a neopravíš to?“ zeptal se Shiloh. „Pak by ho to nebolelo a mohli bychom jít z lesů pryč rychleji.“

„Dívala jsem se,“ řekla Katy. „A protože je jeho koleno jen pohmožděné, opravdu jsem neměla co udělat. Naše těla jsou velmi dobrá v samo-uzdravování, Shilohu, a zjistila jsem, že někdy je lepší nezasahovat.“ Podívala se znovu na Gunnara, a její oči se rozzářily, jako mlha při východu slunce. „A někdy, všechno co stačí, je polibek.“

Gunnar sklopil pohled k jejím ústům. Zatraceně, nevěděl, jestli mluvila o oživení Tuxe, nebo jejich polibku, který mu slíbila dát, za záchranu Shiloha. K čertu, zapomeňte na uhýbání a hnaní se po cestě za listem; kdyby ho Katy políbila právě teď, nejspíš by je všechny tři dopravil vzduchem zpátky do Inglenook, stejně jako Superman – další hrdina mytických rozměrů.

Ok; možná konečně pochopil Katy MacBainovou v tom, že byla krásná, schopná, soucitná, občas anděl pomsty, a krásná, prolhaná, flirtující čarodějka. A líbilo se mu to. Vlastně, příště, až bude Robert MacBain ve městě, prostě by mohl požádat toho muže o svolení chodit s oběma.

Najednou, Shiloh zalapal po dechu tak silně, že Gunnar musel to dítě chytit, aby nespadl z kamene. „Podívejte na tohle,“ zašeptal Shiloh hlasitě, ukazujíc na stezku, ještě dřív, než Gunnar dokončil jeho narovnání. „To je orel bělohlavý.“

Katy se otočila, aby se podívala a taky zalapala po dechu.

Gunnar se narovnal a nakoukl také, a viděl něco, co byl rozhodně orel bělohlavý, sedící stejně odvážně, jako generál, uprostřed cesty, ani ne padesát yardů od nich. Jednoduše to byl ten největší pták, jakého kdy viděl, a tak Gunnarovo tělo ztuhlo, v té nádherné přítomnosti toho tvora. Každý detail orlova těla, vypadal jako by vynikal – majestátní mahagonové peří; zářivě bílá hlava; ostrý, vševědoucí, ebenový pohled – způsobem, který povoloval jen úctu a respekt.

Povzdechl si, když slyšel Katy v úžasu zašeptat „Evanův orel,“ ale zamračil se, když se vyškrábala na nohy, aniž by spustila oči z toho ptáka a řekla, „Och můj Bože, to je on.“

Podívala se na Gunnara a věnovala mu další zářivý úsměv. „To je Telos.“ Ale pak se zamračila. „Telos?“ zopakovala. Sklouzla pohledem k Shilohovi, který zíral na orla, pak zpátky na Gunnara. „Náš nový mytický Bůh?“ zašeptala. „Och,“ spíš zafuněla, než řekla a obrátila se tváři k cestě. „Přísahám, že někdy se na mě koukáš, jako bys neměl ponětí, o čem mluvím.“

To bylo proto, že většinu času neměl.

Ta děsivá – nebo mírně znepokojující – věc byla, že to na ní nejspíš měl nejradši. Protože se raději nechal mást jejími řečmi o mytických ostrovech, bojovnících a bozích, než aby se k smrti nudil omíláním drbů o celebritách, kritikou módních trendů a odrážením únavných pokusů přimět ho mluvit o sobě. Jo. Jak by neměl mít rád ženu, která mu vytvořila celou identitu, která se jí líbila?

Bože, rád by strávil pár hodin uvnitř té její kreativní mysli.

„Myslíš, že ho to bolí?“ zašeptal Shiloh, když zíral na toho ptáka, zírajícího zpátky na ně. „Pro orly není přirozené, být na zemi, když mají všechny stromy na posazení, pokud nejdou po kořisti. Viděl jste, odkud se vzal?“ pokračoval, podíval se na vršky stromů a pak na Gunnara.

„Ne,“ řekl Gunnar a také skenoval vršky stromů. Natáhl se, když Shiloh začal sklouzávat z kamene. „Zůstaň tady,“ nařídil jemně, když si vzpomněl, že Evanův orel vlastně zkusil chytit dítě. „Katy,“ dodal pevně, když šla pomalu k tomu ptákovi.

