RG - 17. kapitola

 Překlad: Marťa

Naposledy jsme s Rafem seděli tak blízko, ještě když jsme byli v show. Pár týdnů poté, co všechny dívky odešly do postele nebo opilé omdlely, mě pozval, abychom se spolu sešli ve zpovědnici. Zařídil tam televizi, abychom se mohli podívat na film. Ten film byl můj nápad. Ostatní naše rande byla tak výstřední a bylo do nich zapojeno tolik žen, že jsem chtěla šanci být normální. Chtěla jsem se s ním mazlit a dívat se na film, jako běžní lidé.

Bylo naprosto v rozporu s pravidly, abychom byli takto sami, ale to způsobovalo, že to bylo ještě víc vzrušující a romantické.

Měl pro mě dvě možnosti – akční film nebo romantickou komedii. Když se ohlédnu zpátky, pravděpodobně jsem si měla vybrat akční film, ale chtěla jsem rom-kom. Nejen proto, že jsem měla pocit, jako bych ji zažívala v reálném životě, ale protože mi to připomínalo tetu a domov.

Na konci, když si manželé vyznali lásku a konečně se políbili a padli do postele, vyšel mi z hrdla podivný zvuk. Okamžitě jsem ztichla a modlila se, aby si toho nevšiml.

Část mé reakce spočívala v tom, že jsem se tak nepohodlně dívala na takovou scénu s chlapem, který se mi moc líbil. Byla jsem si jistá, že pro jinou dívku by to nebyl problém, ale pro mě to bylo trapné na druhou.

Připadalo mi to, jako velký problém, protože jsem nikdy nic podobného neudělala. Ani vzdáleně. Což věděl, ale přesto.

Navzdory mému přání, aby ten zvuk neslyšel, se ke mně okamžitě otočil a film zastavil. „Co?“

A právě to udělal nekonečně horší tím, že zastavil obraz v polovině akce.

Takže jsem mluvila o něčem jiném, co mě otravovalo, když ve mně úzkost stoupala. „Poprvé se políbili před třiceti sekundami a teď spolu skáčou do postele. Co se stalo s věcmi mezi tím? Seznamování? Dvoření? Prostě přešli z nuly na sto.“

Jeho oči byly nečitelné a zastřené. Jako u nějakého jestřába, který studoval svou kořist. Což jen posílilo napětí asi o miliardu úrovní.

Pokračovala jsem, teď když jsem byla na své nervózní blábolivé dálnici. „Proto se mi líbí filmy zasazené do různých století. Přinejmenším jsou tam zahrnuté kroky jejich romance. Cesta, kterou musejí podstoupit, než dosáhnou tohoto bodu. V dnešní době je to, jako jeden velký bufet a každý prostě skočí a hromadí všechno talíře, aniž by ochutnal, co jí.“

Natáhl ruku a pomalu mi přejel hřbetem ruky po tváři. „Na rozdíl od jídla o šesti chodech, kde je každý pokrm oceňován, kde každé jídlo vede k dalšímu a je vychutnáváno celé hodiny.“

Páni. Moje srdce mi naráželo na plíce, zatímco se mi postavily chloupky na krku. On nemluvil o jídle.

„Žena by se měla vychutnat,“ řekl proti mým rtům a okusoval je, jako bych mu chutnala. To pomohlo přimět můj hloupý, upovídaný mozek a ústa sklapnout. Na chvilku jsme se odtáhli a já se cítila lépe.

Ale bála jsem se, že jsme se dostali na nové místo, které bylo úplně mimo moji komfortní zónu.

 

***

 

A teď jsem se cítila, jako bych nevěděla, co dělám, co jsem chtěla nebo jak se tam dostat. Další nezmapované území. A nevěděla jsem, jestli chci, aby odvážně vešel tam, kam se nikdo před ním nevydal.

„Genesis, musím vysvětlit…“ Ztichl, když se vrátila teta. Ta vypadala zklamaně, když vešla do pokoje se svým nápojem. Jako by byla nějaká perverzní gardedáma, která doufala, že nás při něčem nachytá a pak byla zklamaná, že se nic nestalo.

Znovu jsme si všichni povídali, až do okamžiku, kdy se kolem mě všechno zhroutilo.

Sylvia neškodně zmínila moji zítřejší večerní cestu do Iowa City.

