RG - 14. kapitola

 Překlad: Marťa

Nechal cibuli spadnout na podlahu. „Víš, že bych tvé tajemství nikomu neřekl.“

Projel mnou pocit, který jsem neznala, a nahrnul mi krev přímo do srdce. Ignorovala jsem to. „Přijely mě navštívit tvé budoucí švagrové.“

„Co? Proč?“ Jeho reakce byla opravdová. Takže to nevěděl. Což znamenalo, že v tom zapletený nebyl. Říkaly mi pravdu a skutečně přijely samy a ne proto, že by je o to požádal.

„Omluvit se. Lemon a já jsme spolu nemluvily od té…“ Nedořekla jsem to, protože jsem si uvědomila, že jsem se tím dostávala na nebezpečné území.

Přesně věděl, kam tím mířil, protože mou větu dokončil: „Od té noci. Genesis, myslím, že je čas, abych ti vysvětlil, proč…“

Poděkovala jsem divadelním bohům, když nás Sarabeth - brzy naše Julie – přerušila zataháním za rukáv. „Genesis, můžu si s tebou promluvit?“

„Jistě.“ Zamířily jsme od Rafa pryč, i když se k němu stále vracela pohledem. „Co se děje?“

„Dnes zkoušíme první jednání, pátou scénu.“ Kroutila si ruce a poklepávala nohou.

„Dobře. A?“

„Je tam polibek. Nikdy jsem nikoho nepolíbila. Říkám: ‚I prosbu plně, světec tich jest věru.‘ A on říká: ‚Tož ticha buď, když, oč jsem prosil, beru; tak tvými rty má vina s mých je sjata.‘ A pak mě políbí.“ Hlas se jí třásl a bylo jasně vidět, jak se bála. I když bylo na nic, že dostane první pusu kvůli hře, alespoň to bylo s Malcolmem Schroederem. Mohla o tom vyprávět svým vnoučatům. „Nech ho, aby se ujal vedení a políbil tě. Bude to v pořádku.“

„Ale já ho mám vážně ráda.“

„Tím je to těžší,“ řekla jsem soucitně. „Nemusíš ho líbat při zkouškách.“ Problém vyřešen.

„Aby byl náš první polibek před živým publikem?“ Vykřikla.

Problém nebyl vyřešen. Potichu jsem ji poplácala po rameni. Nebyla jsem si jistá, co bych měla udělat nebo říct. Možná bych měla napsat Nicole a požádat ji o radu.

„Můžete mi to ukázat?“ Zeptala se.

„Co? Nemyslím si, že by bylo vhodné, abych líbala Malcolma.“ Nemluvě o tom, že by zapsání do registru sexuálních delikventů bylo něco, co bych právě teď potřebovala. „Ne, myslela jsem s princem… tedy s Rafem. Prosím.“

To mi do hlavy nasadilo obrazy, ze kterých se mi zajiskřilo v nervových zakončeních. „Nemůžeš si to najít na YouTube?“ Přemýšlela jsem, jestli zněl můj hlas stejně přiškrceně, jak jsem se cítila celá.

„To není stejné.“ Ohlédla se přes rameno a uviděla, jak k nám mířil Malcolm. „A teď už nezbývá čas. Jsme na řadě. Prosím.“

Znovu jsem nemohla říct ne. Zamávala jsem na Rafa, a když se přiblížil, požádala jsem Malcolma, aby nám dal minutku a slíbila mu, že mu Sarabeth pošlu za okamžik.

„Takže, děti zkouší Romea a Julii…“

„V angličtině?“ Přerušil je. „Romeo a Julie byli Italové. Měli byste je nechat mluvit italsky. Mohl jsem je učit.“

Poté začal mluvit italsky. Nevěděla jsem, co říkal, ale znělo to dobře. Možná říkal monology ze hry. Mohl číst telefonní seznam a stejně mě dokázal rozechvět a způsobit, že mi zdřevěněl jazyk. Bylo dobře, že jsem mu nikdy neřekla, co se mnou dělalo, když mluví cizím jazykem.

Protože by to bylo ještě těžší, i kvůli tomu, co jsem se chystala udělat. „Shakespeare to napsal v angličtině a tak to zahrajeme.“

Pokrčil rameny, jako by říkal, jak je libo.

