UD - EPILOG

Překlad: Lucianna

Epilog – December

             

            „Zařídila ses dobře, holčičko.“ Vzhlédnu na mého tátu, který si přišel stoupnout vedle mě, a pak se o něj opřu, když mě obejme kolem ramen.

            „Viď?“ odpovím tiše a otočím se, abych sledovala své kluky, jak se baví s mou rodinou, jako by tam vždycky patřili.

            „Milují tě.“

            „Já miluju je,“ řeknu a pak dodám, „vždycky jsem věděla, že jsem chtěla najít muže, který by mě miloval tak moc, jako já jeho. Jen jsem nevěděla, že je to možné.“ Jeho paže kolem mě se utáhne. „Jsem šťastná, že jsem se v tom mýlila.“

            „Já taky.“ Políbí mě do vlasů a já zavřu oči.

            „Díky, že jsi ten nejlepší táta na světě.“ Obejmu ho kolem pasu a položím mu hlavu na hruď.

            „Myslím, že tví kluci na tebe čekají,“ řekne mi táta a já otevřu oči a vidím Garetha, Mitchella a Maxe, stát společně pod řetězem světýlek, který je pověšený kolem pergoly. Uvažujíc, co mají za lubem, jdu směrem k nim a srdce mi vylétne do krku, když si Gareth klekne na koleno.

            „Co to děláš?“

            „Ptám se tě, jestli chceš strávit zbytek života se mnou.“

            „A se mnou,“ řekne Mitchell.

            „A se mnou,“ dodá Max.

            Rozhlédnu se po své rodině a pak po mých klucích, a z očí mi vytrysknou slzy.

            „Tak co říkáš, zlato? Utečeš, nebo skočíš?“

            „Skočím. Rozhodně skočím!“ doběhnu k němu a vrhnu se mu pažemi kolem krku, smějíc se, když posévám jeho tváře polibky. Odtáhnu se, když mě vezme za ruku a se zatajeným dechem sleduji, jak mi navlékne na prst nádherný prsten ze žlutého zlata, s jedním velkým a dvěma malými diamanty. Zírám na prsten a pak se podívám na kluky a vím, že kdekoliv Beth je, je idiot, když si nevážila toho, co měla. A také vím, že já nikdy neudělám tu stejnou chybu.

             

*****

            O rok později…

             

            „Otevřete to,“ řeknu a oba, Mitchell a Max, se dají do rozdělávání krabic, zabalených v bílém papíru, pak odhodí papír na podlahu. Vidím, jak jim zmatení naplní pohledy, a zasměju se, když se oba dívají mezi mnou a jejich otcem.

            „Vážně?“ zeptá se Max.

            „Ani náhodou,“ řekne Mitchell, držíc tričko, s nápisem Velký bratr 1, přesně stejné tričko, jako má jeho bratr, jen Maxovo má nápis Velký bratr 2.

            „Náhodou jo.“ Zasměju se a pak začnu brečet, když se ke mně oba rozběhnou a obejmou mě. „Miluju vás, kluci. Doufám, že to víte.“

            „Víme. Říkáš nám to pořád,“ řekne Max, pustí mě, aby mohl obejmout svého tátu, zatímco Mitchell se sedne vedle mě.

            Ano, říkám jim, že je miluju, pořád. Strach, že už nebudeš schopný říct lidem, které miluješ, jak se cítíš, tohle způsobí. Nyní, nepřejde ani jeden den, abych jim neukazovala, co přesně pro mě znamenají. A jsem si jistá, že občas zním, jako poškrábaná deska, když jim stále říkám, že je miluji, ale no a co. Některé věci stojí za to opakovat.

            „Hele, December,“ zvolá Max a zní trochu plaše, a já se ohlédnu tam, kde je stále v náruči svého táty.

            „Ano, zlato?“

            „Uhm, myslíš, že když ti teď to malé, bude říkat mami, že bychom ti možná taky mohli říkat mami? Víš, jen aby on, nebo ona, nebyla zmatená?“

            Srdce mi vylétne do krku a já se podívám na Mitchella, a on přikývne, a pak na Garetha, který se jemně usměje. „To by se mi moc líbilo,“ sotva dokážu říct, přes knedlík v krku.

            „Úžasné,“ řekne tiše a já popotáhnu.

             

*****

            O osm měsíců později…

             

            „Dej mi ji,“ slyším říct Mitchella, a ačkoliv jsem naprosto vyčerpaná, po téměř patnáctihodinovém porodu, pořád najdu sílu se usmát.

            „Teď je řada na mě, abych ji držel. Ty jsi ji měl celou-věčnost,“ zasyčí Max tiše a já se přinutím otevřít oči. Trvá mi asi minutu, než zaostřím v tom tlumeném světle, ale když to udělám, vidím kluky sedět na malém gauči vedle mé postele, dohadující se o svou sestru.

            „Co kdybyste se vy dva, přestali hádat o svou sestru?“ navrhne Gareth, vstoupí do zorného pole a pak s úžasem sleduji, jak něžně zvedne naši dceru a drží ji na své široké hrudi, díky čemuž vypadá ještě perfektněji. „Vaše babička tu bude za pár minut, aby vás vzala domů.“

            „Musíme už odejít?“

            „Potřebujete si odpočinout, kluci,“ řeknu a oba se podívají na postel, kde ležím, a věnuji jim unavený úsměv. „Brzy, nás bude Moly doma udržovat vzhůru, a vy si budete přát, abyste mohli spát.“

            „Neplakala ani jednou, mami,“ řekne Mitchell, když si stoupne a přejde ke mně.

            „Jo, mami, i když jí sestra musela dělat nějaké vyšetření, byla potichu,“ dodá Max a obejde postel na druhou stranu.

            Usměju se na ně, podívám se na Garetha, který drží Moly, a zavrtím hlavou. „Jsem si jistá, že věděla, že vy ji vždy ochráníte,“ řeknu tiše. „Má štěstí, stejně jako já, že vás mám.“

            „My jsme šťastní, že máme tebe, bejby,“ řekne Gareth a mě se stáhne krk. Je těžké si vzpomenou na můj život před nimi, před tím, než jsem využila šanci a skočila. Teď, si nedovedu představit nic lepšího, než to, co mám, protože ve skutečnosti, mám všechno.

             

KONEC…