„Pojedu s tebou,“ řekl Rafe. „Což by mi až tak nevadilo, dokud by nepřidal: „Nemůžeš jet tak daleko v noci sama.“

„Ehm, jezdím tak daleko pořád, „řekla jsem. Chodím tam do školy.“

„Vzhledem k současným okolnostem se domnívám, že je lepší, abys do Iowa City nejezdila sama. Potřebuješ někoho, kdo tě ochrání.“

A bylo to. Upustila jsem svůj popcorn, vstala a zírala na něj. „To je tak sexistické. Dokážu se o sebe postarat sama, díky.“

Vyskočil na nohy a oči mu plály. „Nedovolím to.“

Opravdu jsem doufala, že to byl z jeho strany nějaký omyl, protože jsem byla připravená začít házet věci. Dokonce i teta Sylvie se na mě dívala ustaraně. „Ty to nedovolíš?“ Opakovala jsem přes zatnuté zuby, když se mé odhodlání ještě upevnilo. „Ty do toho nemáš, co mluvit. Nemusíš mi nic dovolovat. Mohu ti jen připomenout, že jsem před posledním mužem, který se rozhodl ovládat můj život, utekla?“

„Tohle nic takového není! Snažím se tě před tím mužem chránit!“

Nenáviděla jsem, když dokázal mé emoce otočit naruby. Jak mě přinutil přejít od - možná by to mohlo fungovat - k přemýšlení o tom, jak ho zabít, aby to vypadalo, jako nehoda.

Než jsem mohla zakřičet něco zpátky, zasáhla Sylvia. „Genesis, vím, že se o sebe umíš postarat, ale bylo by mi lépe, kdybys nechala Rafa, aby tě odvezl. Zítra má přijít velká bouře a já budu klidnější, když nebudeš sama. Pokud by se něco stalo.“

Ta možnost byla tak směšná. Jezdila jsem v zimě do Iowa City téměř osm let. Což jsem jí možná měla říct, kdyby nebyla tak znepokojená. Bylo to, jako by mi právě na hlavu vylila kbelík ledové vody. Nemohla jsem se na ni zlobit. „Fajn,“ řekla jsem a vzdala se. „Udělám to pro Sylvii. Ale mám podmínky.“

Zdálo se, že Rafe se také uklidnil. „A to?“

„Žádní bodyguardi a vezmeme moje auto.“ Měla jsem Marca a Gianniho ráda, ale bodyguardi byli v podstatě stalkeři, kterým za sledování platili. Nechtěla jsem být sledovaná.

„Dva bodyguardi a budu řídit moje auto. Je navržené pro nepříznivé počasí.“

Podívala jsem se na tetu Sylvii, která na tom byla každým okamžikem hůř. Mohla jsem jí trochu starostí odlehčit vyjednáváním. Kvůli ní. „Tvé auto. Můžeš řídit. Ale žádní bodyguardi.“

Vydechl a mnul si zadní část krku. „Dobře. Žádní bodyguardi. Něco s nimi vymyslím. Ale nebude se jim to líbit.“

To nebyl můj problém. Pokud se chystal zničit svůj večer, jistě přijde na to, jak to udělat. Také jsem ho nenechala využít situace. „A žádné vysvětlování v autě,“ dodala jsem. Pokud si myslel, že se mi všechno pokusí vysvětlit, až s ním budu sama v autě, měl by na to rychle zapomenout.

Po několika dlouhých úderech srdce konečně řekl: „Souhlasím.“

Dobře. „Mám práci,“ řekla jsem, namísto přání dobré noci. Věděla jsem, že jsem byla hrubá, ale bylo mi to jedno. Potřebovala jsem se zchladit. Snažila jsem se myslet jasně. Uspokojila jsem Rafa jízdou, abych se mohla po cestě učit.

Když jsem se dostala ke schodům, slyšela jsem, jak teta Sylvie řekla: „To je prokletí Summersových vlasů. Dělá nás všechny vztahovačné a tvrdohlavé, když jsme zahnané do rohu.“ Skoro jsem napochodovala zpátky dolů. Nebyla jsem vztahovačná ani tvrdohlavá! Byla jsem logická a rozumná a Rafe jednal, jako by bylo dvanácté století a já neměla dovoleno chodit sama ven. Moje vnitřní zvíře potřebovalo skleničku s burákovým máslem.

Alespoň jsem dostala to, co jsem chtěla, utěšovala jsem se. Já dala na přání tety Sylvie, což jí udělalo šťastnou a Rafe ustoupil mě, což mě potěšilo.

Ale pokud jsem mohla vyhrát tuto bitvu, měla jsem pocit, že vyhrát válku už bude větší oříšek.