„To je v pořádku,“ řekla, aniž by se ohlédla. „Slyšela jsem, že Telos se lidem ukazuje jen v případě, že jsou v nějakém problému, takže tu musí být proto, aby nám pomohl.“

Och, pro lásku… „Ok, dost,“ řekl Gunnar a ostří v jeho hlase, přimělo Katy zastavit a zamrkat na něj. „Čím dřív ty a Shiloh vyrazíte, tím míň času tady budu muset sedět a bojovat s ovády a moskyty.“ Postrčil Shiloha z kamene. „A díky tomu… Telovi,“ dodal s napjatým úsměvem na Katy, než se podíval na Shiloha, „tady nebudu sám.“ Dal si svou hůl přes stehna. „A pokud přijdou medvědi, nebo mývalové, čuchat okolo, budu dobře ozbrojený.“

Včetně té malé pistole, kterou, díky Bohu, připnul ke svému kotníku.

„Ale…“ začala Katy.

„Žádná ale,“ řekl Gunnar a utnul ji. „Pokud tvůj orel nedokáže, odnést nás tři odtud na svých zádech, dva lidé, kteří můžou chodit, půjdou, a pak pošlou někoho, aby vyzvedl toho, kdo nemůže.“

A teď se usmívala nad čím? Nevšimla si, že právě přezval její malou nehodu?

„Hej.“ Shiloh se pohnul, aby stál mezi nimi a zlostně na Gunnara pohlédl. To dítě zjevně poznalo, o co jde, a evidentně se mu to nelíbilo. „Katy velí na téhle vyjížďce, protože ví, co dělá.“

Gunnar zvedl obočí, aby se udržel od usmání. Sakra, ten kluk držel svou hůl, jako by měl v úmyslu, s ní mávnout na něj. „Tohle přestala být vyjížďka,“ řek protáhle, zvědavý na to, co by ten kluk mohl udělat, „ve chvíli, kdy jsme zjistili, že jdeme pěšky.“

„To je v pořádku, Shilohu,“ řekla Katy se smíchem, přešla a otočila to stále se mračící dítě, tváří k sobě. „Pan Wolfe, jen dělá to, co mystičtí bojovníci dělají, když se okolnosti zhorší, což znamená být mužný a panovačný.“ Gunnar viděl, jak její oči zajiskřily, když se usmála dolů na Shiloha. „Přesně jako jsi to udělal ty teď. Děkuji, že mě bráníš.“

Lehce se odtáhla, zatímco ho držela za ramena a pomalu s ním pohnula sem a tam, když ho kontrolovala očima. „Proč mám pocit, pane Foxi, že se vám hruď zvětšila aspoň o centimetr,“ řekla, znovu se smějíc, když Shiloh sklopil hlavu dolů, aby se na sebe podíval.

Katy vyrazila po cestě. „No tak, můj malý bojovníku. Můžeš si prohlédnout své chloupky na hrudi, až se budeš dnes večer oblékat do pyžama.“ Otočila se a couvala, aby se ujistila, že ji Shiloh následuje, pak opravdu zasalutovala Gunnarovi. „Hned se do toho dáme, pane velký bojovníku.“ Najednou se zastavila, a dokonce i z dvaceti yardů, mohl vidět záblesk v jejích očích. „Měla bych nechat naši záchrannou stanici provést záchrannou akci? Slyšela jsem, že Gretchen dnes slouží za Raye Strouta.“

„Prostě přivez něco k jídlu, až se ke mně vrátíš. Na čtyřkolce,“ dodal Gunnar jeho nejlepším hlasem mystického bojovníka. „A taky vezmi tu malou, chladící tašku z mého auta.“ Střelil po ní úsměvem. „Pokud se sem dostaneš předtím, než vylezou moskyti, možná tě odměním pivem.“

Katyin pohled spadl na jeho ústa a tváře jí zaplály růžovou barvou. „Ano, pane,“ řekla trochu chraplavě, znovu mu zasalutovala, když chytila Shiloha za ruku a vyběhli po stezce.

Když orel viděl, že míří jeho směrem, otočil se, zatímco roztáhl svá masivní křídla a vzlétl do vzduchu, s pištivým skřekem, a pak letěl nad stezkou, asi deset stop nad zemí před Katy a Shilohem – ten kluk stále nesl svou hůl, všiml si Gunnar.

Opřel se zpátky o strom, s úlevným povzdechem a studoval své, rozhodně balonové koleno. Jop, nechat Katy ve velení, ho bude stát aspoň dva dny o berlích a týden kulhání, jako stařec. Ale opravdu jí nechtěl vypálit rybník, když si uvědomoval, že měla ve svém životě už dost velících mužů. Kromě toho, bylo hezké, být opečovávaný od někoho jiného, než tety May. A ačkoliv měl spoustu žen, které ho chtěly políbit z různých důvodů, nikdy neměl takovou, která by mu nabídla polibek za to, být hrdinou. Zjevně ani některé skotské ženy nevěděly, ve kterém století žijí.

