RD - 1. kapitola

 Překlad: Marťa

V životě existují věty, se kterými nepočítáte, že je v životě uslyšíte. Jako: „Vyhráli jste v loterii!“ nebo „Tady máte auto zdarma!“ Nebo „Jste princezna!“

To bylo to, co mi říkala ta malá blondýnka přede mnou. Mě.

 Bellamy Sullivanové, průměrné holce odvedle. Ve skutečnosti to řekla více, než jednou. Musela. Protože to bylo tak neuvěřitelné a nenormální, že jsem na to nebyla schopná reagovat. Musela si mě splést s někým jiným.

Byla si vědomá toho, kde jsme, že? Seděla u pultu Rock Around the Clock Diner, restaurace s tématem padesátých let na okraji města Liberty Township v Ohiu.

Servírky z Ohia v kolových sukních a kožených polobotkách nebyly princeznami.

„Jak že se to jmenujete?“ Zeptala jsem se ženy, která mě sledovala a čekala na odpověď.

„Lemon. Lemon Beauchampová. Jsem generální ředitelka společnosti Lemon Zest Communications, práce s veřejností. Zastupuji královskou rodinu Monterry. Což jsem vám řekla, když jsme se posadily.“ Měla krátký blond sestřih, jasně červenou rtěnku a na sobě perfektně padnoucí kalhoty Chloé a bílou hedvábnou halenku Stella McCartney. Nikdy bych takovou halenku nemohla nosit. Do pěti minut by byla zašpiněná od kečupu.

Podívala jsem se na vizitku, kterou mi položila na přepážku prsty s dokonale upravenými nehty. Na ní byly stejné informace, které mi teď řekla.

„Nerada to říkám, ale myslím, že máte špatnou osobu.“

Lemon se na mě usmála, jako by očekávala, že to řeknu. Natáhla se po nádherném koženém kufříku a vytáhla z něj složku. Otevřela ji a začala číst slabým jižanským přízvukem. „Bellamy Marie Sullivanová. Dvacet čtyři let. Narodila se v Montgomery v Ohiu. Dcera Marie Sullivanové, byla přihlášená na večerní školu na Univerzitu Miami s touhou stát se módní návrhářkou. Vaše oblíbená barva je růžová. Ráda sledujete staré filmy a máte kočku jménem Snickers.“

Díky tomu se mi sevřelo srdce a zadrhl dech. Jak o mně tohle všechno mohla vědět? Něco z toho byly veřejné záznamy, ale zbytek byl osobní. Někdo mě musel sledovat. Což bylo strašidelné.

Musela vidět, jak moc mě vyděsila, protože složila spis a natáhla přes přepážku ruku, aby mi v uklidňujícím gestu položila ruku na předloktí. „Chápu, že je toho hodně ke zpracování. Mohla byste si udělat přestávku, abychom se mohly posadit a já vám mohla všechno, jak se patří vysvětlit?“

S polknutím jsem přikývla. Moje zvědavost by mě nikdy nenechala jen tak odejít. Musela jsem vědět, co se děje. Řekla jsem Alici, že si udělám přestávku a rozvázala si zástěru. Zamířila jsem k prázdnému boxu a díky klapání, které jsem slyšela za sebou, jsem věděla, že mně Lemon následovala. Vklouzla na místo naproti mně a její šaty na vinylu zašustily.

„Co víte o svém otci?“ Zeptala se.

Odpověď byla, nic moc. Moje matka zemřela při nehodě, když mi bylo sedm a i když jsem na ni měla spoustu vzpomínek, nikdy mi o mém otci nic neřekla. Byla jsem tak milovaná, že jsem necítila, že by mi něco chybělo, tak jsem se na to neptala. V době, kdy už jsem na otázky byla dost stará, mi moje babička, extrémně pobožná žen, řekla, že nemá cenu o mém otci diskutovat a toto téma považovala za uzavřené. Zejména proto, že moje matka jednala „ostudně“ a jméno Sullivanových přivedla do rozpaků.

