RG - 9. kapitola

 Překlad: Marťa

„Sakra!“ Řekla jsem a začala jsem se prohrabávat nářadím, abych našla nůž. Když jsem otevřela dveře stání, znovu se mi krví rozproudil adrenalin.

Rafe mě chtěl následovat, ale řekla jsem mu, aby zůstal na místě. Nepotřebovala jsem Autumn Rain rozrušit. Vzala jsem nůž a opatrně jsem rozřízla membránu kolem nosu hříběte a modlila se, abych neuhnula a náhodou ho nezranila. Roztáhla jsem díru, abych mu dopřála čerstvý vzduch. Rozhodně nedýchal.

„Potřebuju sací trubici. To je věc se žárovkou na konci a trubicí nahoře.“ Dr. Pavich měl pravděpodobně víc technických přístrojů, ale udělám, co se dá. Rafe to našel rychle a přinesl mi to. Zůstal ve stání se mnou, ale já byla příliš zaneprázdněná na to, abych se o to starala. Poté, co jsem vysála hlen z nosu hříběte a držela ho vzhůru nohama, aby mu z plic vytekla tekutina. To se podařilo a já si ho položila do klína. „No tak, zlatíčko,“ naléhala jsem. „Dýchej!“

Udeřila jsem ho do hrudníku, a když jsem si v duchu procházela seznam věcí, které jsem mohla ještě udělat, hříbě se zhluboka nadechlo. S úlevou jsem se zasmála a položila ho na zem vedle jeho matky. Rafe a já jsme opustili stání. Hříbě a klisna tam leželi, vyčerpaní z toho, čím si právě prošli. Hříbě začalo slabě kopat do vaku a pokoušelo se ho zbavit.

„Neměla bys udělat ještě něco?“ Zeptal se Rafe, když jsem zavřela dvířka.

„Teď už můžeme jen čekat. Potřebují se zotavit, protože stále dostává krev z placenty. Až vstane, pupeční šňůra se oddělí.“

Jak jsme čekali, uběhlo v tichosti deset minut. Nakonec začala Autumn Rain své hříbě čistit a já v duchu zajásala. Lízáním ho nejen očistila, ale stimulovala i smysly svého potomka. Pomohlo je to spojit dohromady. Bylo možné, že by hříbě odmítla, ale její očista znamenala, že se to nestane. Mohlo trvat několik hodin, než se hříbě postaví a začne se krmit. Sklouzla jsem na zem, když ze mě veškerá energie vyprchala. Strach následovaný vzrušením a úlevou si na mě vybral svou daň. Rafe se posadil vedle mě. „To bylo…“

Byla jsem příliš unavená na to, abych otočila hlavu. „Co?“

„Vždycky jsem věděl, že jsi neuvěřitelná. Jsi velkorysá, milá, chytrá, zábavná a tak tvrdě pracuješ. Všechno na tobě je úžasné. Ale až do této chvíle jsem nechápal, jak moc.“

Jeho slova ve mně vyvolala lehce rozjásaný pocit, třepotající se v mém srdci a žaludku třpytivými jiskrami. Bez přemýšlení jsem natáhla ruku. On ji chytil do své, naše prsty se propletly a jeho teplo prosakovalo do mého.

To bylo to, čemu se říkal „ten okamžik“. A ze způsobu, jakým se díval na mé rty, se to mělo změnit v úplně jiný okamžik a celá ta euforie, kterou jsem cítila, mi říkala, že to byl super nápad.

V očekávání jsem se kousla do spodního rtu a on se ostře nadechl. Jeho oči ztmavly dravým pohledem. Nervy jsem měla napjaté stejně, jako kůži. Přitáhl si mě k sobě a objal mě. Nějaká část mého mozku si myslela: objetí? Vážně? Ale bylo to tak hezké, být někým objímána po tom všem, čím jsem si právě prošla. Díky tomu fyzickému kontaktu jsem se uvolnila a cítila se lépe. Ještě lehčí a šťastnější.

