WH - 22. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 22 – Viper

 

„Lawrenci Finkle. Tady je tvoje babička. Ráda bych s tebou ztratila slovo. Buď u mě doma, zítra ráno v devět hodin. Pokud máš něco jiného, zruš to.“

Babčina hlasová zpráva z předešlého večera, se mi v hlavě přehrávala znovu a znovu, když jsem jel k ní domů. Byla nasraná. Byla nasraná a věděla to. Její tón byl chladný a tvrdý, což bylo něco, co jsem od ní slyšel zřídka, a neřekla nashledanou. Babča vždycky říkala nashledanou. Vjel jsem k jejímu domu a žaludek se mi stáhnul do uzlu, stejně jako pokaždé, když jsem šel prázdnou chodbou ke kanceláři ředitele, obvykle s učitelem se zlostným pohledem.

Veranda byla prázdná, když jsem přijel, ale to zatracené auto bylo na příjezdové cestě. Nejhorší scénář. Ačkoliv jsem byl smířený s tím, že Kat pomáhala babče, stále jsem nechtěl, aby slyšela všechny detaily z mého osobního života, a jak jsem znal babču, nebude to nic tichého, za malou chvíli.

Vplížil jsem se tiše po dřevěných schodech na verandu, s nadějí, že se podívám dveřmi a uvidím, kde je a co dělá, než projdu… tak trochu jako spatřit svého nepřítele, než může udeřit.

Zvedl jsem ruku k síti, abych si zastínil oči, nakoukl jsem a podíval se doprava.

Nic.

Otočil jsem hlavu doleva a moje oči se setkaly s babčinými. Stála ve dveřích kuchyně, s rukama zkříženýma na hrudi a sledovala mě přimhouřenýma očima, jako ostříž.

„Och! Ahoj!“ snažil jsem se znít jako obvykle, když jsem otevřel dveře a vešel dovnitř.

Šel jsem rovnou k babče a otevřel náruč, ale stejně jako fotbalista, narovnala hruď a zastavila mě přímo uprostřed kroku. „Žádné ´Och a ahoj´, na mě nezkoušej,“ řekla naštvaně. „Chci s tebou mluvit, a na tom, jak odpovíš, bude záležet, jestli tě obejmu, nebo ne.“

Páni.

„Uh… ok.“

„Sedneme si.“ Ukázala mi, abych ji následoval do kuchyně.

Zastavil jsem se ve dveřích, jakmile jsem uviděl Kat, stát u linky a něco krájet. „Proč nejdeme do obýváku? Chci si sednout na gauč.“

Babča se otočila a moment na mě koukala. „Fajn. Ne, že bych se starala o tvé pohodlí, právě teď, ale fajn.“

Vešli jsme do obýváku a ona se posadila do svého obvyklého křesla, a já naproti ní na gauč.

Očima jsem bloudil po místnosti, vyhýbajíc se jejím. Nemluvila, ani nedělala nic jiného, prostě jen seděla naprosto ztuhlá a zlostně se na mě dívala.

Po minutě, jsem se zhluboka nadechnul, „Takže…“

„Co se to s tebou kurva děje?“ přerušila mě najednou.

Při druhé části její věty, jsem se ztěžka nadechnul. Věděl jsem zatraceně dobře, co tím myslí, ale potřeboval jsem každou vteřinu, abych to pobral. „O čem to mluvíš?“

„Nehraj si na hlupáka a nezdržuj mě,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Co se to sakra děje, v tom tvém malinkém mozečku?“

„Nechápeš to,“ začal jsem se bránit, ale znovu mě umlčela.

„Och, rozumím tomu naprosto přesně. Máš tu nejlepší věc, která se ti kdy stala, pevně ve svém sevření, a necháváš ji jít.“

„Nenechal jsem ji jít…“

„Rozhodně nechal. Odešel jsi pryč z domu.“

„Řekla mi, abych odešel!“

„Protože ses choval jako kretén. Taky bych ti řekla, abys odešel. Sakra, řekla bych ti mnohem víc, než jen tohle.“

Neodpověděl jsem. Nemělo to smysl. Babča na mě byla pořádně naštvaná, nenechala mě dokončit jedinou větu a já potřeboval oddech. „Jdu si vzít něco k pití. Ty se desetkrát zhluboka nadechni, zatímco budu pryč a až se vrátím zpátky, promluvíme si jako normální lidi, jasné?“

Postavil jsem se a vyrazil ke kuchyni.

