CP - 1. kapitola

 Překlad: Clarissa

Heavenly

Listuji časopisem, zatímco ležím na podlaze Carlosovy kanceláře. Nudím se, když ležím na břiše a kymácím nohama ve vzduchu. Otočím se, když narazím na fotku Princezny Star. Nejsem v šoku, že ji vidím v časopise. Víc v šoku bych byla z toho, kdyby tam nebyla. Paparazzi se vždy snaží zjistit, co má na sobě a co dělá. Nebo spíše s kým to dělá. Co to je za jméno? Chce se mi nad ním zakroutit očima stejně jako nad jejím obličejem.

„Jsi si jistý, že si nechceš vybrat Star?“ Škádlím ho a přetočím se na bok, abych se na Carlose podívala. Jeho pohled je soustředěný na mě a na obličeji má tvrdý výraz. Nevím, proč vypadá tak naštvaně. Posledních pár měsíců byl nevrlý, což u něj není normální.

Dobře, není to tak úplně pravda. Obvykle se k lidem chová drsně a docela chladně. Kromě mě.

Já jsem vždy jediná, které projde cokoliv. Můžu se objevit v jeho kanceláři, hodit sebou a dělat cokoliv chci. Jako právě teď. Takhle to je už od doby, kdy jsem byla malá holka. Ale on nebýval vždy králem. Tento tilul mu náleží jenom posledních několik let. Myslím si, že časy se můžou změnit. Že už na mě nebude mít čas. A místo toho mi jen bude povoleno vstoupit do jeho rodinného paláce.

Jeho oči přejedou k mým nohám, a tehdy si všimnu, že se mi šaty vyhrnuly nahoru. Rychle si sednu a stáhnu je dolů. Červenám se, když si uvědomím, že viděl mé spodní prádlo. Chci umřít. Je to samozřejmé, protože muž, do kterého jsem zamilovaná už od mých patnácti let, viděl mé spodní prádlo. Nosím obyčejné bílé se srdíčky. Bože, zabij mě. Hned.

„Navrhuji, aby ses těch šatů zbavila, Heavenly. Jsem si jistý, že ať už bude tvým vyvoleným kdokoliv, nebude se mu líbit, že jeho žena nosila šaty a ukazovala, co je jeho ostatním mužům.“ 

Po jeho slovech otevřu pusu dokořán a pak na něj zúžím pohled. Takhle se mnou nikdy dřív nemluvil. Vezmu časopis a hodím ho po něm. Má snaha dopadne hrozně. Skončí to tak, že časopis srazí vázu ze stolku vedle jeho pracovního stolu. Spadne na zem, kde se roztříští na stovky kousků.

Otočím se zpátky, popadnu další časopis a ignoruji ho. Ani si nejsem jistá, proč jsem na něj naštvaná. Možná je to tím nečekaným hovorem o tom, že budu předána komukoliv, kdo by mohl být mým manželem. Má plnoletost se rychle blíží, ale já to ignorovala, protože jsem doufala, že si mě možná nikdo nevybere. Mé srdce už patří muži, který si hledá vlastní manželku od té doby, co se stal králem. V této oblasti nejsem ani tečkou na jeho radaru. V jeho očích jsem jako jeho roztomilá malá sestra. Někdo, koho on musí chránit a ukrývat.

Od první chvíle, kdy jsme se potkali, byl mé všechno. Přijela jsem, abych bydlela u své babičky, jejíž domek leží na samotném okraji Carlosovy země. Přistěhovala jsem se, když oba mí rodiče zemřeli a můj bratr převzal korunu. Miluji svého bratra, ale on neměl vůbec ponětí o tom, co si počít s truchlící malou sestrou. Musel řídít svou vlastní zemi.

Vylezla jsem na zeď, která oddělovala palác od zbytku světa, jen abych se ocitla proti dvěma strážcům, když jsem dopadla na zem na druhé straně. Tenkrát ze mě nuda a zvědavost dostaly to nejlepší. Táhli mě s kopání a křikem zpět k paláci se záměrem zavřít mě do vězení za přeskočení zdi. Což jsem udělala. Ale byl to Carlos, kdo mě zachránil.

