Vlad

Dívám se na Tabithu, jak si v zahradě povídá s Alenou. Podívá se na mě a mrkne, a pak mi lehce zamává. V srdci cítím touhu k ní jít a obejmout ji, ale zůstanu stát a nechám je, ať si povídají.

Chtěla říct Aleně, co se stalo s jejich matkou, a že jsme nyní svoji. Slyším, jak se obě smějí, a najednou se vedle mě zasměje Roman.

„Děkuji ti za to, že jsi kvůli mně vydal to královské nařízení,“ řeknu mu.

„No, rádo se stalo, ale nebylo to tak, že bys mi dal na výběr.“

„Oh, opravdu?“ předstírám, že nevím, o čem to mluví.

„Ano, uvěřil jsem tvému vyhrožování, že mi urveš koule a dáš je sežrat psům, takže jsem se rozhodl, že bude v mém nejlepším zájmu dát ti to, co chceš.“

Zasměji se a loknu si svého nápoje.

„Takže tak. A ten šílený pohled v tvých očích. Ten také moc dobře znám, takže jsem věděl, že udělám cokoliv, aby se tak stalo. Tak, podle zákona, je ona nyní tvoje.“

„Jak to má být,“ řeknu a kývnu hlavou.

„Jsem rád, že ji má Alena blízko. Udělal bych cokoliv, abych udržel úsměv na její tváři.“

„Máme stejný cíl,“ souhlasím, když se k nám dámy vracejí, aby se k nám připojily.

Tabitha jde rovnou ke mně a já si ji posadím na klín.

Přitulí se ke mně a položí mi hlavu na hruď. Dlouho tam takhle ve slunečním svitu sedíme a necháváme plynout čas. V určitém bodu nás Roman s Alenou opustili, protože když konečně vzhlédnu, zjistím, že jsme sami.

„To je krásný den,“ řekne Tabitha, narovná se a podívá se na mě.

Zastrčím jí pramínek jejích tmavých vlasů za ucho a vidím, jak jí sluníčko nad hlavou vytváří svatozář.

„Nejkrásnější věc, kterou jsem kdy viděl,“ řeknu a políbím každou její tvář, než políbím její rty.

Sedíme tam takhle hodiny, jen se líbáme a navzájem držíme. Je to pro nás start nového života, a já si chci vychutnat každou jeho vteřinu. Počínaje dneškem.

Mám celý svůj svět ve své náruči, a je toho ještě mnohem víc. Náš opravdový příběh právě začíná a já se nemohu dočkat, až otočím na další stránku.