FP - 3. kapitola

 Překlad: Clarissa

Tabitha

Ležím v posteli s Alenou, naše prsty jsou stále spolu propletené. Slyším, jak její dech zpomalil a vím, že konečně usnula. Otočím se, dívám se na svou malou sestřičku a cítím, že všechno u ní bude v pořádku. Její budoucí manžel možná vypadá jako blbec, ale také jsem v něm viděla něco jiného. Chce ji a chce, aby ho ona také chtěla. Touží po její pozornosti a já vím, že se ji bude snažit potěšit, aby ji získal. Také vím, že ji bude ochraňovat. Bylo to tak okouzlující, jak se bál, aby se v lodičkách nezranila.

Víc než to, já ji znám lépe, než kdokoliv jiný, takže vím, že je na něj zvědavá. I když si to ona zcela neuvědomuje nebo to nechápe. Něco na něm ji také přitahuje. Viděla jsem to, když začala panikařit při pomyšlení na to, že bych zkusila přitáhnout jeho pozornost já. Nemyslím si, že by jiná žena než ona dokázala někdy získat jeho pozornost. Nedokázal se od ní odtáhnout dost dlouhou dobu na to, aby zjistil, že v místnosti byli i další lidé.

Při večeři se s ním párkrát lidé snažili mluvit, ale bylo to, jako kdyby je neslyšel. Ačkoliv si nejsem jistá, jak jsem si toho všimla s tím, jak mě Vlad provokoval. Něco na jeho hravé, přesto dominantní osobnosti mě nutí chtít ho víc a víc. Při večeři jsem se musela hodněkrát kousnout do vnitřku tváří, abych se nezačala smát. Rád mě provokuje a mně se líbí, když to dělá. Víc, než bych si kdy pomyslela, že to bude možné.

Bylo to jiné, než na co jsem zvyklá. O mou ruku už žádalo hodně mužů. Ale ne takovým způsobem jako Vlad. Prohlásil, že jsem jeho a bylo to.

Přesto si pořád dělam starosti. Doufám, že to, co řekl Vlad, je pravda a já budu moci jít s nimi. Vše to zní až příliš dobře na to, aby to byla pravda. Myšlenka na něj mě přinutí znovu se usmát a přemýšlet o tom, jaké to bude, až budu jeho. Až budu opravdu patřit jemu. To znamená, pokud opravdu myslel vážně slova o tom, že budu jeho. Mohl to být způsob, jakým mluví ke každé ženě, kterou chce.

Našpulím rty, když pomyslím na to, že by tato slova říkal jiné ženě. Nelíbí se mi, jak se kvůli němu cítím. Moje matka vždy říkala, že muži mají milenky a toulavé pohledy. Nemyslím si, že je to něco, na co bych měla žaludek. Ačkoliv když mi to říkala před pár lety, kdy několik mužů žádalo mou o ruku, cítila jsem při té představě úlevu. Myšlenka na to, že by mě kdokoliv, se kterým bych žila, nechal samotnou a trávil noci v posteli jeho milenky, mě jaksi uklidňovala.

Ale podle toho, jak se na mě hodně mužů dívalo, jsem si nemyslela, že bych měla takové štěstí. Vím, že jsem hezká. Vlastně je to jediná věc, o které lidé opravdu mluví. Někdy přemýšlím, jestli má láska ke všemu tomu oblékání a líčení je něco, co si užívám, nebo jestli je to něco, co mám v sobě zakořeněné.

„Romane,“ slyším svou sestru zamumlat ze spaní, čímž mě vytrhne z mých myšlenek. Dám si ruku přes ústa, abych se nezasmála a nevzbudila ji. Druhou ruku vysvobodím z té její a vyklouznu z postele tak, abych ji nevzbudila. Myslím, že by měla být se svými sny sama, ať už jsou jakékoliv.

Po špičkách našlapuji ke dveřím, pak je za sebou pomalu zavřu a snažím se neudělat žádný hluk. Když se otočím, uvidím svou matku, jak stojí na chodbě a čeká na mě. Ví, že pokud nejsem ve svém pokoji, jsem s Alenou. V ruce má další sklenku vína a na sobě má stále večerní šaty. S převlékáním se ani neobtěžovala. Má našpulené rty a já vím, že kvůli mně, akorát přemýšlím, co za tím je tentokrát. Mohlo by to být naším dnešním chováním? A nebo  tím, že jsem byla v Alenině pokoji a zůstala tam déle, než máme povoleno? Pravděbodobně vše z výše uvedeného.

„Tvůj otec a já jsme dnes večer měli telefonát.“

Sevře se mi žaludek, zatímco v mém hrdle roste strach. Požádal snad někdo o mou ruku? Ta myšlenka se mi omotává kolem krku a já nemůžu dýchat. Mlaskne jazykem, což je něco, co dělá, když je podrážděná.

„Zdá se, že až se Alena provdá, tak půjdeš s ní.“

Nevím, jak dokáži při jejích slovech stát na nohou, ale zvládnu to. Držím své emoce na uzdě a zůstanu naprosto klidná, když zpracovávám její slova. Jen kývnu, abych to potvrdila, protože vím, že ať už bych řekla cokoliv, jen by ji to naštvalo. Je v náladě a to je něco, před čím jsem vždy Alenu chránila, jak nejlépe jsem dokázala.

