WH - 26. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 26 – Viper

 

Pár dní po zápase, jsem byl stále plný adrenalinu. Šel jsem na dva další zápasy, ale tahle část končila, protože Wild mířili ven z města na další zápasy… což možná bylo nakonec požehnání. Trenér Collins se mě ptal, jestli nechci jet s nimi, ale řekl jsem mu ne. Byly věci doma, se kterými jsem se potřeboval vypořádat, a věděl jsem, že se s nimi musím vypořádat, jen jsem musel přijít na to, jak.

Odpoledne, jsem vyrazil na rehabilitaci a měl toho hodně v hlavě, a doufal, že mi Sherman nakope zadek a donutí mě, celý se zpotit.

Sherman byl opřený o pult, když jsem vešel.

Zmrznul jsem ve dveřích. „Děláte si ze mě srandu, s tímhle?“

„S čím?“ Zvedl v obraně ruce.

Očima jsem cestoval nahoru a dolů, po jeho outfitu. Měl na sobě zářivě modré kraťasy, žluté ponožky, vytažené na lýtka, tričko se Spongebobem, a sluneční brýle ve tvaru srdcí, na vršku hlavy. „Tohle!“

Podíval se dolů na sebe a pak zpátky na mě. „Nelíbí se vám můj outfit?“

„Takhle tomu říkáte?“ odpověděl jsem se smíchem.

„Jen prostě žárlíte, že něco takového nedokážete. Teď, zmlkněte a dostaňte svůj zadek na rotoped!“ Ukázal.

Šel jsem a udělal svých deset minut, přesně jak jsem měl, na začátku každé rehabilitace. Můj čas na kole, se stal zároveň požehnáním i prokletím. Byl jsem nucen sedět na jednom místě bez jakéhokoliv rozptýlení. Pokud by mě Sherman viděl na telefonu, přišel by a vzal mi ho, takže jsem se už ani neobtěžoval ho vytahovat. Seděl jsem na nepohodlném sedle a šlapal, zatímco jsem zíral ven z okna a hodnotil svůj život, nebo to, co z něj zbylo.

„Co máte dneska za problém, protivo?“ zeptal se Sherman a přerušil mé myšlenky.

Otočil jsem se k němu. „Protivo? Kdo říká, že jsem protivný?“

Zvedl na mě jedno obočí. „U vás… je to zjevné.“

Protočil jsem oči a seskočil z kola. „Jsem v pohodě. No tak, nakopejte mi dneska zadek.“

„S radostí,“ zamumlal a vedl mě k matraci v rohu.

Tváře mi hořely a na čele mi vyrážel pot, když jsem se propracovával přes posilování nohou a božní výpady.

„Jdeme na chvíli na schody,“ řekl Sherman, když jsem měl hotové své sady.

„Schody? Vážně?“ stěžoval jsem si.

Vzal mě za ruku a vytáhl mě nahoru z podlahy, než mě otočil a lehce mě postrčil směrem k pojízdným schodům. „Přestaňte remcat a pohněte se.“

Schody mi nakopaly zadek. Během tří minut, mi pot, který mi předtím vyrážel na čele, kapal na tričko a funěl jsem jako blbec.

Sledoval jsem v zrcadle, jak Sherman vzal za ruce Emily, jednu z dalších terapeutek, a tančil s ní po místnosti na Stevieho Wondera. Otočil se a zatočil s ní, když hodila hlavou dozadu a divoce se smála.

Po pár minutách, přifuněl zpátky ke mně. „Jak to jde?“ zeptal se bez dechu, když se podíval na můj displej.

„Shermane.“ Zavrtěl jsem pomalu hlavou. „Co máte za problém?“

Naklonil hlavu na stranu. „Můj problém?“

„Jo. Ty bláznivé outfity… vaše směšně šťastná nálada, celou dobu… co máte za problém?“

Zíral na můj odraz v zrcadle a zhluboka se nadechnul. Ztišil hlas. „Nebyl jsem vždycky šťastný muž, Vipere. Vlastně jsem byl velmi nešťastný muž, přes půlku svého života.“

Zamračil jsem se na něj. „Vy? Nešťastný? Na to nenaletím.“

Stisknul rty k sobě a s vážnou tváří přikývl. „Je to pravda. Velká pravda. Tady, pojďte se mnou.“ Natáhl se přese mě, zastavil přístroj a pokývl hlavou k lehátku na e-stimulaci.

