THU - 16. kapitola

Překlad: Kerris
Kor.: Tahiti

DREW

Jako nadhazovač jsem vedl svůj tým. Nastavoval jsem tón hry, popoháněl kluky kupředu nebo je nutil zakopnout, když jsem nebyl ve formě. Nikdy jsem tlak té zodpovědnosti skutečně nevnímal, protože jsem nebyl ten typ, co by jen tak seděl, nebo se podřizoval. Bavilo mě vést náš tým. Ale někdy to bylo osamocené.

Obránci a útočníci, stopař i záložníci, ti měli své skupiny. Mluvili spolu o strategii a technice a často spolu trávili čas. Nadhazovači? Neflákal jsem se ani neplánoval nic se záložníky. Ve hře byl jen jeden nadhazovač, který vyhrál hru, zatímco ostatní zahřívali lavičku a čekali na svou šanci.

Měl jsem štěstí, že náš tým byl plný přátel. O to se trenér postaral. Ale jak jsem seděl sám v autobuse na Floridu, obklopen hlasy kluků, propast mezi námi jakoby se zvětšovala. Bylo to pěkně stupidní a štvalo mě to. Neměl jsem důvod cítit se osaměle. Každou chvíli si vedle mě sedne Gray a celou cestu nezavře pusu. A pokud ne on, tak někdo jiný. To jsem věděl. Ale v tuhle chvíli mi to nestačilo.

Za oknem se míhala krajina v podobě zežloutlé trávy, modrého nebe a šedé cesty. Chtěl jsem, aby se autobus otočil. Chtěl jsem to tak silně, až mě bolelo břicho.

„Do prdele,“ zamumlal jsem a promnul si ho rukou.

Sedadlo vedle mě zapískalo pod tíhou. „Nejsi můj typ, Baylore,“ řekl Dex.

Přinutil jsem se narovnat. „To je dobře,“ odpověděl jsem, „rozerval bys mě jako větev.“

Zasmál se. „Přesně.“

Přes sto kilo čistých svalů s vysokou rychlostí. Jo, vážně by mě roztrhl. Ale byl to ten nejméně agresivní kluk, jakého jsem znal.

Nabídl mi kousek sušeného hovězího ze sáčku, kterým se cpal, ale já zavrtěl hlavou.

„Jak to jde, Bojovníku?“ Šedýma očima si prohlížel mou tvář, jako kdyby mi viděl pod kůži. „Vypadáš… zplihle.“

Dex byl perfektním středem díky jeho schopnosti všímat si okolí. Teď mi to však nepřišlo vhod. Myslel jsem na Annu, která mi něžně políbila modřiny tak, že mi málem vyletělo srdce z hrudi, než mi ho vykouřila tak, že jsem málem přišel o rozum. Na Annu, která mi svou drzostí a okázalými myšlenkami navrátila kousek mé pýchy. Na Annu, která mě stále odmítala políbit na ústa.

Chtěl jsem s ní být, konečně si nárokovat ta ústa, až tak moc, že jsem měl problém klidně odpovědět. „Ve srovnání s kým? Rolondem?“ Pohlédl jsem na kluka, který právě vítězně tančil v uličce. „Nebo Lloydem?“ Kývnul jsem směrem k obrovskému obránci, který spal v sedadle naproti nám. Ze rtů mu vytékala slina, a Marshall – náš tvrdohlavec – se přes něj nakláněl a mával mu pod nosem špinavou tkaničkou. To nedopadne dobře.

Dex si odfrkl, ale nenechal se odbýt. Znovu se na mě obrátil. „Myslím tím zplihle na tebe.“

Během her bylo součástí jeho práce dohlížet na mě i ostatní kluky na hřišti. Pokud vycítil změnu v jejich obraně, mohl změnit celou hru. Instinkty měl naostřené jako nůž, což znamenalo, že si všiml něčeho neobvyklého během jakékoliv hry.

„Bolí mě hlava,“ řekl jsem a pokrčil rameny. To bylo velké přiznání, protože nikdo z nás nerad zmiňoval fyzickou bolest. Ale preferoval jsem to před pravdou, která by vedla k nekonečnému popichování.

Dex se zakousnul do hovězího, ty velké bílé zuby si s ním poradili jako s křehkou rolkou. „Takže nemáš problémy s holkou?“ Vědoucně se zakřenil.

Zatracený. Gray. Žvanil, který bude brzy mrtvý.

