WH - 18. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 18 – Viper

Cesta od Michelle, byla divná. Nejen, že jsem byl na lécích na bolest a neměl bych řídit. Nebyl jsem ve svém domě, už opravdu dlouho. Aspoň pár měsíců. Když jsme Michelle a já, spolu začali chodit, začal jsem trávit jednu, nebo dvě noci týdně v jejím domě, ale během toho roku, se to postupně zvyšovalo, až na každou noc. Od té doby, jsem jezdil do domu jen ho zkontrolovat, tak jednou, za pár týdnů, nebo si vzít něco, co jsem potřeboval. Všichni moji kámoši mi dávali zabrat a říkali mi, abych dům prodal, když tam nikdy nejsem, ale z nějakého důvodu, jsem nemohl. Rád mívám zadní vrátka, kdybych potřeboval. Ale odbočení na příjezdovou cestu, otevření garáže a zaparkování auta, bylo cizí.

Nechtěl jsem se vypořádávat se svými pocity, nebo přemýšlet o čemkoliv, co se stalo ten den, takže jsem šel přímo do své ložnice a už nevyšel.

Příští ráno jsem se probudil a v koleni mi tepalo. Michelle mi psala, jestli chci své léky na bolest, ale jako tvrdohlavý kretén, jsem řekl ne. Když jsem se posadil na kraj postele, litoval jsem, že jsem si pro ně nedojel. Litoval jsem vlastně mnohem víc věcí z toho předešlého dne. Zatímco jsem si stále nebyl jistý celou tou věcí s dítětem, moje odpověď Michelle a věci, které jsem jí řekl, nebylo něco, na co bych byl hrdý, a ani jsem to nemohl vzít zpátky. Choval jsem se jako prvotřídní kretén, a ona měla plné právo mi říct, abych odešel… a dát mi facku.

Když jsem kulhal do koupelny, modlil jsem se, abych měl Advil, nebo Tylenol, ve skříňce; jinak, bych musel přijít s plánem B.

„Bomba!“ zvolal jsem, když jsem odsunul zrcadlo a uviděl lahvičku léků. Hodil jsem si do pusy tři a spolknul je bez vody, a pak šel hledat jídlo. Bezcílně jsem bloudil po kuchyni. Bylo to divné. Každý kousek nábytku, každý spotřebič, všechno v domě bylo moje, ale nepohyboval jsem se tady a vlastně se ani nedíval na všechno, tak dlouho, že to byl pocit, jako bych byl v domě někoho jiného.

Ani jsem se neobtěžoval otevřít lednici, protože cokoliv by tam bylo, by stejně nebylo dobré, a spíž na tom nebyla o moc lépe. Vytáhl jsem z kapsy telefon, zkontroloval čas, abych věděl, jestli můžu vyběhnout a sehnat něco k jídlu před svou rehabilitací. Měl jsem čas jen na jídlo, nebo sprchu. Vybral jsem si sprchu.

„Ránko,“ řekl jsem suše, když jsem prošel kolem Giny, recepční v rehabilitačním centru. Opřel jsem hole o zeď a vylezl na rotoped. Podíval jsem se na zem a zavřel oči, když jsem šlapal skrz bolest a tuhost v koleni.

„Jste tu o pět minut dříve!“ prohlásil Sherman přes místnost, a mě vylétla hlava nahoru. S jeho typickým, srdečným úsměvem na tváři, přešel přes místnost ke mně a já zavrtěl se smíchem hlavou. Měl na sobě zářivě oranžovou havajskou košili a khaki kraťasy, s bílými ponožkami, vytáhnutými na lýtka.

„Shermane, tyhle vaše outfity. Řekněme, že byste strašně prohrál ve hře na schovávanou.“ Posadil jsem se dozadu a otřel si pot z obočí.

Zastavil se a dal si obě ruce v bok, a zaujal pózu. „Já vím, nevypadám báječně?“

Pár žen o pár míst dál, se zasmálo. „Vypadáte vždycky báječně, Shermane!“ zavolala jedna z nich.

„Díky, panenko!“ Mávnul, když mu poslala vzdušný polibek.

Pohled mi sklouzl ze Shermana k ženám a znovu zpátky. „Jste tady rozhodně populární.“

„Nemáte ani ponětí. Všichni mě milují, zvlášť dámy.“ Zvedl ruku k ústům, aby ho neslyšely, a ztišil hlas. „Pokud někdy budete potřebovat rady, jak se dostat k dívkám, prostě dejte vědět Ole Shermovi a já vás naučím své triky.“

Nahlas jsem se zasmál, až se mi třásla ramena. „Je to tak? To si budu pamatovat.“

„Ok, připraven začít?“ nadšeně tlesknul rukama. Měli jsme sotva dvě setkání a já už mohl říct, že tomu muži nikdy nedojde energie. Byl nabitý a energický až tak, že jste si nemohli pomoct a museli se smát, když jste s ním byli. Bylo to nakažlivé. A nejen, že byl takový celou hodinu se mnou, byl takový se všemi v centru, dokonce i s klienty ostatních. Lidé stále přicházeli k němu a objímali ho, nebo si s ním plácali.