Dává mi pocit bezpečí.

Jeho paže se uvolnily a já se lehce stáhla. Řekl, že mě nepolíbí.

Ale chtěla jsem, aby to udělal.

Moje tělo mělo v úmyslu sabotovat můj mozek a mé srdce. Myslela jsem, že už jsem měla dost času se přes tu přitažlivost dostat, ale ukázalo se, že jsem se mýlila. Předtím, než jsem mohla udělat nějakou hloupost, vyrušili nás doktor Pavich a Chuck Montgomery. Rychle jsem vstala, stejně jako Rafe. Když jsem řekla veterináři, co se stalo a co jsem udělala. Oba muži se podívali na hříbě.

„Máte pro něj jméno?“ Zeptala jsem se a ignorovala Rafa a to, co jsem k němu právě teď cítila.

„Summer Breeze, Letní vánek,“ řekl pan Montgomery a choval se, jako hrdý otec.

„Jeď se svým přítelem domů,“ řekl doktor Pavich. Začala jsem protestovat, že Rafe nebyl můj přítel, ale pokračoval. „Už to tady převezmu a dokončím to.“

„Pošlete mi zprávu, kdyby se něco pokazilo?“

„Jistě,“ slíbil. „Ale nemyslím si, že budu muset. Odvedla jsi skvělou práci.“

Po všech ujištěních jsem následovala Rafa zpět k autu. Soustředila jsem se na to, abych kladla jednu nohu před druhou. Na hrudi se mi usadila tíha. Dnes se toho hodně stalo a já se cítila vyřízená. Znovu mi otevřel dveře a já nastoupila. Když se posadil vedle mě, začala jsem najednou brečet.

„Co se děje?“ Zeptal se s obavami v hlase.

„Je to hloupé. Ani nevím, proč brečím,“ řekla jsem a setřela si slzy z tváří.

„Byl to velmi emotivní zážitek,“ usoudil. Přikývla jsem, ale nevěřila jsem si, že bych dokázala promluvit.

„Přimělo tě to přemýšlet o Marigold?“ Zdálo se, že měl šestý smysl, pokud šlo o mě. Věděl, co jsem cítila, když jsem to cítila a proč. Milovala jsem to hluboké spojení, které jsme měli, ale teď mě to vážně štvalo. Kromě mé nejlepší kamarádky a tety Sylvie byl Rafe jediný, kdo věděl o mém koni a o tom, co mě to stálo, když jsem ji ztratila.

 

***

 

Ve Vezmi si mě, to bylo první velké skupinové rande. Po našem prvním setkání jsem běhala venku kolečka kolem dvorku, protože jsme neměly dovoleno opustit areál. Byl tam také Rafe, a když mě viděl, připojil se ke mně. Vedli jsme další fantastický rozhovor a já mu řekla všechno o své farmě, a jak jsem chtěla být veterinářkou. On mi řekl, že chce navrhovat software a aplikace a znovu mě požádal, abych to nikomu neříkala. Už tohle měla být rudá vlajka, ale byl tak roztomilý a zábavný a všechno, o čem jsem snila.

Když jsme dorazili na koňský ranč, byla jsem vzrušením bez sebe. Bylo to tak dlouho, co jsem naposledy seděla na koni. Lemon a já jsme byly jediné, kdo jsme věděly, co děláme a strávily jsme spoustu času tím, že jsme ostatním dívkám dávaly profesionální rady. Koně poznali, že jejich jezdkyně byly nezkušené a mnoho z nich si prostě dělalo, co chtělo.

Hnala jsem se za Emily, jejíž kůň zamířil blízko k malému potoku. Když jsem se k ní dostala a chytila ho za otěže, viděla jsem, že Emily svírala víčka k sobě a prsty svírala hřívu koně. Jemně jsem k oběma promluvila, a ukázala Emily, jak přimět koně dělat, co chtěla ona. Zdálo se, že to pomohlo, a když chytila otěže, věnovala mi vděčný úsměv, když ji kůň poslechl.

