FIHB - EPILOG

 Překlad: Mirus

O měsíc později

CLAUDIE

Dej mi novou výzvu, požaduje Kael. Nějakou, která vyzkouší mé schopnosti. Nejsi dost tvrdá.

Při jeho sebevědomém tónu hlasu protočím oči, ale je to legrace. Nachystám si stopky a rozhlédnu se. „Dobře. Chceš něco těžkého? Tak něco vymyslíme.“ Jsme na střeše nejvyšší budovy starého Dallasu. Kael sedí na kraji střechy jako nějaký velký, nebezpečný pták. Skenuji očima ruiny a poté určím směr. „Tamty tři věže,“ řeknu mu a ukážu na tři nejvzdálenější rozbité budovy. „Každé se dotkni a poté leť hlavou dolů k té čtvrté támhle.“ A ukážu na další budovu. „Poté musíš proletět pod nadjezdem, zvednout jedno z aut a hodit ho do řeky.“

Kael si odfrkne a z nosních dírek mu vyfoukne kouř. To je hračka. Kolik času mám?

Kael neví o čase nic, ale ví, že musí být rychlý a podle mé reakce určuje, kolik času ještě má. Takže vyberu takový, který je reálný, ale ne příliš jednoduchý. „Dvě minuty.“

Tak spusť ten tvůj časoměřič, má družko a nech se ohromit.

„Och, určitě budu ohromena,“ dobírám si ho a utáhnu své zesílené popruhy. Jestli poletíme hlavou dolů, tak musím být připravena. Paži zaháknu za řídítka a připravím si stopky. „Připraven ke startu?“

A co vyhraji, když tě tentokrát ohromím, má družko? A pošle mi sexy obrázek, ze které se celá rozechvěji. Mám ráda, když převezme některé mé eufemismy. Předstírám, že přemýšlím nad různými možnostmi, i když hrajeme vždycky o to samé. „Hmm. Polibek?“

Můžu si vybrat, kde? A pošle mi další dost neslušný obrázek.

„Jo.“ Zašklebím se a přetáhnu si přes oči ochranné brýle. „Začneme. Na mé znamení…“ Kliknu se stopkami. „Teď!“

Kael se vznese do vzduchu takovou rychlostí, že mám pocit, jakoby mi mozek zůstal ještě na střeše. Když mávne křídly a nejvyšší rychlostí se řítí k nejbližší budově na mé vymyšlené překážkové dráze, směji se jako bláznivá. Jedné se dotkne a druhá následuje hned za tou první. Křečovitě svírám řídítka, přesto když se odrazí od budovy číslo dvě tak, že se za námi kovová konstrukce zřítí, trhne to se mnou.

Děláš nepořádek, vykřiknu vesele.

Nerozptyluj mě!

A vyrážíme k budově číslo tři. Jakmile do ní zatne své nohy a otočí se, letíme k budově číslo čtyři. Okamžitě se obrátíme ve vzduchu hlavou dolů. Potlačím zaječení a pevně se držím. Letět hlavou dolů je děsivé – a také neskutečně vzrušující. Jsem dobře připoutaná, takže vím, že nemohu spadnout, ale pokaždé mi vyrazí dech. Dotkneme se budovy číslo čtyři a Kael zamíří k nadjezdu, který podletí, uchopí jedno z aut a poté vyrážíme směrem k vzdálené řece Trinity. Když ho do ní hodí, čirou radostí z létání se rozesměji.

Čas?, zeptá se, ale slyším z jeho myšlenek radostí pobavení. Miluje mou reakci na jeho bláznivé kousky ve vzduchu.

Zastavím stopky a přečtu čas. „Padesát osm sekund,“ přiznám ohromeně. „Pokaždé jsi rychlejší a rychlejší.“

Užívám si odměny, prohlásí vychytrale a začne mávat křídly, aby získal výšku. Po takové sázce se vždy vracíme na své oblíbené místo – na písečný břeh našeho jezera –, abychom si dopřáli krátkou koupel a trochu hrátek. Teď mě nech přemýšlet, na jaké místo tě budu chtít políbit.

A já se začnu chichotat, protože vím, že o tom moc přemýšlet nemusí. Kael miluje svá ústa vždy na jednom určitém místě, protože to pokaždé vede k dalšímu potěšení.

