RG - 1. kapitola

Překlad: Marťa

„Genesis, asi by sis měla sednout.“

Hodila jsem tašku na přespání na dřevěnou podlahu. Posledních devět hodin jsem strávila na cestě. Měla jsem za sebou dvě mezipřistání a dlouhou cestu domů z letiště ve velmi nepohodlném taxíku. Chtěla jsem jít nahoru, abych se osprchovala a zdřímla si, než mě u večeře skolí časový posun. V šatech se mi držel ten příšerný pach z letadla a moje ubohé vlasy byly rozcuchané a samá kudrna.

„Když tohle někdo řekne, nikdy to nevěstí nic dobrého,“ řekla jsem tetě Sylvii. Neklidně si poposedla na židli a ruce složila do klína. Prsty měla mírně ohnuté a ruce se jí chvěly. Srdce se mi rozbušilo, jak jsem dostala strach. „Je to kvůli tvé RS? Měla jsi další záchvat?“

„Oh, ne, je mi dobře. Jde o něco jiného.“

Nemohla jsem si vzpomenout, kdy naposledy zněla tak znepokojeně. Ne od chvíle, kdy zemřela moje matka, ne od toho, kdy nám banka oznámila, že nám vezme farmu, ani když mi řekla, že jí diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Obvykle mi připomínala staré javory, které rostly kolem našeho statku – navzdory tomu, čím si prošla, byla silná, stabilní a nezlomná.

Nedívala se mi do očí. Nevzpomínala jsem si, jestli to někdy nedělala. Šokovalo mě to.

„Prosím, řekni mi to. Vážně mě děsíš.“

„Nechci, aby ses rozčílila, ale pronajala jsem domek pro hosty.“

Ulevilo se mi a posadila se do křesla naproti jejímu. „To je dobře.“ Potřebovaly jsme ty peníze. Dlužily jsme na daních, musely jsme doplatit hypotéku a ještě nás čekaly nějaké velké opravy na domě. Už tak jsme žily jen z malých výplat. Prodaly jsme všechno, co jsme mohly, kromě samotné země a já byla odhodlaná udělat vše, co jsem musela, abych naší rodinnou farmu udržela. Dřív jsem věřila, že to nějakým způsobem dokážeme, ale to bylo předtím.

„Kolik jsi za ten pronájem dostala?“ Zeptala jsem se.

Léto a podzim jsem strávila uklízením a malováním domku, abych ho připravila k pronájmu. Všechna ta práce se mi vyplatila, když Sylvia vyslovila částku, která byla téměř dvojnásobná, než v jakou jsme doufaly.

„Ale to je fantastické. Proč sis myslela, že budu naštvaná?“

„Protože je tu jedna věc, která se ti nebude líbit.“

Opřela jsem se do křesla. Moje teta takhle dramatická obvykle nebyla, ale předpokládala jsem, že na to měla jednou za čas právo. „O co jde?“

„O to, komu jsem domek pronajala.“ Několikrát nervózně polkla.

Pokud to pronajala mé tyrance ze střední, Brooke Cooperové, nevadilo mi to. A to proto, že by se to rozhodně nikdy nestalo, protože Cooperovi bydleli v největším domě ve Frog Hollow. Jediná osoba, u které by mi vadilo, že jí domek pronajala, byla…

„To jsi neudělala. Prosím, řekni, že jsi to neudělala.“

Konečně se na mě podívala a vypadala i zněla rozhodně. „Potřebovaly jsme peníze a myslím, že je to všechno jen velké nedorozumění. Je tak milý a okouzlující, a kdyby ses s ním posadila a promluvili jste si…“

Její slova mě pronásledovala, když jsem procházela obývacím pokojem, do kuchyně a zadními dveřmi ven. Na zemi ležel sníh, ale slunce svítilo jasně nad hlavou, tak jsem nepotřebovala kabát. Typické počasí v Iowě.

Tři dny. Byla jsem pryč jen tři dny, abych se účastnila nějaké hloupé ranní talk show, znovu nucená prožívat ten nestrašnější zážitek svého života. Kdybych měla na vybranou, dokud budu živa, už nikdy bych se v televizi neobjevila. Bohužel byli ochotni platit a já nemohla říct ne penězům.

