HY - 3. kapitola 1/2

 Překlad: Lenny

WILLOW

Jsem promrzlá na kost, když se vracím přes kampus zpátky na svou kolej. Noční vzduch je ostrý a hvězdy pokrývají oblohu jako milion blikajících světel. Omotám si ruce kolem sebe a přeji si, aby se Alice rozhodla jít se mnou.

Po brunchu s mým otcem a seznámení s jedním z mnoha bohatých kluků z Blackthornu jsem strávila zbytek dne s Alice a jejími rodiči. Šli jsme na bowling a pak jsme si udělali nějaké nákupy, než jsme spolu povečeřeli. Skoro jako bych zažila opravdovou rodinu.

Nabídli mi, že mě odvezou zpátky na kolej, ale odmítla jsem. Měla jsem pocit, že bych jim zkazila rodinnou zábavu. Navíc bar, do kterého šli není tak daleko od koleje, takže sem se rozhodla, že se projdu. Je vzdálený jenom pět minut od okraje kampusu, ideální místo pro studenty.

Když už jsou koleje na dohled, zachvěji se, ale není to zimou. Ne, tento chlad je jiný, je to ten, který cítíte hluboko ve střevech, ten, z kterého se vám na zátylku zježí chlupy. Strach se mi táhne páteři jako tisíce malých brouků plazících se mi pod kůži.

Natáhnu se po peněžence, prsty na rukou se mi chvějí, když vytahuji klíčovou kartu, abych si otevřela přední dveře. Jakmile se konečně dostanu ke vstupu a dokážu vytáhnout tu zatracenou kartu ven, rychle ní projedu. Malé červené světlo zabliká a já zasténám. Vážně?

Znova projedu a stále nic. Můj puls závodí, a i když je mi zima, na čele a rukou se mi tvoří pot. Podívám se přes rameno a rychle prohlédnu oblast. Nevidím nikoho, ale pořád mám pocit, že mě někdo sleduje.

Připadám si jako bych byla v jednom z těch směšných hororových filmů, kde se hrdina skrývá a čeká, až ho příšera najde. Zhluboka se nadechnu, říkajíc, abych se uklidnila. Jsi v bezpečí. Nikdo tě tu nezná. Nikdo neví, co jsi udělala. Po třetím pokusu se konečně rozbliká zelené světlo. Zazní cvaknutí a v další sekundu otevírám dveře. Když vstoupím dovnitř, horký vzduch mi ovane obličej, otočím se a zavřu za sebou. Chvíli tam stojím, pak si povzdechnu úlevou a téměř se sesunu o dveře.

Co to sakra bylo? Musím určitě bláznit. Zadívám se skrz skleněné dveře a zírám na zalesněnou oblast přes ulici, čekám a sleduji, až se něco stane. Ale po několika minutách se nic neobjeví a já přemýšlím, jestli jsem neztratila rozum.

Jsem sama. Nikdo tam není.

Zatřesu hlavou, abych odehnala pryč všechny iracionální obavy, otočím se a vydám se po schodišti zpátky do samoty svého pokoje. Kolej je dnes večer neobvykle tichá, ale myslím, že to lze očekávat. Vyučování začne až za pár dní a většina studentů je na návštěvě u svých rodin.

Použijí stejnou kartou, kterou jsem použila k otevření předních dveří, umístím ji do otvoru vedle kliky pak uslyším, jak se zámek uvolní při prvním pokusu. Při otevíraní dveře zaskřípí a překročím práh. Sáhnu k vypínači, abych rozsvítila.

Moje prsty se pasou na samém okraji vypínače, ale než dokážu zasvítit, někdo mě zezadu popadne. Všechno se děje tak rychle, že stěží chápu, co se děje. Než budu moci zavolat o pomoc, někdo mi rukou zakryje ústa. Výkřik mi uvízne v krku, jen aby vyšel jako tlumený šepot, když jsem mrštěná na nejbližší stěnu. Nemůžu dýchat. Nemůžu dělat nic. Můj útočník kopne do dveří a pak zničí jakoukoli šanci, že nás někdo uvidí, nebo že ho uvidím já.

Mám oči otevřené dokořán, ale v pokoji zahaleným v naprosté tmě nevidím nic. Vůně whisky a mýdla lechtá mé nosní dírky, když nasávám potřebný kyslík. Bez varování jsem sevřená za rameno, prsty mého útočníka pronikají do mé kůže s tlakem dostatečným k tomu, aby způsobily bolest, pak mě otočí, a o sekundu později mám záda přitisklá k stěně a ruka je odstraněna z mých úst.

