Player - 36. kapitola

Překlad: Lucie

#ZprávaDne z kampusu je, že náš

sexouš vzal svoji #Šprtku na Floridu…

#JeštěNejsouJarníPrazdniny

#DřívějšíDovolenáNeboNěcoVíc

...Alpha BuzzFeed

Romeo

Její nervózní energie zaplnila auto. Už jenom to, jak zírala z okna na dům, mě přimělo chtít kolem ní ovinout ruku a odjet pryč.

Bylo to pro ni těžké. Rozuměl jsem proč. Jen jsem si přál, aby to tak nebylo.

Ale přání byla pro hvězdy a narozeninové svíčky.

Tahle sračka byla skutečný život.

Díval jsem se na dům, ve kterém Rimmel strávila většinu svého života. Ve srovnání s domem mých rodičů byl malý. To vysvětlovalo ten úžas, který jsem viděl v jejích očích, když byla uvnitř poprvé.

Byl to bílý dům s velkým oknem nalevo od předních dveří. Samotné dveře byly přemalovány do žlutého odstínu, o kterém jsem věděl, že pravděpodobně jednou byla ta barva mnohem živější. Po obou stranách dveří byl bílý sloup, který držel malou stříšku, aby udržela déšť dál od vchodu.

Zahrada nebyla moc upravená, na dvorku bylo jen několik velkých keřů a palma. Vsadil bych se, že jednoho dne to tu bylo udržované, ale když její matka zemřela, všechno se změnilo.

Na pravé spodní straně domu byla garáž na jedno auto s bíle namalovanými garážovými vraty. Nad nimi byla další dvojice oken.

Na tomhle místě nebylo moc detailů. Bylo to jednoduché a přímočaré, tak trochu jako holka, co seděla vedle mě.

„Myslíš, že je doma?“ Zeptal jsem se.

„Jeho náklaďák je tady.“ Pokrčila rameny a natáhla se po klice u dveří.

„Vezmu naše tašky,“ řekl jsem jí.

Vrátila se do auta a dotkla se mé paže. „Ne, neber je. Nevím, co se tam bude dít...“ Její hlas ustoupil.

Dotkl jsem se její tváře. „Uděláme cokoliv, s čím budeš v pohodě. Pokud budeš chtít odejít, stačí říct slovo, podívat se na mě – cokoliv. Dej mi vědět a odcházíme.“

„Jsem opravdu ráda, že jsi tady,“ zašeptala.

„Já taky, zlato.“ Než vystoupila z auta, políbil jsem ji.

Čekal jsem na konci příjezdové cesty a společně jsme vystoupali po betonu. Její otec řídil starý model Fordu pickup. To jsem mohl respektovat.

V horní části příjezdové cesty, jsme následovali vyšlapanou cestičku, která nás vedla k malé verandě a předním dveřím.

Rimmel zaváhala, než vytáhla klíč z tašky a zasunula ho do zámku. O vteřinu později ho vytáhla a ohlédla se přes rameno. „Jsou už otevřené.“

Uložila si klíč zpátky do tašky a otevřela dveře. Vstoupili jsme do zádveří s malým stolem na boku a kulatým zrcadlem na zdi. Na stole byla nashromážděná pošta – snad za posledních několik týdnů. Podlaha byla dlážděná se zabledlými dlaždicemi a odpovídajícími spárami. Podlaha se táhla od vchodu, kolem schodů a rovně až do velkého pokoje, který vypadal jako kuchyň spojená s obývákem.

Rimmel zavěsila tašku na dřevěný sloupek ve spodní části schodiště. „Tati?“ Zavolala.

Stěny byly natřeny neutrální béžovou barvou a pokoj by byl projasněný, kdyby rolety nezakrývaly velká okna v zadní části domu.

Vstoupili jsme dál. Kuchyň byla vpravo s velkým ostrůvkem, který ji odděloval od obýváku. Byla to standardní kuchyně s laminátovými deskami vyrobenými tak, aby to vypadalo jako žula, bílými skříňkami a dlaždičkami na stěnách.

Na druhé straně kuchyně poblíž francouzských dveří, které vedly dozadu, byl malý jídelní stůl.

Seděl u něj muž s hlavou v ruce a hrnkem vedle sebe.

Rimmel ho uviděla ve stejnou chvíli jako já a její kroky se zastavily. Stála tam, jako by si nebyla jistá, co má dělat, jako kdyby ho nenašla sedět samotného v temné místnosti.

„Tati?“

Přejel si rukou přes obličej, pak ruku položil a vzhlédl.