Všechno to začalo, když moje teta Sylvia trvala na tom, abych se zúčastnila konkurzu na televizní reality show s názvem Vem si mě. Měla jsem strach, že mě najdou, ale ona mi připomněla, že lidé, kterých jsem se bála, nevěřili v elektřinu ani jiné zdroje ovlivnění naší „zlou“ společností. Což znamenalo žádné televize. Ujistila mě, že neexistuje způsob, jak by mě mohli objevit. Nikdo si pro mě nepřijde.

Bylo to už jedenáct let. Určitě to vzdali.

Zjistila jsem ale, že existoval i další způsob, jak se zranit. Poté, co jsem byla zázračně vybraná do pořadu, jsem naprosto propadla muži v roli „nápadníka“, který byl později odhalený, jako skutečný princ. To ve mně vyvolalo paniku, protože kdybych s ním opravdu skončila, nemohla bych se už skrývat. Život s ním by byl příliš na očích veřejnosti.

Ne, že by na tom záleželo, protože se jako poslední zvrat pořadu ukázalo, že ten princ měl identické dvojče.

Dvojče, které mě přimělo k tomu, abych se do něj zamilovala a celou tu dobu mi lhalo. Jestli byla jedna věc, kterou jsem nemohla tolerovat, bylo to lhaní. Už jsem v životě měla dost mužů, kteří mě klamali.

Dorazila jsem na malou verandu u domu a zvedla ruku, abych vší silou zabušila na dřevěné dveře. Ty se s trhnutím otevřely a stál tam.

Rafe.

Nebo přesněji, Jeho královská Výsost princ Rafael z Monterry. Třetí v řadě na trůn, syn krále Dominika a královny Arie.

Muž, který mi zlomil srdce. O krok jsem ustoupila, když mi vyschlo v ústech a tep mi vyskočil.

Myslela jsem, že jsem byla na tuto chvíli připravená. Po skončení pořadu mi poslal tolik květin, že musel odkvětinovat celý stát. Bombardoval mě zprávami, hovory i emaily.

V zásadě se mi snažil všemi možnými způsoby omluvit, ale já to nechtěla slyšet.

Zatvrdila jsem proti němu své srdce. Už nikdy si takhle ublížit nenechám. Stále jsem se udržovala zaneprázdněná, abych nemusela přemýšlet o něm a o tom, co jsme sdíleli. Dokonce jsem se dokázala přesvědčit, že už jsem se přes něj přenesla. Že už nade mnou neměl žádnou moc.

Tak strašně jsem se mýlila. Protože on nade mnou moc měl a velkou. Věděla jsem, že tento okamžik přijde. Věděla jsem, že nezmizí navždy. Byl jedním z nejodhodlanějších a nejodolnějších lidí, jaké jsem kdy potkala. Ale ani veškerá má příprava mi zjevně nestačila. Protože jsem byla hloupá, když jsem se na něj podívala.

Byl mým fyzickým opakem. Tam, kde já byla bledá, měla zrzavé vlasy a zelené oči, on měl černé vlasy, světle hnědé oči a opálenou pokožku. Byla jsem obyčejná a on směšně a až bolestně pohledný. Mě bavil sport, jako byla kopaná, ale on a jeho bratři byli typičtí sportovci, což se také odráželo na jeho sportovní postavě.

On mě převyšoval nejméně o deset centimetrů, a když jsem se na něj dívala, cítila se naprosto žensky, a to mi teď vadilo. Byl samé příliš. Příliš mužný, příliš krásný a také Rafe. Nenáviděla jsem, že jsem na něj stále tak silně fyzicky reagovala. Že jsem ho chtěla obejmout kolem krku. Že mě moje rty prosily, abych ho políbila.

To, že jsem měla ráda, když jsem stála vedle něj, protože jsem se cítila lépe. Jako bych se snažila posledních šest měsíců popadnout dech a konečně se znovu nadechnout, protože byl tady. Bylo to hloupé a nepříjemné.