 

***

 

Což nás vedlo k tomu, že jsme v jeho SUV projížděli hustým a oslepujícím sněhem. „Nemusíme tam jet,“ řekl. „Myslím, že by to pochopili.“

„Potřebuji peníze,“ odpověděla jsem.

„Já ti peníze dám.“

Zkřivila jsem tvář. Přestane s tím někdy? „Musím peníze vydělat. Nejsem tvůj charitativní případ.“

Jeho ruce sevřely volant. „Neříkám, že jsi – to je jedno. Zapomeň na to.“

Moc ráda. Opřela jsem se loktem o spodní část okna a dívala se ven do ostře bílé krajiny osvětlené světlomety jeho auta. Nikomu bych to nepřiznala, ale byla jsem ráda, že řídil on a já ne. Možná jsem byla v pokušení udělat přesně to, co navrhl – otočit to a vrátit se.

Ale nemohla jsem říct ne pěti tisícům dolarů, které mi klub zaplatí. Pravděpodobně to byla moje poslední šance vydělat díky show nějaké peníze. Nová sezóna Vem si mě začne už za pár týdnů. Nevěděla jsem, jak chtěli trumfnout identická urozená dvojčata.

Protože se brzy zveřejní nové soutěžící, nikdo se o lidi z předchozích sezón zajímat nebude. V budoucnosti už mě žádné šeky s velkými sumami nečekaly.

Auto trochu sklouzlo, protože dálnice nebyla osolená a uklizená. Ale Rafe rychle získal kontrolu nad autem a vrátil nás zpět do našeho pruhu. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem už dlouho neviděla žádné jiné auto. Co když se nikdo neobjeví?

Poslala jsem majiteli klubu, muži jménem Frank, zprávu. Ptala jsem se, jestli mě stále potřebuje, protože i přes mé námitky, měl Rafe možná pravdu. Frank mi okamžitě odepsal, že ve městě sníh tak hrozný nebyl a klub už byl nabitý lidmi. Rozhodně mě očekávali. Napsala jsem mu, že budeme mít možná zpoždění a on odepsal, ať hlavně jedeme bezpečně a přijedeme v jednom kuse.

„Sníh před námi je o něco slabší.“

„Rozhodně to nemůže být horší,“ zamumlal a naklonil se dopředu s rukama na volantu.

„A co nějaká hudba?“ Řekla jsem. Měl trochu špatnou náladu a já s ním nechtěla udržovat hovor.

Bez čekání na odpověď jsem zapnula rádio. Bylo nastavené na moji oblíbenou stanici, což bylo divné. A ještě divnější bylo, když začal Rafe hučet spolu s písní Garta Brookse, která zrovna hrála. O Monteře jsem toho moc nevěděla, ale byla jsem si docela jistá, že tam neměli country hudbu.

„Ty tu píseň znáš?“

Zpočátku nic neřekl. A právě, když začalo být ticho tísnivé, tiše řekl: „Mám tak pocit, že jsem ti blíž.“

Spadla mi čelist a nakrčila jsem obočí. Co jsem si s ním měla počít?

Rafe vytáhl telefon a podal mi ho. „Zavolej na poslední číslo.“ Něco v jeho hlase mě přimělo to udělat. Poklepala jsem na ikonu telefonu a našla poslední záznam a stiskla zelené tlačítko. Pak jsem zapnula hlasitý odposlech.

Osoba na druhém konci to okamžitě zvedla. „Tady Marco.“

„Marco, jen se hlásím. Počasí je příšerné,“ řekl s pohledem na mě. „Ale jsme v pohodě. Zavolám zase za hodinu.“

„Děkuji, Vaše Výsosti.“

Bodyguard zavěsil a já telefon vrátila Rafovi. „Slíbil jsem, že jim budu volat každou hodinu,“ vysvětlil, když si schovával telefon zpátky do kapsy kalhot.

Nevěděla jsme, zda mu věřit či ne, že jeho strážci zůstali doma. Možná mu řekli, že ano, ale podle toho, jak jsem je znala, nás právě teď sledovali, jako nějací super stopaři.

Trvalo to déle, než obvykle, ale nakonec jsme dorazili. Jak mi bylo slíbeno, sněžení tam bylo slabší, ale nebyla tam o nic menší zima. GPS vozu vedlo Rafa přímo před klub, kde čekala obsluha, aby nám zaparkovala auto.

„Podívej se na to. Dostali jsme se do klubu a já nebyla ani jednou unesená,“ řekla jsem sarkasticky a chystala se vystoupit ven.

