RG - 7. kapitola

Překlad: Marťa

Tommy Davis mě překvapil tím, že se mě zeptal první. Jako by mi dokázal číst myšlenky. Nebo pochopil mou rozpačitost a předběhl mě, aby mě ušetřil dalších rozpaků.

„V plánu?“ Opakovala jsem.

„Jo. Měli bychom si vyrazit.“

Vyrazit si? Co to znamenalo? Nemluvila jsem chlapsky. Znamenalo to v jejich rodném jazyku rande?

Hádala jsem, že pokud bych chtěla, aby to bylo rande, měla bych s tím souhlasit. „Kdy a kde?“

Vstal a já viděla, jak se k nám blíží jeho mladší bratr. Vypadal, jako Tommyho emo verze. Prošel kolem nás, aniž by zpomalil. „Přijedu pro tebe v sedm. Něco vymyslíme. Uvidíme se!“

Šel za svým bratrem a dospívající dívka, která ve mně stále žila, se vznášela. Když jsem se vrátila k Nicole, ta dospívající část mě prakticky zakřičela: „Tommy Davis mě právě pozval ven!“

Zbytek mě si tím příliš jistý nebyl. Bála jsem se, že jsem se chovala, jako zasněná puberťačka, která si konečně uvědomila, že chtěla, aby Rafe žárlil.

Což jsem neměla dělat. Proč mi záleželo na tom, co si myslel Rafe? Proč bych ho měla přimět žárlit? Chtít, aby žárlil, znamenalo, že jsem k němu cítila něco hlubšího a emotivnějšího, než jsem chtěla zkoumat.

„Samozřejmě, že ano,“ odpověděla. Sledovala Rafa při práci, který do ní byl právě teď ponořený. Část mě, která chtěla, aby žárlil, byla nadšená, že mě konečně ignoroval poté, co bylo tak obtížné jeho pozornost získat.

Ale když jsem uvažovala o Nicoliných slovech, nedávalo to smysl. „Co tím myslíš?“ Uplatila ho, aby to udělal nebo tak něco? Měla takový strach o moji sebeúctu, že to s Tommym Davisem domluvila?

„Jeho jeskynní geny tomu nepomohly.“

Teď jsem byla zmatená. „Cože to?“

„Do města se nastěhoval dominantní alfa a chce tě, takže jediný způsob, jak na takovou hrozbu mohou ostatní muži reagovat, je pokusit se tě dostat, jako první.“

Pomyšlení na to, že mě Rafe chtěl, mi způsobilo potíže s dýcháním. „To nedává smysl.“

„Všechno je to instinktu a genetice. Nemusí to dávat smysl. Měla jsem hodiny antropologie, takže vím, o čem mluvím. Je to totéž, o co se teď pokusí ženy. Budou tě chtít dostat z cesty nebo se s tebou spojit, aby se dostaly blíž k tomu báječnému exempláři muže.“ Vypadala vyděšeně, jako by si uvědomila, co právě řekla. „A já ne. Protože jsem tvoje kamarádka.“

Měla bych se víc zajímat o tom, proč cítila se potřebu zabývat se tou poslední větou? Rozhodla jsem se to neanalyzovat. Místo toho jsem Nicole řekla, že musím jít. Později jsem měla v plánu. Měla jsem domluvenou herní bitvu a chtěla jsem se vrátit domů.

Už jsem nechtěla myslet na jeskyní chování mužů a žen. Obzvláště jsem nechtěla myslet na to, co mě moje ta moje osobní pražena nutila dělat.

***

Zůstala jsem vzhůru dlouho do noci, než bych asi měla a zmařila tak svůj plán vstát dříve, než on. Vstala jsem v pravidelném čase (čase, který by měl být na všech hodinách zakázaný) a než jsem se oblékla, podívala jsem se z okna. Jistě, Rafe byl venku a nosil seno a krmení do stodoly. Teta Sylvia brzy vstane, aby udělala snídani.

Rozhodla jsem se udělat to nejrozumnější, co jsem mohla: vrátila jsem se do postele. Znamenalo to vzdát se svého oblíbeného jídla dne, ale také to znamenalo, že se vyhnu Rafovi.

Bohužel jsem byla jednou z těch lidí, kteří když už byli vzhůru, tak neusnuli. Bez ohledu na to, jak jsem byla unavená. Chtěla jsem spát, ale moje vnitřní hodiny mi to nedovolily. Zůstala jsem vzdorovitě v posteli, i když se ke mně linula vůně belgických vaflí a slaniny. Žaludek mi zasténal a protestoval, že jsem takovou dobrotu chtěla zmeškat.