„Už jsme skončili?“ zeptal jsem se, když jsem seskočil.

„Zeptal jste se na otázku a nyní vám na ni odpovím.“ Přilepil mi na koleno ty věci, spojil dráty, obalil mě ledem a zapnul to. „Takže. Oženil jsem se hned po střední.“

Zvedl jsem hlavu a podíval se na něj nevěřícně. „Se ženou?“

„Zmlkněte a lehněte si.“ Zatlačil mé čelo dolů, dokud jsem si nelehnul znovu na lehátko. „Ano, se ženou! Nicméně, brali jsme se mladí a já šel pracovat. To bylo to, co jsem měl dělat, postarat se o ní a naše dvě děti.“

„Máte děti?“

Povzdechl si a dal si ruce v bok. „Chodil jste do školky?“

„Do školky? Jo.“

„Chyběl jste ten den, kdy učili děti, že je neslušné skákat do řeči? Huš!“

Protočil jsem oči a zaklapnul pusu.

„Takže jsem šel pracovat, ale byl jsem dotčený. Naštvaný. Nebyl jsem připravený být manželem, ale než jsem se otočil, byl jsem taky otec. Takže jsem začal pít… hodně. Čím více jsem pil, tím víc jsem se odtrhával od skutečného života. Nakonec jsem začal vynechávat práci a pak ji ztratil. Ona vzala děti a odešla žít ke svým rodičům, zatímco jsem já hnil v našem domě, dokud mi ho banka nakonec nevzala.“

Pokleslo mi srdce. Chtěl jsem mu říct, aby přestal mluvit, ale pusa nešla otevřít. Potřeboval jsem slyšet zbytek.

„Rozvedla se, se mnou, a já ještě několik měsíců, spával na gaučích přátel. Jednoho dne, jsem se probudil a rozhodl se, že jsem skončil. Byl jsem osamělý a chyběla mi rodina, takže jsem šel, že je získám zpátky.“ Odmlčel se, a díval se dolů na lehátko, se staženým obočím. „Ale bylo příliš pozdě… už se pohnula dál. Šel jsem, abych ji viděl a ona měla nový prsten na prstu. Moje dcery na mě koukaly jako na cizince, a moje žena, se na mě dívala s nenávistí v očích. Odešel jsem z toho domu a nikdy se nevrátil.“

„Nikdy?“

Zavrtěl hlavou. „Vrátil jsem se zpátky do školy a získal práci svých snů, a nakonec se začal znovu usmívat. Pak jsem se usmíval trochu víc, pak ještě trochu víc. Ale trvalo to dlouho. A nyní, se každé ráno probudím rozhodnutý být šťastný.“

„A co dny, kdy se cítíte jako sračka a prostě je vám to jedno?“

„V tyhle dny si vyberu ty nejpotrhlejší outfity,“ řekl s mrknutím. „Protože všichni kolem mě se smějí, a nakonec, mi to zvedne náladu.“ Byl jsem tak položený do jeho příběhu, že jsem naprosto zapomněl na své koleno. Zvedl led a začal sundávat štítky. „Ok. Vy znáte můj příběh, teď mi řekněte svůj.“

Nebyl jsem tak otevřený, jako Sherman, ale po tom všem, jsem mu nemohl nic neříct. „Je v mém životě dívka, a máme nějaké problémy. Tak trochu jsem ji teď vyšachoval, protože jsem nevěděl, jak se vypořádat se svými problémy.“

Postavil se a zkřížil si ruce na hrudi. „Stojí za to, bojovat za ní?“

Nemusel jsem přemýšlet o odpovědi. „Ano.“

Rychle zvedl obočí. „Pak byste měl bojovat rychle. Nebo jednoho dne, přijdete zpátky a nějaký jiný muž, bude držet vaši dívku za ruku a povede vaše děti do parku.“

Neměl jsem tušení, že se můžu tolik naučit od muže, který nosí sluneční brýle ve tvaru srdcí.

 

Po rehabilitaci, jsem jel přímo k Brodymu. Bylo mi jedno, že byl skoro čas večeře a že možná budu rušit. Potřeboval jsem s ním mluvit.

