Player - 47. kapitola

 Překlad: Lucie

#MoudráSlova

Ovšem, že život je mrcha.

Kdyby byl coura, bylo by to jednoduší.

...Alpha BuzzFeed

 

Rimmel

 

V momentě, kdy jsem uslyšela výstřel, jsem rozeběhla ke dveřím.

Braeden se mě snažil zadržet, ale pak se ozvaly další výstřely.

Oba jsme vyběhli do chodby, ignorovali jsme rozkazy agenta Markse a vtrhli do vedlejšího pokoje.

Byl tam křičící muž v poutech.

Zapomenutý kufřík plný půl milionu dolarů byl na podlaze.

Druhý muž, jehož jméno jsem nikdy nepoznala, ležel zhroucený napůl na podlaze a napůl proti zdi. Byl mrtvý po mnohočetných střelných zraněních.

„Romeo!“ Křičela jsem a zoufale jsem se ho v tom zmatku snažila najít. Braeden ho uviděl první.

„Rim, co kdybychom se na chvíli vrátili.“ Hlas měl chraplavý a tvář mu zbělela. Vyhnula jsem se pokusu, aby si mě k sobě přitáhl. Jen mě to ještě víc rozzuřilo.

Obešla jsem jednoho z agentů, který mi stál v cestě.

A pak jsem ho uviděla.

Ležel na zemi a nakláněl se nad ním agent. Z hrdla se mi vydral výkřik, a navzdory rozkazům, abych se vrátila, a požadavkům, aby „ji někdo odsud dostal“, jsem se rozeběhla kupředu a klesla vedle něj na kolena.

Ani jsem neviděla jasně. Byla jsem příliš zaneprázdněna vzlykáním. Slzy, které převzaly kontrolu nad mým viděním, byly nezastavitelné. Prohrábla jsem prsty jeho bláznivě blonďaté vlasy a šeptala jeho jméno skrze slzy.

„Madam,“ Slyšel jsem někoho říct, ale nevšímala jsem si jich.

Někdo se mě snažil odtáhnout, ale bojovala jsem s nimi, dokud se neobjevil Braeden a neodtáhl pryč je.

„Jen jí dejte chvilku,“ řekl. Slyšela jsem bolest v jeho hlase a rozplakala jsem se ještě víc.

Slyšela jsem, jak agent mluvil, něco říkal Braedenovi, ale neposlouchala jsem je.

Položila jsem mu hlavu na břicho a vzlykala. Nikdy si neodpustím, co se tu dnes stalo.

Nikdy.

Možná ještě stále dýchám, ale můj život skončil.

O pár vteřin později se mi o vlasy otřela ruka.

„Ne,“ prosila jsem. „Nechte mě u něj.“

„Jinak by to ani nešlo.“ Ten známý hlas mě rozrušil.

Můj vzlykot okamžitě ustal.

„Romeo!“ Posadila jsem se a podívala se mu do očí, do jeho neuvěřitelných modrých očí, které na mě zíraly.

„Ahoj, zlato.“ Jeho pokřivený úsměv mě přiměl znovu se rozplakat.

„Myslela jsem, že tě postřelili!“

„Taky že jo.“

Zalapala jsem po dechu a začala jsem pátrat po ráně na těle, hledala jsem místo, kde bych mohla vyvinout tlak. „Proč nekrvácíš?“ Dožadovala jsem se, protože můj mozek stále nedohnal všechno, co se stalo.

„Jsem neprůstřelný.“

„Romane Andersone, jsi spoustu věcí, ale neprůstřelnost mezi ně nepatří!“ Křičela jsem. „Teď není čas na tvou velkou hlavu!“

 Nad námi se Braeden zasmál. „Je dobrej. Dejte jim chvilku.“

Agent a B odešli. Romeo se posadil a zašklebil se.

„Neměl by ses hýbat!“ Řekla jsem a otřel si slzy, které mi stékaly po obličeji.

„Mám na sobě vestu, miláčku. Jsem v pořádku.“

Popadla jsem jeho tričko a zatáhla za něj. Jistě, na hrudi měl připevněnou neprůstřelnou vestu.

„Jsi kretén!“ Zaječela jsem a pak jsem se mu zhroutila do náruče, abych ještě trochu plakala.

„Já vím.“ Souhlasil a přitiskl mě k sobě. „Ale jsem kretén, který tě miluje.“

Odfrkla jsem si a pak jsem mu otřela svůj usmrkaný obličej o košili. Už v něm byla díra po kulce; není to tak, že bych to mohla ještě zhoršit. „Už to nikdy nechci zažít.“

„Já taky ne.“ Souhlasil. Vzhlédla jsem k němu a on mi otřel slzu z tváře. „Je po všem. Vyhráli jsme.“

„Všechno se vrátí do normálu?“ zeptala jsem se.

Usmál se. „Myslím, že nikdy nebudeme normální. Ale můžu ti zaručit, že budeme šťastní.“

Bylo to víc, než si tahle #šprtka kdy mohla přát.