WH - 20. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 20 – Viper

„Už jdu! Už jdu!“ křičel jsem, když jsem pomalu šel k předním dveřím, potom co zvonek zazvonil po třetí. Už jsem nepotřeboval hole, ale ještě jsem se nepohyboval tak rychle.

Brody stál na druhé straně dveří s úsměvem na tváři. „Jak je, kámo?“ zvedl ruku a rychle mě objal.

„Čau! Nevěděl jsem, že se stavíš,“ řekl jsem, když jsem zabouchnul dveře.

Strčil si ruce do kapes a zvedl obočí. „Několikrát jsem ti psal, ale neodpověděl jsi tyhle dny.“

Protočil jsem oči. „Sorry. Bylo to všechno tak trochu bláznivé. Tudy, pojď se mnou.“

Následoval mě do garáže, kde jsem byl, když zazvonil zvonek. Posadil jsem se na kbelík a rozhlédl se kolem, a všimnul si, že zmrznul ve dveřích, s pusou dokořán.

„Co?“

Rozhlížel se po garáži. „Co to sakra děláš?“

„Čistím svou motorku.“ Ukázal jsem ke své motorce.

„Proč?“ Konečně sešel po dřevěných schodech do garáže.

Pokrčil jsem rameny. „Proč ne? Nejezdil jsem skoro rok. Řekl jsem si, že jakmile se mi koleno dost uzdraví, vrátím se k tomu.“

„Ok,“ řekl Brody pomalu, když udělal dalších pár kroků a opřel se ramenem o zeď. „Nějaký konkrétní důvod?“

„Proč ji mít, když na ní nejezdím, víš? Je spousta věcí, které už nedělám a chtěl bych je znovu dělat.“ Zvedl jsem znovu hadr a jemně krouživě třel, kdysi zářivý chrom koncovky. „A přemýšlel jsem o tom, že když budu teď chvíli mimo, co kdybych začal s tou věcí s barem? Říkal jsi, že jsi tomu otevřený.“

„Řekl jsem, že jsem otevřený,“ souhlasil Brody s přikývnutím.

„Takže jsem si řekl, že místo sezení na gauči a nicnedělání, na tom zapracuju. Pak, až budeš doma z výjezdů, můžu tě zasvětit. Můžeme zajít do The Bumper a poflakovat se, jako jsme to dělávali.“

„Jistě. To můžeme. Ale než vyrazíš na motorce otevírat bary, můžeme si rychle o něčem promluvit?“ Vzal prázdný, pěti-galonový kbelík z rohu, otočil ho a posadil se na něj, vedle mě. „Můžeme si promluvit o tom, co se stalo s tebou a Michelle?“

Snažil jsem se neukázat, že se mi všechny svaly v těle napnuly. „Jak o tom víš?“

Naklonil hlavu na stranu a sevřel rty. „Vážně?“

Jasně. Kacie.

„Není opravdu nic, co říct. Je těhotná. Já z toho nejsem nadšený. Pohádali jsme se. Konec příběhu.“

„Zní to, jako by to bylo víc, než jen hádka. Nemluvili jste spolu už přes týden.“

„Jop. Řekla mi, abych odešel, tak jsem šel.“ Pohlédl jsem na něj koutkem oka. „Co jsem měl dělat?“

„Já nevím… zůstat? Mluvit? Chovat se jednou jako dospělý?“

Otočil jsem k němu hlavu a přimhouřil na něj oči. „Nepotřebuju od tebe tyhle sračky, Murphy. Pokud jsi přišel jen proto, abys mi nadával, tak kurva vypadni.“

Ztěžka si povzdechl. „Nepřišel jsem, abych ti nadával, Vipere, ale mám o tebe starost. Tohle nejsi ty.“

„Možná tohle jsem já!“ prohlásil jsem. „Možná že ty hezké, morální, rodinné blbosti, které jsem dělal minulý rok, jsem nebyl já.“

„Tomu nevěřím.“

„Věř si, čemu chceš!“ Rychle jsem se postavil, až jsem převrátil kbelík za sebou. „Upřímně, je mi vážně fuk, co si o mě myslíš. Já ani sám nevím, kdo kurva jsem. Jsem hokej. Hokej je já. To je pryč, a teď musím znovu najít sám sebe, takže jdu ke kořenům.“

Brody se postavil a tvrdě na mě pohlédnul. „Jsi víc, než jen hokej a my oba to víme, ale pokud tady chceš sedět a povalovat se na nějakém podělaném večírku sebelítosti, tak prosím. Já jdu.“ Vyšel schody a otevřel dveře, ale ještě  se otočil. „Taky ti řeknu tohle, protože nemám tušení, kdy si vytáhneš hlavu z prdele a budeš se mnou znovu mluvit. Naposledy, když jsi ztratil rozum, ta doktorka – doktorka Shawna – ti pomohla ho znovu najít. Možná je čas jí zase zavolat.“

Zabouchnutí dveří garáže oklepalo celou garáží a bylo následováno dalším bouchnutím vchodových dveří, o minutu později.