Vytrhla jsem se strážcům a utíkala jsem vyděšeně pryč, jen abych vrazila přímo do Carlose. Byl jako tvrdá hora svalů a já bych tenkrát spadla na zadek, pokud by mě on nezachytil. Přitisknul mě k sobě a zabránil tak mému pádu.

Nikdy jsem u nikoho neviděla tak rychlou změnu výrazu z naštvaného na laskavý. Vynadal strážcům za to, že vyděsili dívku natolik, že od nich se strachem utíkala. Od toho dne se mě žádný strážce nedotkl, natož aby se mi postavil do cesty. Většina z nich se mi dokonce ani nedívá do očí. Žádné místo tady pro mě nebylo zakázané. Bylo to něco, díky čemuž jsem se cítila výjimečná, ale měla jsem pocit, že to bylo něco, o co brzy přijdu. Nedovedu si představit, že mi jakákoli žena, kterou si Carlos vybere, dovolí neustále se potulovat po paláci a pozemku jako dosud. 

Někdy, když v noci nemůžu usnout, vyklouznu z babiččina domu a vlezu do jeho postele, kde mě on objímá dokud neusnu. Myslím si, že jakmile si vybere královnu, tak už to nebude možné. Zvlášť když mě požádal, abych s tím přestala, když jsem to udělala naposledy. Hluboce mě to zasáhlo. Hlouběji, než jsem si myslela. Jo, věci se mění, ale já nechci, aby se měnily. Chci tady zůstat napořád. Je to tady pro mě nyní jako můj domov – jediný domov, který jsem poznala od té doby, co jsem přišla o oba rodiče.

V pokoji přetrvává ticho, protože oba víme, že já ten nepořádek uklízet nebudu. Pohlédnu na něj, a jeho oči jsou stále na mně. Dlouho se vzájemně pozorujeme.

„Omlouvám se, Heavenly. Vždyť víš, jak moc tě ochraňuji.“ Chápavě kývnu. Vždy se tak ke mně choval, zvlášť když šlo o muže nebo kluky, kteří se kolem mě motali. „Nelíbí se mi představa, že by ti mohli chlapi vidět pod šaty.“
Opře se zády do své židle a přejede si rukou přes obličej. „Věci se musí změnit,“ zamumlá a mně se obrátí žaludek.

„Už sem nebudu moci chodit, až si vybereš svou ženu,“ řeknu a ve svém hlase slyším porážku a smutek. Tato věc s manželkou visela nad mou hlavou už dva roky. Je to hořkosladké. Část mě zbožňuje tu skutečnost, že si ji ještě nevybral, ale druhá část chce, aby to už udělal, abych přijala následky za své činy.

„Proč říkáš takové věci?“ Znovu se ve své židli posadí rovně.

„Chci říct, že vím, že sem můžu přijít, jen ne tak jako doposud. Už mi nedovolíš, abych přišla do tvého pokoje.“ Skloním pohled zpátky k časopisu.

Carlos vstane, obejde stůl a zvedne časopis, který jsem po něm hodila. Podívá se na otevřenou stránku s fotkou Star. Zakroutí očima a časopis odhodí do ohně, který tiše praská v krbu.

„Brzy budeš plnoletá,“ připomene mi.

Já vím. Brzy mi bude dvacet jedna. Děsila jsem se toho, protože jsem přemýšlela, kdo by mohl požádat o mou ruku. Tajně jsem doufala, že na mě můj bratr úplně zapomněl a já se toho dne nebudu muset bát. Ale myslím si, že se ta šance blíží nule.

„Já vím,“ zamumlám. „Možná by ses měl starat o svůj vlastní problém. Vždyť víš, výběr manželky? Kolik žen se tady už ukázalo a ty sis ještě žádnou nevybral.“

Po mých slovech sevře čelist. Nesnáší, když sem chodí. Tak to jsme dva. Chtěla bych to říct nahlas, ale držím to v sobě. Vždy jsem se snažila, aby můj hlas nezněl naštvaně. Nemůžu si dovolit ukázat svou žárlivost. To by nebylo dobré. Pak bych sem už opravdu nesměla.

