SP - 7. kapitola

Překlad: Clarissa

Giselle

Popotáhnu, když si rukou přejedu pod nosem, protože se snažím přestat brečet. Ale ty pitomé slzy pořád tečou.

Nemůžu si vzpomenout, jestli jsem vůbec někdy takhle brečela.

„Omlouvám se, že jsem se tady ukázala. Vím, že je pozdě,“ řeknu své sestře se vzlykem.

Sevře mě v pevném objetí, jak se mě snaží uklidnit.

Už jsem tady byla asi deset minut a nedokázala jsem ze sebe dostat ani slovo. Vystrašila jsem jejího manžela, když jsem sem přišla, takže nás nechal o samotě. Myslím si, že brečící žena u jeho dveří byla něco, o co se jeho žena dokázala postarat sama.

„Tady jsi vždycky vítána, ať se děje cokoliv. Doufám, že to víš, Giselle.“

Obejmu jí zpátky a cítím se už trochu lépe. Když to tak uvážím, tak tohle bylo první místo, kam mě napadlo jít. Věděla jsem, že jsem měla jít domů. Pokud mě Karim hledal, tak ze všeho nejdřív zajede do domu mého otce.

„Jak se jmenuje?“ zašeptá mi do ucha.

Odtáhnu se a podívám se do jejích zelených očí, které jsou stejné jako moje. Jsou jedinou věcí, kterou máme společnou. Ona je spíše do otcovy strany rodiny, zatímco já vypadám stejně jako naše matka.

„Vyzařuje z tebe zlomené srdce na všechny strany, zlato.“

Mám dvě sestry a bratra, a všichni jsou o dost starší než já. Vždycky jsem si byla nejbližší se svou nejstarší sestrou Melanií, která pro mě byla spíše matkou. Naše matka nikdy nebyla mateřský typ a většinu času byla pryč. Stále mě mate proč žena, která ve skutečnosti děti nechtěla, měla hned čtyři. Ale jsem vděčná, že mám Melanii, protože je přesně takovým typem matky, kterým chci být i já.

Zavrtím hlavou, klesnu pohledem do klína a žmoulám si prsty. Je to něco, co dělám, když se snažím vyhnout tématu rozhovoru. Nebo když jsem nervózní. Nikdy předtím jsem s ní vážně nemluvila o své budoucnosti a nejsem si jistá, co si bude myslet o tom, co se stalo dnes večer.

„No tak, řekni mi, kdo to je.“

Vydechnu a podívám se na ni. „Král Karim.“

Trochu zalapá po dechu a dá si ruku přes ústa, jako kdyby byla v šoku. Díky tomu si pomyslím, že jsem jí možná to jméno říkat neměla.

„Co?“ řeknu a cítím teď ještě větší paniku. Už tak jsem šílela, a proto jsem na začátku utekla.

Někde hluboko uvnitř jsem měla pocit, že budu Karimova, ať už budu chtít nebo ne. Pořád mohu cítit lepkavost jeho vyvrcholení v sobě a na mých stehnech. Ale sladkost toho pocitu je dlouho pryč. Teď se cítím špinavá. Jako kdyby mi dal něco, co nebylo tak výjimečné, jak jsem si myslela. Jako bych já nebyla tak výjimečná, jak mě donutil se cítít.

„Každý o něm mluví, to je všechno. Myslela jsem si, že se ožení --“

Zvednu ruku, protože nechci, aby tu větu dokončila. Ano, já vím, s kým měl v plánu se oženit. Jenom na ni nechci myslet. Nebo na skutečnost, že ji tak snadno odstrčil, aby si vybral mě. Myslela jsem si, že to udělal jen kvůli tomu, co jsme dělali v té soukromé místnosti. A když zjistil, že jsem princezna. Byla to jeho povinnost.

„Pro mě za mě se s ní může oženit.“ Sotva ze sebe ta slova dostanu, než se znovu rozbrečím. Má sestra mě popadne a znovu mě obejme. „Bože, já jsem idiot.“

„Stalo se mezi vámi něco výjimečného?“

Když neodpovím, považuje mé mlčení za souhlas.