Z davu se ozval hlasitý jásot. Frank tuto akci určitě zpropagoval. Na plakátu byla moje fotka se jménem a velká spousta zmrzlých lidí stála v řadě a čekala, až je pustí dovnitř. Když jsem otevřela dveře auta, narazil do mě ledový vítr a zuby mi okamžitě začaly cvakat o sebe. Měla jsem na sobě šál, ale proti takovému počasí byl bezmocný. Moje marnivost a neschopnost obléci se přiměřeně počasí mě jednou zabijí.

Frank vyšel ven a vypadal, jako z chlapecké kapely z devadesátek. Měl na sobě bílé džíny a mikinu vlasy měl sčesané tak, aby zakryly místa, kde už ubývaly. Teď v tom větru mu ale lítaly prameny vlasů kolem hlavy.

„Genesis! Tak rád tě konečně poznávám.“ Jeho ruka byla, jako led. Nějak se mi podařilo vychladnout ještě víc. „A koho jsi to vzala sebou? Rafa nebo Danta?“

Rafe se na tuto příležitost oblékl vhodně do těsné černé košile a tmavých džínů, které doplnil ještě zimním kabátem. Byla jsem idiot, který pravděpodobně brzy změní v kostku ledu, protože jsem si ke svým kdysi pěkným koktejlkám vzala baleríny. Byly to stejné šaty, které jsem si na taková vystoupení oblékala. Byly barvy lesní zeleně. Obepínaly mě v pase a já měla pocit, že byly ušité přímo pro mě. Dokonce mi byly až ke kolenům, protože jsem se svou výškou měla zřídka šanci najít šaty, které by mi byly dostatečně dlouhé.

Ale polární vítr, který mi ofukoval nohy, nebyl vůbec hezký a já byla připravená posunout konverzaci dál. „To je Rafe. Můžeme jít dovnitř?“

Frank byl příliš rozrušený, ale mě to bylo jedno. Zamávala jsem všem v davu a vrhla jsem na ně široký úsměv. Spěchala jsem před muži a slyšela slova „znovu vyjednávat“, když jsem šla ke vchodu, ale nezpomalila jsem.

„Měli bychom se s lidmi fotit?“ Zeptal se Rafe.

„To nejsou lidé,“ řekla jsem přes rameno. „To jsou paparazzi.“ Prvních pár týdnů poté, co televize odvysílala poslední díl pořadu, mě docela vytrvale naháněli, ale náš šerif byla velmi dobrý ve hledání způsobů, jak se jich zbavit.

Vyhazovač mě pustil dovnitř a přese mě se převalila vlna potu a vlhkosti. Bylo tam ohromné množství lidí, kteří tancovali a postávali u baru. Jakmile se ke mně Frank a Rafe připojili, Frank nám ukázal VIP sekci. Byl to koutek s malým sofa pro dva a stolkem, oddělený od okolí provazem. Okamžitě se tam objevila servírka a já si přála, abych si mohla objednat horkou čokoládu. Řekla jsem jí, že nic nechci a Rafe požádal o vodu.

Když jsem si pevně nasadila svůj falešný úsměv, snažila jsem se neudržovat oční kontakt s žádnými lidmi, kteří na nás hleděli. Klubem otřásala hlasitá hudba, což znamenalo, že jsem nic neslyšela, ale všechno jsem si mohla prohlédnout. Díky těmto klubovým vystoupením jsem se vždycky cítila, jako bych byla v Mořském světě. Jako bych očekávala, že svým vystoupením a vyprávěním svého příběhu pobavím dav.

V tomto ohledu bylo hezké, že se mnou byl Rafe, protože jsem nebyla jediná, na koho se dívali.

Servírka mu přinesla vodu a naklonila se víc, než musela. Rafe sáhl po peněžence, ale ona řekla: „Všechno je na podnik. Dostanete, o co si řeknete.“ Projela mnou žárlivost, jako syčící kočka. Její výzva byla nezaměnitelná a to, jak ukazovala svůj výstřih, otravné. Byla jsem zmatená, když jsem viděla Rafa, když se nedíval tam, kam ona chtěla, aby se podíval.

Při svém neúspěšném pokusu ho svést odešla a já si nemohla pomoci, aby se mi přitom na tváři nerozlil úšklebek. Rozhodně jsem byla méně naštvaná, než před pár minutami. Rafe vytáhl telefon a začal psát. Pravděpodobně znovu kontaktoval svůj bezpečnostní tým. Pak mě napadlo, o čem vlastně s Frankem mluvil. „O čem jste se s Frankem bavili?“ Zeptala jsem se a snažila překřičet hudbu.