Sherman byl strašně legrační, když byl okolo, ale byl také opravdu dobrý v tom, co dělal. Když jsem mu dával zabrat kvůli cvičení, tlačil zpátky tvrději. Vysvětlil všechno, co bude dělat a nikdy se mnou nezacházel jako s hloupým sportovcem.

Po hodině dalšího zvedání a protahování kolene, které bylo jako milion zvednutí rovné nohy, mi Sherman řekl, abych ho následoval ke stolu v rohu.

„Vyskočte nahoru!“ hlasitě plácnul na vršek.

Zmatený z toho, co budeme dělat dál, jsem se pomalu zvednul na stůl.

„Lehněte si a dejte svou nohu na tohle, prosím.“ Zvedl zelený plastový klín a jemně mi ho dal pod koleno, aby ho zvýšil.

„Co to děláte?“ Zeptal jsem se a sepnul si ruce a dal si je za hlavu.

„Nedělali jsme to v první den, protože jste byl trochu královna dramatu, ale budeme dělat elektrostimulaci vašeho kolene, dneska.“ Připojil mi čtyři lepkavé věci na koleno a spojil je s přístrojem vedle sebe. „Co e-stimulace dělá je, že stimuluje vaše svaly, aby se stahovaly, stimuluje nervy, ke zmírnění bolesti a zvyšuje všude průtok krve, což jak víte, urychluje uzdravování. Někteří terapeuti to nepoužívají a myslí si, že je to ztráta času. Já osobně říkám, že to neublíží a pokud to pomůže v uzdravovacím procesu a dostane vás to zpátky na led dříve, proč ne?“

„Tohle je divné,“ řekl jsem, zírajíc dolů na lepící podložky na koleni.

„Vy jste divný,“ dělal si legraci, když dal jeden pytlík ledu pod mé koleno a jeden nahoru. „Ok, je to.“

Zmáčknul pár tlačítek a okamžitě mi v noze zamrazilo.

„Páni!“ opřel jsem se o lokty. „To je vážně divný pocit. Bude to bolet?“

Sherman sevřel rty k sobě a protočil oči. „Vážně? Jste profesionální hokejista a říkají vám Viper, a ještě se bojíte trochy elektřiny na svém koleni? Mimino.“

Pohlédl jsem na něj a otevřel pusu, abych odpověděl, právě když se moje svaly začaly stahovat. „Do prdele!“ zíral jsem na svou nohu, sledoval, jak se svaly stahují a uvolňují, s vědomím, že s tím nemám nic společného.

„Věřte mi, budete to milovat.“

„Když říkáte.“ Lehnul jsem si zpátky na stůl.

„Vypadáte dneska extra naštvaný. Proč pak?“ zeptal se po pár minutách.

Díval jsem se na strop a pokrčil rameny. „Ale nic.“

Pohlédl jsem na něj, když na mě zvedl jedno obočí. „Možná jsme měli jen dvě sezení, ale jsem už na vás naladěný. Tak co?“

„Prostě jsem udělal něco, co jsem neměl dělat, včera, a stále to mám v mysli.“

„Ach,“ řekl Sherman s malým přikývnutím. „Nebudu žádat, abyste mi řekl, co to je, ale řeknu tohle… žádný muž neleží na smrtelné posteli naštvaný na to, že by se během života příliš mnohokrát omluvil, ale většina si přeje, aby se omlouvala víc.“

Tvrdě jsem polknul a podíval se zpátky na bílé stropní panely. „Podívejme na vás, Shermane. Jste jako chodící a mluvící sušenka štěstí.“

„To mi říkají!“ chlubil se nahlas, když vyhodil paže do vzduchu a odešel.

To, co řekl, se mi v mysli přehrávalo znovu a znovu. Způsob, jakým jsem se choval, byl příšerný a já se za to potřeboval omluvit, ale stále jsem si nebyl jistý, že chci vlastní děti… teď, nebo vůbec.

Po rehabilitaci, jsem umíral hlady a věděl přesně, kam potřebuji jít, ačkoliv to znamenalo, že mohu vidět Kat. Jel jsem přímo k babče.

Když jsem přijel, to samé auto z minula, bylo na cestě, ale snažil jsem se to co nejvíc ignorovat.

„Ahoj!“ zavolal jsem, když jsem otevřel dveře a vešel do domu.

Babča vzhlédla od knihy a na tváři se jí objevil široký úsměv. „To je můj kluk!“ Vstala se svého oblíbeného křesla v obýváku a objala mě. „Neviděla jsem tě skoro týden. Jak se cítíš?“

„Držím se.“ Pokrčil jsem rameny. „Stále to trochu bolí, ale lepší se to.“

Zamračila se, když se podívala za mě. „Kde jsou ostatní?“

„Uh… doma.“

Narovnala se a podívala se na mě. „Jak to?“

Znovu jsem pokrčil rameny a sklouznul kolem ní, sednout si na gauč. „Právě jsem jel ze své rehabilitace, takže nebyli se mnou.“

Ne úplná lež.

