RG - 15. kapitola

 Překlad: Marťa

Opravdu jsem se snažila zůstat pozitivní, ale zdálo se, že vesmír byl odhodlaný si se mnou pohrát. Nejprve jsem ztratila klíče. Hledala jsem je asi půl hodiny, než Rafe ukázal na stojan na klíče. Což bylo divné, protože bych přísahala, že jsem se ho zkontrolovala už třikrát.

Pak jsem musela říct Sylvii o té pohlednici a ona trvala na tom, že řekneme šerifovi Stiddovi celý příběh. Slíbil, že posílí hlídky u našeho domu a bude dávat pozor na cizince.

Rafe trval na tom, že se mnou půjde na schůzku bazaru, která byla naplánovaná na dobu, než jsem měla směnu v restauraci. Řekla jsem mu, že si bude muset vzít vlastní auto, protože, zaprvé, nechtěla jsem s ním zůstat ve stísněném prostoru, vzhledem k tomu, jak těžko jsme jeden od druhého dokázali držet ruce a za druhé, nechtěla jsem, aby mě přivezl do restaurace, a pak pro mě musel později přijet. Nechtěla jsem bodyguarda a to včetně jeho.

Když jsme přijeli do kostela, čekal na nás současný výbor – Nicole, pastor Dave, Whitney, paní Mathisonová, paní Ramirezová a z nějakého důvodu, i Brooke Cooperová.

Zvedla jsem na Whitney obočí a podívala se na Brooke, ale Whit jen pokrčila rameny. Nevěděla, proč tam byla.

Rychle jsme prošli body programy, a když jsme se dostali k dražbě svobodných mládenců, Nicole nám řekla, jak dobře to postupovalo. „A bylo by to ještě lepší, kdybychom na seznam přidali i toho nejvhodnějšího mládence. Co říkáš, Rafe?“

Neuniklo mi, jak se Broočiny oči rozzářily. „Ano, to je skvělý nápad.“

„Rád pomůžu,“ řekl Rafe. To by mě nemělo trápit. Vážně ne.

Paní Mathisonová a Ramirezová měly na starost večeři a organizovaly potravinovou sbírku pro tichou aukci. Právě, když jsem měla v plánu schůzku ukončit, vložila se do hovoru Brooke. „Máme dost atrakcí, které přitáhnou pozornost? Neměli bychom přidat i něco více pro děti? Jako dětskou zoo?“

„Vzhledem k tomu, že to musí být ve vnitřních prostorách, mohl by to být problém,“ řekla jsem.

„Křečci a králíčci jsou malí. Mohli bychom je všechny dát do společně klece.“

Myslím, že Brooke nikdy v životě křečka ani králíka neměla, natož pak několik. Mohli by si navzájem ublížit. Nebo zničit podlahu. Nebo hůř. „Nechceme skončit se spoustou zabřezlých zvířat,“ řekla jsem. „Množí se, jako Tribblesové.“

„Jako co?“ Zeptala se.

„Tribblesové? Ze Star Treku? Ty chlupatí mimozemšťané. Pamatuješ?“

Vrhla na mě prázdný pohled. „Ne. Jak si vzpomínáš, já na svůj ples šla.“

Otevřela jsem pusu, abych jí na to něco řekla, ale periferním pohledem jsem zachytila, že mě pastor Dave sledoval. Mohla bych se v kostele zdržet. Místo toho jsem se jen sladce usmála a zdálo se, že nevěděla, jak na to reagovat.

Zamračila se na mě a odvrátila se.

Broke si mohla Treknout nohou.

I když neměla schůzku na starosti, sama ji ukončila, a pak zahákla ruku za Rafovu paži a požádala o rozhovor s ním.  Nicole a Whitney se ke mně každá posadila z jedné strany. „Proč se dnes objevila?“

„Brooke je prostě plná překvapení,“ řekla Whitney.

„Vždycky jsem si myslela, že je něčeho plná,“ dodala Nicole a já zjistila, že se chci usmívat, což bylo vzhledem k minulému večeru překvapivé.

„O čem myslíš, že si povídají?“

Whitney si poposedla a nezvučně zpěvným hlasem řekla: „Ach, Rafe. Vím, že jsi zamilovaný do Genesis, ale prosím, zapomeň na ni a vezmi si mě na svůj hrad i s mými prodlouženými vlasy a botoxovým čelem.“

Nicole se zachichotala a snížila hlas, aby napodobila Rafovy hluboké tóny. „Děkuji za nabídku, Brooke. A přestože máš vynikající botox, omlouvám se. Nemůžu s tebou utéct. To bych si raději do očí vrazil pletací jehlice.“

Pak jsem si už nemohla pomoct a hihňala jsem se spolu se svými přítelkyněmi. Nicole zazvonil telefon a ona si přečetla obrazovku. Úsměv z tváře jí zmizel.