Když jsem přemýšlela o své jemné matce s jejími rudými vlasy po irských předcích a očima v barvě lískového oříšku, což byla jedna z věcí, které jsem po ní zdědila, nemohla jsem si představit, že by někdy udělala cokoliv ostudného nebo trapného.

„Nic,“ přiznala jsem. „Neznám ani jeho jméno.“

„Jmenoval se Alberto. Jeho královská výsost, princ Alberto z Monterry. Byl to strýc krále Dominika.“

Zaměřila jsem se na jediné slovo, které řekla. „Byl?“

Její oči se naplnily soucitem. „Ano, byl.“ Je mi líto, že ti to musím říct, ale zemřel před šesti měsíci.“

Před šesti měsíci. Kdybych něco udělala dříve. Snažila se ho najít. Možná jsem ho potkala. Znala ho. Mohla jsem se ho zeptat na matku, a proč jsem o něm nic nevěděla. Zjistit, zda je můj nos z jeho části rodiny.

Teď už bylo příliš pozdě.

„Jak víš, že jsem jeho dcera?“

Znovu otevřela složku. „Princi Albertovi před rokem diagnostikovali smrtelnou nemoc. Hledal tvou matku už před lety, a když ji detektiv našel, Alberto měl podezření, že jsi jeho dcera. Když onemocněl, rozhodl se zjistit, jestli to tak opravdu je. Tak poslal někoho, aby to ověřil.“

Podivné. Pokud měl podezření, že jsem byla jeho dcerou už před lety, proč se mě nesnažil vidět? A co změnilo jeho názor? To, že čelil smrti? A jak to ověřil? Nikdo mě o test DNA nepožádal. Vzpomněla bych si, že mi někdo bral stěr z tváře. Vzpomněla jsem si na to, co se stalo před rokem. Věděla jsem jen o jednom neobvyklém setkání.

Což znamenalo, že jedinou možnou osobou mohl být…

Ne. To ne.

Cítila jsem, jak mi zrudly tváře, když jsem si vzpomněla. Enzo Rannalli. Nádherný, vysoký, vtipný, směšně sexy muž, který vpadl do mého života, jako vodíková bomba.

Muž, který seděl u mého pultu, flirtoval a žertoval se mnou.

Muž, který zmizel beze slova s mým oblíbeným kartáčem na vlasy.

Nikdy se o mě nezajímal. Nějaký princ z nějaké země, o které jsem nikdy neslyšela, ho sem poslal, aby zjistil, jestli jsem jeho dcera. Enzo mě podvedl, využil mě a ukradl mi ty zatracené vlasy.

Idiot.

Ale to také znamenalo, že můj otec šest měsíců věděl, že jsem jeho dcerou a nekontaktoval mě.

Proč ne? Můj první impuls byl, že se mnou nebylo něco v pořádku. Že mi nějak chyběl. Že jsem nedosáhla toho, co by měla být skutečná princezna. Zahanbené zklamání a nejistota, které jsem cítila, mě neměly překvapit. Ty pocity jsem zažívala pokaždé, kdy si moje opatrovnice myslela, že jsem ve všech ohledech zklamání a opakovaně vám to říkala. Ale na svou babičku jsem myslet nechtěla.

„Je to stejná situace, jako v Deníku princezny? Chceš, abych vládla zemi nebo tak něco?“

„Nic takového. Monarchie je ve velmi schopných rukou. Vlastně jsi v pořadí nástupnictví docela daleko. A obávám se, že se k němu nepojí žádné dědictví, kromě užívání titulu.“

To bylo docela k ničemu. Tedy, asi bych mohla lidi žádat, aby mi říkali „Vaše výsosti“, ale bylo by to asi stejně užitečné, jako můj nově objevený titul princezny.

Věděla jsem, že to byl sen každé malé holčičky zjistit, že je ve skutečnosti princeznou, ale jediné, co mi to způsobilo, bylo milion dalších otázek, na které už mi teď, když byli oba moji rodiče mrtví, nikdo neodpoví.