Brody a já jsme nikdy nebyli déle jak dva dny bez toho, abychom spolu mluvili, tím spíš ne víc jak dva týdny. Zhluboka jsem se nadechnul a vystoupal po schodech na jeho verandu.

Jakmile jsem zazvonil na zvonek, slyšel jsem děti, ječet a křičet, když sprintovaly ke dveřím. „Ztichněte, nebo vás dám komukoliv, kdo je na druhé straně!“ zařval Brody. Otevřel dveře a zíral na mě. „To je jedno.“

Nervosně jsem se zasmál. „Nejspíš to není dobrý nápad, dávat je mě, co?“

„Co tady děláš?“ zeptal se s kamenným výrazem.

„Máš minutu? Chci s tebou mluvit.“

„Uh…“ očima těkal kolem. „Jo. Kacie je teď venku s kamarádkami. Pojď dál.“ Otevřel dveře a pustil mě dovnitř.

Opatrně jsem překračoval panenky a knížky a princeznovské korunky, když jsem ho následoval skrz dům. „Páni. Co se tady stalo?“ Zkoumal jsem katastrofu, v jeho normálně neposkvrněné kuchyni.

„Večeře se stala.“ Brody si rukou projel vlasy. Přešel ke spíži a vyndal pytel na odpadky a rychle ho naplnil papírovými talíři a zmačkanými ubrousky. „Tak o co jde?“

Odtáhl jsem si stoličku a posadil se k ostrůvku. „Já vím, že pozítří znovu jedeš ven, a prostě jsem s tebou chtěl mluvit, než odjedeš.“

„Ok.“

„Cítím se špatně ohledně toho rozhovoru u mě doma. Vím, že ses snažil mi pomoct, a já se kvůli tomu choval jako čůrák.“

Brody přikývl. „Rozhodně jsi byl čůrák.“

„Jo. Takže jsem se prostě chtěl omluvit.“ Podíval jsem se na ostrůvek a shrnul drobky na malou hromádku.

Opřel se o linku a zkřížil si ruce na hrudi. „Oceňuji tvou omluvu, ale vlastně ji nepotřebuju. Jen si o tebe dělám starosti.“

„Já vím.“ Přikývl jsem. „Byl jsem trochu mimo.“

„Trochu?“

Pokrčil jsem rameny. „Dost.“

„A teď?“

„Lepší… myslím. Být na tom zápase pomohlo.“

Naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči. „Proč to pomohlo?“

Sklopil jsem znovu pohled na ostrůvek. Mluvit o svých pocitech s kýmkoliv, pro mě nebylo jednoduché, a držet oční kontakt, při mluvení o svých pocitech, bylo nemožné. „Cítil jsem, že jsem stále součást týmu. Znovu jsem se cítil důležitý.“

„To je to, co sis myslel celou dobu?“ zvedl překvapeně hlas. „Že nejsi součást týmu?“

Znovu jsem pokrčil rameny. „Nebylo to jen tohle. Já nevím. Cítil jsem se… ztracený.“

„Ztracený?“

„Jo. Hokej je můj život, Brody. Je to všechno, co mám. Pokud nehraju hokej, nevím, kdo jsem.“

„Vipere, hokej je část, tvého života. Malá část a to je všechno.“ Zavrtěl usilovně hlavou. „To je to, co nechápeš. Máš Michelle, Matthewa a Mauru.“

Při jeho odpovědi jsem se zasmál. „Měl jsem je. Královsky jsem celou tuhle věc taky posral.“

„Absolutně jsi to posral… královsky,“ souhlasil.

„Ani nevím, kde to začít napravovat.“

„No, tady je moje otázka. A pro jednou, prostě odpověz upřímně. Netahej mě za nos.“ Přešel a opřel se o ostrůvek naproti mně, a díval se mi přímo do očí. „Chceš to napravit? A myslím to vážně. Chceš tam být s ní a s dětmi… a tím novým dítětem?“