Otevřu ústa, abych promluvila, ale zjišťuji, že nemohu vypustit jediné slovo. Pulz mi hlasitě tepe v uších, bijíc jako buben.

Bum. Bum. Bum.

Jen tam tak stojím, zkamenělá strachem. Paže mi visí po stranách jako bezcenné končetiny.

Prsty z mého ramene začínají klesat mezi moje prsa. Co se teď stane? Celé mé tělo se třese.

Nemůžu tu jen tak stát, musím něco udělat, cokoli…

"Já ..." Rty se mi chvějí a v hrdle se mi buduje vzlyk.

"Drž hubu!" Ten hlas zní agresivně, temně, tvrdě, naštvaně, tak naštvaně. Jeho slova projedou celým mým tělem a současně nechápu, proč tam prostě jen tak stojím. Proč s ním nezkouším bojovat? Druhou rukou mě chytne kolem krku a jemně zmáčkne, jako by testoval, co vydrží. Ten tlak způsobuje, že je pro mě těžké soustředit se na všechno ostatní. Chystá se mě uškrtit? Zranit mě? Jeho dotek je pevný, hřejivý a když ucítím, jak mi nosem přejíždí přes tvář, zalapám po dechu.

Vdechuje mě skoro jako by mě očichával. Přimáčkne víc a já zvednu ruce a popadnu ho za ruku, kterou má kolem mého krku. Nemá však smysl proti němu bojovat. Jako otravnou mouchu je odhodí pryč a místo toho přitiskne tvrději, varujíc mě, že drží veškerou moc. Nechám své ruce klesnout, snažím se nebojovat, protože plíce mi hoří potřebou po vzduchu. Jeho sevření se pomalu uvolní, takže můžu dýchat snadněji, ztížené dýchaní způsobuje, že se mi prsa otírají o jeho pevnou hruď.

Sekundy ubíhají, tělem mi proudí strach, ale zůstávám klidná. Krk mě bolí a mým kolenům hrozí, že vypovědí, ale nějak se mi pořád daří zůstat ve stoje.

"Sledoval jsem tě, Willow," konečně promluví. "Sleduji tě od té doby, co jsi se dostala do kampusu. Neviděl jsem tě tak dlouho. Tak dlouho, že jsem skoro zapomněl, jak sladce voníš.“

Skrz mlhu strachu jsi uvědomím, že jeho hlas mi zní povědomě, ale nemůžu si vzpomenout.

"Kdo ..." vykřiknu, jeho sevření mi ale nedovolí to doříct.

"Řekl jsem, drž hubu!" Zavrčí mi do obličeje a jeho horký dech mi ovane tváře. Tvrdě mě srazí ke zdi až se moje hlava odrazí jako basketbalový míč.

"To byl vždy tvůj problém. Prostě jsi nedokázala držet hubu. Nemohla sis hledět svého. Pokud bys držela ústa zavřená a zastavila ty lži, nebyli bychom právě teď tady. Nebyl bych tu, abych tě donutil zaplatit za to, co jsi udělala mému bratrovi.“ Jako by na mě dopadl kbelík studené vody, dávám dohromady rozbité kousky skládačky ve své mysli.

"P-Parker?" zašeptám jeho jméno a modlím se, abych se mýlila. Doufám, že se mýlím.

"Ten jeden a jediný." I přesto, že je zahalený tmou, vím, že se usmívá. Cítím to na své kůži. Moje dýchání se ve vteřině změní a začne ve mně bublat panika. Jak mě našel? Jak věděl, že tady budu?

"Prosím, ne. Neudělala jsem… “ Zavřu ústa, když mi prsty drsně sevře bradu, jediná věc, která ze mě unikne je tiché zakňučení.

"Jako jehňátko, které vejde do lvího doupěte. Tím, že si se tu ukázala, prakticky ses mi nabídla." Ne. Bože. Snažím se uvolnit z jeho sevření, ale jeho ruce jsou jako pouta a já se bojím dál s ním bojovat, obávám se, že by mi mohl ublížit. "Myslíš, že bych ti prokázal laskavost jednoduše proto, že máš pěkných pár koz a zadek?"

Usmívá se, ale na jeho slovech není nic vtipného.