A dnes zkouší scénu s polibkem a my jim to musíme ukázat.“

„Opravdu?“ Řekl hlubokým hlasem, které znělo, jako předení a vypadal přitom až příliš spokojený sám se sebou.

„Ano. Ale je to pouze pro informační účely.“

Objal mě rukou kolem pasu, takže se mi začala vařit krev. „Samozřejmě.“

„Není to skutečný polibek. Ve skutečnosti tě nežádám, abys mě skutečně políbil.“ Pak si mě druhou rukou přitáhl k sobě. V ústech mi vyschlo. „Já tomu naprosto rozumím,“ řekl.

Říkal ta správná slova, ale jeho oči, jeho doteky a jeho škádlivý tón mi říkal něco jiného.

„Dobře.“ Otočila jsem se k Sarabeth. „Blíží se polibek, přistoupíte k sobě a máte na paměti, že toto je první polibek Romea a Julie, takže usilujete o něco nevinného, sladkého a milujícího.“ Doufala jsem, že mé varování slyšel.

„Nech ho ujmout se vedení,“ pokračovala jsem. A dělej to, co on.“

Bylo to tak podivné. Jak jsem se do téhle situace dostala?

To proto, že nedokážeš říct ne. Tentokrát hlas v mé hlavě zněl podezřele podobně, jako Rafe. Zavřela jsem oči a čekala, zatímco mi rty mravenčily a pálily mě.

Po několika úderech srdce jsem oči zase otevřela. Proudil mnou adrenalin, horký a těžký. „Co děláš?“ Zasyčela jsem. „Pospěš si s tím.“

„Očekávání to zlepší,“ řekl a pak se jeho rty konečně přitiskly na mé a já se k němu prohnula, když se mi zavřela víčka. Tiše, něžně mě políbil. Přesně tak, jak měl Romeo líbat Julii. Velmi jemně a riskantně. Pouze moje tělo na to reagovalo, jako na polibek nevhodný pro děti a mladistvé. Teprve, když se ozval hvizd, položila jsem mu ruce na ramena a odtáhla ho od sebe, abych polibek přerušila. „A tak to uděláš,“ řekla jsem udýchaně, takže to bylo trapné.

„Aha. Páni. Ehm. D-děkuju,“ řekla Sarabeth s vykulenýma očima a odešla se přidat k Malcolmovi.

„Asi jsme tu nebohou dívku vyděsili na celý život,“ řekla jsem nahlas. „Kdy to můžeme předvést znovu?“ Zeptal se Rafe a popadl můj lalůček mezi rty. Ustoupila jsem a snažila se ignorovat blesk, který projel pravou stranou mé hlavy a pokračoval skrz žíly dál.

„Už se to nestane,“ řekla jsem zachmuřeně. „Měl bys jít dál.“ Chtěla jsem to myslet vážně, ale nebyla jsem si tím jistá.

„Jako jsi to udělala ty?“

Nevěděla jsem, jestli poukazoval na mé rande s Tommym, ale přikývla jsem.

„Snažil jsem se,“ řekl a ve mně se rozhořela žárlivost tak ošklivá a zohýbaná, že jsem chtěla ublížit všem ženám, které se ho odvážily dotknout.

„A?“

„Žádná nebyla ty.“ Žárlivost se rychle změnila na něco zářivého, šťastného a nebezpečného.

Nechtěla jsem se tím zabývat. „To muselo zlomit hodně srdcí.“

„Nemám znovu v plánu lámat někomu srdce.“

Jeho slova mi vyslala zachvění podél páteře. Moje emoce se v tu chvíli vznášely všude možně, děsivé a nekontrolovatelné. To, co řekl, mě tak dojalo a chtěla jsem být vzrušená, ale nemohla jsem ho k sobě znovu pustit. Nemohla jsem dopustit, aby mi znovu ublížil. Tak jsem zavtipkovala. „Příliš pozdě. Myslím, že jsi zlomil srdce téměř každé ženě tady ve městě. Všechny jsou do tebe zamilované.“

Přinutil mě otočit se a podívat se na něj. Na jeho hypnotický pohled. „Je jen jedno srdce, o které opravdu stojím.“

To bylo moc. Příliš. Musela jsem od něj pryč. „Musím na chvíli na vzduch.“

Tam jsem plánovala strčit hlavu do závěje v naději, že mě to zchladí.