Stoupnul jsem si a pochodoval po místnosti. „Ano. Ne. Já nevím.“

„Brácho, nejdřív musíš zjistit tuhle část. Co tě drží zpátky? Je to Michelle?“

„Ne.“

„Děti?“

„Ne. Miluju ty děti. Šíleně mi chybí.“

„Miminko?“

Přestal jsem chodit a pohlédl na něj. „Možná?“

„Ok. Co tě děsí?“

„Děláš si srandu?“ Vyhodil jsem ruce do vzduchu. „Podívej se na mě. Jsem zkurvený chaos. Nedokážu zvládnout ani sám sebe. Jak mám být sakra otcem? Co to dítě budu učit… udělej všechno obráceně, než to dělám já?“

„Vipere.“ Brody se narovnal a dal si ruce v bok a díval se mi do očí. „Ty už jsi otec. Copak to nevidíš? Všechno, co jsi dělal s těmi dětmi poslední rok... Uklízel jsi zvratky, dával náplast na rozbitá kolena, četl jim večer pohádky. To všechno je být tátou. Už to děláš, a jsi v tom úžasný.“

Zíral jsem na něj, ale neodpověděl.

„Poslouchej,“ pokračoval, „vypadá to, že máš právě teď myšlení oběti, kterého se musíš zbavit. Máš pocit, že všechno se děje tobě, ale dal sis čas a podíval se na to z větší perspektivy?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Osud nečeká na povolení a nedává varování,“ řekl. „Já vím, že to zní lacině, ale je to pravda. Možná máš mít to dítě. Možná to je ta nejlepší věc, která se ti stala. Když jsem potkal Kacie, neměl jsem tušení, že by mě to mohlo zavést k tomuhle všemu.“ Zvedl doširoka ruce. „A nevyměnil bych to za celý svět.“

Velká rána nad našimi hlavami, následovaná hlasitým pláčem, donutila Brodyho se zhluboka nadechnout a vydechnout nosem. „Za trochu klidu a ticha možná, ale ne za celý svět. Budu hned zpátky.“

Jeho slova mi poskakovala hlavou, když běžel nahoru, zkontrolovat holky. Přešel jsem a posadil se ke kuchyňskému stolu, ve snaze všechno vstřebat a přemýšlet o tom, krok za krokem. Brody byl jeden z mých nejlepších přátel, od té doby, co se připojil k týmu, ale byl víc, než je přítel. Byli jsme jako bratři. Prošli jsme si vším spolu a já ho respektoval víc, než většinu ostatních na planetě. Slyšet od něj, že jsem už byl, úžasný táta, mě opravdu zasáhlo tam, kde mělo.

Brody byl zpátky za pár minut. Právě když přecházel přes kuchyň, uslyšel jsem zavřít vchodové dveře. Otočil se a podíval se k nim. „Co děláš doma tak brzo?“

Neslyšel jsem, co řekla, ale mohl jsem říct, podle hlasu, že mluvil s Kacie.

Brody pokročil dál do kuchyně a díval se na mě s vykulenýma očima. „Dělej mrtvého,“ zamumlal.

Zamračil jsem se na něj. „Co?“

Kacie řekla něco o autech, když přišla do místnosti a zmrzla, když mě uviděla. Přimhouřila oči. „Co ty, tady děláš?“

Dělej mrtvého. Už jsem to chápal. Příliš pozdě.

Kacie byla pět stop ničeho a asi tak nebezpečná, jako beruška, ale pohled v jejích očích způsobil, že se mi stáhnul žaludek.

„Jen jsem si přišel promluvit s Brodym,“ odpověděl jsem.

„Och, chceš mluvit? Dobře, páč já si chci promluvit taky.“ Pochodovala přes kuchyň a praštila kabelkou na stůl, než si kecla na židli vedle mě.

„Bejby, jsi opilá?“ zeptal se Brody.

„Kuš,“ odsekla mu, než se otočila zpátky ke mně. „Jsi pěkný kus hovna, víš to?“

Brody si povzdechl a protočil oči. „Rozhodně opilá.“

„Jak si můžeš myslet, že se prostě můžeš zvednout a odejít a nezavolat jí tak dlouho?“

Podíval jsem se na Brodyho pro pomoc, ale ten jen pokrčil rameny.

„Nebylo to záměrně,“ řekl jsem.

„Och.“ Přikývla a naklonila hlavu na stranu. „Byla to nehoda? Co, prostě jsi zapomněl její číslo a adresu? Taky nesnáším, když se tohle stane.“ Její tón byl sarkastický a povýšený, a já si to všechno zasloužil.