"Prosím nech mě jít. Neudělala jsem nic špatného.“ Je těžké mluvit, když se mi jeho prsty zařezávají do tváře, ale nějak ty slova dostanu ven.

"Ach, sladká, Willow," posmívá se. "Stále nepřiznáš, že jsi lhala, a to je problém. Nikdo tě nenaučil lekci. Nikdo princezně neukázal, kde je její místo, ale to se změní.“ Cítím, jak se pohne, jeho rty se přitisknou k mému tepajícímu pulsu. Je to něžné na dotek, stejně jako děsivé. Místnost vyplní tiché zasténání a ten zvuk vyšle do mého těla vlny potěšení.

Ne. Tohle je špatně.

"Víš, nejhorší na tom je, že jsem si myslel, že jsi jiná," zašeptá mi do kůže. "Myslel jsem, že si lepší ... ale pak si se ukázala v pravým zrcadle, že? Přinutila jsi mě věřit v něco, v co jsem nikdy nemohl. Myslel jsem, že jsi hodná holka. Mýlil jsem se, hodně.“ Zalapám po dechu, když zubama přejíždí po mém krku.

"Já ..." Je všechno, co ze sebe dostanu. I kdybych neměla jeho ruku kolem krku nemyslím si, že bych teď mohla mluvit. Jsem příliš ohromená emocemi.

"Toto je tvoje jediné varování. Zůstaneš tady a já tě zničím, kousek po kousku. Budu si brát a brát, dokud nezbude nic, co bych si mohl vzít, stejně jako si to udělala ty a tvá sestra mé rodině. Mému bratrovi.“ Zavrtím hlavou, aniž bych si to uvědomila. Jeho rodina je ta, která mi ublížila. Jeho bratr je ten, který ublížil mé sestře a tím zničil naše životy.

Tohle se teď neděje. Tohle nemůže být cesta, jakou se věci budou ubírat. Udělala jsem správnou věc. Vím, že ano, ale právě v této chvíli cítím, jako bych si podepsala svůj vlastní úmrtní list.

Neexistuje žádná možnost na usmíření, na to, co se stalo té noci se zapomenout nedá.

"Musíš mi pomoct, Willow. Musíš.“ Moje sestra vzlyká, celé její tělo se třese a jediné, co mohu udělat, je stát a dívat se, protože tomu nerozumím. Nevím, co mám dělat. Nevím, jak napravit to, co se stalo.

"Jak?" vykřiknu, a tak moc chci zbavit mé sestry bolesti. Necítila jsem se tak zlomená nebo ztracená od té doby, co maminka zemřela a nechala mě a mou sestru čelit našemu otci samotné.

Ashton se na mě podívá, její oči jsou rudé a po tvářích jí tečou slzy, "řekni jim to. Řekni to všem. Buď mým hlasem, prosím, Willow. Já tě prosím."

S výdechem se odpoutám od vzpomínek a vrátím se do přítomnosti. Parker mě stále drží za krk, nejsem nic víc než jeho neochotná oběť. Žluč mi požírá hrdlo a zvedá se mi žaludek. Myslím, že budu zvracet.

"Odejdi. Nikdy se sem nevracej. Pokud se tady už nikdy znovu neobjevíš zvážím, že ti neublížím.“ Nastane krátká pauza a já se divím, co víc by mohl říct, ale pak si odkašle a začne znovu mluvit: „Ale pokud zůstaneš, ujistím se, že si budeš přát, abys mě nikdy nepotkala. Budu tvoje největší noční můra. Doufám, že se nebojíš tmy.“

A pak mě pustí. Jako bych byla oheň, a on benzín. Jako by ho další dotek mohl dostat na hranu. Popadnu dech, málem se svezu na zem.

Zavřu oči a sklouznu dolů po zdi, až se můj zadek setká s podlahou. Když uslyším cvaknutí otevírání a zavírání dveří, vydechnu a začnu vzlykat. Zakousnu se do rtu, abych zadržela výkřik, který se mi rve z krku. Jak jsem mohla být tak hloupá?

On je tady. Z očí mi vytřísknou slzy. Ostuda. Hněv. Bolest. To všechno ve mně setrvává, víříc kolem dokola. Kluk, kterého jsem kdysi znala, je tady. Ale není stejný. Teď mi chce ublížit. Teď mě chce zničit, a pokud nebudu opatrná, udělá to.

Musím utéct. Musím odejít. Ale jak?