Moje kobyla, malá černobílá Arabka jménem Dolly, se zajímala o potok a courala se kolem vody.

Vtom se ze stromů na hřbetu plemenného hřebce vynořil Rafe a vypadal přitom, jako by na koni strávil celý svůj život. Nezdál se nejistý ani neměl problémy s kontrolou koně.

Překvapilo mě to, protože bych ho tipovala na kluka z města.

„To od tebe bylo milé,“ řekl a zastavil se vedle mě. Dolly ukročila stranou, zastrašená jeho větším koněm. Nechala jsem ji jít, kam chtěla a poplácala ji po krku.

„Vlastně čistě sobecké.“

Zmateně na mě zvedl obočí.

Zasmála jsem se. „Kdyby si dnes zlomila vaz, nemohla bych spát kvůli tomu, že jsem jí nepomohla.“

Usmál se na mě pomalým, líným úsměvem, ze kterého mi naskočila husí kůže. Připomnělo mi to chvíli, kdy se za dešťovými mraky pomalu vynoří slunce. „Můžu ti něco ukázat?“

„Jistě.“ Sledovala jsem ho na koni, který byl šťastný, že byl venku na otevřené louce. Dolly se dala do klusu a chovala se, jako by se chtěla rozběhnout tryskem. Pravděpodobně se cítila konkurence schopná s hřebcem. Ale protože jsem nevěděla, jak daleko jsme byli, udržela jsem ji v klusu, aby se příliš nevyčerpala.

Když jsme tak spolu jeli, už dříve jsem si něčeho všimla – s Rafem jsem neměla potřebu vyplňovat ticho hovorem. A ten pocit jsem měla vždy, kdy jsem se dostala do situace, která se podobala schůzce. Když bylo ticho, nemohla jsem si pomoci a měla jsem trapnou potřebu mluvit. Vždycky jsem si myslela, že toho druhého člověka nudím a že už se mnou nebude chtít jít ven, pokud nedokážu udržet konverzaci.

Ale s Rafem jsem se tak necítila. Když jsem byla s ním, ticho bylo příjemné. Jako by byl šťastný, že tam byl se mnou a nic jsme přitom nemuseli říkat.

Přiblížili jsme se k malému háji stromů a poté, co jsme jím projeli, uviděla jsem, že jsme byli na vrcholu útesu s perfektním výhledem na oceán. Rafe seskočil a volně uvázal svého koně ke stromu, aby mu zabránil odejít.

Přišel mi pomoci sesednout a já mávla rukou, abych mu naznačila, že to zvládnu dost dobře sama. Rozhodla jsem se, že by bylo hloupé promarnit příležitost a položila jsem mu ruce na ramena. On mě chytil v pase a poprvé jsem si všimla, jak byly jeho ruce velké. Zvedl mě a já seskočila dolů. Téhle situace mohl využít, ale byl zdvořilý. Což jsem částečně obdivovala a trochu toho litovala.

Když jsem šla k okraji, clonila jsem si oči, abych lépe viděla. Slunce nám svítilo přímo nad hlavami a voda se třpytila a zářila. Foukal jemný vánek a listy stromů za námi šustily. Zdálo se, že se světle modrá obloha táhne několik kilometrů. Od chvíle, kdy jsem přijela do Kalifornie, to bylo poprvé, co jsem se nemusela dívat přímo nahoru, abych viděla kousek oblohy. Zhluboka jsem se nadechla a jen tak tak jsem cítila slanou vůni moře.

Tiše jsme tam spolu stáli a užívali si ten nádherný výhled.

„Děkuji ti za to. Miluju projížďky a ta scenérie je úžasná,“ řekla jsem. Do té scenérie jsem zahrnovala také jeho černé vlasy vlající ve větru a sluneční světlo, zářící na jeho ostře řezané rysy, jako by ho uctívalo. Bylo to poprvé, co jsem sem přijela a cítila se klidná a znovu sama sebou.