Vztek mi vířil v hrudi a s každou otáčkou nabíral na síle. Zvedl jsem lahev leštiče chromu, která byla vedle mě, a mrsknul s ní proti zdi, jak jsem jen mohl. Vybouchlo to a poslalo stříkance tekutiny po celé zdi a motorce.

Hruď se mi dmula.

Nozdry se mi rozšířily.

Hlava mi tepala.

Kdo si kurva Brody myslí, že je, když přijde do mého domu, učit mě, jak být chlapem? Možná on je šťastný tam s Kacie a jejich domem plným dětí, mini-vanem a bílým plaňkovým plotem, ale to jsem nebyl já. A nikdy kurva nebudu.

Strávil jsem příštích pár hodin proklínáním Brodyho, Michelle, mého kolene, Kat a prostě všeho, když jsem se ztratil na dně lahve whisky. Na rozdíl od babči, já whisky nesnáším. Chutná to jako sračka, ale zasloužil jsem si to. Oči jako by mi skákaly po celé místnosti. Nemohl jsem je kontrolovat, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil a najednou, jsem si vzpomněl, proč nesnáším pití.

Přetáhl jsem si tričko přes hlavu a skopnul boty, přešel místnost a sednul si na kraj postele. Položil jsem telefon na noční stolek. A zíral na něj.

Díval jsem se na něj, jako bych na něj byl naštvaný. Jako bych ho chtěl zahodit.

Proč jsi musel zvedat ten telefon?

Vzal jsem svůj telefon a sevřel ho tvrdě v ruce. Když neprasknul tak, jak jsem doufal, zhluboka jsem se nadechnul a přejel po obrazovce.

Obrázek mě, Michelle, Matthewa a Maury, jak stojíme u jezera v Brodyho domě, byl mou tapetou.

„Žádný muž neleží na smrtelné posteli naštvaný, že se omlouval příliš moc, během svého života, ale spousta by si přála, aby se omlouvala mnohem víc.“ Shermanova slova mi vířila v hlavě, už po milionté. Otočil jsem hlavu a opravdu hodně se soustředil, abych našel jméno Michelle, v textových zprávách. Než jsem si to uvědomil, začal jsem psát.

Ahoj. Měl jsem zavolat dřív a nejspíš jsem to měl udělat osobně, ale omlouvám se za to, jak jsem se reagoval v kuchyni. Byl jsem čůrák a měla jsi právo mi dát facku. Moje mysl je právě teď na divném místě a tahle věc s dítětem, to dělá ještě horší. Potřebuji vyřešit nějaké sračky. Znovu se omlouvám. Polib za mě děti.

Položil jsem telefon na noční stolek, praštil sebou na polštář a chrápal nejspíš dřív, než byla zpráva doručená.

***

Příští ráno, jsem se zkusil posadit, ale moje hlava vážila tak tři sta tun. Když jsem se rozhlédl po místnosti, a mentálně čistil pavučiny v mém mozku, všechno z předchozí noci, se rychle vrátilo zpátky. Moje hádka s Brodym, lahev whisky, zpráva poslaná Michelle.

Do prdele!

Zapomněl jsem, že jsem psal Michelle. Přetočil jsem se k nočnímu stolku příliš rychle a spánky mi pulzovaly tak, jako bych měl hlavu ve svěráku, který utahuje King Kong. Zavřel jsem pevně oči, pomalu se posadil a zhluboka se nadechnul. Jakmile zmizely hvězdičky před očima a nutkání na zvracení také odešlo, zvedl jsem telefon a viděl, že mám nepřečtenou zprávu. Rychle jsem znovu přečetl zprávu, kterou jsem poslal Michelle a podíval se pod ní na odpověď.

Nic.

Nevěděl jsem, co bych chtěl, aby odepsala, ale radši bych měl její „polib si“, než vůbec žádnou odpověď.

Zmáčknul jsem tlačítko, abych se dostal na hlavní menu a viděl nepřečtenou zprávu… od čísla, které jsem už dlouho neměl v telefonu, ale znal jsem ho z dřívějška.

Ne. Ne. Ne. Co to kurva? Kdy jsem jí psal?

Pohlédl jsem na čas, kdy jsem poslala zprávu Michelle. Jedna ráno. Vrátil jsem se na zprávu, kterou jsem poslal Kat. Dvě hodiny ráno.