Následovala mě s přimhouřenýma očima. „Měl bys už řídit?“

„Já nevím, ale řídil jsem.“

„Bolí to?“ zeptala se, když se posadila pomalu zpátky na gauč.

„Řízení? Ne, je to moje levá noha. Stejně jen leží stranou. Teď, můžeme ukončit ten výslech, prosím? Umírám hlady.“ Ukázal jsem palcem ke kuchyni.

„Och, to bych řekla,“ řekla sarkasticky, když přejela očima po mém těle nahoru a dolů. „Pojď.“

Následoval jsem ji do kuchyně a okamžitě se napnul, když jsem uviděl Kat u dřezu, zády k nám.

„Na co máš chuť?“ zeptala se babča, cestou k lednici. Kat se otočila a pohlédla na mě, než se rychle vrátila k tomu, co dělala.

Pokrčil jsem rameny a vytáhl si kuchyňskou židli. „Nejsem vybíravý.“

Sklonila hlavu a nakoukla do poliček. „Mám zbytek špaget, grilované kuře, plněné papriky… zní ti něco přitažlivě?“

„Vše výše uvedené,“ řekl jsem, napůl žertem, napůl vážně.

„Lepší ve tvém břiše, než v odpadcích.“ Opřela se jednou rukou o linku a druhou začala vyndávat krabičky z lednice.

Kat přispěchala a vzala jí jídlo z ruky. „Nechte mě to udělat.“

„Ne, zvládnu to,“ řekla babča paličatě.

Kat naklonila hlavu na stranu a pohlédla na babču, která se stáhla jako malé dítě.

„Jak jde tvá rehabilitace?“ zeptala se, když si sedla vedle mě.

„Dobře. Vážně dobře, vlastně.“ Utrhnul jsem roh obálky, která byla na stole, a sroloval to mezi prsty. „Můj terapeut je chlápek, který se jmenuje Sherman. Myslel jsem, že ho budu nenávidět, ale něco na něm je prostě… jiné.“

„Dobře jiné?“ Babča si srkla svého ledového čaje, který si přinesla sebou z obýváku. Alespoň jsem si myslel, že to byl ledový čaj, ale s babčou jeden nikdy neví.

„Jo. Určitě. Je to zábavný chlap.“

„Zábavný je dobrý.“

„Zábavný je dobrý,“ souhlasil jsem. „Pokud mi nakopává zadek tak, abych se mohl jít bavit na led, pak je to všechno, co mě zajímá.“

„Budeš zpátky ani nemrkneš.“

Mikrovlnka zapípala a Kat z ní vyndala horký talíř a dala ho přede mě.

„Díky,“ zamumlal jsem, aniž bych se na ni podíval.

„Chceš taky kořenové pivo?“ zeptala se nonšalantně.

Babče se zamračením vystřelila hlava ke, Kat. „Jak víš, že má rád kořenové pivo?“

Kat zmrzla, když otevřela pusu a očima těkala mezi babčou a mnou. „Uhm… já…“

„Byla v kuchyni minule, když jsem si ho bral z lednice,“ odpověděl jsem za ní.

Idiote. Proč jsi to udělal? Tohle byla tvoje šance to vykecat, takže by Kat mohla zmizet.

„Aha.“ Přikývla babča, spokojená s odpovědí. „Stále ho mám pro něj v lednici. Nikdo nemiluje kořenové pivo tak, jako můj Lawrence.“ Natáhla se a hravě mě štípla do tváře, když jsem si nacpal plnou vidličku jídla do pusy.

Jak jsem žvýkal, očima jsem našel Kat, která pospíchala do lednice a vrátila se s lahví chladného kořenového piva. Věnovala mi malý úsměv a rychlé mrknutí, když ho postavila ke mně.

„Půjdu vám převléknout povlečení,“ řekla, když položila babče ruku na rameno. „Pokud nepotřebujete, abych udělala něco jiného, místo toho?“

„Ne. Tohle je úžasné. Děkuji!“ babča položila ruku na Katinu a rozzářila se na ni.

Počkal jsem, až byla Kat z doslechu. „Jak to jde? S ní?“

„S Kat? Och, je to tak skvělé.“ V hlase měla měkkost a spokojenost, což jsem neslýchal často. „Když jsem zjistila, že jsi najal sestru, byla jsem iritovaná a váhala v celé té věci, ale ona je víc, než jen sestra. Pomáhá mi, zvednou se, doprovází mě, dělá mi společnost. Jsem tak šťastná, že je tady, Lawrenci.“

Jak moc jsem chtěl Kat pryč, bylo zjevné, jak šťastná je babča, když je kolem, a babčino štěstí byla nejdůležitější věc. To znamenalo, že Kat zůstane.