HY - 7. kapitola 1/2

 Překlad: Lenny

WILLOW

Nemůžu uvěřit tomu, co se právě stalo. Jsem teď ve vědecké laboratoři sama. Kalhoty mám pořad rozepnuté, kalhotky promočené a moje kočička pulzuje z intenzivního uvolnění, které jsem právě zažila. Když ze mě opadne nával endorfinů, usadí se mi v kostech obava.

Parker mě donutil se udělat... ale to není ta nejhorší část. Udělal to před svými přáteli. Udělal to, aby mi dokázal fakt, že tohle místo vlastní, že vlastní mě, moje tělo, moje city, že je to všechno jeho. Cítím se ponížená, špinavá a využitá.

Když se nakonec dostanu trochu do normálu, narovnám se. Kolena se mi pořad třesou a můj postoj je nejistý, zatímco si zapínám kalhoty.

Část mě chce zůstat v této učebně, skrývajíc se před světem, zatímco druhá chce utéct, utéct a nikdy se sem nevrátit. Co budu sakra dělat? Na co jsem myslela, když jsem ho takhle provokovala? Když se podívám na své ruce, třesou se.

"Příště je řada na tobě ..." jeho slova se mi v hlavě přehrávají pořád dokola. Co tím myslel? Že mu ho vyhoním? Ježíši, co to s ním je, ale ještě důležitější, co je to se mnou? Jak jsem se mohla takhle vzrušit? Proč jsem byla tak mokrá? Proč stále přemýšlím o tom, co se stalo? A pokud se to stane znovu. Ne, ne ... tohle všechno je špatné.

Čím více se mi z mysli vypařuje opar vzrušení, tím jasnější jsou mé myšlenky. Tohle je tak v prdeli. Parker je šílenej a musím se od něj dostat pryč. Dokázal mi, že nemá žádné hranice. Myslí si, že si může dělat, co chce, a určitým způsobem hádám, že může, ale to neznamená, že mu to dovolím.

Vytáhnu mobil z tašky a třesoucíma se rukama ho odemknu. Nechci to udělat, ale cítím se zahnaná do kouta, v pasti. Při pohledu na seznam kontaktů přejdu k poslední osobě, které chci zavolat, ale jediné, která mi může v současné situaci pomoci. Stisknu zelené tlačítko hovoru a držím si telefon u ucha.

Po několika zvoněních to můj otec konečně zvedne.

"Willow," uslyším jeho přísný hlas, a kdybych se předtím necítila jako sračka, tak teď ano, vědíc, že nemám jinou možnost. "Jak to jde na Blackthornu?"

"Špatně tati," přiznávám. "Hodně špatně." Povzdechnu si do prázdné místnosti, protože vím, že z tohohle hovoru nevzejde nic dobrého.

„Co jsi udělala, Willow?“ Samozřejmě, že mě obviňuje. Nemá ponětí, proč volám, ale jeho první myšlenkou je, že jsem udělala něco špatného. Existují chvíle jako táto, kdy si přeji, aby moje matka byla stále naživu. Kdyby tu byla, Ashton by se nikdy nic nestalo… Teď bych tu nebyla pěšcem v nemocné šachové hře mého otce.

"Nic jsem neudělala, pokud nepovažuješ za špatné to, že jsem naživu a tady, což Parker zjevně ano." Snažím se opravdu neznít jako malý spratek, ale je to těžší, než byste čekali. Nesnáším, že jsem tady, a ještě víc nenávidím, že je tady on. "Tati, nemohu to udělat. Nemůžu tady být. Nenávidí mě, neustále mi vyhrožuje a… “

"Willow," přeruší mě. "Přestaň být tak dramatická a dělej, co jsem ti řekl. Pokud je tam Parker a upoutala si jeho pozornost, pak je to přesně to chceme.“

Ne, to je to, co chceš ty.

"Je to špatné, chce, abych s ním spala. Já - “

"A v čem je problém? Pokud tě chce, využij to ve svůj prospěch. Spi s ním, omotej si ho kolem prstu. Udělej, co je potřeba, abys sis ho usmířila.“

Co?

Na chvíli odtáhnu telefon, podívám se na obrazovku a doufám, že je telefon poškozen nebo tak něco. To by dávalo větší smysl než to, co právě řekl.

"Děláš si srandu, že?" vrátím telefon zpátky k uchu. "Doopravdy ode mě neočekáváš, že s ním budu spát... Chci říct, nemyslíš to vážně, že ne?" Mám pocit, že jsem v nějakém hororu, který se neustále opakuje, pokaždé, když mě vrah zabije, se vrátím zpět a znovu a znovu prožívám ty stejné události.

"Bože, jsi tak dramatická. Nepředstírej, jako bys byla svatou a chránila se pro manželství. Roztáhni nohy, pokud musíš. Jsi žena, to ti dává možnosti. Takhle svět funguje, Willow, takže mi to nedávej za vinu. Já jsem ty pravidla nevymyslel. Jen si pamatuj, sex je jen to, co si z něho uděláš.“

"Ne ... nebudu ... to je ... slyšíš se právě teď?" Žaludek se mi prudce skroutí až se musím zadržet hrany stolu.

Podráždění hoří skrz telefonní linku. "Podívej, Willow. Je mi jedno, jestli s ním budeš spát nebo ne, pokud tě to dostane do okruhu jeho přátel. Ulehči si to a zařiď to brzo. Tvoje sestra mě stála dost času a problémů, nedělej stejné chyby jako ona. Jen dělej, co jsem ti řekl.“

Buď moje loutka ... to je vše, co slyším.

"Nezůstanu tady. Nemůžeš ode mně očekávat, že budu s tím šílencem. Ty tomu nerozumíš. Má v plánu mi ublížit, už to zkusil - “

Můj otec se zasměje: „Parker je jen student, floutek, co zmůže?“ Lepší otázka by byla, co nezmůže?

"Jsi tam naprosto v bezpečí a zůstaneš tam, pokud nechceš, aby tvoje sestra zůstala bez domova." Vyhrůžka zůstane viset ve vzduchu.

"Takže jsme zpět u výhrůžek, skvělé, nejsi o nic lepší než Parker." Uchopím telefon tvrději až ho málem zlomím. Jsem z toho tak unavená. S tímhle vším jsem se zabývala minulý rok a letos jsem si myslela, že to bude lepší, jiné. Ale není, je to všechno stejné. Stejné sračky jako vždycky.

"Sbohem, Willow,“ a bez dalšího slova položí. Prostě mi to zavěsí! V tuto chvíli si ani nejsem jistá, co říct.

Stojím uprostřed prázdné vědecké laboratoře ještě víc šokovaná než před telefonátem s otcem. Slzy mě v očích pálí a než to vím, stékají mi po tvářích. Myslím, že jediná dobrá věc na dnešku je, že jsem neplakala před Parkerem a jeho přáteli.

Chtěla jsem plakat. Chtěla jsem žebrat a prosit, říct mu, aby přestal, ale neudělala jsem to. Věděla jsem líp, že to by vůbec nepomohlo. To, co dnes udělal bylo varování, mohlo to být mnohem horší a bude, pokud se mu nevyklidím z cesty.

Při pohledu na černý displej telefonu vím, co musím udělat.