„Heavenly. Ty nikdy nebudeš potřebovat povolení. Jsi součástí této rodiny a ty to víš.“

Chci mu říct, že se mýlí. Pokud by byl můj, zatraceně bych se ujistila, aby neměl dovoleno poflakovat se celý den v kanceláři s nějakou cizí holkou.

Pak dostanu nápad. Vyskočím a běžím k němu. „Možná bych si mohla vzít tvého bratra!“

Skoro do něj narazím, jak jsem z toho nápadu nadšená. Ale on mě chytí a dá mi ruce na ramena. Nikdy bych nemusela odejít! Pořád bych se mohla vídat s Carlosem a jeho matkou každý den!

Carlosův bratr Romy je hezký, ale pokud jsou drby v časopisech pravdivé, je tak trochu hráč. Ale to by mi nevadilo. Jsem si jistá, že ho jeho matka také brzy začne nutit do toho, aby se oženil. Možná bychom mohli být svoji jen na oko. Mohl by si stále dělat, co by chtěl a já bych mohla zůstat tady. Vycházím s Romym skvěle. Často se spojíme a dáváme Carlosovi zabrat, když má jednu ze svých nevrlých nálad.

Carlos mi stiskne ramena pevněji.
„Ty chceš být s mým bratrem?“

Výraz na jeho tváři se změní ve vzteklý. Ten výraz jsem na jeho tváři za ta léta viděla mnohokrát, ale nikdy ho neměl kvůli mně. Nechápu, proč je tak naštvaný. Vím, že mě ochraňuje jako bratr, ale tohle už je přehnané.

„Nebude se k tobě chovat, jak si zasloužíš,“ zavrčí. Pak přiblíží svou dlaň k mé tváři a jemně ji pohladí. Dotek neodpovídá vzteku v jeho slovech.

„Romy se ke mně chová mile,“ řeknu a snažím se, aby to pochopil.

„Nebude ti věrný,“ vrací úder.

Věrnost je pro něj vším. Vím, že Carlos bude své ženě věrný. Je to muž s velkou ctí. To je zřejmě důvod, proč jsem nikdy v žádném časopise neviděla obrázek z jeho rande. A také je to důvod, proč nikdy nepomyslel na to, že by byl se mnou. Jsem moc mladá. Nejen to, ale i když jsem princezna, jsem trochu drzá a vykřikuji ve chvílích, kdy bych neměla. Moji rodiče mě drželi dál od společenské scény a poté, co zemřeli, jsem žila tady s babičkou. Ona téměř nevychází z domu. Mé jediné společenské vyžití je tady s ním, když sem přijdu a poflakuji se zde. Dokonce jsem tady v paláci dokončila své vzdělání se soukromými učiteli. Bylo to tady jednodušší. Prakticky tady bydlím, tedy z větší části. Pokud jsem nebyla s Carlosem, byla jsem s jeho matkou a pomáhala jí s plánováním charitativních akcí nebo večeří, na které jsem nikdy nechodila. Carlos vždy říkal, že jsem na to moc mladá. Často jsem přemýšlela, jestli si na ty akce bral nějaký doprovod. Ale v noci, když přišel domů, jsem k němu vklouzla a hrála jsem, že jsem měla ošklivý sen. Když jsem vlezla do jeho postele, nikdy tady nebyla jiná žena. A ani jeho postel nevoněla, jako kdyby tady nějakou měl.

Dveře Carlosovy kanceláře se otevřou a dovnitř vejde jeho máma Nina. Carlos odtáhne ruku od mé tváře, ale tou druhou sevře mé rameno ještě pevněji. Setřesu ho a otočím se, abych pozdravila ženu, která se pro mě v posledních pěti letech stala mou mámou.

„Nino, mám ten nejlepší nápad! Měla bych si vzít tvého syna.“