„Očekával jsem tě.“

„Babička ti volala?“

„Zasmál se. „Ach, jako kdyby někdy volala.“

Rimmel znovu zaváhala a mě zalila frustrace. Co to sakra bylo za pozdrav? Pokud věděl, že přijede, muset seděl tady takhle… tak rozmrzele a morbidně?

V tu chvíli mě pro ni bolelo srdce. Doslova mě to bolelo přímo pod žebry. Takhle vyrůstala? Byl vždycky takový?

Pokud ano, tohle vážně vysvětlovalo, že tak zoufale toužila po pozornosti, že ve třinácti přišla o panenství s nějakým klukem z ulice.

Zajímalo by mě, jestli tady stále žije. Možná bych ho měl jít nakopat do toho jeho punkovými zadku.

„Snažila jsem se volat,“ řekla Rimmel, která se třásla tím momentálním překvapením, když se pohybovala kolem ostrůvku, aby otevřela žaluzie na dveřích a oknech. „Ale nikdy mi to nezvedneš.“

„Byl jsem zaneprázdněný,“ odpověděl, ale všichni jsme věděli, že to byla lež.

Místnost naplnilo sluneční světlo a s ním jsme měli jasnější pohled na muže sedícího pár metrů před námi.

Bylo mu dost přes čtyřicet a tmavé vlasy měl smíchané s těmi šedivými. Jeho kůže byla opotřebovaná počasím, jako by trávil spoustu času na floridském slunci, což vzhledem k tomu, že většinu života pracoval jako stavitel, bych řekl, že to byl přesný předpoklad.

Nebyl to obrovský muž, ale nebyl ani drobný. Odhadoval bych, že na výšku bude měřit metr sedmdesát pět nebo možná metr sedmdesát. Stejně jako dům, vypadal, že neměl za sebou ty nejlepší dny. Na potemnělé čelisti měl škrábance, rozcuchané vlasy které vypadaly, že by potřebovaly umýt a vše podtrhovaly unavené krvavé oči.

Flanelová košile byla zmačkaná a modlil jsem se k Bohu, aby měl na sobě kalhoty.

„Proč tady sedíš ve tmě?“ Zeptala se Rimmel a podívala se do kuchyně. Nakrčila nos. „Kdy jsi tady naposledy uklízel?“

„Nepřišla jsi sem, aby ses mě ptala na moje uklízecí dovednosti,“ odpověděl a natáhl se po hrnku, který měl poblíž lokte. Zvedl ho a pomalu se napil.

Naše oči se setkaly přes okraj hrnku.

Poté, co polknul to, co měl v puse, pokojně hrnek snížil. „Ty jsi ten přítel?“

„Tati, tohle je Romeo. A ano, je to můj přítel. Romeo, tohle je můj táta, Brock.“ Rimmel mě pobídla, abych předstoupil.

„Rád vás poznávám, pane Hudsone,“ řekl jsem a napřáhl ruku přes stůl.

Podíval se na ni, ale nepřijal ji. „Co je to k čertu za jméno?“

„Co to k čertu děláte, že sedíte ve svém domě ve tmě uprostřed dne?“ Odpověděl jsem.

Neměl jsem to říkat. Ale nechtěl jsem, aby si myslel, že mě může sekýrovat. Nebo, že ho nechám aby sekýroval Rimmel.

„Musíme si promluvit, tati,“ řekla Rimmel a vytáhla židli u stolu.

Její otec mě ostře sledoval.

Sledoval jsem ho taky.

Rimmel si povzdechla. „Zůstává. Romeo stejně všechno ví.“

„A co přesně je všechno?“ Brock se ode mě odvrátil a zaměřil se na svou dceru. Posadil jsem se vedle ní.

Zajímalo mě, jak dlouho jí bude trvat, než si všimne, že je opilej.

„Četla jsem policejní zprávu, tati. Vím, že mámina smrt je vedena jako nevyřešený případ. Vím, že jsi byl v jejím případu podezřelý.“

„Pak jistě víš, že neměli důkaz, že bych něco udělal.“

„Nejsem tady, abych tě obviňovala,“ řekla Rimmel. „Jsem tady, protože chci pravdu. Všechnu.“

„Tvoje matka byla celý můj život. Když zemřela, mohl jsem taky umřít.“ Zíral na Rim. „Radši bych zabil sám sebe, než bych měl zabít ji.“

To se neslyšel, co právě řekl? To nevěděl, co z toho mohla vyčíst mezi řádky? V podstatě jí řekl, že nebyla dost dobrá.