Otočila jsem se, otevřela horní zásuvku stolku a vytáhla z ní tyčinku Snickers. Nebylo to nic moc, ale muselo to stačit, než se dostanu do školy.

Byla sobota, ale měla jsem laborky, abych nahradila ty, které jsem zameškala během týdne. Zdálo se, že hodiny utekly rychleji, než internetový startup a já byla překvapená, když nastal čas vyrazit z domu.

Ve snaze oddálit nevyhnutelné jsem se zastavila v obecní knihovně, abych vzala knihu. Naše knihovnice byla nesmírně ambiciózní a chtěla i s malým rozpočtem vytvořit plnohodnotnou maloměstskou knihovnu. Zatímco jsem její iniciativě tleskala, neměli jsme peníze, abychom ten projekt dokončili. Poslala mě, abych poprosila lidi a spolky, aby darovali staré knihy, a obvykle jsem dostala romány a thrillery. Nikdy jsem nedokázala sehnat ani zlomek toho, co měla na seznamu. Dokážete si představit mé překvapení, když jsem vešla dovnitř a uviděla podlahu pokrytou otevřenými i zalepenými krabicemi. „Co to všechno je?“

Bonnie si poletovala po knihovně, jako nějaký retardovaný motýlek. „To jsou všechno knihy z mého seznamu přání! Všechny!“ Rozbalila několik knih, položila je na stůl a usmála se na mě, jako by to byly děti, které nikdy neměla.

„Ale… jak?“

„Prince Rafael. Po městské schůzi se u mě zastavil a dostal seznam. Všechno přivezli dnes ráno.“

Neměla jsem se ptát. Měla jsem to vědět. To musel být důvod, proč chtěl mluvit s městskou radou. Bonnie byla městská radní.

Odjela jsem rychleji, než obvykle, protože jsem se snažila rozhodnout, co udělám, až ho uvidím. Nemohl unést celý můj život. Nemohl pro mě dělat taková rozhodnutí. Nemohl zamávat penězi a dělat, co chtěl. Jeho činy musely mít důsledky.

Šla jsem dovnitř a zavolala tetu Sylvii. Neodpověděla a já si vzpomněla, že s některými svými přáteli naplánovala nákupní výlet do Iowa City. Neutratila žádné peníze, ale bavila ji ta společenská činnost. Šla jsem do kuchyně a měla v úmyslu zamířit do domku pro hosty, abych Rafovi řekla, co jsem si myslela.

Zastavit se mě přiměl rytmický zvuk přicházející ze dvora. Šla jsem ke kuchyňskému oknu, abych se podíval, co to bylo.

Rafe venku sekal dřevo. Nejprve jsem nad tou směšností zakroutila hlavou. On vážně sekal dřevo. V Monteře na to měl pravděpodobně sluhu. A ten sluha měl dalšího poskoka, který za něj udělal většinu práce. Čekala jsem, že mu sekera uvízne ve špalku nebo se zarazí o suk, který čepel nasměruje špatným směrem.

Ale nedělal to špatně. Ne, máchal sekerou tou správnou silou a dokonalým tempem – a bylo zřejmé, že to už někdy předtím dělal. Nemohla jsem si z něj za to ani dělat legraci. Měl správný druh bot a rukavice, stejně jako tmavé džíny a košili.

Dokonce i jeho postoj byl správný. Stál u lesa a nohy měl postavené na šířku ramen. Už předtím jsem viděla, že sekal dříví, ale nikdy jsem ho neviděla, jak to dělal. Ovládal svou sílu a pokaždé, když dřevo rozděloval na kousky, ozval se uspokojivý zvuk. Na tom opakujícím se a fascinujícím úkolu pracoval celým tělem.

Musel to už nějakou dobu dělat, protože měl konce vlasů vlhké od potu. Zarazil sekeru do pařezu, aby si dal pauzu. Žaludek se mi sevřel a veškerý vztek na něj se vypařil, když si sundal košili a odložil ji na zasněženou zemi. Pod ní měl bílé tílko, ve které uvolnil sekeru a pokračoval v práci. Nevěděla jsem, jestli jsem měla být tím tílkem zklamaná.

Sledovala jsem, jak se houpal a udeřil, otočil se a udeřil. Znovu a znovu. Jako by byl stroj, který měl pouze jeden program. Dřevo nedokázalo odolat jeho síle. Svaly na jeho pažích se napínaly. Věděla jsem, že byl silný, ale byla jsem ohromená tím, jak silný byl skutečně. Bylo to tak… mužné. A vzrušující.