 

***

 

Poté, co skončily zkoušky, a já se ujistila, že všechny děti někdo vyzvednul, mě Rafe požádal o svezení. Do školy ho odvezli jeho osobní strážci. Což vypadalo, jako záměr a lest.

A tak jsem naladila svou oblíbenou country stanici, která hrála hity z 90. let a představovala si v duchu oblíbené zpěváky – Gartha, Reba, Travise, Shaniu, Faith, George. Naštěstí pochopil signál, který jsem vysílala: že nemám zájem mluvit o tom polibku, která otřásl mým světem. Znovu.

Když jsme dojeli na příjezdovou cestu, zeptala jsem se, jestli by nevyzvedl poštu, protože schránka byla na jeho straně auta. Z barvy některých obálek jsem poznala, že budou plné účtů.

Když jsem zaparkovala auto, vzala jsem si od něj poštu, poděkovala mu a šla do domu. Když jsem otevřela, vystřelil z předních dveří Laddie a já na něj zavolala.

„Neměl by běhat tak daleko,“ řekla jsem Rafovi. Měl sklon zamířit si to až k hlavní silnici a my se báli, že ho přejedou.

„Půjdu pro něj,“ řekl Rafe a zamířil za Laddiem, aby ho vyzval k návratu. Já odložila poštu na stolek u dveří, svlékla si kabát a oklepala sníh z bot, než jsem je odložila stranou. Rafe vešel předními dveřmi a nesl kroutícího se Laddieho. Pes mu vyskočil z paží a běhal v kruzích. Vrazil do stolku a srazil lampu a veškerou poštu na podlahu.

„Laddie!“ Zvolala jsem, ale on už odešel do kuchyně. „Nevím, co to do toho psa vjelo?“ řekla jsem a vrátila lampu na místo, zatímco Rafe zvedl poštu.

„Máš tady pohlednici,“ řekl a podal mi ji. Byl to obrázek vysokých borovic s nápisem „Kéž bys tady byla,“ na přední straně. Otočila jsem ji, zalapala po dechu a okamžitě omdlela.

Když jsem přišla k sobě, ležela jsem na gauči, kam mě Rafe přenesl a teď se nade mnou s obavami nahýbal.

„Co se stalo?“ Zeptal se.

„Pohlednice,“ řekla jsem a natáhla jsem k ní chvějící se ruku. Zvedl ji ze země. Musela jsem se ujistit, že tam stálo, to co tam stálo. Že jsem jen neměla halucinace a nepředstavovala jsem si to. Snažila jsem se posadit, ale stále mi bylo špatně od žaludku.

Bez přečtení mi ji vrátil. Nebyla jsem si jistá, že bych měla tolik sebekázně, abych dokázala to, co on. Znovu jsem pohlednici otočila na zadní stranu. Srdce mi pokleslo a puls mi vyskočil až do krku. Bylo tam moje jméno, moje adresa a razítko z Washingtonu. A na levé straně jen jedna věc. Jméno.

Mary-Pauline.

V žaludku se mi vytvořil chladný uzel a hrudník mě bolel, když jsem si uvědomila, co to znamenalo. John-Paul mě našel. Nevěděla jsem, jak se to stalo, ale našel mě. Plíce se mi sevřely a já začala sípavě dýchat. To se nemělo stát. Bylo to tak dlouho, že jsem si myslela, že to vzdal. Měla jsem to vědět.

Přitáhla jsem si kolena k hrudníku a objala je rukama. V uších se mi začalo šumět a já se nemohla soustředit. Pořád se mi v hlavě opakovalo slovo, Jak?

„Co je to? Úplně jsi zbledla,“ řekl Rafe a začal se bát ještě víc. Podala jsem mu pohlednici.

Rty a brada se mi chvěly, ale nechtěla jsem plakat. Nechtěla jsem tím dát John-Paulovi znovu takovou moc. Přečetl si to, zvedl obočí a vykulil oči. Posadil se na gauč vedle mě a já neprotestovala, když mě objal a držel mě u sebe. Vždycky věděl, jak mě přimět cítit se v bezpečí.