„Ach ne. Ne, ne, ne, ne, ne…“ Pořád to opakovala, když něco rychle četla.

„Co je?“ Zeptala se Whitney a třela si rukou oteklé břicho a šklebila se přitom. „Promiňte. Poslíčci. Je to otravné. Co jsi to říkala?“

„Já… včera v noci jsem měla několik panáků broskvovice a opilá jsem textovala Dukovi.“

Duke byl její ex z vysoké školy. Byl to její nejvážnější přítel až do víkendu Díkůvzdání, kdy se vrátila do školy a našla ho na koleji s jednou prvačkou. „Jen mi napsal zprávu a řekl mi, abych ho nechala na pokoji.“

„Vymaž si jeho číslo,“ řekla jsem.

„Smaž ho hned teď, aby se to už nikdy nestalo.“

„Máte pravdu,“ řekla a poklepala prsty. Doufala jsem, že už mu další zprávy neposlala. „Pokaždé, když to udělám, cítím se ráno strašně zahanbená.“

„Na tvoji obranu,“ dodala Whitney, „technicky vzato jsi mu nepsala opilá. Ale v opojení broskvového šnapsu.“

„Možná by to měl brát, jako kompliment. Byl to jediný člověk, na kterého jsi myslela, když ti nefungoval mozek.“ Část mě si přála, aby to slyšel Rafe. Abych mu mohla ukázat skutečný příklad toho druhu ženy, která byla schopná o půlnoci ztratit botu.

Přiblížil se k nám pastor Dave a zeptal se, jestli by se mnou mohl mluvit. Whitney a Nicole se se mnou rozloučily. Nicole plánovala jít na večeři, zatímco Whitney šla domů. Od chvíle, kdy dal Rafe Christopherovi práci, omezila své hodiny v restauraci. Řekla jsem jim, že se uvidíme později a šla za pastorem do jeho kanceláře.

Šlo o pohlednici? Nebyla jsem připravená o tom mluvit.

„Co se děje?“ Zeptala jsem se, když jsme se posadili k jeho stolu. Se svými stříbrnými vlasy, vrásčitou tváří a šťastnýma modrýma očima mi vždycky připomínal bezvousého Santa Clause. Obvykle dokonce voněl po mátových bonbonech, které jsem si se Santou vždy spojovala.

„Chtěl jsem ti položit stejnou otázku,“ řekl. „Vypadá to, že tě něco trápí. Chtěla by sis o tom promluvit?“

Pravděpodobně byl jediným člověkem ve městě, který nesledoval tu reality show a nebyl drbna. Jen se zaměřoval na hříchy a to všechno.

Navedla ho k tomu teta Sylvia?

Bylo to, jako když chtěla, abych šla do pořadu. Byla tak odhodlaná, tak upnutá na cíl, že jsem nemohla udělat nic, co by ji odradilo.  A teď vypadala stejně odhodlaná napravit můj vztah s Rafem. Nechtěla jsem ji v jejím úsilí podporovat. Pravděpodobně přišla na to, že vyhraje, pokud bude tvrdit, že má na své straně Boha.

Ale pastor Dave mi byl velkou oporou, když jsem byla mladší. Možná by teď pro mě mohl mít nový pohled na věc. „Co uděláte, když někomu nemůžete důvěřovat, protože vám v minulosti ublížil?“

„To je opravdu dobrá otázka,“ řekl.

Když někdo obvykle řekne „to je opravdu dobrá otázka“, můžete si být jisti, že je mnohem lepší, než odpověď, kterou na ni dostanete.

Ale pastor Dave byl v dobrých odpovědích skvělý. „Existuje celý seznam, který bych ti mohl dát, ale dal by se scvrknout na několik jednoduchých konceptů. Odpuštění a důvěru v sama sebe.“

„To je všechno?“ Čekala jsem něco hlubšího.

„Nejlepší věci jsou ty nejjednodušší. Muž, který – mluvíme o tom mladém muži, že?“

Doufala jsem, že moje tvář nezrudla do příliš jasně červené. Přikývla jsem.

„Nezáleží na tom, co dělá. Nemůžeš ho ovládat ani od něj dostat záruku. Osoba, které musíš důvěřovat, jsi ty sama. Věř, že dokážeš činit rozumná rozhodnutí.“ Byl upřímný a vážný a ruce měl složené na stole.