O chvíli později ležíme oba nazí na břehu a jsme zpocení po kole milostných hrátek. Ležím na Kaelovi, nohy mám rozkročené nad jeho boky a opírám se prsy o jeho hruď. Stal se nadšeným fanouškem polohy, kdy jsem nahoře, což zřejmě u jeho rasy hraje velkou roli, protože ženy musí být přemoženy a dominovány. Když jsem ho převalila na záda poprvé, myslela jsem si, že se zblázní. Teď je to jedna z jeho nejoblíbenějších poloh. No, společně s misionářem, na pejska a jakoukoliv jinou polohou, jakou jsme vyzkoušeli. Sex máme opravdu rádi. Moc rádi.

„Asi bychom měli brzy vstát,“ řeknu mu a prstem mu přejedu po rameni. Jeho drápy mě pohladí po zádech a trochu mě poškrábají. Při mých slovech zvedne obočí a já zrudnu, protože z mých myšlenek je jasné, že zase až tak moc zpátky nepospíchám, ať už tvrdím cokoliv. Mám náš společný čas ráda. Melina už je zpátky ve městě, i když jí občas něco obstaráme, když nám pošle zprávu –, ale Amy žije stále s námi v našem bytě. Ještě stále nosí mé špinavé oblečení a používá můj šampon. Když jsme pryč, odebere se do svého úkrytu, který jsme jí zřídili o pár poschodí níž ve staré bezpečnostní místnosti budovy. V nouzovém případě se může zavřít v místnosti s ocelovými dveřmi a zesílenými stěnami. Má světlice, které může v případě nebezpečí vystřelit a několik hlásných trubek, aby nás mohla varovat, pokud bychom byli poblíž a nějak si nevšimli velkého, řvoucího draka, který by se objevil v Kaelově teritoriu. Ale většinou je klid. Dračí samci se našemu teritoriu vyhýbají, protože tu cítí samce se svou družkou a nechtějí nás v našem hnízdě rušit, říká Kael. Občas vídáme jednoho nebo dva Rudé, ale Kael je vždy odežene. Ironií je, že takto chráníme Fort Dallas, protože jsme se usadili v jeho blízkosti. Jelikož je to teď Kaelovo teritorium, dračí útoky ustaly, protože už se nejedná o místo, o které je třeba bojovat. Dakh je někde na okraji města, aspoň si to myslím, protože po něm nepátráme. Nelíbí se mi nechávat Amy samotnou, dokonce, i když je zavřená ve své bezpečné místnosti, protože si příliš dobře vzpomínám, jak Kael roztrhal celou budovu, aby se ke mně dostal.

Když se musím rozhodnout mezi Amy a Sashou, zvolím Amy. Doufám, že Sasha je tam někde venku v bezpečí a cítím se vinná, že jsem nezjistila, co se s ní stalo. Ale musí to být lepší, než to, co měla ve Fort Dallasu. To si pořád opakuji. Často. Někdy to mému pocitu viny pomáhá, někdy ne. Jednou, až bude Amy v bezpečí, tak bych se ráda po Sashe a Dakhovi podívala. Chtěla bych vědět, co se s mou kamarádkou stalo. A chtěla bych cestovat, abych viděla, jak je na tom zbytek země. Jsou větší města než Fort Dallas? Co ta dračí dívka ve Fort Orleans? Je tolik míst, které bych chtěla vidět, když teď můžeme letět kamkoliv… ale Amyino bezpečí je na prvním místě. Nevím, jestli by byla na Kaelových zádech v bezpečí nebo jestli by její pach přitáhl pozornost ostatních draků a zaútočili by na nás, aby se k ní dostali.

Jedno z našich prvních pravidel, které jsme pro Amy stanovili, byl zákaz masturbování. Ó jé. Slyšet to, bylo pro ni stejně trapné jako pro mě jí to říkat, ale nemohli jsme být dostatečně opatrní. Tak jako žralok vycítí ve vodě kapku krve z obrovské dálky, předpokládám, že drak bez družky dokáže podobně vycítit pach vzrušení neprovdané ženy.