Ale nestačilo to. Nemohla jsem se přestat třást, nemohla jsem přestat cítit chlad. Bylo to, jako bych byla zpátky v té krabici a všechno se kolem mě stahovalo. Na prstech jsem cítila dřevo a bolel mě krk, jako bych křičela. Pevně jsem zatnula pěsti.

Rafe vstal a začal přecházet. Ať už cítil překvapení nebo šok, teď se to rychle změnilo ve vztek. „Vím, že jsem ti slíbil, že ho nebudu hledat, ale teď ho najdu a nahlásím ho úřadům.“

„Proč?“ Hlas se mi zlomil. „Nikdy mi technicky neublížil. Nemohu dokázat tu věc s uhlím a nikdo proti němu nebude svědčit. Řekne, že jsem si to vymyslela. A za nic jiného ho uvěznit nemůžeš. Neporušil žádné zákony.“

„Což víš.“

„Správně.“ Natáhla jsem se pro háčkovanou deku přehozenou přes opěradlo gauče a zabalila se do ní. „Vím to, protože byl vždycky opatrný.“

„Chci do něčeho praštit,“ řekl Rafe se sevřenýma rukama, když neustále přecházel po místnosti. Připomnělo mi to, když mě teta Sylvia vzala do Zoo v Des Moines a v jedné kleci byl gepard. Soustředěně nás pozoroval, když přecházel z jedné strany klece na druhou, znovu a znovu. Vzpomněla jsem si na to, že udržování veškeré té energie a vzteku nebylo dobré.

„Pak do něčeho bouchni. Ale nic víc dělat nemůžeš.“

Zastavil se. „Něco udělat můžu. Zvýším bezpečnost. Dovol mi nastěhovat sem jednoho bodyguarda, který by tě chránil. Nech mě, abych tě ochránil já.“

„Je to jen mé jméno. Nemusí to nutně nic znamenat. Neznamená to, že po mě půjde.“ I když jsem ta slova říkala, cítila jsem, jak byla dutá a nepravdivá. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, stejně jako jsem chtěla přesvědčit jeho. Chtěla jsem předstírat, že se to nikdy nestalo. Že to nemělo smysl a já budu v pořádku.

Znovu začal přecházet kolem. „To ale neznamená, že to neudělá.“

Pořád jsem se nechávala John-Paulem ovládat. Ta pohlednice ohrozila celý můj dosavadní život. Takhle žít nebudu. I když se pro mě rozhodne přijít, nebyla jsem už ta malá holčička, kterou znával. Uměla jsem se o sebe postarat.

Nepotřebovala jsem na to Rafa.

Vzpomněla jsem si na svá sezení s pastorem Davem a začala se pomalu nadechovat a soustředit se na vzduch vstupující a vystupující z mých plic. Uklidnila jsem se. Ničemu nepomůže, když budu hysterická nebo budu panikařit.

John-Paul nevyrazil dveře, aby se ke mně dostal. Nečíhal venku ve křoví. To bylo směšné. Jen mě chtěl vyděsit.

A já mu neplánovala to uspokojení dopřát. Roky jsem musela bojovat, abych se znovu cítila v bezpečí. Nedovolím, aby to zničila jediná pohlednice.

A nedovolím to ani Rafovi.

„Žádná extra ochrana,“ řekla jsem. Ta pohlednice právě napadla můj život tím nejhorším možným způsobem. Nechtěla jsem, aby totéž dělali jeho osobní strážci. „Už jsi mi slíbil, že mě nenecháš sledovat Marcem. To se vztahuje i na ostatní strážce.“ To ho přimělo zastavit se.

V očích měl nedůvěřivý pohled. „Nemůžeš čekat, že tady budu sedět a nic neudělám, když je ten muž venku a ví, kde jsi.“

„Ve skutečnosti přesně to čekám. Chránit mě není tvou povinností. Umím se o sebe postarat. Mám pepřový sprej a absolvovala jsem kurzy sebeobrany. Navíc teď lidé vědí, kdo jsem. Jít do té show pro mě bylo tou nejlepší ochranou. Skrýt mě teď pro něj bude těžší.“

Prošel kolem a pohlednici mi vytrhl z ruky. „Hej!“ Protestovala jsem.