„Proč už nejezdíš?“

Krk se mi stáhl a v koutcích očí mě překvapily slzy. Bylo to už několik let a já myslela, že o tom můžu mluvit, aniž bych se změnila v postřikovač. „Měla jsem koně. Marigold.  Pomohla jsem jí na svět krátce poté, co jsme s tetou přijely na farmu. Její maminka zemřela na komplikace při porodu a já ji zachránila. Zbožňovala jsem Marigold a ona mě následovala všude. Asi jsem ji zkazila.“ Krátce jsem se zasmála a nechala slzy téct. „Každopádně, rychle jsme se dostaly do finančních potíží a už jsme si ji nemohly nechat. Krmení pro koně je drahé. Byla jednou z posledních věcí, které jsme prodaly, a byla to ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy musela udělat. Pořád o ní přemýšlím a stále mi chybí. Doufám, že je v pořádku.“

„To je mi líto.“

„Mě taky,“ řekla jsem a snažila se mluvit nepřidušeně a usmát se, i když se mi chtělo jen plakat.

Objal mě paží kolem mých ramen a palcem mě hladil po rameni. Opřela jsem se o něj, vděčná za jeho sílu a teplo, které mi pomohlo cítit se lépe.

Stát tak blízko, s bokem přitisknutým k jeho, bylo víc, než můj tep mohl snést. Do mého těla vyšlehl zběsilou morseovku, abych ho objala rukama kolem pasu.

Bez varování mě otočil k sobě, takže jsme se dívali jeden na druhého.

Vítr mi foukal vlasy do obličeje a on se natáhl, aby je shrnul stranou a zastrčil mi je za ucho. Pak si mě prohlížel a přitiskl si mě blíž. Chtěl mě políbit. Ale dával mi šanci ho zastavit nebo odejít.

Neměla jsem v úmyslu někam jít. Chtěla jsem, aby mě políbil od té doby, co mě zachránil z toho plotu.

Jeho ruka se přesunula z mé paže na mou tvář a neuspěchaně se pohnul. Jedna moje část byla netrpělivá, ale druhou těšilo to očekávání. Čekání na to, jaký to bude pocit, až se naše rty konečně dotknou. Jako bych stála nad propastí a uvědomovala si, že se tím všechno změní. Vdechla jsem jeho drahou a úžasnou kolínskou, kterou voněl, a to se mnou trochu zatočilo. Srdce mi tlouklo pomalu a lehce, i když jsem si říkala, že to tak dlouho nezůstane. Zadržela jsem dech, když jsem uviděla jeho výraz. Ten oheň a slib v jeho očích.

Pak mě políbil.

Říct, že to bylo ohromující, život měnící druh zkušenosti by bylo podhodnocené. Bylo to spíš, jako bych konečně pochopila, proč se Šípková Růženka probudila. Bylo to proto, že ji takhle políbili.

Líbal mě jemně a naše rty se stěží dotýkaly. Zkusmo, jako by se snažil přijít na to, co si o tom myslet. Cítila jsem jeho dech s příchutí máty. V okamžiku, kdy kolem mě sevřel pevněji, cítila jsem, jak ve mně pulzují malé vlnky touhy a roztavila jsem se pod lehkými pohlazeními jeho úst.

Když jsem vzdychla potěšením, něco se v něm změnilo. Od lehkých polibků přešel ke žhavým. Po jemných polibcích nic nezbylo, když teď na mé rty útočil. Mé nervy se proměnily v minové pole a všude, kde mě svíral, se spustila řada detonací. Jako by uvnitř mě explodoval balíček mentosek hozených do coly.

Jeho ústa byla horká a dokonalá a chutná a naprosto nepředvídatelná. Jako bych byla na lodi uprostřed zuřící bouře a nemohla ji vyrovnat. Všechno se točilo a vymykalo kontrole.