Uvědomila jsem si, že jsem dlouhou dobu jen zírala a nic neřekla, tak jsem se narovnala v ramenou. Můj pohled se upnul na jeho stříbrné obroučky brýlí. „Žádné čočky?“ Zeptala jsem se sarkasticky. Musela jsem se na něj zlobit. To byl jediný způsob, jak se přes to dostat. Jeho dvojče, Dante, brýle nenosil. A protože Rafe předstíral, že je Dante, kvůli show nosil kontaktní čočky.

„Už žádné čočky,“ řekl. Jeho hlas. Zapomněla jsem, jak zněl. Jak hluboce, hladce a báječně zněl s nádechem italského přízvuku.

Kolena se mi začala třást a já je pokárala. Jsme naštvané, připomněla jsem jim. Rozhodně nás nepřitahuje.

„Už žádné podvody,“ řekl. Udělal krok vpřed a celý můj svět sklouzl stranou. Udělal další krok vpřed a zastavil se.

„Co… proč… proč jsi tady? Co to děláš?“ Doufala jsem, že si nevšiml mého roztřeseného hlasu.

Prohlížel si mě a já odolávala nutkání se pod jeho pohledem kroutit. Bylo mi to nepříjemné.

Opravdu jsem si myslela, že jsem měla mnohem silnější vůli. Že jsem byla schopnější udržet si k němu zášť.

Nakonec promluvil. „Přišel jsem se omluvit. Musím ti vysvětlit, proč jsem udělal to, co jsem udělal.“

Založila jsem si ruce a říkala si, že chvění, které jsem cítila, pocházelo ze sněhu, který mě obklopoval, a s ním to nemělo nic společného. Nechtěla jsem slyšet jeho výmluvy, ale kdybych mu nedovolila jeho chování vysvětlit, nikdy by neodešel. „Fajn. Vysvětluj.“

„Tak ne. Ne, když se zlobíš.“

Zasmála jsem se. „No, pak už se nemusíš obtěžovat.“

Bohužel, jak jsem tam stála, uvědomila jsem si, že čas většinu vzteku odvál a zahladil mu hrany. Ale to jsem mu říct nemohla. Kdybych to udělala, snadno by rozbil všechnu mou obranu, kterou jsem si vybudovala. Doufala jsem, že jsem měla v hlase větší přesvědčení, než jaké jsem cítila, protože jsem mu nemohla dovolit, aby mi znovu zlomil srdce. Nebyla jsem si jistá, jestli bych to zvládla.

Pokrčil rameny. „Jsem ochotný počkat.“

„Jak dlouho?“ Zeptala jsem se zuřivě.

Nic neřekl, jen na mě zíral.

Zakryla jsem si rukama oči a povzdechla si. To se nedělo. To jen… nemohlo se to dít. Tohle muselo být nějaké probuzení noční můry. Přitlačila jsem rukama na oči a pak spustila ruce a oči otevřela. Ne. Stále tam byl. „Nechci tě tady. Musíš jít.“

„Nemůžu odejít. Podepsal jsem s tvou tetou roční smlouvu. Je mimochodem úžasná, jak jsi říkala.“

Projel mnou záchvěv úzkosti, který mi připomněl, co všechno jsem s ním sdílela a co jsem neřekla jiné osobě. Nenáviděla jsem, že věděl, co věděl.

„Roční?“ Zopakovala jsem ta slova. Kývl. Celý jeden rok? Možná v Monteře měřili čas jinak a u nich to tak dlouhý časový úsek nebyl. Protože neexistovala možnost, že bych ho dokázala snášet dvanáct měsíců. A jelikož jsem ho znala, on byl vážně schopný tady ten rok zůstat. Rafe vždy dodržel, co slíbil.

Zbývalo jen několik týdnů do Vánoc. To odjede, ne? Musel se vrátit do paláce své rodiny, aby oslavil svátky se všemi svými bratry a sestrami. Pak jsem si vzpomněla, že se zmínil o tom, že se jeho nejstarší bratr o Vánocích žení. To bude muset odjet domů určitě.

Možná to nebude tak zlé. Chtěla jsem jen žít svůj život, pracovat a on si mohl dělat, co chtěl, když mě přitom nechá na pokoji. Musela jsem jen vyvolat svého vnitřního Spocka a zůstat klidná a logicky uvažovat. Ujistit se, že si udrží odstup.