Jednou za čas se zastavil, aby odhodil poleno, které nespadlo na velkou hromadu, kterou tam vytvořil.

V ústech mi naprosto vyschlo, když zvedl spodní část tílka, aby si jím osušil zapocenou tvář. Díky tomu jsem měla dobrý výhled na jeho břicho, které vypadalo, jako by ho někdo nastříkal airbrushem. Rozpálila se mi kůže, když jsem si vzpomněla, kdy naposledy jsem ho viděla bez košile, jak mě líbal a držel mě, jak jsem se ho dotýkala…

Jako by cítil, že ho sleduji a fantazíruji, vybral si tuhle chvíli, aby se podíval mým směrem.

Padla jsem na zem, jako pytel brambor. Snažila jsem se zadržet dech a nevydávat žádný zvuk. Možná mě neviděl. Možná jsem se sehnula dostatečně rychle.

Ozvalo se zaklepání na kuchyňské dveře. Srdce mi tlouklo do uší. Odejdi! Prostě odejdi a nedělej to ještě horší!

Ale nebyl schopný číst mi myšlenky. Ani nebyl proti tomu přivádět mě do situací, které mě přiváděly do rozpaků, protože zavolal: „Genesis?“

Zůstala jsem na místě. Dveře byly zamčené. Kdyby vešel dovnitř, šupem bych vyskočila na nohy. Půjde dovnitř? Nevypadalo to, že by se k tomu chystal. Ale vzhledem k mému štěstí…

Když jsem uvažovala o svých možnostech, začala jsem se plazit po zemi. Pak se ozvalo zaklepání na okno. Stál tam Rafe, stále v tom tílku a díval se dolů. Vrhal na mě pohled se zvednutým obočím. Projela mnou vlna horka, kterou jsem cítila až v nohách.

Vstala jsem a přešla ke dveřím, abych ho pustila dovnitř. Vstoupil s pobaveným výrazem na tváři a spolu s ním vtrhl dovnitř chladný vzduch. Na moje ochlazení ale nestačil. Moje tělo se k němu nahnulo a já se přinutila udělat krok zpět. Věděla jsem, že jsem měla tvář stejně rudou, jako vlasy, ale vzpomněla jsem si, proč jsem ho předtím hledala. Nebylo to proto, abych obdivovala jeho poklady. Chtěla jsem ho konfrontovat kvůli knihám do knihovny.

Takže, než mohl říct něco udělat něco, kvůli čemu bych zapomněla na své úmysly, řekla jsem: „Žádné další dary. Vyjádřila jsem se jasně?“ Dokonce i já jsem sebou při tónu svého hlasu trhla. V jeho tváři se objevil záblesk bolesti, který byl tak krátký, že jsem ho skoro promeškala. Pak se zeptal: „O jakém dárku mluvíš?“

„O všech. Ale zejména o knihách do knihovny.“

Tehdy jsem si všiml, že si přinesl košili, protože si vybral právě tento okamžik na to, aby si ji oblékl. Byla jsem ráda, že jsem se nemusela bát, že mě budou rozptylovat jeho vlnící se svaly, když jsem se snažila být naštvaná.

„To nebyl dárek pro tebe. Byl to dárek pro knihovnu. A teď se nemusíš starat o sehnání těch knih. Je to vyřízené.“ Řekl to, jako by nerozuměl tomu, proč jsem měla námitky.

„O to tady nejde!“

„Tak o co jde?“ Jeho chování bylo klidné, ale věděla jsem, že jsem ho provokovala. „Chceš trávit čas prací nad něčím, co dělat nemusíš? Na stole máš dost dalších věcí. O jednu jsem se postaral.“

Já knihy koupit a zaplatit nemohla. Hlásek mi zašeptal, To není to, co udělal, ale ignorovala jsem ho. Před šesti měsíci bych si myslela, že to bylo romantické. Teď už to bylo prostě příliš.

„Pošli je zpět.“ Řekla jsem nedůtklivě a trucovitě. Nechtěla jsem s ním jednat takovým způsobem, ale byl to doslova jediný způsob, jak ho udržet na uzdě. Neodešel. Nepřestával by mě pronásledovat a dělat sladká gesta. Musela jsem to zastavit, ale kromě toho, že jsem se naštvala, jsem nevěděla jak.

„Nebuď směšná. Nepošlu je zpět.“

„Měl bys. Musely stát majlant.“

Posadil se ke kuchyňskému stolu. „Jsou to jen peníze.“

Jen peníze. Jak bych ty „jen peníze“ mohla hned teď použít! Pomyslela jsem na to, co všechno jsme nutně potřebovali. Ale nemohla jsem se zlobit za to, jak se rozhodl peníze utrácet, protože jsem věděla, že jediné, co stačilo, abych udělala, bylo ho o ty peníze požádat a on by mi dal tolik, kolik bych chtěla. Šťastně. Vesele.