„Nechám Gianniho, aby to pustil do médií.“

„Neposloucháš mě,“ řekla jsem. Nechala jsem přikrývku spadnout na gauč, když jsem vstala, abych si pohlednici vzala zpátky. Chtěla jsem ji ukázat tetě Sylvii, a pak ji předat šerifovi. Další osoba, které jsem musela říct pravdu. Ale šerif Stidd byl dobrý člověk. Nechá si to pro sebe.

Vzala jsem si kartičku zpět. „Můžu se o to postarat sama. Nemusíš do toho zapojovat svůj bezpečnostní tým.“

Prohrábl si rukama vlasy a popadl je do hrstí. „Musím!“

„Víš, jak dlouho trvalo, než jsem se cítila v bezpečí? Jak jsem se bála každé minuty každého dne, že mě unese? Nebo jak mě komunita vždycky sledovala? Neměla jsem vůbec soukromí. Chceš, abych se tak zase cítila?“

„Ne, ale to není totéž.“

Šla jsem do kuchyně a hodlala ho vyhodit a poslat ho do jeho domku. Chtěla jsem jen jít nahoru, zalézt si pod peřinu a spát dvanáct hodin. Měla jsem nějakou dobu na to, abych se mohla schovat a předstírat, že se to nestalo. Šel mi za patami. „Počkej,“ řekl, když jsem položila ruku na kuchyňskou kliku.

Ve stejný okamžik, kdy jsem se otočila, abych mu to řekla, se Laddie rozhodl, že musí být součástí naší konverzace a motal se nám pod nohama, když mě strčil dopředu, přímo do Rafových čekajících paží. Měl úžasné reflexy. To byla moje poslední myšlenka, než se mi mysl úplně a blaženě vyprázdnila. Neměla jsem pocit, že jsem právě zakopla o svého psa, ale jako bych sestoupila z útesu a padala a padala, zatímco mě Rafe držel.

Hněv tam byl stále, ale teď byla v jeho očích velká něha a obrovská náklonnost, kterou jsem nemohla popřít. „Nevíš, co by mi to udělalo, kdyby se ti něco stalo?“ Jeho hlas byl tichý a upřímný, kdy mě hladil po tváři.

Jeho dřívější polibek stále přetrvával na mých rtech. Chtěla jsem další. Jakýkoliv vztek, který jsem cítila, se rychle přeměnil ve chtíč. Tato touha byla poháněná zběsilým zoufalstvím. Chtěla jsem zapomenout na všechno ostatní, zejména na tu hloupou pohlednici. Nechala jsem ji vyklouznout z prstů, nedbaje na to, kam dopadla. Mezi námi bylo něco magického a silného, co nás k sobě přitahovalo. Jako bychom byli pokrytí třpytivým prachem skřítků. Prohlížela jsem si jeho teplé, plné rty a chtěla je cítit na svých. Zorničky se mu rozšířily a zhluboka se nadechl, když pochopil, co se chystám udělat.

Ale než se cokoliv stalo, zavolala teta Sylvie: „Jsem doma!“

Rychle jsem se od něj odtáhla, i když jsem ho nechtěla opustit. „Tady!“ Zvolala jsem. Kouzlo mezi námi bylo přerušeno. Protože k objasnění mého chování muselo být jistojistě zapojené kouzlo. Jen jsem nemohla připustit, že skutečné kouzlo se dělo pokaždé, když se mě dotkl.

„Chceš jí to říct?“ Zeptal se.

„Ano, řeknu jí to,“ odsekla jsem. „Ale musíš odejít.“

„Půjdu,“ řekl. „Ale náš rozhovor tím nekončí.“

Zastavila jsem ho dotekem, když otevřel zadní dveře. Jeho předloktí se pod mou dlaní ohnulo. Vypadal plný naděje, ale jediné, co jsem řekla, bylo: „Dal jsi mi své slovo.“

Napjatě přikývl a bouchnutím za sebou zavřel dveře.