Puls mi tloukl tak, že jsem ho cítila všude, i uvnitř svých uší. Bylo to všechno, co jsem slyšela a tlak jeho úžasného polibku jsem cítila všude. Uvědomovala jsem si, že jsem už v minulosti několik kluků políbila. Ale líbání tohoto muže byl naprosto jiný zážitek.

Muže, který mě držel tak blízko sebe, až to vypadalo, že jsme jedna osoba. Muže, který způsoboval mým vnitřním orgánům vtipné věci, a zároveň mi z něj po kůži běhal mráz.

Líbat ho takhle, tak báječně a slastně, mi připomnělo, že jsem jezdívala rychlým, tvrdým cvalem. Měla jsem přitom úžasný pocit, jako bych letěla a cítila jsem svobodu s nádechem něčeho víc, co bylo mimo můj dosah.

Jeho paže mě svíraly tak pevně, že jsem stěží dýchala, jeho ruce se pohybovaly a hladily mě, když polibek prohloubil. Měla jsem ruce kolem jeho krku a nemohla jsem se soustředit na nic jiného, než na všechny ty úžasné pocity, které jsem prožívala. Jako bych byla stvořená k tomu, abych ho líbala a držela. Jako bych po dvě desetiletí putovala po planetě a nevěděla přesně, proč jsem tady byla. Teď jsem byla přesvědčená, že to muselo být kvůli němu.

Plíce mě začaly pálit kvůli nedostatku kyslíku, ale bylo mi to jedno. Pokud by tohle byla moje poslední chvíle na Zemi, rozhodla jsem se ji strávit s ním.

Najednou polibek přerušil a jeho pohled se přesunul ke stromům. Jeho hrudník se zvedal a jeho tep byl proti mé dlani rychlý a silný. Ztěžka jsem popadala dech, že jsem mohla sfouknout dům. Když se mé smysly vrátily do normálu, uvědomila jsem si, že koně něco vyrušilo. A právě za nimi jsem rozeznala kameru.

Věděla jsem, že jsem musela mít třešňově rudé tváře, ale moje kůže byla tak zarudlá, že jsem si nebyla jistá, že by to někdo poznal. Rukou jsem si zakryla pusu, kterou jsem měla dokořán. Nevěděla jsem, jestli mi tep šílel kvůli tomu, co jsem právě zažila nebo šoku, když jsem zjistila, že natočili náš první polibek. Rafe ztuhl a postavil se přede mně tak, aby mě nemohli natáčet.

„Měli bychom jít,“ zamumlal na mou kůži a si znovu povzdechla. Šli jsme ruku v ruce zpět ke koním. Dokonce jsem mu dovolila, aby mi pomohl zpátky do sedla. Teď bylo všechno jiné. Všechno se změnilo. Určitě nemohl chodit po světě a všechny takhle líbat.

Bylo to něco speciálního. My jsme byli jedineční. A tohle bylo skutečné.

 

***

 

 Když jsem si vzpomněla na náš první polibek, byla jsem ráda, že jsem nevěděla, jak se věci vyvinou. Jak mi lhal a využil mě. Jak byl ve světlech kamer osobní a intimní, ale ve skutečnosti to nic neznamenalo. Teď mě bolelo o tom jen přemýšlet, ale doufala jsem, že jednoho dne se budu moci ohlédnout a vzpomenu si na tu chvíli, tu dokonalost a chemii mezi námi, s úsměvem namísto žalu.

„Jsem v pořádku,“ řekla jsem a usmála se, jak nejlépe jsem mohla, jen aby mě vzal domů. Zaváhal, ale pak auto nastartoval.

To mělo být moje ponaučení z toho, že jsem nezůstala doma a nedělala domácí práce. A to, že jsem poslechla Nicolinu radu. Podívejte, kam mě to dostalo.