Dlouze si lokne ze svého vína, než na mě znovu zúží pohled. „Nemysli si, že kvůli tomu, že zůstaneš se svou sestrou, nebudeme přijímat žádosti o tvou ruku. Mezi tím, co budeš své sestře pomáhat, aby se usadila, budeš se stále setkávat s případnými ženichy. Jakmile král ucítí, že Aleně bude bez tebe dobře, pošle tě zpět domů. Budeš si plnit své povinnosti a poskytovat vhodné spojenectví. Podívej, co všechno Alena udělala pro naši rodinu. Karim je úžasná partie. Taková, se kterou bys měla začít.“

Pocit úlevy opadne a nahradí ho frustrace, kterou cítím při matčině shnilé kontrole, kterou nade mnou má.

„Vy dvě jste na sobě opravdu závislé.“

Zavrtí hlavou, jako kdyby to, že jsme si Alena a já blízké, bylo něco špatného. Špatné je to, jaká je ona matka, ale to si nechám pro sebe. Je lepší ji nenaštvat. Jen to ztěžuje život, a ona moc dobře ví, že nejlepším způsobem, jak se ke mně dostat, je jít po Aleně. Když její jazyk šlehne po Aleně, zařízne se i do mě.

Takže se usměji. Alena odtud už brzy odejde a já si nemyslím, že by se její manžel smířil s něčím od mé matky. Zvlášť pokud půjde o jeho novou nevěstu. Už to dokázal dnes večer. Jen to musím předstírat trochu déle. A kvůli Aleně bych to předstírala navždy.

„Někdy příští týden se setkáš s princem Nelsonem.“ S těmito slovy odejde.

Opřu se o zeď a skloním hlavu. Nikdy jsem o princi Nelsonovi neslyšela, ale jsem si jistá, že je stejný jako ti ostatní, se kterými jsem se už setkala. Sebestředný a hledající něco pěkného, čím by se chlubil.

Odlepím se od zdi a zamířím do svého pokoje. Chci padnout do postele a možná se vybrečet. Štěstí, které jsem před pár chvilkami cítila, když jsem pomyslela na nový život, který bychom s Alenou mohly mít, mizí pryč. Žila jsem ve své hlavě. Chtěla jsem, aby Vlad byl opravdový, ale vůbec nevím, jestli mě opravdu chce, a nebo se chce se mnou válet jednu nebo dvě noci v posteli. Při té myšlence mě bolí srdce ještě víc. Najednou je toho až moc nad čím přemýšlet.

Otevřu dveře svého pokoje a jsem drsně uchopena za paži. Jsem zatažena dovnitř a dveře se za mnou zabouchnou. Zámek zacvakne na místo a já jsem najednou uvězněna.

„Vlade,“ řeknu šokovaně, když ho uvidím stát v mém pokoji.

Pořád má na sobě to, co měl na večeři, akorát si sundal kabát. Na okamžik zabuší mé srdce nadšením, dokud si nevšimnu výrazu jeho tváře. Je zuřivě naštvaný. Udělám krok dozadu a pak další. Dívá se na mě zúženým pohledem, jako kdyby sledoval každý můj pohyb a chystal se po mně skočit.

„Ty přijímáš žádosti o svou ruku?“ zavrčí. Hravá dominance z dřívejška je pryč a na její místo nastoupila majetnická síla. Vyzařuje z něj v tak silných vlnách, až bych přísahala, že cítím, jak narážejí do mého těla.

„Můžeš přede mnou couvat, princezno, ale není úniku. Řekl jsem ti, že jsi moje.“ Pomalu se přibližuje a uzavírá mezeru mezi námi. „A myslím to vážně.“

Otevřu ústa, abych mu řekla, aby zmizel, ale je rychlejší, než byste při jeho velikosti předpokládali. Skočí po mně jako zvíře, zvedne mě nahoru a hodí si mě přes rameno. Kráčí k mé posteli a hodí mě na ni, zatímco bojuji s tím, abych neječela.

Přitiskne mě dolů svou váhou, jako kdyby mi chtěl zabránit, abych neutekla. Ale to já nechci. Roztáhnu nohy a dovolím jeho tělu, aby se mezi nimi uvelebilo, zatímco klesá do mého objetí. Smutek, který jsem cítila, se rozpouští. Nevím, jak to dokázal, ale cítím se bezpečně, i když se ke mně blíží jako lev, který právě chytil svou večeři. Jeho přítomnost všechno okamžitě zlepšuje.

Popadne mé ruce, aby mě držel bezpečněji. Nedokáži zastavit své boky, aby se nezvedly, protože ho chci mít blíž. Chci ho mít všude kolem mě.

„Jsi moje, princezno. Moje,“ vyštěkne.

„Tvoje,“ souhlasím. Tak moc ho chci. Hned teď. Mé tělo po něm touží. Ne, nejen mé tělo, ale také mé srdce. Tenhle muž je bojovník. Je ochránce a já vím, že poprvé v mém životě se o mě někdo bude starat. Bude mě chránit a já tomu chci propadnout. Zamilovat se do něj.

Na jeho tváři se roztáhne pomalý úsměv. „Je dobře, že souhlasíš, princezno, protože hodlám udělat něco, co zajistí, že mi tě už nikdo nikdy nevezme.“

V jednom rychlém pohybu cítím, jak jsou mé kalhotky strženy z mého těla.