Gunnar se otočil a sledoval les za sebou. Když se Katy vrátí bez Shiloha, možná by potom, co se podělí o pár piv a on dostane svůj polibek… no, možná by čtyřkolka nemusela nastartovat, až budou připraveni vyrazit zpátky.

Věděla Katy něco o malých motorech, jako že třeba palivové potrubí má uzávěry? Nebo že ke svíčce musí být připojené zapalovací dráty, aby motor mohl běžet? Sakra, možná ukáže slečně MacBainové, že není jediná, kdo dokáže něco oživit, až pomůže čtyřkolce se zázračně vzpamatovat – ráno, po noci plné tulení.

No, za předpokladu, že přežijí soumrak. Protože ještě horší věc, než jít pěšky pět mil s oteklým kolenem, napůl nahý v horách Maine v červnu, bylo zůstat venku kdekoliv v Maine v červnu, červenci a srpnu, po západu slunce. Sakra, i když si koupil okenní síť a přilepil ji na okno ve své chatě, stále zjišťoval, že ho svědí na místech, kde se nemůže veřejně podrbat.

Ale ti krev-pijící malí bastardi, obvykle zmizeli, jakmile byla úplná tma, takže pokud vydrží do té doby, mohl by se pak soustředit na Katy po zbytek noci.

Gunnar nakouknul, když zachytil zvuk tlumených kroků, směřujících k němu, a přemýšlel, že možná našli koně, ale pak se zhroutil zpátky ke stromu, když spatřil Katy, Shiloha a žádné koně, běžet dolů z kopce, ale znovu se vzpamatoval, když si řekl, že nechaly ty obry, bojící se koček, přivázané u stromu.

Ale pak se s povzdechem zhroutil zpátky, když si uvědomil, že mohli přivést aspoň jednoho koně, aby nemusel jít do toho zatraceného kopce.

„Ten orel nám řekl, co máme dělat!“ křičel Shiloh, který se sotva vyhnul nárazu do Katy, když zastavila před Gunnarem. „Půjdeme… k fjordu,“ pokračoval chlapec s funěním, „takže… si můžeme stopnout člun!“

„Orel ti řekl,“ zopakoval Gunnar Katy, sledujíc její už červené tváře, ještě ztmavnout.

„Neřekl nám to přímo,“ řekl Shiloh, těkajíc pohledem mezi nimi, než zůstal na Gunnarovi. „Prostě nás nenechal… projít kolem odbočky na stezku.“ Kluk se zhluboka nadechnul. „Přistál na nápisu, který ukazoval, že je to nula celá dvacet pět mil k fjordu. To je čtvrt míle,“ vysvětlil pozorně. „A pokaždé, když jsme zkusili pokračovat po normální stezce, ten orel vždycky roztáhl křídla a syčel na nás.“ Hrdě se usmál. „Pak si Katy vzpomněla, že fjord je odpoledne plný člunů a rybářů, a vědců a tak, a myslí si, že můžeme stopnout jeden z nich, jestli nás vezmou do Inglenook.“

„Jak daleko je ta stezka odtud?“ zeptal se Gunnar.

Shiloh se zamračil na Katy.

„Asi čtvrt míle,“ řekla s pokrčením rameny.

„Takže, na radu orla, si myslíš, že mám kulhat čtvrt míle nahoru do kopce a čtvrt míle dolů po stezce k fjordu, abychom si stopli člun, který možná ano a možná ne, projede tak blízko, aby nás viděli, nebo slyšeli?“

Naklonila hlavu, jakoby se snažila přečíst jeho náladu. „To je plán,“ řekla tiše. „Rybáři obvykle jezdí blízko pobřeží a tohle je zhruba čas, kdy se začínají vracet do přístavu.“

„Pak musíme jít,“ řekl Shiloh a vyrazil po cestě pozadu. „Dá nám to chvíli, protože nemůžete běžet, a my nechceme nikoho z nich propást.“

„Je to proto, že nevěříš Telovi, protože je to moderní mytický bůh?“ zeptala se Katy, když byl Shiloh z doslechu.

Ne, je to proto, že pokud stopnu člun, pak nestrávím noc s tebou. Gunnar sklouznul z balvanu, s těžkým povzdechem, aby se udržel od zasténání ve chvíli, kdy zatížil koleno. Střelil po Katy svým nejmužnějším, válečnickým úsměvem a začal kulhat do kopce – částečně proto, že ji nedokázal zklamat, ale hlavně proto, že ve chvíli, kdy ona a Shiloh, budou zaneprázdnění sledováním projíždějících rybářů, ten zatracený orel dostane dobře mířenou ránu kamenem, do své mytické hlavy.