„To byl Rafe?“ Zeptala se Sylvia, když vešla do kuchyně. Řekla jsem ano a sehnula se pro pohlednici. Měla na tváři rozzářený úsměv, který jsem už dlouho neviděla. „Kde jsi byla?“

„Na rande s Maxem.“

„Ano?“ Vyjekla jsem. Kdy se to stalo? Jak to, že jsem to nevěděla? Věděla to Amanda? Na tři blažené sekundy jsem John-Paula vytlačila ze své mysli a soustředila se výhradně na svou tetu. Podívala jsem se na pohlednici ve své ruce a schovala ji do zadní kapsy kalhot. Zítra jí to ukážu. Dnes večer jsem nechtěla dělat nic, čím bych zničila její štěstí.

Přikývla s dívčím úsměvem a otevřela ledničku, aby si vzala studenou plechovku dietní koly. Byl to její jediný zlozvyk. Moje se soustředila na čokoládové tyčinky.

„Dobře, je čas,“ řekla jsem a posadila se ke kuchyňskému stolu, připravená vzít lopatu a vyhodit John-Paula i jeho pohlednici ze své hlavy. „Už mě má rád léta.“

Otevřela plechovku a nechala ji vybublat, než se napila. „Předtím mě už na rande zval. Nemyslela jsem si ale, že to přišlo o dobrou dobu.“

„A teď ano?“

„Některé věci se změnily,“ řekla vyhýbavě. „Měla jsem ti to říct před lety. Víš, varoval mě před Richardem a já neposlouchala. Myslela jsem, že jen žárlí. Což tak bylo, ale to z toho nedělalo o nic menší pravdu.“

„Jsem ráda, že jsi mu dala konečně šanci.“ Cítila jsem se, jako by se mi tím pokoušela něco nepřímo říct. Dokud neřekla: „Doufám, že jsi chytřejší, než jsem byla já a nenecháš Rafa čekat tak dlouho.“

A bylo to venku.

Takže jsem změnila téma. „Měli bychom si dopřát den v lázních.“

Celá její tvář se rozzářila. „Ano! To už jsme si nedopřály tak dlouho!“

Vlastně jsme do lázní nešly nikdy a teď byla technicky vzato noc, ale udělaly jsme si vlastní pedikúru a domácí masku na obličej. Bylo to vynikající rozptýlení. „Půjdu nahoru a donesu si věci.“

Pohlédla na černé kočičí hodiny na zdi, na kterých se ocas hýbal sem a tam. „Už je pozdě a já jsem vyčerpaná. Zkontrolovala jsi déšť? Musíme dojít pro vánoční stromeček a postavit ho. Co třeba zítra?“

Kupovaly jsme si stromek a ozdobily dům víkend po Díkůvzdání, ale to se nám už léta nepodařilo. Vždycky nám do toho něco na poslední chvíli vlezlo.

Pravděpodobně částečně proto, že Richard odešel o Vánocích a mně se vždycky zdálo, že byla trochu smutná.

„Po škole a práci mám schůzku s výborem pro bazar, ale můžeme to udělat později.“

„Máme rande.“

„Ale pravděpodobně ne tak dobré, jako bylo to, ze kterého ses právě vrátila,“ škádlila jsem ji, když jsem jí pomáhala vstát a nahoru po schodech. „Zítra mi to musíš připomenout.“

Slíbila, že ano, a poté, co jsem se ujistila, že je připravená do postele, dojedla jsem svou tyčinku Twix a vyčistila si zuby. Když jsem vklouzla pod deku, řekla jsem si, že jsem v pořádku. Temnota působila tísnivě, jako tlustá, těžká a dusivá přikrývka, tak jsem vstala a rozsvítila lampičku na stole. Džíny visely přes opěradlo židle a pohlednice z nich trčela ven. Bylo na ní razítko Washingtonu, takže byl John-Paul pořád tam. Nebyl tady. Chtěl jen, abych věděla, že jsem se před ním neschovala.

Nic se nedělo, řekla jsem si přísně. Byla jsem v bezpečí. Trvalo dlouho, než se mi konečně podařilo usnout a znovu a znovu jsem si ta slova opakovala v mysli.

Byla jsem v bezpečí. Bezpečí.

A John-Paul to chtěl změnit.