Což ze mě dělalo sirotka. To slovo mě zvláštně tvrdě zasáhlo. Nemělo by na tom záležet, protože jsem byla dospělá a žila sama, ale teď jsem byla vážně na celém světě sama.

Což takhle bylo už posledních osm let. Pokud nic jiného, byla jsem celkem šťastný a odolný člověk. Už jsem si na to zvykla a zvládnu to znova.

„Dobře. Děkuji, že ses zastavila a spravila mě o tom.“ Položila jsem ruce na desku stolu a hodlala se zvednout a odejít.

„Počkej. Je toho víc. Mám pro tebe nabídku,“ řekl Lemon a přistrčila složku ke mně.

Obezřetně jsem se na ni podívala, ale nesáhla na ni.

„Součástí mé práce je seznámit svět s Monterrou. A ty, drahá, mi s tím můžeš pomoci. Na oplátku bych zase ráda pomohla já tobě.“

Založila jsem si ruce a opřela se o vinylové opěradlo.

Něco v jejím tónu hlasu mě přimělo zvýšit svou pozornost. „A co přesně navrhuješ?“

„Byli jsme velmi úspěšní, když jsme měli naposledy člena královské rodiny v reality show. Tak bychom to rádi zopakovali. Pořad bude o tom, jak se chystáš do New Yorku, aby sis splnila své sny stát se módní návrhářkou. A bude to znamenat, že budeš randit s těmi nejelitnějšími svobodnými mládenci na světě a ukážeš, jak se přizpůsobuješ, aby ses stala princeznou. Předběžně jsem to nazvala Becoming Royal. Už projevilo vážný zájem několik kabelových stanic. Stačí natočit několik epizod.“ Její tmavě hnědé oči jiskřily vzrušením, ale já její nadšení nesdílela.

„Ne.“

„Dej mi vteřinku. Neskončila jsem.“ Pak zamumlala něco, co znělo, jako „tvrdohlavější, než kočičí hovínko“, ale musela jsem tomu špatně rozumět. „Samozřejmě z toho budeš mít také výhody. Kompletně tě předěláme a budeš si moci nechat veškeré oblečení, které do pořadu vybereme. Jakmile se počáteční rozruch uklidní, dáme ti prostředky na dva roky života v New Yorku a zajistíme ti stáž v módním domě podle tvého výběru. Marc Jacobs, Vera Wang, Michael Kors – ať už budeš chtít cokoliv, zařídíme to.“

Spadla mi čelist. Zase tady byla slova, která jste ve skutečném životě nečekali, že uslyšíte. Posledních osm let jsem se snažila našetřit dost peněž, abych se dostala do New Yorku a našla si práci v módním průmyslu. Když jsem byla malá, začínala jsem s Barbie. Všechno, co jsem kdy chtěla dělat, bylo navrhovat oblečení. Moje matka byla zdravotní sestra a nosila každý den stejnokroj, ale když byla doma, měla vkus a styl. Vzpomínám si, jak jsem ji sledovala, když se oblékala na večer a milovala jsem, jak kombinovala a párovala různé látky a barvy.

Zdálo se však, že do toho vždy něco přišlo. Musela jsem nechat vyměnit alternátor v autě. Snickers onemocněla. Ještě jsem nestihla doplatit celou částku za babiččin poslední pobyt v nemocnici.

New York vypadal, jako úplně nemožný sen. Teď mi tato žena nabízela téměř všechno, co jsem kdy chtěla. Řekla mi o otci. Nabídla mi oblečení a kompletní úpravu mého zevnějšku Práci s jakýmkoliv návrhářem, kterého bych si vybrala. Takové věci se dívkám, jako jsem byla já, nestávaly.

Všechno se zdálo až příliš dobré na to, aby to byla pravda.