„Šla jsi na ten dnešní ples s tátou?“ Odtáhne se, aby se na mě podívala a její tvář je tvrdá a rozzlobená. Matka schovaná uvnitř ní se dere na povrch. „Oznámil, že se ožení s jinou ženou přímo před tebou?“

Napůl tu otázku vykřikne, ale já zavrtím hlavou. Chvíli mě upřeně sleduje a pak se její vztek změní ve zmatek.

„Oznámil, že se ožení s tebou?“ Nechápe, proč jsem rozrušená a mně je trapné jí to říct.

„Myslím?“ je jediná odpověď, kterou ze sebe dostanu.

Nakrčím se, protože si nejsem zcela jistá, co se stalo poté, co jsem odešla. Nechtěla jsem zůstat a zjistit to, ale pokud to, co říkala ta blonďatá Nikki, byla pravda, tak se chystal říct, že se budeme brát. Ale nebylo to manželství, co jsem chtěla. Vždycky jsem doufala, že do mého života vstoupí muž, do kterého se okamžitě na první pohled zamiluji. Možná je to hloupé, ale chtěla jsem pohádku.

Možná ho Nikki bude pořád chtít, a pokud ano, ať si ho nechá. Nechci být ničí druhá volba.

„Gigi,“ naléhá moje sestra.

„Nebyl by to skutečný sňatek. Chci říct, myslím, že by byl opravdový, ale bez všech těch růží a srdcí. Žádná šťastně-až-navěky láska, kterou chci.“

Vydechne a já vím, co bude následovat. Nedokážu to slyšet. Ne teď. Ne potom, co se dnes večer stalo.

„Prosím ne,“ řeknu jí. Nedokážu slyšet to, co každý vždycky říká. Vím, že to myslí dobře a zřejmě mají pravdu, ale mám toho dost, abych se s tím teď vypořádala.

„Manželství není jednoduché, Gigi. V životě není vše --“

„Já vím!“ vyštěknu na ni.

V šoku pozvedne obočí, protože jsem nikdy na nikoho nevyštěkla. Rádi o mně říkají, že žiji v zemi sladkostí, kde je všechno jemné a sladké, a že nerozumím tomu, jaký je skutečný svět. Všichni si myslí, že musím dospět. Možná mají pravdu. Na jeden den jsem opustila svou malou bublinu a podívejte, co se mi stalo.

Poté se na mě Melanie usměje. „Ukazuje se, že máš v sobě trochu ohně. Nikdy předtím jsem to neviděla, ale líbí se mi to.“

Znovu sklopím pohled do klína. Necítím, že bych v sobě nějaký oheň měla.

„Budeš to potřebovat, Gigi. Pokud tě sem král přijede hledat, pak mu nebudeme bránit.“ Vstane a přejde k oknu. Podívá se ven, než se na mě znovu otočí. „Tady jsme na jeho území. Vzala jsem si obchodníka a vzdala jsem se svého královského titulu. On je tvůj král a já mu nebudu bránit, aby sem přišel.“

„Není můj,“ zamumlám a přeji si, aby to byla pravda.

Tohle je problém. Zdá se, že muž, kterého jsem si vybrala za svého krále, bude patřit také ostatním. Nikdo z nás nečekal, že jsem ta úplně nejmladší v naší rodině, a že se moc ráda nedělím. Nikdy jsem se s nikým dělit nemusela, takže jsem se to nenaučila. Což mě dělá ještě více majetnickou vůči Karimovi. A ze skutečnosti, že jsem nebyla jeho první volbou, mám ještě větší pocit hořkosti.

„Pokud tě chce, pak jsi jeho.“

Vyskočím ze svého místa. „Zavolám Ethanovi!“ řeknu jí a spěchám k telefonu.   