„Jsi si jistý, že se vrátíš opravdu zpátky? Neodejdeš prostě a pak mi nezavoláš týdny?“ zavolala za mnou.

Zatnul jsem zuby a pokračoval v chůzi. Hlava mi pulzovala a já prostě chtěl nasednout do auta a jet, ale věděl jsem, že pokud odejdu, příště až babču uvidím, bude to pět set krát horší. Zastavil jsem se uprostřed cesty přes kuchyň, pevně sevřel rukama opěradlo židle a sklopil hlavu, s hlasitým povzdechem.

Michelle mě nenáviděla.

Babča na mě byla naštvaná.

Dokonce Brody na mě byl nasraný.

Všechny oblasti mého života byly ve zkurveném chaosu, a já ani nevěděl, kde ho začít čistit – nebo jestli vůbec chci.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Kat tiše, odněkud za mnou.

„Ani ne,“ řekl jsem tiše a zavrtěl hlavou.

Přistoupila vedle mě. „Je něco, s čím ti můžu pomoct?“

Aniž bych dal ruce ze židle, otočil jsem hlavu a podíval se na ni. Její ebenově černé vlasy byly stejné, její tetování bylo stejné, a její oči byly stejné. Kromě toho, bych ji sotva poznal. Žvýkala si nervosně koutek svých, tmavě červených rtů, jak čekala na mou odpověď. Stará Kat by mi řekla, abych, kurva, mlčel a dostal se přes cokoliv, co mě sralo, ale tahle Kat vypadala ostýchavě a sladce… jemněji.

„Uh… ne. Budu v pohodě,“ zabručel jsem, když jsem se narovnal od židle a šel k lednici.

„Mimochodem, gratuluji.“

„K čemu?“ Sehnul jsem se a natáhl se dozadu do lednice, kde babča mívala moje lahve s kořenovým pivem.

„K tvému dítěti.“

Dítě. Dítě. Moje dítě.

Ruka se mi sevřela kolem lahve a zmrznul jsem. „Jak o tom víš?“

„Michelle tady byla včera za babčou. Mluvily v kuchyni a není tady zrovna moc místa, takže jsem to zaslechla.“

Vzal jsem lahev a zabouchnul lednici. „Aha. No, díky.“

„Budeš skvělý táta,“ dodala, nakukujíc na mě zpod dlouhé, tmavé ofiny.

Otočil jsem víčkem na kořenovém pivu a dlouze se napil, bublinky mě zaštípaly v krku.

Když jsem sklonil lahev od úst, opřel jsem se o linku a koukal na ni. „To je diskutabilní.“

„Ne, není.“ Zavrtěla hlavou.

„Omlouvám se za tu zprávu tuhle v noci,“ řekl jsem a změnil tak téma. „Byl jsem dost opilý a ani jsem si nepamatoval, že jsem to udělal.“

Protočila oči a usmála se. „To mi bylo jasné. Bylo to dost nahodilé.“

„Jo… každopádně, omlouvám se za tu zprávu. Omlouvám se, že jsem byl kretén.“

Nervosně se objala pažemi kolem těla. „Díky. Oceňuji omluvu. Ačkoliv to chápu. Jsem si jistá, že bylo pro tebe divné, objevit se v domě své babičky a ze všech lidí, vidět mě. Ale tak, já vím, že máš spoustu… lidí… ve svém životě, takže se nesnažím říct, že bych byla zapamatovatelná, nebo tak něco.“

Zasmál jsem se. „Lidmi myslíš ženy?“

Pokrčila rameny. „Trochu.“

„Určitě jsem měl pořádný podíl „lidí“, ale ty jsi nebyla jako ostatní. S tebou to bylo jiné.“

Začervenala se a stydlivě odvrátila pohled. „Díky. To pro mě hodně znamená. Nejsem už ta stejná holka, jako jsem byla tehdy, ale mám pár opravdu dobrých vzpomínek na nás… spolu.“

„Lawrenci! Přestaň se chovat jako zbabělec a vrať se zpátky sem!“ zavolala babča z obýváku.

Zvedl jsem obočí a věnoval jí zapjatý úsměv, a aniž bych řekl něco dalšího, opustil jsem místnost.

Postavil jsem kořenové pivo na stolek.

