FIHB - 33. kapitola

 Překlad: Mirus

CLAUDIE

O hodinu později, co si mě ještě několikrát nárokoval, až nakonec ulehl na postel vedle mne s nohou majetnicky přehozenou přes ty moje, ležím a přemýšlím.

„Má sestra a Melina jsou v bezpečí, že ano?“, zeptám se a uvolněně obkresluji jednu šupinu na jeho rameni. „I když už uběhlo několik hodin?“

Pro dnešek ano. Než jsem se vrátil, tak jsem pročesal okolí a nikdo nebyl poblíž. Necítím v okolí žádné jiné draky. Lidé jsou prozatím v bezpečí, ale brzy pro ně budu muset letět.

Můj druh tím zřejmě není moc nadšený. Myslím, že se mu líbí, když mě má jen pro sebe. Ale neohrozím jejich bezpečí, i když to znamená, že budeme mít méně času pro sebe. Odpočívám a užívám si pocit jeho těla tisknoucí se k mému zdravému boku. Má sestra je volná. Na mém štěstí je jen jeden tmavý flíček.

„Sasha,“ zamumlám ospale.

Hmmm? Kaelovy myšlenky jsou stejně potěšené jako ty moje.

„Má kamarádka. Ta, kterou ukradl Dakh. Slyšel jsi o něm? Viděl jsi ho?“ Prsty mu přeběhnu po zádech a všimnu si, že jeho lopatky nejsou stejné jako ty moje. Mají jiný tvar, jsou širší a plošší. Možná kvůli jeho křídlům v bojové formě? Fascinující. Je tak neskutečně fascinující. Mohla bych s ním strávit celý život a neustále se o něm dovídat něco nového. Ve skutečnosti to mám v plánu. Ale Kael se posadí na posteli a upře na mě zrak. V očích mu plápolá jantarový oheň.

Dakha jsem neviděl. Nyní se k mému teritoriu nepřiblíží, protože ví, že budu bránit svou družku… a že musí bránit tu svou.

„Ale co bude se Sashou? Musíme ji zachránit, pokud ještě žije.“

Žije. Dakh by zničil svět jen, aby ji zachránil. Znám ten pocit. Jeho drápy mi odhrnou zpocené vlasy z čela.

„Ale nemůžeme ji jen tak nechat u něj…“

Zavrtí hlavou, vlastnost, o které bych mohla přísahat, že ji odkoukal ode mě. Nepřiblížím se k žádnému muži v jeho teritoriu, když chrání svou družku. To by znamenalo smrt. Bojoval by se mnou, aby ji ochránil, stejně jako bych s ním bojoval já, abych tě ochránil.

„Tak co uděláme?“, zeptám se s obavou v hlase.

Můj drak se ke mně skloní a začne mi ožužlávat ucho. Budeme předpokládat, že si Dakh nárokoval svou družku, a že je o jednoho šíleného draka na nebi méně.

„A co s tím, co si přeje Sasha? To není důležité?“ Znovu mě začne líbat na krku a rozptyluje mě.

Měla bys vědět, že Drakoni-muž, když si nárokuje svou družku, tak už ji nepustí.

To je pravda. Přesto doufám, že je Sasha někde tam venku v bezpečí a Dakh se o ni dobře stará. Má ubohá kamarádka, pomyslím si. Doufám, že se k tobě chová dobře. Je mi líto, co se stalo.

SASHA

Když se probudím ze spánku, unikne mi bolestivé zasténání. Bolí mě celé tělo a má zraněná ruka je v jednom ohni. Žebra mě bolí skoro stejně jako ruka, z čehož usuzuji, že mi je Tate naštípl, když jsem se mu prodala naposledy. Čím častěji se s ním vidím, tím je drsnější, tím víc hranic překročí. Jednoho dne mě zabije, ale není to tak, že bych měla nějaké jiné možnosti. Přesto jsem Tata už několik dní neviděla. Nebyl důvod, proč jsem rány cítila tak čerstvě. Mysl mám zamlženou, bolí mě hlava. Sáhnu si zdravou rukou na čelo a nahmatám novou bouli. Musela jsem se někde udeřit. To bude s mou modřinou na oku vypadat úžasně. Ne, že by na tom záleželo, jak vypadám. Tate se o mou tvář nezajímá, jen o to, aby ji nějak označil. Samozřejmě to bude další zranění, které bude muset vysvětlit Claudii, která…

Claudie.

Mysl mi naplní úryvky vzpomínek. Schovala jsem se v autobuse před dalším dračím útokem. Přistání draka. Claudie s těmi plaveckými brýlemi mě vytáhla z bezpečí autobusu, zatímco venku čekal drak.

Pád z draka.

Och, Proboha, vzpomínám si, že jsem spadla. Strachy se mi nahromadí žluč v krku a je mi na zvracení. Zpomalím dýchání a ignoruji ledový pot na své kůži. Klid. Klid. Jsi v bezpečí. Nespadla jsi, ani si nepamatuješ přistání. Zvláštní. Opravdu si nemůžu vzpomenout na žádné přistání. Potichu zakňourám. Jsem mrtvá? To je smrt? Opravdu smrt tak páchne? Prostor kolem mne naplní zvláštní vrnivý zvuk. Ztuhnu a neodvažuji se otevřít oči. To… znělo trochu jako vrnění, pokud by ta kočka měla velikost linkového letadla. Strachy se mi kosti proměňují v želé, a i když chci zůstat klidná, dech se mi zrychluje a funím jako lokomotiva, která je hlasitá dokonce i v mých uších.

Proboha. Proboha. Spadla jsem. To bylo to poslední, na co si pamatuji. Kdo mě chytil? Odvážně pootevřu jedno oko.

Něco na mě zírá. Něco s šupinatým obličejem s rohy o velikosti osobního auta. Něco s očima, jejíž barva bliká mezi černou a zlatou a zpátky. Něco, co intenzivně vrní a vznáší se jen několik centimetrů od mé tváře.

Drak.

Zaječím.