Hlava mi začala znova pulzovat. Ani jsem si nepamatoval, že bych jí psal. Myslel jsem si, že jsem rovnou usnul. Ruka se mi vznášela nad obrazovkou a nebyl jsem si jistý, jestli chci číst, co jsem jí řekl, nebo co odpověděla. Znovu jsem polknul zvratky a stisknul malou obálku na displeji. Moje zpráva byla nad její.

Ahoj. Takže. Omlouvám se, že jsem byl takový čůrák, ten první den u babči. Vidět tě, byl šok, ale ona tě má opravdu ráda a já mám opravdu rád ji, takže přestanu být čůrák.

Odpověděla o půl hodiny později.

Kat: Uhm… ok. Nejsem si opravdu jistá, co s tím mám dělat. Předpokládám, že jsi opilý, ale doufám, že to myslíš vážně a necháš mě v klidu dělat svou práci. Není důvod, abychom nemohli být přátelé, Vipere. Máme dlouhou minulost, která nebyla vždycky dobrá, ale stále mi na tobě záleží jako na člověku. Každopádně, jdu zpátky do postele. Můžeme si o tom promluvit později.

Srdce mi začalo bušit. Na jednu stranu, se mi ulevilo, že jsem neřekl něco zkurveně hloupějšího, ale na druhou stranu, jsem neměl tušení, proč jsem jí vůbec psal. Nebo jak jsem si pamatoval její číslo, po takové době.

Plácnul jsem sebou zpátky do postele a začal přemýšlet o tom, co řekl Brody, když vypochodoval z mé garáže. Možná by zavolání doktorce Shawně, nebyl tak špatný nápad, nakonec… ne, že bych mu to někdy řekl.

Cestou do kuchyně, jsem se zastavil v koupelně a spolknul čtyři Advily, s přáním, aby u všech svatých, se moje hlava rychle cítila líp.

Nevěděl jsem, co měla babča na pití té sračky každý den.

Rozhlédl jsem se po kuchyni, po vizitce doktorky Shawny – nebyly na lince, na lednici, ani na korkové desce, kterou jsem měl v chodbě k prádelně.

Pak mi to došlo.

Spěchal jsem přes kuchyň k zásuvce, kde jsem míval všechna ta čísla na náhodné ženy, a vytáhl ho tak tvrdě, že jsem ho prakticky vytáhl úplně. Sedíc přímo uprostřed zásuvky, byla její vizitka.

Třásly se mi ruce, když jsem navolil její číslo. Neměl jsem tušení, jestli se věci nezměnily za ten rok, co jsem ji viděl naposledy, ale nikdy neměla asistentku. Její klienti volali přímo jí, na objednání termínů. Telefon jednou zazvonil a já přemýšlel, že zavěsím. Neměl jsem představu, co jí řeknu, když to zvedne, ale neměl jsem čas o tom přemýšlet, protože to zvedla při druhém zazvonění.

„Vipere?“ ozval se její známý, přátelský hlas.

„Zdravím, doktorko Shawno. Dlouho jsme spolu nemluvili.“

„Jo! Opravdu dlouho jsme nemluvili. Jsem překvapená, že vás slyším. Je všechno v pořádku?“

„Vlastně ne. Chci říct… nevím. Můj život se dostal trochu do podělané spirály, nedávno, a přítel mi navrhnul, abych vám zavolal.“ Zranitelnost říkat tato slova, vážila víc, než deset roleb na led. Nerad jsem spouštěl svou obranu a nesnášel jsem žádat o pomoc, ale nevěděl jsem, co jiného dělat.

„No, jsem ráda, že jste mi zavolal, Vipere, ale…“

„Takže, máte nějaký volný termín dneska? Možná zítra?“

„Bohužel, nemám.“ Její hlas se ztišil a zněla stejně zklamaně, jako já se cítil. „Hádám, že to nevíte, ale před pár týdny se mi narodilo dítě. Jsem vlastně teď na mateřské, asi na čtyři měsíce.“

Nemohl jsem uvěřit tomu, co právě řekla. „Dítě? Máte dítě? Och, to je zkurvená ironie!“ Byl jsem tak otrávený, že jsem se začal smát, jako maniak.

„Ironie?“

„To je fuk.“ Ztěžka jsem povzdechnul a už neměl náladu na stažení své obrany. Mé zdi byly zpátky tak rychle, jako ještě nikdy předtím.

„Mám společníka, který vídá moje klienty, když jsem mimo. Chtěl byste jeho číslo?“

„Ne, díky. Vyřeším to. Nedělejte si s tím starosti.“ Mluvit s Brodym mi nepomohlo. Mluvit s náhradníkem doktorky Shawny, by nepomohlo. Nic nemohlo pomoct.

„Mrzí mě to načasování, Vipere,“ řekla upřímně.

„Nemáte tušení, jak směšné je to načasování,“ zamumlal jsem do telefonu. „Musím jít.“