„Nejsem si jistá, jestli budu ještě někdy někomu schopná důvěřovat,“ přiznala jsem.

Opřel se. „To není pravda. Důvěřuješ lidem každý den. Celý tvůj život je plný drobných projevů důvěry. Důvěřuješ řidičům, že pojedou bezpečně. Věříš svým zákazníkům, že ti zaplatí, když jim přineseš účet. Důvěřuješ svému zaměstnavateli, že ti dá výplatu. Věříš členům výboru, že budou dělat věci, které slíbili.“

To byl jistě jiný způsob, jak se na to podívat, ale necítila jsem to stejně. „Lhal mi.“

„Každý lže. Dokonce i pastoři. Jediný, kdo nikdy nelhal, byl Ježíš. Nikdo není dokonalý a nemůžeš po lidech žádat, aby takoví byli. Pokud ho požádáš, aby si získal tvou důvěru, žádáš ho, aby se nikdy nedopustil chyby. Nikdy ti neublížil a nikdy tě nerozrušil. To není reálné ani pro lidi, kteří si nenesou žádnou zátěž a jsou blaženě zamilovaní. Jak jsem řekl na začátku, pokud můžeš odpustit, a pokud můžeš důvěřovat sama sobě, že problémy vyřešíš, bude to fungovat.“

Mým prvotním instinktem bylo mu říci, že nevěděl, o čem mluví, ale svou ženu si vzal před více, než čtyřiceti lety. Možná o tom věděl něco víc, než já. „Nejsem si jistá, jestli mu věřím. Nebo že to dokážu, pokud mi znovu ublíží.“

„Musíš si uvědomit, že důvěra není o tom, že už nikdy nezažiješ negativní emoce. Jde o to vědět, že jsi dostatečně silná, aby ses vypořádala s tím, co přijde. V mém oboru to také nazýváme víra.“

Zvládl to tak snadno. Jako bych mohla Rafa nechat jen tak vysvětlit, proč udělal to, co udělal, a pak se přes to přenést a jít dál. Věřit v něj a věřit v nás, že společně všechno zvládneme.

Ale bylo tohle to, co jsem chtěla?

„Nechci být znovu zraněná. Jsem z té bolesti tak unavená. Chci jen být…“ Hledala jsem slovo a to se mi objevilo v hlavě. „V bezpečí. Chci být v bezpečí.“

„Ve snaze udržet se v bezpečí se vším, čeho jsi dosáhla, udržuješ v osamělosti. Dovol mi, abych ti dal radu. Když očekáváš, že se něco pokazí, když to položíš pod mikroskop a čekáš, až ti to ublíží, tak se to vždy stane. Uvidíš zradu všude, i když tam žádná nebude.“

Pastor si složil ruce do sebe. „Jsi chytré, milé a silné děvče. Vím, že na to přijdeš.“

Věnovala jsem mu falešný úsměv a hlavou mi vířily myšlenky. Bylo to opravdu tak snadné? Chtěla jsem, aby to takové bylo? Řekla jsem, že chci, aby mě Rafe nechal na pokoji, ale zjistila jsem, že ho hledám. Kdykoliv jsem uslyšela jeho hlas, otočila jsem se k němu. Chyběl mi, když jsme nebyli spolu. Dlouho jsem to popírala, protože jsem si myslela, že byly naše překážky nepřekonatelné. Co když nebyly?

Vstal a já taky. Poděkoval mi za práci, kterou jsem dělala pro novou střechu, ale stěží jsem ho vnímala, protože na mě Rafe čekal u dveří kostela. Když jsem ho uviděla, srdce mi trochu poskočilo.

„Jen si pamatuj, že v životě není zaručené nic. No, kromě počítačů a robotů. A byla bys raději ve vztahu s robotem nebo vadnou lidskou bytostí?“

Rafe si vybral tuhle chvíli, aby se usmál jedním ze svých slavných úsměvů a moje srdce řeklo: S vadnou lidskou bytostí. Chci říct, nechápejte mě špatně, počítače miluju, ale chtěla jsem vadnou lidskou bytost. Se srdcem v krku jsem se na Rafa usmála, když mi otevřel dveře, což ho zřejmě překvapilo. Nemohla jsem promluvit. Ještě ne. Potřebovala jsem to zpracovat a přijít tomu na kloub. Řekl, že se uvidíme později v restauraci a já přikývla.

Byla to krátká jízda, a když jsem se tam dostala, čekala na mě spousta hladových lidí, kteří mě zaměstnali natolik, že jsem neměla čas přemýšlet o všem, co mi pastor řekl.

