FP - 1. kapitola

 Překlad: Clarissa

Tabitha

 

Upravím poslední pramen Aliných vlasů, odstoupím a prohlížím si své dílo.

„Vypadáš jako šlapka. Jako jedna z těch amerických,“ škádlím ji a usmívám se. Myslím, že jsme tomu nasadily korunu. Moje posedlost mým oblíbeným filmem Pretty Woman mi vnukla nápad přijít se vzhledem Vivian Wardové. Ráda češu Aliny vlasy, ale už mi to sotva kdy dovolí. Není to jako když jsme byly malé a dělaly to tak každý den, než se to naučila sama.

Ona nesnáší své dlouhé blonďaté vlasy, ale mně se moc líbí.

Vždy mi připomenou pohádky, což souhlasí, protože obě jsme princezny.

„Pokud se nebudu muset obléknout jako štětka, tak je to perfektní,“ řekne mi, což mě rozesměje. Nemyslím si, že bych mohla donutit Alenu, aby ukázala tolik kůže, i kdybych ji podržela a sama jí ten outfit oblékla.

„Říkám ti, ať zvolíš jednoduchý outfit.“ Přejdu k posteli a zvednu šaty, o kterých vím, že v nich bude vypadat dokonale. Už je to celá věčnost, co jsem ji přemlouvala, aby si je vzala na sebe, ale až dodnes visely vzadu ve skříni. „Tyhle.“

Držím zelené šaty, ve kterých budou její blond vlasy ještě zářivější. Možná nemá ráda své vlasy, ale já si myslím, že díky nim září jako hvězda. Navíc jsou ty šaty jaksi skromné, s délkou po kolena a kraťoučkými rukávy. Budou na ní vypadat dokonale. Ačkoliv možná až moc dokonale pro naše plány. Tyto šaty možná jejího budoucího manžela neodradí.

„Tyhle si vzít nemůžu. Musela bych si vzít lodičky.“

Musím potlačit smích. Alena to s podpatky neumí. Vlastně je to docela vtipné sledovat ji v nich. Je jako malá laňka, která se učí teprve chodit.

„Jo. Už jsem tě viděla chodit v lodičkách. Jsi jako kráčející nehoda, která čeká na to, až nastane. Takže to budou lodičky.“

Vyberu jí černé, které se budou dobře hodit k šatům. Jde o to, aby vypadala nemožně, pokud chceme odradit muže, který si nárokuje její ruku. Muže, který mi vezme mou sestru. Vždy jsme byly jen my dvě. Pořád si pamatuji, jak ji máma přinesla domů z nemocnice. Myslela jsem si, že byla moje, abych se o ni postarala a chránila ji před našimi mizernými rodiči, což jsem také dělala. A to je také důvod toho, co dnes děláme.

Chystáme se donutit tohoto potencionálního manžela, aby utekl za kopečky. Ačkoliv podle jeho fotky si nejsem jistá, jestli vůbec někdy před něčím utíkal. Zaměřil se na mou sladkou, nevinnou sestřičku a já nevím, jestli se dá zastavit. Ona je příliš jemná pro muže, který vypadá, že by dokázal holýma rukama někoho roztrhnout vejpůl.

Podám jí lodičky a vezmu si své šaty. Na rozdíl od Al mám oblékání ráda. Vlasy, make-up a šaty byly mou posedlostí od chvíle, kdy jsem se naučila chodit. Vklouznu do úzkých rudých šatů a trochu je vytáhnu, abych se ujistila, že jsou na správném místě.

„Počkat, snažíš se získat jeho pozornost, aby si vzal tebe? Já myslela, že ho odradíme,“ řekne Alena.

Vidím na jejím obličeji panický výraz. Snažila jsem se zaujmout Alino místo, když jsem zjistila, že někdo požádal o její ruku. Věděla jsem, že se nechtěla vdávat, stejně tak ani já. Alespoň ne za krále. Nechci strávit zbytek svého života jako královská výsost. Chci něco jednoduššího. Ale pro Alenu udělám cokoliv včetně požadavku, zda bych mohla zaujmout její místo. Byla jsem starší a byla jsem o ruku požádáná už hodněkrát, ale moji rodiče nabídky odmítli. Jediná dobrá věc, kterou pro mě kdy udělali. Ale když král Roman požádal o Alinu ruku, naši rodiče nad tím radostí vyskočili, a on tak bude mít ji a nikoho jiného. Abyste mě pochopili, nemyslím si, že pokus o to, aby se na mě podíval, by mohl skutečně vyjít. Měl v úmyslu získat Alenu. Jedinou věcí, kterou jsme mohly udělat, bylo donutit ho si pomyslet, že nebyla tak skvělým úlovkem. To bylo vše, s čím jsme mohly přijít. Ačkoliv mám pocit, že to nebude fungovat. Alena nikdy nepochopila, jak moc skutečně září, aniž by se vůbec o to snažila.