„Ok. Kde jsme to byli?“ řekl jsem s povzdechem, když jsem si sednul zpátky na gauč. „Nandej mi to.“

Poklesla jí ramena a tvář se jí uvolnila. „Nechci ti to nandat. To vůbec není to, co chci. Ačkoliv chci pochopit, proč ses takhle choval.“

„Choval jak? Možná jsem se nechoval nijak.“ Naklonil jsem se dopředu a opřel si lokty o kolena, dívajíc se jí přímo do očí. „Jak jsem řekl Brodymu, možná tohle, jsem skutečně já. Byl jsem stejný chlap celý život, a pak celý minulý rok jsem byl někdo jiný. Možná to, bylo hraní.“

„Tomu nevěřím ani na minutu.“

„Věř si, čemu chceš. Já už sám nevím, kdo jsem a zkouším na to zkurveně přijít nejlepším způsobem, jaký znám.“

Překvapeně trhla hlavou. „Ignorováním své rodiny? To je nejlepší způsob?“

„Já nevím, co dělat!“ zaječel jsem a vyhodil ruce do vzduchu, když jsem se postavil a pochodoval po místnosti. „Já ani nevím, jestli chci vůbec dítě. Neměl jsem ani na výběr. Co když jsem špatný táta? Co když mě to dítě nebude mít rádo? Co když už nebudu nikdy znova hrát hokej a nedokážu ho uživit? Co když budu moct hrát znovu hokej, ale můj tým mě už nebude potřebovat? Tyhle otázky, plus milion dalších, mi bzučí v hlavě celý zkurvený den, až už nedokážu vidět přímo, tak vypnu. Ignoruju všechno a všechny, dokud nezjistím, jak se vypořádat se všemi těmi sračkami.“

Babča se pomalu, zhluboka nadechla a naklonila hlavu na stranu. „Já vím, že to na tebe bylo příliš mnoho změn, během velmi krátké doby, ale utíkat pryč, to nevyřeší. Jen to všechno zhorší.“

„Já neutíkám, jen prostě přemýšlím,“ bránil jsem se.

„To je to samé,“ řekla jemným, ale přísným tónem. „Pokud chceš vyřešit své problémy, musíš se otočit k nim, ne od nich.“

Babča nebyla prvním člověkem, který mi řekl něco takového. „Já vím,“ řekl jsem s povzdechem. „Podívej se, vrátím se později, jestli na mě chceš ječet ještě víc, ale mám rehabilitaci v deset třicet a musím jít.“

„Nechci na tebe ječet, Lawrenci, ale chci s tebou zatraceně zatřást a probrat tě. Pokud nebudeš přemýšlet rychle, ztratíš svou pokličku.“

Zamračil jsem se na ni. „Mou pokličku?“

„Ano, moje matka říkávala, že každý hrnec…“

„Má svou pokličku,“ dokončil jsem za ni větu a protočil oči. „Už si vzpomínám, že jsi to říkala. Říkala jsi to celou dobu, co jsem byl malý.“

„Řekla jsem to včera Michelle, a líbilo se jí to.“

Sklopil jsem pohled k zemi a rukou si přejel po tváři. „Jak se vůbec má?“ zeptal jsem se jakoby nic. „Jako, myslím tím, jak vypadala? Ok?“

„Měla bych ti říct, že byla smutná a zlomená a měla tmavé kruhy pod očima a brečela celé ráno, ale víš ty co… vypadala rozzářeně. Její vlasy vypadaly lesklé, oči se jí třpytily a její kůže naprosto zářila. Těhotenství jí úžasně sluší. A samozřejmě, má malé bříško.“

Oči mi vystřelily k ní. „Má?“

Babča přikývla s malým úsměvem. „Je stále velmi maličké, ale je tam. Nejroztomilejší malé bříško, jaké jsem kdy viděla.“

Myšlenka na Michelle, jak si šťastně hladí své těhotné břicho, mi skočila do hlavy a srdce mi začalo bušit. Krk se mi svíral a prsty mi začaly znova mravenčit. „Ok, musím běžet. Zavolám ti později.“ Žaludek se mi kroutil a otočil, když jsem šel ke vchodovým dveřím a otevřel je, a hltal tolik čerstvého vzduchu, kolik jsem najednou mohl.

„Přemýšlej o tom, co jsem ti řekla,“ zavolala babča.

Rychle jsem jí mávnul a pospíchal dveřmi ven a k mému autu. Jakmile jsem si sednul, sevřela jsem volant pevně v rukou a snažil se pomalu nadechnout, abych neomdlel.

Po pár vteřinách, se všechno uklidnilo a já se znovu cítil sám sebou, ale místo toho, abych zamířil na rehabilitaci, přesunul jsem si termín se Shermanem a vyrazil zpátky domů.