Jakmile se situace uklidnila, všechny myšlenky se mi znovu vrátily. Nikdy předtím jsem se nezamilovala, ale během show jsem to považovala za možné. Že se do něj zamiluju. Možná už jsem zamilovaná byla a nevěděla jsem to. Možná proto jsem byla smutná tak dlouho a proto mi tolik chyběl.

Nicole se stále zaměstnávala svým telefonem a něco si mumlala. „Něco není dobře?“ Zeptala jsem se.

„Jak jsem si mohla myslet, že by byl Duke můj rytíř v zářivé zbroji? Je to jen idiot, v plechové fólii.“

Potom, co Rafe dojedl a teď pracoval na svém notebooku, jsem mu ke stolu donesla džbánek s vodou.

„Co se stalo s Nicole?“

„Ach, nevšímej si jí,“ řekla jsem, když jsem mu dolila vodu do sklenice. „Má ženské potíže.“

„Jaké ženské potíže?“

„S mužským druhem.“ O tom on určitě věděl hodně. Zvonek nade dveřmi zazvonil a já vzhlédla a uviděla muže, kterého jsem neznala. Do srdce se mi zatnuly ledové drápy strachu a já s hlasitou ránou postavila džbánek, až všude kolem vystříkla voda a kostky ledu ve skle zacinkaly. Rafe okamžitě vyskočil, aby mi pomohl a donesl ubrousky. „Neboj se,“ řekl tiše, abych ho slyšela jen já. „To je jeden z mých nových zaměstnanců, Shane. Je tady, aby mi pomohl učit programování.“

Přikývla jsem a s úlevou se uvolnila a cítila se trochu hloupě, když se Shane posadil k Rafově stolu. Oba muži začali intenzivně diskutovat, když jsem vyhazovala mokré ubrousky a pověsila hadr, aby uschnul. „Kdo to je?“ Zeptala se Nicole.

„Jmenuje se Shane. Je to Rafův nový zaměstnanec.“

Usmála se kočičím úsměvem. „Myslíš, že je svobodný? Protože šance na to, že v tomhle městě najdu jednoho svobodného sexy normálního muže, je asi taková, jako nalezení Bigfoota. Asi bude mít přítelkyni. Nebo, s mým štěstím, přítele.“ Byl vysoký, měl široká ramena a blond vlasy. Povzdechla si. „Jako můj vysněný iowský farmář. Pokud ten chlap ví, jak rozloupnout kukuřici, budu navždy jeho.“

Zavolal na mě Max. Dnes byl sám. „Slyšela jsi o dnešním výpadku elektřiny v centrální knihovně?“

„Neslyšela.“

„Třicet studentů zůstalo na tři hodiny uvězněných na eskalátoru.“

Ro mě rozesmálo a Max se zasmál. „Posaď se na minutku.“ Pohledem jsem sklouzla ke kuchyni. „Ach, jestli ti můj bratr dává zabrat, řekni mu, aby si promluvil se mnou. Sedej.“

Vklouzla jsem do boxu naproti němu. „Slyšela jsem, že jste vzal moji tetu konečně ven.“

„Už jsem ji o to žádal roky. Vždycky řekla ne. Říkala, že tě musela dávat na první místo. Ale to se změnilo.“

Za jakých okolností? Kvůli Rafovi? Kvůli němu změnila názor? Byla si tak jistá, že mě provdá, že teď měla konečně čas pro sebe?

„A než se zeptáš, šlo to dobře. Protože jsme našli jednu věc, na kterou máme velmi odlišné názory.“

„A co to je?“

„Řekl jsem ti někdy, že jsem pracoval na koňském ranči v Idahu, když jsem byl mladý?“ Max roztrhl pytlíček cukru a nasypal si ho do kávy. Pomalu míchal lžičkou, zatímco mluvil. „Ranč se specializoval na krocení koní. Jeden z hlavních kovbojů nám vyprávěl starý příběh o tom, jak první rančer chytil prvního divokého koně. Kůň se chodil pást na jeho pozemek a kdykoliv se k němu rančer přiblížil, kůň utekl. Tak se začal pohybovat v místech, kde se kůň pohyboval – dost daleko, aby se kůň nebál, ale vždy dost blízko. Pak postavil kus plotu. Nejprve byl kůň vystrašený a utekl. Následujícího dne si však místo očichal a vrátil se na pastvu. Den poté přidal rančer další kus plotu. A pak zábradlí. A nakonec další plot a další zábradlí. A než bys řekla švec, stál tam už celý plot. Nakonec byl kůň tak zvyklý na plot i na něj, že nebyl problém, aby za ním zavřel bránu.“

Dlouze se napil kávy, zatímco jsem se podívala na Rafa, která stále mluvil se svým zaměstnancem. Pak, jako by vycítil, že ho sleduji, ohlédl se na mě přes rameno. Soustředila jsem se na šálek kávy v Maxově ruce a přemýšlela o jeho varování. Max rád vyprávěl vtipy, ale nebyl typem, který by vyprávěl morální příběhy. Takhle to Rafe dělal celou dobu? Stavěl kolem mě plot? Vrhl se do všech aspektů mého života, abych si na něj zvykla? Dělal to tak, abych ho k sobě pustila a odpustila mu?