Ale já si nemohu pomoct a žasnu při pohledu na výraz jejího obličeje. Je to snad žárlivost? Možná se jí král líbí trochu víc, než je ochotná nahlas přiznat.

„Cokoliv ty chceš,“ řeknu jí. Protože já udělám cokoliv, co bude ode mě potřebovat. Vždy to tak děláme jedna pro druhou. Jsme tým. Tým, který bude rozdělen.

„Děvčata!“ zakřičí máma, než otevře dveře. „Jdeme.“

Věnuje nám pohled, aby se ujistila, že vypadáme reprezentativně, protože to je jediná věc, na které jí záleží. Otočí se a zamíří ven z pokoje, jako vždy se skleničkou plnou vína v ruce. Doufám, že ho vypila dost na to, aby dnes večer nebyla totální-osinou-v-zadku.

Sleduji, jak si Alena nazuje lodičky a skoro přepadne dopředu. Nedokážu si pomoct a odfrknu si, zatímco si nazouvám své lodičky.

„Pojď,“ vezmu ji za paži, abych jí pomohla v chůzi, tak aby se nezranila ještě dřív, než tam vůbec dojdeme. Kráčíme k velké místnosti jen s několika drobnými zakopnutími po cestě.

„Nevím, jestli to zvládnu,“ zašeptá Al. Nesnáším chvění v jejím hlase. Vyvolává to ve mně ochranitelský pocit.

„Tolik se stydím. Nevím, jestli ze sebe dokážu udělat blázna.“

„Budu tam s tebou. Zvládneme to,“ znovu ji ujistím.

Nechystám se nikam odjít a budu přímo tady, abych spolu s ní ze sebe udělala blázna. Doufejme, že si tento král o nás pomyslí, že jsem pořádně bláznivé, uteče daleko a nebude chtít mít s námi nic společného. Ona se na mě podívá a já kývnu hlavou.

Když zatočíme za roh do velkého sálu, obě ztuhneme. Každý se na nás dívá, ale můj pohled zamíří na jediné místo a ucítím, jak každá část mého těla ožije.

„Do hajzlu,“ zašeptám si pro sebe.

Muž opírající se o protější stěnu má oči přilepené na mně. Jsou to ty nejzelenější oči, které jsem kdy viděla. Na hrudi má překřížené své obrovské paže a já okamžitě z jeho postoje poznám, že je strážce. Je obrovský jako tank, s velkými svaly a širokou hrudí. Jeho vlasy jsou tak husté a tmavé, že vím, že naše děti by měly stejné vlasy jako on. Ach. Můj. Bože. Nemůžu uvěřit, že mám takové myšlenky.

Jako kdyby mi uměl číst myšlenky, za jeho plné rty zatahá samolibý úšklebek.

Někdo si před něj stoupne a blokuje můj pohled. Nevím, jestli za to mám být vděčná nebo naopak. Pak si uvědomím, že je to Roman. Jeho oči jsou zcela soustředěné na mou sestru. Dívá se téměř naštvaně. Uvědomím si, že to je proto, že se ona dívá tam, kam se dívám já. Na toho záhadného muže se zelenýma očima. V celé Romanově tváři můžu vidět vepsanou žárlivost.

„Srdíčko, toto je král Roman,“ slyším říkat naši matku.

Pohlédnu na ni a vidím, že má na tváři obrovský úsměv. Je celá přešťastná z toho, že se své dcery zbavila tak snadno. Nestará se o to, jestli chce Alena vůbec jít. Ne, má matka ne. Chvíli na ni zírám a poprvé v životě k ní cítím opravdovou nenávist.

Ztracená ve svém snění si nevšimnu, jak Roman proletí místností. Popadne Alenu, která zakopává o své vlastní boty, přitáhne si ji k sobě a vidím, jak se má sestra k němu přivine, jako kdyby to dělala už tisíckrát.

Pohlédnu zpět na svého záhadného muže, který se nyní přibližuje.

Dívá se přímo na mě. Cítím se, jako kdyby mi viděl skrz šaty. Přejíždí mě pohledem, jako kdyby mě vlastnil, jako kdyby osobně znal mé tělo. Jsem zvyklá na pohledy mužů, ale tenhle je jiný. Vím, že mě chce, ale je v tom mnohem víc. Chce mě vlastnit. Tato myšlenka by mě měla štvát. Je to důvod, proč se mi nikdy nelíbila tahle blbost s dohodnutým manželstvím. Muž, který se objeví a vezme si mě, to se prostě nestane. Ale proč mám nyní, s tímto cizincem, husí kůži po celém těle, když na to pomyslím? 

„Ahoj,“ slyším, jak řekne Al a to mě přinutí neochotně odtáhnout pohled od toho muže.

Její hlas je divný a vůbec nezní jako její. Nemůžu si pomoct a odfrknu. Vím, že jí ten zvuk dostal, protože zadržuje smích.