„Nemluvě o tom, co to udělá pro tvoji budoucnost. Tato show se stane tvojí vizitkou. Návrháři se seznámí s tvým stylem a prací. Přemýšlej o tom, jak by se tvé jméno dostalo do světa.“

Měla pravdu, ale… „Nelíbí se mi, že bych byla neustále natáčená. Nechci, aby byl celý můj život na obrazovkách.“

„Věř mi, drahoušku,“ řekla a překlonila se, teď naprosto vážná. „Naprosto tomu rozumím. A slibuji ti, že tam budou kamery pouze tehdy, kdy s tím budeš souhlasit. Vím, jaké to je být natáčená bez svolení. Slibuji, že tě ochráním a pomůžu ti udržet v soukromí všechno, co budeš chtít.“

Každá jiná žena v mém věku by po šanci hrát ve své vlastní reality show pravděpodobně skočila. Ale já tohle nechtěla. Nikdy jsem to nepovažovala za to, co bych chtěla.

Tohle všechno bylo trochu ohromující. „Já…“

Lemon viděla nebo slyšela mé váhání. „Dobře, tak vytáhnu i poslední kartu. Viděla jsem některé z tvých náčrtů, které jsi zveřejnila online. Moje nejlepší kamarádka se stane královnou Monterry. A souhlasila, že ti umožní navrhnout její korunovační šaty. Takovou reklamu si nekoupíš. Přemýšlej, co by to znamenalo pro tvoji kariéru.“

Jako by všechno, co už nabídla, nestačilo, teď chtěla, abych navrhla královninu korunovační róbu? Jak často se taková příležitost v životě návrháře objeví?

Nemohla jsem říct ne. Kdyby ano, byla bych totální idiot. Ale… „Žádáš mě, abych si sbalila celý život, opustila Ohio a odešla do New Yorku. Jen tak.“

Rozhlédla se kolem sebe hodnotícím pohledem a zdálo se, jako by její výraz, když se na mě otočila, říkal: „Bojíš se toho vzdát?“ Pochopila jsem, že podle jejích standardů to nemuselo být nic moc, ale tohle byl celý můj svět a byl jím dlouho. Neměla jsem zněny ráda. Neuvědomila jsem si, jak moc, dokud mě nepožádala, abych změnila naprosto všechno.

Bylo to tak rychlé. Jednu minutu jsem utírala stůl a nosila lidem kávu a v další ze mě byla princezna, která měla hrát ve své vlastní reality show.

Naprosto neskutečné.

„Vím, že je toho hodně,“ řekla sladkým a sympatickým hlasem. „Ale nabízím ti tvé sny. A šance, jako je tato, se neobjevují příliš často.“

Měla pravdu. Samozřejmě měla pravdu. Musela jsem říct ano.

Ale bylo to, jako by mi pusa nefungovala.

„A pokud se jediné stanici bude líbit to, co uvidí, vyjednáme pro tebe úžasnou smlouvu. Osobně se ujistím, že se ti to vyplatí.“

Tak daleko do budoucnosti jsem ani nedokázala přemýšlet. Právě teď, bylo víc, než dost. Ačkoliv to rozhodně bylo lepší, než myslet na svou minulost. Protože v tu chvíli jsem v hlavě slyšela jeden hlas.

Enzův. Ten sladký, hluboký hlas s italským přízvukem. Jak poté, co jsem mu řekla, že bylo mým snem navrhovat oblečení, vzal moji ruku do svých dlaní, podíval se mi hluboko do očí a řekl: „Měla bys dělat vše, co je potřeba, aby sis sny splnila, gattina.“

Tehdy se mi zachvěla kolena. Teď bych ho praštila. Snažila jsem se nezavrčet nebo nevrtět hlavou, jako šílenec a přikázala jsem své mysli, aby přestala se vzpomínáním. Aby přestala myslet na muže, který mě využil a pak zmizel. Nestál za to, abych na něj plýtvala mozkovou kapacitou.