Zaparkoval na samotném konci příjezdové cesty, na půl cesty mezi jeho domkem pro hosty a mou kuchyní. Když se rozsvítilo světlo na verandě, uvědomila jsem si, že jsme oba pokrytí koňskou krví a jinými tekutinami, které s porodem souvisely. Nechtěla jsem to udělat, ale neměla jsem na výběr, protože to byla moje vina, že na sobě něco takového měl. „Pravděpodobně bys měl jít dovnitř, abychom to mohli vyprat.“

Když jsem zapadla do sněhu, zaklela jsem, že jsem si nevzala pořádné boty místo těch, které jsem si vzala. Teď mi mrzly prsty. Na vrcholu verandy jsem se pokusila co nejvíc vlhkosti setřást.

„Oblékáš se někdy podle počasí?“ Zeptal se Rafe při pohledu na mé boty.

„Mění se tak často, že nevíš, co budeš potřebovat.“ Nehodlala jsem se oblékat nevhodně, jen jsem nosila to, co jsem chtěla. Dobře, možná měl trochu pravdu. Nebylo ale mou výsadou oblékat se tak, jak jsem chtěla já?

Vstoupil do kuchyně za mnou a já popadla nějaké utěrky, abychom mohli utřít vodu z podlahy. Hned potom jsem je hodila do sušičky.

Původně byla naše pračka a sušička v suterénu, ale když jsem se sem přestěhovala, teta Sylvie je přesunula nahoru, protože jsem byla příliš vyděšená, než abych šla tam dolů. Byl to starý suterén, bez oken, tmavý, vlhký a zatuchlý. Bylo to, jako vstoupit do hrobky.

Stála jsem u dřezu a průmyslovým mýdlem, které jsme tam měly pro tyto účely, jsem se ze sebe snažila smýt, co jsem mohla. Věděla jsem, že se na mě díval, protože mě z jeho pozornosti brněla pokožka.

„Tak, můžeš se umýt,“ řekla jsem mu, když jsem skončila.

Zatímco jsem si sušila ruce, snažila jsem se ho nepozorovat, jak se jeho předloktí pohybovala pod vodou a mýdlem a jak se jeho svaly napínaly způsobem, ze kterého se mi točila hlava. V tom jasnějším světle bylo snazší vidět všechny ty skvrny na jeho tričku.

„Měl bys tady nechat oblečení, abych ho mohla vyprat,“ řekla jsem. Neměl v domě pračku, a pokud se to brzy nevypere, pravděpodobně už to nepůjde dolů.

„Dobře,“ řekl. Než jsem mohla pochopit, co se děje, sundal si kabát a pak udělal ten sexy pohyb, který dělají kluci při svlékání – sáhl si za krk, vytáhl tričko nahoru a podal mi ho.

On byl bez trička a já byla ve velkém pokušení. Vykulila jsem oči, když jsem pusu otevřela do tvaru O.

Myslím, že uběhla celá minuta, kdy jsem ho hltala pohledem, než jsem si uvědomila, co dělám. Byl bolestně krásný, ale nesmírně otravný. Přitiskla jsem si ruku na tvář.

„Nemyslela jsem hned teď,“ řekla jsem nakonec.

„Ne?“ Řekl měkkým tónem a já málem pobouřeně zalapala po dechu. „Nevinil bych tě za to, že nemůžeš bojovat se svitem měsíce v úplňku.“

To jen znásobilo mou potupu. To říkávala moje máma, ne jeho. A rozhodne ne naše. „Je to půlměsíc,“ odsekla jsem. Sotva jsem se držela, abych na něj nevystrčila jazyk a dodala: „Takže tak.“

Nejsi dítě, připomněla jsem si. A on… dítě nebyl rozhodně.

„Dobrou noc,“ řekl s vědomým úsměvem a vyšel zadními dveřmi ven. Nezavřel za sebou, jen za ním bouchly dveře se sítí.

Tolik mě rozčiloval. Po tom malém hereckém výkonu by si cestou k domku zasloužil umrznout.

A po tom všem, co se dnes večer stalo, jsem si zasloužila sledovat, jak odcházel.