„Spala jsi s ním?“ Při jejích slovech se zastavím s telefonem na půl cesty k uchu. „Ne, že by na tom záleželo. Obě víme, že náš bratr bude s manželstvím s Karimem souhlasit, stejně jako by souhlasil náš otec. Takové spojení bude v zájmu obou našich rodin. Vlastně to není tak dávno, co se ho Ethan snažil dát dohromady s Megan.“

Při pomyšlení na mou druhou sestru s Karimem mě zaplaví vztek.

„On tu nabídku odmítl,“ dodá. „Dokonce se s ní ani nesetkal.“ Věnuje mi samolibý pohled. „Mám pocit, že jsi s králem Karimem spala. Takže být tebou, tak si zvykám na myšlenku, že budeš jeho.“

„Ty by ses mě tak snadno zbavila? I kdybys věděla, že jsem nechtěla jít?“ Nerozumím tomu. Melanie mě vždycky tolik bránila, ale také mi vždycky říkala, abych dospěla.

„Samozřejmě, že ne. Jestli chceš utéct, pomůžu ti. Ale Gigi, myslíš si, že zvládneš být na útěku? Sama?“

„A s dítětem rostoucím v jejím břiše?“

Zalapám po dechu, když zaslechnu Karimův hlas.

Otočím se, abych ho uviděla u vchodu rodinného domu s manželem mé sestry stojícím za ním. Karim teď vypadá jinak. Jeho modré oči už nejsou jasné a plné vzrušení. Teď se na mě dívají tvrdým, nebezpečným pohledem. Je jako predátor jdoucí si pro svou kořist. Udělám krok dozadu a sleduji, jak se mu při mém pohybu rozšíří nosní dírky. Najednou slyším v hlavě hlas mého otce. Vždycky nám říkal, abychom neutíkali, když v lese narazíme na medvěda. Medvěd vás totiž vždycky chytí.

Karimův smoking je dávno pryč a má vyhrnuté rukávy nahoru. U košile má několik knoflíků rozepnutých a ven vykukuje jeho opálená hruď. Vlasy má teď trochu rozcuchané a já se snažím vzpomenout, jestli jsem mu to udělala já, a nebo si to udělal sám. Z té myšlenky mi trochu hoří tváře, když si vzpomenu na ten pocit jeho vlasů mezi mými prsty.

„Nedovolím Vám, abyste si v tomto stavu vzal s sebou mou sestru. Je zcela jasné, že jste naštvaný. Možná byste se měl vrátit zítra, až se všichni uklidní, Vaše Výsosti,“ řekne má sestra jemně, jako kdyby se snažila uklidnit divokou bestii a nenaštvat ji.

„Nic mi nezabrání v tom, abych odešel bez ní.“ Jeho pohled střelí na Melanii. „Dnes večer.“

Jeho slova jsou konečná, a není zde místo na dohadování.

„Stanley,“ řekne má sestra svému manželovi. On udělá krok dopředu, ale já si opravdu nejsem jistá, co Stanley může udělat. Nemůže se Karimovi rovnat. Pokoj je plný napětí a vzteku, z čehož mám nepříjemný pocit. Nesnáším hádky. Dělá se mi z nich špatně od žaludku.

Rozhodnu se tomu učinit konec a přejdu ke Karimovi. Jeho oči se vrátí ke mně a zdá se, že čím blíž jsem k němu, tím víc jeho pohled měkne. Dám mu ruce na hruď a cítím, jak hluboce vydechne. Jako kdyby zadržoval dech od té doby, co jsem se ho naposledy dotkla.

„Prosím, nezlob se. Já s tebou půjdu.“

„Plakala jsi,“ řekne, když si prohlíží mou tvář. Přiblíží jednu ze svých velkých dlaní k mé tváři. Přejede po ní palcem. Jeho slova jsou nyní tak milá, nic jako předtím.

„Půjdu,“ zkusím to znovu, protože nechci přiznat, že jsem brečela.

Ušklíbne se. „Vím, že ano,“ řekne, než mě vezme do náruče a vyjde ze dveří.