Ale měl pravdu. Měla bych udělat cokoliv, abych získala to, co jsem řekla, že jsem vždy chtěla. A Lemon Beauchampová se tady objevila, jako malý jižanský džin připravený splnit mi všechna moje přání. Byla bych absolutní idiot, kdybych ji odmítla. A co jsem tady doopravdy měla? Práci, kterou jsem nenáviděla a garsonku. To bylo všechno. Když můj děda a maminka zemřeli, musela jsem se postarat o nemocnou babičku. Nikdy jsem neměla čas na přátele. Měla jsem známé a kolegy. Ani jsem se neobtěžovala znovu zapsat tento semestr do školy, protože jsem se o návrhářství nemohla naučit nic nového. Nájem jsem platila po měsíci.

Kromě Snickers mě tady doslova nic nedrželo.

„Mám jednu podmínku. Šaty do svého šatníku si musím vybrat sama.“ Bylo by trochu směšné, kdybych vyprávěla světu, že se chci stát návrhářkou a nemohla mluvit do toho, co mám na sobě.

„Platí.“ Lemoniny koutky se stočily nahoru, jako by se chtěla usmát, ale neodvážila se.

„Ach, a musím si sebou vzít kočku. Takže to jsou dvě podmínky.“ Ve skutečnosti jsem od Snickers nebyla déle, než dvacet čtyři hodin a říkala jsem si, že se budu cítit lépe, když pojede se mnou.

„Určitě najdeme hotel, který ti umožní vzít si kočku. Nebo prostě zaplatíme náhradu škody,“ řekla.

Chtěla jsem jí říct, že Snickers nepořádek nedělá, ale dřív, než jsem to stihla, stáhla složku zpátky k sobě a vytáhla z ní hromadu papírů. „Vše, co teď musíš udělat, je podepsat se dole a bude hotovo.“

„Co je tohle všechno?“ Přejela jsem palcem přes stránky, ale byly to samé právnické řeči.

„Jsou to jen standardní televizní věci,“ řekla přezíravě. „Musíš jim dát právo vysílat tě v televizi a slíbit jim, že je nebudeš žalovat, pokud tě sní Godzillla nebo tak něco.“

Zhluboka jsem si povzdechla – a obávala se, že se tím možná vzdávám svého prvorozeného – a prostě to udělala. Podepsáno a datováno dole. Než jsem mohla změnit názor.

Usmála se, když podepsala papír pode mnou. „Teď, když je tahle část z krku, mám jednu podmínku já.“

„Jakou?“ Nechtěla toho po mě už tak dost?

„Zpočátku to bude zvláštní, ale slibuji, že si na to zvykneš. Jakmile oznámíme světu, kdo jsi, budeš potřebovat nějakou ochranu.“

„Jako psa?“ Zeptala jsem se zmateně. Proč by mi chtěl někdo ublížit? Proč by se někdo zajímal, že jsem princezna?

„Jako bodyguarda,“ řekla a já si všimla, že se mi nedívala do očí. „Tam venku jsou všelijací šílenci a my tě musíme udržet v bezpečí. Nejde o nic moc. Jen jednoho. Úřad kanceláře Monterranského zabezpečení ti už jednoho přidělil. Měl by tady být každou minutu.“

Řev motorky nás obě přiměl podívat se z okna.

Motorka přijela po klidné venkovské silnici a zastavila na našem parkovišti. Sesedl z ní vysoký muž a sundal si helmu a sluneční brýle. Kvůli záři slunce jsem mu úplně neviděla do tváře, ale sledovala jsem, jak si rozepnul koženou bundu a pověsil ji na motorku. Potom si sundal bílé tričko a díky jeho velmi velmi svalnaté hrudi jsem chtěla přitisknout obličej na okno a slintat.

Pokud mě chtěli chránit, byla jsem naprosto pro. Můj nový bodyguard vytáhl ze sedlového vaku připevněného na zadním kole oblečení, které na sebe rychle hodil, a když vcházel do restaurace, oblékal si sako.

Teprve, když zazvonil zvonek nade dveřmi a on vstoupil, uvědomila jsem si, proč se mi Lemon nedívala do očí.

Byl to Enzo.