 Uvědomil si, že s ním mluvím a musel se naklonit blíž. Znovu jsem na něj křikla a snažila se ignorovat zrychlený tep, který zavinila jeho blízkost.

Řekl jsem, že musí zdvojnásobit platbu, protože jsme tady oba. Nechtěl, ale přesvědčil jsem ho.“ Z jeho slov mě zamrazilo. Nepřekvapilo mě, že změnil podmínky. Stejně, jak říkala teta Sylvia, Rafe by pravděpodobně dokázal vymámit z jalové krávy tele.

Nevěděla jsme, proč se tím obtěžoval. Nepotřeboval peníze.

Přiblížil se k nám fotograf a já se zhrozila, že se dovnitř dostali paparazzi. Další lidé, kteří na mém osobním životě vydělávali. „Na dnešní večer mě najal Frank. Nevadilo by vám, kdybych si udělal pár vašich snímků?“

Aha. Byl to oficiální fotograf. To byla součást dohody. Frank chtěl nějaké zdokumentování toho, že jsme tady byli. Usmála jsem se a zvedla bradu, abych neměla dvě. To jsem se naučila tvrdým způsobem.

„Mohli byste jít k sobě blíž?“ Zeptal se a mával na nás rukou. „Ano. Jen trochu blíž. Ještě.“

Nebyl spokojený, dokud jsem pravým bokem nebyla úplně natlačená na Rafovi. Moje zrudnutí ve tváři jsem dávala za vinu tomu, že bylo v klubu teplo.

„Můžete ji obejmout?“

Rafe vytáhl ruku, kterou měl mezi námi a položil mi ji přes ramena a teplé prsty přitiskl na kůži pod mým ramenem. Unikl mi přiškrcený výdech a já byla ráda, že to neslyšel.

„Perfektní!“ Fotograf začal cvakat a foťák každou vteřinu házel blesky. Bylo těžké udržet oči otevřené.

Pak mi Rafův palec začal mnout paži, tam a zpátky. Přemýšlela jsem, jestli si byl vědomý toho, co dělal. Všechno, co jsem mohla dělat já, bylo sedět tam, s ním vonícím, jako sen. Být u něj tak blízko ve mně vzbuzovalo sílu a bezpečí. Chtěla jsem vyskočit z kůže. Focení stále pokračovalo dál, beze známek toho, že by mohlo skončit.

Možná bych měla kontaktovat vládu a říct jim o nové formě mučení, kterou jsem objevila.

Nakonec, po té, co se moje tělo prakticky vsáklo do Rafova, jako by tam chtělo zůstat po zbytek mého života, jsme skončili. „Až budete tancovat, udělám pár momentek.“

Tancovat? Tanec nebyl součástí dohody. Neměla jsem v úmyslu tančit. Už bylo dost hrozné to sledovat. Když jsem na takovou hudbu tancovala na veřejnosti naposledy, někdo se mě zeptal, jestli bych neměla jet do nemocnice, protože si upřímně mysleli, že mám záchvat.

Řadový tanec na country hudbu byla jiná věc. Líbily se mi ty vzory, jejich předvídatelnost. Nebylo to jen mávání končetinami nebo pohyby, jako byste se snažili otěhotnět přímo na tanečním parketu.

Než jsem mohla protestovat, objevil se tam stále blaženě šťastný Frank a zakřičel: „Teď, když máme hotové fotky, zatančili byste si vy dva spolu?

„Nemyslím si,“ řekla jsem a potřásla hlavou, aby pochopil mou odpověď, i když mě nemohl slyšet.

To nebylo to, co chtěl klubový promotér slyšet. „No tak. Pokud budete tančit, přihodím dalších tisíc dolarů. Jen jeden tanec.“

Pak se Rafe postavil a natáhl ke mně ruku.

„Co to děláš?“ Zeptala jsem se.

„Jdeme tancovat.“

Opřela jsem se o paty a zastavila jsem ho předtím, aby mě popoháněl dopředu. „Nemůžu.“

Chvíli si mě prohlížel, jako by se pokoušel přijít na to, co říct. „Věříš mi?“

Opravdu nechápal, že jsem s tím měla problém? Nevěděla jsem, jestli mu můžu věřit.

„Nedovolím, aby se ti něco stalo. No tak.“ Znovu mě zatáhl za ruku a já, jako beránek vedený na porážku, jsem za ním pokorně šla a snažila se vzpomenout na každičký detail toho, jak jsme spolu tančili naposledy.