„Nevím, čeho si myslíš, že dosáhneš, ale teď ti říkám, že zůstat tady celý rok je jen ztráta času. To, co jsi udělal, odpustit nemůžu.“ Odvrátila jsem se.

„Genesis, per cortesia…“ Italština. Sklouzl do italštiny. To mě přimělo znervóznět. Natáhl se, aby mě chytil za paži a v místě, kde se mě dotkl, explodovala moje nervová zakončení silou tisíce třpytivých bomb. Vytrhla jsem se mu, než jsem udělala něco idiotského. Jako bych mu mohla odpustit, co chtěl říct, a začít s ním diskutovat o jménech našich dětí.

„Ne,“ varovala jsem ho a můj nevyzpytatelný srdeční tep mi divoce bušil do žaludku. „Nedotýkej se mě. Prostě mě nech na pokoji.“ V ten okamžik jsem nevěděla, jestli se víc zlobím na něj nebo na sebe.

Zamířila jsem zpátky k domu, ale uviděla jsem v kuchyňském okně tetu, jak nás sledovala s ustaraným výrazem. Nemohla jsem teď snášet její otázky a další pokusy o dohazování. Zapomněla jsem na sprchu a zdřímnutí.

Teď půjdu pracovat. Musela jsem dohnat ty hodiny, které jsem za poslední tři dny zameškala.

Kráčela jsem přes zasněžený dvůr a zamířila ke svému modrému zemědělskému trucku značky Ford. Moje kabelka byla v domě, ale klíče jsem měla v kapse. Byl to můj starý zvyk, protože jsem ke klíčence měla připevněný pepřový sprej, což mi dodávalo pocit bezpečí.

Když jsem zaslechla Rafovy kroky, které mě následovaly po zmrzlém sněhu, přidala jsem do kroku, abych dosáhla bezpečí svého nákladního auta. Milovala jsem Starou Bess zejména proto, že byla náklaďáčkem mé matky, ale měla svoji hlavu. Vyslala jsem k automobilovým bohům malou modlitbu, než jsem zasunula klíč do zapalování. „Prosím, naskoč. Prosím, prosím, naskoč.“

Nic se nestalo. Jen to cvaklo. Když se Rafe přiblížil, srdce se mi rozbušilo. „No tak, děvče, slibuju, že ti příště nechám dát jen ty nejlepší součástky.“

Byl už skoro u náklaďáčku a já se pokusila otočit klíčkem ještě jednou. A stále nic. Motor odmítal naskočit.

„Vážně vesmíre? Takhle to budeš hrát?“ Zeptala jsem se frustrovaně, než jsem položila čelo na volant a zhluboka se nadechla.

Zaklepal mi na okno. Toliko k mému dramatickému odchodu. „Nemůže v mém životě jedna věc fungovat, jak by měla?“ Zamumlala jsem, když jsem ručně stáhla okénko dolů. Asi bych neměla být překvapená. Všechno ostatní v mém životě stálo za prd. Proč ne i Stará Bess?

„Zní to, jako by byla vybitá baterie,“ řekl. „To se v Monteře stává často. Startování motoru v chladném počasí často způsobuje napětí na baterii. Kdy jsi ji naposledy vyměňovala?“

Jak tam mohl jen tak stát, nádherný a vyrovnaný, jako by se mezi námi nic nestalo? Jako by nezničil celou moji realitu?

„Nevím.“ Pevně jsem sevřela volant a zírala přímo vpřed. Voněl vždycky tak dobře a já na to jen zapomněla? Jako léto, oceán, mýdlo a sexy muž v jednom.

„Dojedu sem svým autem a pomůžu ti nastartovat.“

„Ne!“ Zařvala jsem. Čekala jsem, až se uklidním. „Na to nemám čas. Musím se pustit do práce, a pak je tu městská schůze, kde musím podat zprávu o tom, jak probíhá plánování kostelního bazaru, a pak musím pomoci dětem se zkouškou talentového představení, mám domácí úkoly a musím napsat příspěvek do deníku World of Warcraft a…“

Stál tiše a já se na něj podívala. K mému překvapení byl naštvaný.