„Rim,“ řekl jsem tiše. „Možná bychom měli nechat tvého otce trochu odpočinout a vrátit se později.“

Rimmel nakrčila nos, když ji ovál jeho alkoholem navátý dech. „Ty piješ?“

Popadla jeho hrnek a přičichla si k němu. Pak ho odtáhla, jako by se to dotklo jejích smyslů.

„Byl to dlouhý den.“

„Byl jsi vůbec v posteli?“ Tlačila na něj.

„Jak bych mohl spát, když jsem věděl, že sem přijdeš, abys mě vyslýchala?“ Odpověděl kousavě.

Odvrátila se a já jsem sotva dokázal udržet na uzdě svou výbušnou povahu. Tenhle chlap byl teda dáreček. Tohle bych ani za milion let nečekal, když jsme vstupovali do domu.

Rimmel se odstrčila od stolu a popadla jeho hrnek. Vylila jeho obsah do dřezu.

„Pil jsem to!“ Protestoval.

„Udělám ti kafe.“

Odstrčil se od stolu a vstal. Protože k nám byla otočená zády, nevšimla si, že tak trochu zaklopýtal. Díky Bohu, že měl na sobě kalhoty.

„Nemůžeš se jen tak ukázat doma a začít mě tu komandovat.“ Vešel do kuchyně a ze skříňky vytáhl láhev burbonu.

„Kdy jsi začal pít?“ Zeptala se a popadla láhev dřív, než si stihl vyndat skleničku. „Kdy jsi přišel o práci?“

„Posledních pár měsíců bylo drsných.“

„O Vánocích jsem byla doma. Tenkrát jsi nebyl takový.“

Odvrátil pohled.

„Nebo to taky byla lež? Každý den ses balil, jako bys odcházel do práce, ale místo toho jsi šel na nějaké ilegální místo a provsázel jsi všechny svoje peníze.“

„Jak jsi všechny tyhle věci zjistila?“ Zúžil oči. „Ty záznamy byly pohřbeny. To, co dělám, když jsem sám, je soukromé.“ Podíval se na mě. „To je tvoje práce? Snažíš mou dceru obrátit proti mně?“

„To vám jde dost dobře samotnému.“

„Romeo,“ řekla Rimmel varovným tónem.

Zatínal jsem čelist.

Brock se ohlédl na Rimmel, když dokončovala vaření kafe. „Tak to je? Jsi můj soudce a porota? Jsi tady, abys mi řekla, že už mě nikdy nechceš vidět?“

„Samozřejmě, že ne,“ řekla unaveně. „Chci znát pravdu.“ Přišpendlila ho pohledem. „Co se doopravdy stalo s mámou?“

„Někdo ji zabil, ale já jsem to nebyl.“

„Víš, kdo to udělal?“

Znovu odvrátil pohled.

Rimmel dál tlačila. „Víš proč?“

Celé tělo jsem měl v pohotovosti. Napětí v místnosti stoupalo jako balónek naplněný heliem. Nebyl ve stavu, aby vedl tenhle rozhovor. Bylo mi to až bolestně jasné, že nikdy nenechal minulost za sebou. Byl to ztrápený muž.

Ty lži, které řekl, ty lži, které žil… zlomili ho.

Místnost naplnila bohatá vůně kávy, ale on radši sáhl po láhvi, kterou Rimmel odložila stranou. Popadl ji, odšrouboval ji a napil se přímo z láhve.

„Řekni mi to,“ Naléhala Rimmel. „Prosím.“

Znovu si přihnul a potom ji z ničeho nic mrsknul na druhou stranu místnosti. Vzduchem se ozval zvuk šlehnutí a pak láhev narazila do zdi, sklo se roztříštilo a chlast byl všude.

Vystřelil jsem ze židle a spěchal k místu, kde stála Rimmel. Jeho náhlý pohyb způsobil, že zvedla ruce nad hlavu. Rychle jsem se postavil před ní a chránil ji vlastním tělem.

„Je to moje chyba!“ Křičel Brock, jako by si ani neuvědomoval, co udělal. „To je to, co jsi chtěla slyšet?“

Rimmelina ruka se mi sevřela vzadu na tričku.

„Možná jsem ji nepraštil do hlavy a nestrčil ji do bazénu, ale jsem ten, kdo zabil tvou matku.“

Rimmel zalapala po dechu nad jeho drsným barvitým jazykem.

     „Já jsem ten, kdo ji zabil.“