Protože po všech těch rozhovorech se z toho stala skutečná možnost. Jeho plán zřejmě fungoval.

Na tom se ona a teta Sylvia neshodli? Omluvila jsem se a řekla, že se musím vrátit do práce. Max nechal na stole nějaké peníze a cestou ven se zastavil u Rafova stolu. Pevně jsem sevřela utěrku. Co teď?

Maxův dunivý hlas se nesl restaurací. „Ona je speciální. Náš paprsek slunce. Dokud si ji téměř neuhasil.“

„Já vím, pane. Proto jsem tady. Abych to napravil.“

„Nenapravíš to, dokud se mi nezodpovíš, rozumíš?“

„Naprosto, pane.“

Při odchodu na mě Max kývl. Zdálo se, že bral svoji potencionální roli strýce až příliš vážně. Byla jsem rozpolcená mezi ponížením a tím, jak mi srdce měklo, když jsem Rafa slyšela tak uctivě mluvit s Maxem, který ke mně a tetě Sylvii byl laskavý od té chvíle, kdy jsme se poprvé setkali.

Přesunula jsem se na nejvzdálenější konec pultu od Rafa. Bylo to jen moje štěstí, že o třicet vteřin později vešel dovnitř Tommy se svými kamarády. Řekl jim, že je dohoní, a pak přišel za mnou a posadil se přímo přede mě.

„Ahoj,“ řekl a naklonil se dopředu. „Tak jsem přemýšlel.“

Téměř jsem v duchu slyšela Whitneyin hlas říkat: „To by bylo poprvé.“ „Ty a já bychom se měli někdy sejít a pobavit se. Co na to říkáš?“ Měla jsem docela dobrou představu o tom, co pro něj byla „skutečná zábava“. Nedokázala jsem si vzpomenout, kdy jsem si o něm myslela, že byl atraktivní.

„To je opravdu pěkně, ale teď toho mám hodně.“

„Tvoje škoda,“ řekl a vstal, aby se připojil ke svým přátelům. Pravděpodobně ho ani nenapadlo, že jsem mu kecala. Ráda bych k němu byla upřímná, ale to jsem nemohla, pokud jsme žili ve stejném malém městě. To byla věc, která by způsobila hádku na úrovni Hatfieldů-McCoyů, která vydržela už několik generací. Cooperovi a Davisovi už k tomu taky směřovali. Nepotřebovala jsem k tomu přidávat ještě Summersovy ženy.

Nicole na sebe neustále pokukovala do zrcadla za pultem a sledovala Rafa, jak mluví se Shanem. „Shane je tak roztomilý. Není roztomilý?“

„Je moc roztomilý,“ souhlasila jsem. I když nebyl tak hezký, jako Rafe. Ale roztomilý byl.

„Jdou sem!“ Zalapala po dechu.

Když se Rafe a Shane přiblížili, Nicole narovnala ramena a rozpustila si culík. Prohrábla si vlasy prsty a snažila se je narovnat. „Jak vypadám?“

„Perfektně,“ řekla jsem se spikleneckým mrknutím.

„Genesis, Nicole, mohu vám představit Shanea Fitzgeralda? Přijel, aby pro mě pracoval. Nicole, říkal jsem si, že bys ho mohla vzít na prohlídku města.“

Nicole se nám před očima proměnila v úplně jinou osobu. Když si potřásli rukama, doslova ostýchavě na Shana zamrkala řasami. Pravděpodobně vytvořili nový světový Guinessův rekord v nejdelším potřásání rukou. Zdál se okouzlený stejně, jako byla ona.

„To nebude příliš dlouhá prohlídka,“ řekla koketně.

„Vezmu za vděk i málem,“ odpověděl Shane s úsměvem. „Můžeme?“ Než vyšli ven, Nicole se na mě otočila a pusou naznačila „OMG“. Potom jsem těsně předtím, než se za nimi zavřely dveře, jak se ho zeptala: „Už jsi někdy loupal kukuřici?“

Doufala jsem, že to nebyl nějaký eufemismus.