„Tabby,“ řekne s pohledem stále uzamčeným s Romanovým. Jsem trochu v šoku, že drží jeho pohled. „Myslím, že náš plán funguje.“

On na ni zúží pohled. Stojí mě to veškerou sílu, abych nevybuchla smíchy. Citím, jak se mi třese celé tělo, protože chce ten smích vypustit ven, ale bojuju s tím.

„Nemůžeš to říkat nahlas. Může tě slyšet,“ řeknu koutkem úst, ale vím, že mě všichni slyší.

Přejedu pohledem na svého zelenookého záhadného muže, protože chci zaměřit svou pozornost na něj a chci se ujistit, že mě ty jeho oči stále sledují. Sakra, možná začínám také cítit tu kravinu ohledně vlastnictví. Jo, pořád se na mě dívá, akorát že tentorkát se na mě usmívá. Už nevypadá tak vražedně. Na rozdíl od Aleny, já nedokážu jeho pohled vydržet, takže jím uhnu a cítím, jak mi hoří tváře z toho, že jsem byla přistižena, jak ho okukuji. Nikdy jsem nebyla stydlivá, ale něco na něm mě nutí se tak cítit.

„Romane.“ Můj záhadný muž promluví jako první. „Myslím, že je dobrá.“ Pohlédnu zpět na Alenu, která je stále v náruči krále Romana a nohy jí visí nad zemí. On ji postaví na zem a udělá krok dozadu. Řekla bych, že s tím bojuje. Nechce ji nechat odejít.

„Tabby?“ Roman řekne mou přezdívku, ale nedívá se na mě. Nedokáže odlepit pohled od své snoubenky.

„Ne, já jsem Alena.“ Má sestra ho opraví, jako kdyby si myslela, že je to čestný omyl. Jo jasně, tento muž ví, kdo ona je. Pokud bych měla hádat, tak z toho jak se chová, ví o ní úplně všechno. 

„Já vím, kdo jsi, má princezno.“ Podívá se na mě, a poprvé od té doby, co jsme vešly do této místnosti, odlepí svůj pohled od Aleny. „Tabitho,“ tentorkát řekne mé jméno celé. Jenom Alena mi říká Tabby. „Můžeš vzít mou princeznu do pokoje, aby si sundala tyto směšné boty dřív, než si ublíží?“

„Hele, ona není má služka,“ vyštěkne na něj Al a já sleduji, jak narovná svá ramena velmi-netypickým-pro-Alenu stylem.

„Pomáhám Aleně se vším,“ skočím do toho. Možná pokud si bude myslet, že mě ona potřebuje, budu moci jít s nimi, až se vezmou. Bude to znamenat hádku s mými rodiči, protože mě také chtěji provdat, ale Roman je velmi mocný. Alena se na mě zamračí, zcela jistě to nechápe. Řekla bych, že tento muž udělá cokoliv, aby ji měl, takže možná ho můžu teď přesvědčit, že musím jít s ní. Tohle nás opravdu vždy trápilo – pomyšlení na to, že už nikdy nebudeme spolu. Vždy to byla Al a já.

„Pak jí tedy pomoz sundat i tu vrstvu barvy z jejího obličeje,“ dodá Roman.

Alena od něj ustoupí o krok dozadu a já si pomyslím, že mu chce dát facku. Nevidí to, co vidím já. Hádám, že viděl předtím její fotky a takovou Al chce. Ne takovou načinčanou, kterou jsme z ní vytvořily v naději, že ho odradíme. Docela se mi to líbí.

„Aleno. Udělej, co ti bylo řečeno,“ napůl zašeptá a napůl jí vynadá naše matka. Její káravý tón se nijak neliší, dokonce ani před králem. Nedokážu s tím bojovat a protočím oči.

Roman se otočí, aby se podíval na naši matku. Její tvář je zamračená, řekla bych, že je naštvaná. K tomu se ale dostaneme později.

„Nerozkazuj jí. Za týden se stane královnou. Takže žádné rozkazy nepřijímá.“ Romanův hlas je přísný a definitivný. Právě jí dal příkaz, který bude následován. Tím si získal u mě pár bodů navíc. Postavil se za svou vyvolenou a ukázal naší matce, kde je její místo.

„Kromě tvých, hádám,“ slyším říct Alenu, když se dívá na podlahu a ustoupí od Romana o další krok. Zjevně se snaží získat odstup.

„Všechna tvá zašeptání jsou příliš hlasitá. Drž je ve své hlavě,“ řeknu jí trochu víc nahlas. Sakra, jsme v tom hrozné.

„Aleno,“ řekne Roman a upoutá naši pozornost. Nedívá se naštvaně. Vlastně vypadá, jako kdyby zadržoval smích. Jo, rozhodně jsme v tom hrozné.

„Prosím.“ Slovo lemované naléhavostí vyjde z jeho úst a já bych řekla, že toto slovo příliš často nepoužívá.

Al mě popadne za ruku a táhne nás do pokoje, zcela jistě chce utéct. Pohlédnu přes rameno na svého záhadného muže. Neznám jeho jméno, ale podle výrazu jeho obličeje si nemyslím, že bych mu někdy utekla.