„Myslel jsem, že začneš říkat lidem ne.“

Tuto konverzaci jsem si vlastně jasně pamatovala. Před měsícem mi řekl, že dělám příliš mnoho věcí a to bylo předtím, než jsem se začala úmyslně pokoušet dostat ho do hrobu tím, že jsem se zaměstnávala každou minutu každého dne. Myslel si, že lidé v mém městě využívali mé touhy pomáhat.

„Já… nemůžu.“

„Proč?“ Dožadoval se.

„Prostě nemůžu.“ Částečně proto, že jsem si tuto cestu vybrala, abych na něj nemohla myslet, ale také proto, že jsem upřímně nemohla vysvětlit, proč jsem nikdy neřekla ne, když mě někdo požádal o pomoc.

Ve skutečnosti, jediným člověkem, kterému jsem dokázala říct ne, byl Rafe. Chtěla jsem mu to říct, ale rozhodla jsem se ho neprovokovat, když jsem viděla, že se teta Sylvia přesunula do obývacího pokoje a teď nás sledovala předním oknem. Byli jsme, jako její vlastní reality show. Znovu jsem si povzdechla. Potřebovaly jsme jeho peníze. Očividně ji očaroval, aby ho měla ráda a domek mu pronajala. Prostě jsem to musela přečkat. Mohla jsem být zdvořilá a chladná, dokud neodejde.

„Bojím se, že si toho na sebe nakládáš příliš,“ řekl tak jemně, že se mi srdce téměř znovu zlomilo. Natáhl se a z tváře mi odstrčil pramínek vlasů, který se uvolnil. Cítila jsem, jak mě jeho špičky prstů pálily na kůži, a musela jsem odtáhnout hlavu.

„Už se o mě nemusíš bát,“ řekla jsem a moje sekundu staré odhodlání bylo zapomenuto.

Vypadal zamyšleně. Zamračila jsem se na něj, zatímco se mu zvedly koutky úst. „Nech mě odvézt tě do města. Vím, kde si můžu dát oběd. Kdy budeš končit. Můžu tě vyzvednout.“

Logicky jsem pochopila, že byl milý. Že to bylo zdvořilé a rytířské gesto, a že kdyby to udělala jakákoliv jiná osoba na planetě, přijala bych to. Ale tohle byl Rafe. Něžná a příliš emocionální část mě s ním nechtěla být uvězněná sama v autě.

„Ne, děkuju. Zavolám Whitney, aby mě vyzvedla.“ Nebylo to poprvé, kdy mě musela odvézt a vzhledem ke stávce mého náklaďáčku, která mi jen komplikovala život, to nejspíš nebylo ani naposledy. Přelezla jsem přes sedačku a vystoupila na straně spolujezdce, abych mezi námi udržela určitou vzdálenost. Zamířila jsem zpátky domů.

„Whitney. Tvoje nejlepší kamarádka, Whitney?“ Zeptal se za mnou.

Přála bych si, aby na všechno zapomněl a nebyl tak pyšný na to, že toho o mně tolik věděl.

„Nemusíš jí volat. Můžu tě odvézt. To není problém.“

„Nechci tvou pomoc. Nepotřebuju ji. A tebe taky nepotřebuju.“ Nevěděla jsem, proč jsem cítila potřebu zabývat se tou poslední větou. Bouchla jsem za sebou uspokojivě předními dveřmi. Naštěstí se teta Sylvia ztratila. Neměla jsem na výslech náladu. Zavolala jsem Whitney a ona v mém hlase neslyšela nic, co by ji znepokojilo nebo přimělo k otázkám. Řekla, že přijede brzy. Nakonec jsem se rozhodla osprchovat.

Zvedla jsem tašku na přespání z místa, kam jsem ji předtím hodila. Narovnala jsem se a viděla oknem Rafa. Otevřel kapotu a pohrával si s motorem Staré Bessy. To ve mně rozvířilo divné emoce. Takový stres jsem nepotřebovala.

Potřebovala jsem, aby odjel.

Ale jak jsem ho měla donutit odejít?