„Já vím, že jsi na mě naštvaná…“

„Nejsem na tebe naštvaná,“ přerušila mě. „Vlastně ti chci poděkovat.“

„Poděkovat mi?“ řekl jsem skepticky.

„Jo, že jsi jí ukázal, jaký jsi ve skutečnosti kretén, už teď, místo toho, abys jí to dokázal třeba za pět let,“ vyštěkla chladně. „Ale nedělej si o ní starosti. Už tě víc nepotřebuje.“

Sklopil jsem oči na stůl a neodpověděl. Všechno, co řekla, byla pravda a já si to zasloužil slyšet.

„Já se o ni postarám. Joel se o ni postará. Ty, už nejsi potřeba,“ řekla ještě jednou.

„Kacie, to stačilo,“ varoval ji Brody a udělal několik kroků ke stolu.

„Joel?“ stále jsem měl hlavu skloněnou, ale nakoukl jsem na ni.

„Jo. Soused přes ulici. Odhazuje jí příjezdovou cestu, bere si Matthewa, když potřebuje oddech. Dokonce strávili spolu Díkuvzdání.“

Žaludek se mi přetočil a já myslel, že budu zvracet. Olízl jsem si rty a snažil se pomalu a klidně nadechnout nosem.

„Nějaký jiný muž bude držet tvou dívku za ruku a vodit tvé děti do parku…“ Shermanova slova z dnešního dne, měla najednou naprosto jiný rozměr.

„Víš, kde jsem byla včera?“ pokračoval Kacie.

Zavrtěl jsem hlavou.

Kacie zvedla obočí. „Byla jsem s ní u doktora. Krvácela, tak jí řekli, aby přijela.“

Už tak mi tělem proudila spousta emocí, ale když Kacie řekla, že Michelle krvácela, proletěl mi žilami led a zmrazil všechno ostatní. „Je v pořádku?“

„Jop, je v pohodě… díky Bohu.“ Kacie otevřela kabelku a vytáhla černobílý obrázek, který posunula přes stůl tak naštvaně, že mi narazil do hrudi. „Stejně, jako tvůj syn.“

Brody přišel ke stolu. „Ok, to stačí. Jasně potřebuješ jít nahoru do postele a vyspat se z toho.“ Jemně vzal Kacie za paži a zvedl ji.

„Já nejdu do postele, není ještě ani osm hodin,“ hádala se.

„Já vím, ale prostě zavřeš oči a zaspíš všechen ten vztek, ok?“ řekl Brody. „Budu hned zpátky, Vipere.“

Slyšel jsem tlumené hlasy, hádajíc se cestou po schodech nahoru, ale bylo mi fuk, co ti dva říkají. Zíral jsem dolů na zrnitou, černobílou fotku siluety… mého syna. Můj syn. Ruka se mi chvěla, když jsem si dal obrázek blíž k obličeji, a zoufale chtěl vidět líp. Najednou, v tuhle chvíli, sedíc u Brodyho a Kacie v kuchyni u stolu… jsem zuřil.

Zuřil jsem na sebe, že jsem se choval jako sobecký čůrák, potom co jsem se zranil.

Zuřil jsem na sebe, že jsem vybouchnul na Michelle, když jsem zjistil, že je těhotná.

Zuřil jsem na sebe, že jsem jí neřekl o Kat.

Zuřil jsem na sebe, že jsem jí nezavolal dřív.

Zuřil jsem na sebe, že jsem nešel k jejím dveřím, to ráno na Díkuvzdání.

Zuřil jsem na sebe, že jsem tam nebyl, když krvácela a byla vyděšená.

Ale ze všeho nejvíc, jsem na sebe zuřil za to, že jsem nebyl v té místnosti, když slyšela tu novinku, že budeme mít syna.

Zíral jsem na obrázek svého syna. „Je mi to tak líto,“ řekl jsem a oči mě štípaly. „Je mi to tak líto, že jsem tam nebyl pro tvou mámu a pro tvého bratra a sestru. Je mi tak líto, že jsem tam nebyl pro tebe.“ Odmrkal jsem slzy, vstal a beze slova opustil Brodyho dům… a vzal si obrázek svého syna sebou.