Takže zůstáváme v našem teritoriu a to znamená, že je Amy pořád doma. Jsem ráda, že mám sestru u sebe, ale současně mám ráda i čas strávený se svým drakem. Proto pravidelně odlétáme a milujeme se na všelijakých místech. Na zadní plošině náklaďáku, v bance, na střeše. Tady na břehu. Všude, kde můžeme strávit pár chvil spolu. Máme hodně sexu… a má to pár nepředvídaných následků. Studuji Kaelovu krásnou tvář a přemýšlím, jestli je teď ten správný okamžik o tom začít. Prstem mu přejedu po prsních svalech. „Jaký jsi byl jako dítě?“

Kael chvíli přemýšlel a poté pokrčil rameny. Nevzpomínám si?

Potlačím svou frustraci. Jeden z vedlejších účinků Kaelova transportu na naši planetu bylo šílenství. Bohužel to šílenství zničilo většinu jeho vzpomínek na jeho rodnou planetu. Příležitostně se objevilo pár fragmentů, ale to bylo všechno. Chybí nám hodně informací. „Ty si nevzpomínáš vůbec na nic? Jaké to je, když vaše ženy otěhotní? Jak to funguje?“

Pobaveně na mě pohlédne a přetočí naše těla na pláži tak, že skončím pod ním. Mám ti ukázat, jak si mužský Drakoni nárokuje svou ženu? Pohne boky a jeho penis, který byl stále ještě po našem páření hluboko v ní – mě pohladí. Bouchnu ho do ramene. Nechci teď žádný sex – oukej, jsem hrozná lhářka. Ale chci mluvit o něčem jiném. „Musím se o tvé rase dozvědět víc, Kaeli. Víš, jestli měly vaše ženy děti ve své bojové formě?“

Znovu pokrčí rameny a přirazí. Nevzpomínám si.

„No tak přemýšlej,“ odseknu ostře.

Zarazí se, protože cítí mou náladu a já cítím, jak se probírá chaosem svých vzpomínek. O mysl se mi otře černé šílenství, ale během chvilky ho odsune a jeho oči změní barvu zpátky na jantarovou. Mám vzpomínku na mého otce.

To je začátek. „Ano?“

Tře si tvář a jizvu, kterou tam má. Vzpomínám si, že jsem ho neposlechl a on mě udeřil. Zase byl na… tom jiném místě. Jeho oči byly na moment jakoby nepřítomné a nesoustředěné. To je všechno, na co si vzpomínám, kromě toho, že jsem si to zasloužil.

Skvělé. „To nám moc nepomůže, miláčku. Myslíš, že otcové draků mají výkyvy nálad?“ S obavou se kousnu do rtu. Kael je se mnou klidný, ale co když se to změní?

Odfrkne si a skloní se, aby mi olízl krk. Ne víc, než obvykle. Byl jsem drakonický teenager, který moc dobře neposlouchal. Zvedne hlavu a přimhouří své jantarově zbarvené oči. Proč je to tak důležité?

Celá ztuhnu, ale teď nebo nikdy. Olíznu si náhle suché rty, položím mu ruce na tváře a jdu na to. „Protože jsem těhotná.“

Kael zaváhá. Zamrká párkrát svýma zlatýma očima a já sleduji, jak se zlatá mění v černou a zpátky. A pak se usměje. Naším spojením cítím jeho hrdost a radost a jeho ruce sklouznou k mému břichu. Pohladí ho. Mé dítě?

Naše, řeknu mu s hrdlem sevřeným slzami.

Zašklebí se a je jasné, že je šťastný. Já jsem také. Sice mám strach, ale jsem šťastná. Určitě to dopadne dobře. To není konec našeho štěstí, ale začátek. Jen potřebuji vědět, jestli to bude vejce nebo drak, nebo jestli to vyleze jako člověk… ale spolu to zvládneme. Zvládneme.

Znovu se na svého krásného, ohnivého draka usměji a cítím vlny štěstí. „Spokojený?“

Pohled, který na mě vrhl, je nevěřící. Oheň v mé krvi nám přinesl dítě a ty se musíš ptát?

Ušklíbnu se a přitáhnu si ho k sobě. „No tak. Vždyť víš, že se musím pořád ptát.“

Jeho hruď se roztřese smíchy, ale také mě obejme. To vím. Ach, má Claudie. Má družko. Mé všechno. A když mi ožužlává hrdlo, cítím lásku a naději. Nemám tušení, co budoucnost přinese… ale dokud mám Kaela?

Bude to skvělé.

 

Konec