Ale to by bylo, jako by mě vlastnil. Jako bych mu musela odpustit všechno, co udělal, protože mi dal dost peněz, aby mi zlepšil život. Díky tomu by byl náš vztah nevyrovnaný. Nevěděla jsem, jak jsem se cítila malá. Nedostačující. Byl to jen jeden z mnoha důvodů, proč jsem potřebovala, aby mě nechal být a já mohla pokračovat ve svém životě. Neměla jsem v úmyslu stát se princeznou a on se nestane farmářem v Iowě.

Povzdechla jsem si a založila si ruce. „Teď to řešit nemůžu. Musím se připravit.“

„Na své rande?“ Jeho oči zářily takovou silou, až mě to zaskočilo.

Jak to věděl? „Ne, že by to byla tvoje věc, ale ano, mám rande. Takže pokud mě omluvíš, vyprovodit se můžeš sám.“

Vyskočil ze židle tak rychle, že se téměř překlopila dozadu. „To je to, co chceš? Abych odešel?“

Obvykle byl tak emocionálně vyrovnaný, že jsem nevěděla, jak na jeho zvýšený hlas reagovat.

„Ano, to je to, co chci.“

Když za sebou zabouchl dveře, musela jsem si položit otázku, zda to byla pravda.

Připravila jsem se na rande. Slyšela jsem Rafa a Sylvii, jak spolu dole večeří a já se k nim nepřipojila ze dvou důvodů – za prvé, nevěděla jsem, kam nás plánoval Tommy Davis vzít a za druhé, ještě jsem nebyla připravená vidět se s Rafem. Oblékla jsem si džíny a pěknou halenku. Rozhodla jsem se nevzít si podpatky ani kovbojské boty, protože bych pak byla vyšší, než on. Tak nějak jsem měla komplex z toho, že bych byla větší, než chlap, se kterým bych chodila. Vyšší, než Rafe, bys s podpatky nebyla, vysmíval se mi hlásek v hlavě.

Vyfotila jsem se a poslala to Whitney, abych získala její názor.

Palec nahoru!

Poděkovala jsem jí a chystala se uklidit telefon do kabelky, když znovu zazvonil. Přišla další zpráva od Whitney.

Bavte se. Ale ne moc. Můžeš říct ne. A zase ne. A pořád říkej ne.

Tommy Davis byl teď dospělý mužský, ne dospívající chlapec. Jeho pověst na střední škole by ho neměla pronásledovat celý život. Zakroutila jsem hlavou a odpověděla jí.

Chápu. Vyvoláváš ve mně pocit, že jsem zpátky ve třídě „zdravotní výchova“ pastora Davea.

Poslala mi několik smajlíků a už jsem slyšela přijíždět Tomyho auto. Spěchala jsem dolů a zastavila se dole na spodním schodu. Rafe stál v předsíni a díval se z okna. Stál ke mně zády a jeho široká ramena blokovala jakýkoliv výhled na dvůr.

Nechtěla jsem žádnou konfrontaci. Ne mezi mnou a ním a ne mezi ním a Tommym Davisem.

Tommy Davis se rozhodl jakýkoliv možný boj vyloučit tím, že na mě zatroubil. Byla jsem v šoku. Skutečně na mě právě teď zatroubil?

„Nemusíš za ním běžet. Nejsi jeden z Pavlových psů.“ Zaplnil místnost Rafův tichý hlas.

Ti reagují na zvonek, ne zatroubení.“

Jeho královský profil byl osvětlený nedalekou stolní lampou. Přemýšlela jsem, jestli nás Tommy za oknem viděl. „Přesto, je to neuctivé.“

Rafe a jeho úcta, čest a rytířství. Položila jsem ruku na kliku, abych otevřela dveře, když po mě natáhl ruku. Přitáhl si mě za zápěstí k sobě. Krev se mi rozbouřila, když mi položil ruce na tvář, jako by se bál, že bych se mohla odtáhnout. Ale ten pohled v jeho očích byl trik. Nemohla jsem se pohnout, ani kdybych chtěla.

Pak mě políbil. A nebylo na tom nic jemného ani něžného. Bylo to horké, toužebné a žádoucí. Vášeň mě připravila o mou schopnost myslet a přiměla mě jen reagovat.

Ach, jo a jak já reagovala.