„Protože jsem slyšel, že sis našel rozkošnou rudovlásku-“

„Jste horší než holky, víš to“ Zamumlal jsem a poté se opřel o okno. „Drbající holky.“

Pokrčil rameny. „Já nejsem tím, kdo zasněně zírá z okna. Jako zamilovaná holka. Myslel jsem, že jsme o tom mluvili. Není to chytré, chlape. Zvlášť u tebe.“

Měl jsem co dělat, abych nesbalil ruce v pěst a neukázal žádnou reakci. Po fiasku známém jako Jenny jsem předpokládal, že pro mě bylo hloupé se s někým zaplést. Dexova poznámka však nebyla nevhodná, vzhledem k tomu že po rozchodu jsem byl tak soustředěný, že jsme vyhráli státní šampionát. Znovu. Bohužel díky Jenniným lžím byla Dexova práce, kdy se mě snažil udržet zdravého a na hřišti, o to těžší. Po té špíně, kterou o mě vypustila, jako bych měl na hrudi terč.

„Už ses zeptal Bojovníka na jeho novou holku, Déčko?“ Rolondo se objevil u mého sedadla s úsměvem, který byl zatraceně zlomyslný. Zasmál se, tiše, lehce, než mě hravě plácl po hlavě. „Myslíš, že před námi něco schováš, chlape?“

„Vážně?“ Vyštěkl jsem na oba. „To nemáte nic lepšího na práci?“

„Jo.“ Rolondo se stále křenil jasněji, než diamant v jeho uchu. „Nevyrovná se to však tomu, jak se svíjíš na sedačce. Sakra, chlape, to se červenáš?“

Stiskl jsem si špičku nosu a modlil se, aby autobus naboural.

„Je v tom až po uši,“ prohlásil Diaz zpoza mě. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mě pozorovali úplně všichni. Celý zatracený autobus. Zabiju Graye, který byl najednou nenápadně tichý v sedadle před námi. Snažil se vypadat nevinně, zatímco listoval sportovním časopisem.

„Kdo to je?“ Zeptal se MArshall přes ulišku.

„Slyšel jsem, že je to ta holka z párty lacrossového týmu před měsícem,“ řekl Dex. „Rudovláska, která měla sexy černé tílko.“

V tu chvíli kluci všichni chápavě přikývli. K čertu, Annino tričko zjevně zanechalo dojem.

Dex se rozhlédl po našem publiku. „Z toho, jak ji Baylor sleduje, byste si mohli myslet, že je naším pohárem.“

„Ne, Dexi,“ řekl Diaz. „Pohár nemůžeš sníst. A Bojovník rozhodně vypadá hladově.“

Ozval se smích. Ježíši, to všichni sledovali, jak jsem ze sebe na té párty udělal pitomce?

Rolondo hvízdnul. „Musí to být pořádná kočka, když Bojovníka tak nabudila.“

„Vypadá jako Christina Hendricks,“ dodal Dex nápomocně.

Rolondo zavrtěl hlavou. „Chlape, na kampusu nemá nikdo tak velké kozy. Věř mi, věděl bych to.“

„Sledujte, jak mluvíte,“ vyštěkl jsem. Bylo mi ukradené, že budu muset přeprat celý autobus. Nikdo takhle o Anně nebude mluvit. I když měl Rolondo technicky pravdu, Anna rozhodně neměla tak velké… sakra. Oficiálně jsem je nenáviděl.

Rolondo zvedl ruce ve znamení kapitulace. „Hej, chlape, nechtěl jsem ji urazit.“ Protože pokud existovalo jediné zlaté pravidlo mezi muži, bylo to to, že nemluvíte špatně o jeho holce či matce. „Jen říkám, že při zmínce Christiny Hendricksové myslím jen na jedno.“

„A já neřekl nic o kozá-prsách tvé přítelkyně,“ řekl Dex a zrudnul. „Řekl jsem, že jen tak trochu vypadá jako ta dáma. Vážně jsou si viditelně podobné. V obličeji.“

Držet se za špičku nosu zjevně nijak nepomůže mé bolesti hlavy.

„Nemyslíš si, že vypadá spíš jako Černá Vdova z Avengerů?“

Autobusem se ozvalo souhlasné brušení.

„Ten film byl super,“ vložil se do toho Simms. „Pamatujete, jak Hulk zmlátil Lokiho, jako kdyby to byla hadrová panenka? K čertu, kéž bych to uměl na hřišti. Rozběhl bych se a bum, bum bum!“

„Vsadím se, že lituješ, že taky nejsi zelený.“ Rolondo hodil prázdnou plechovku od Pringles k Hulk-milujícímu obránci, který ji se zamračením odpinknul a oplatil mu to napůl plnou lahví vody.

„Ať vypadá jakkoliv, Drew je okouzlen.“ To pronesl Marshall.

Bastardi. Všichni.

„Proč jí nezavoláš, chlape?“ Vykřikl někdo zezadu. Jenkins. Dával jsem dohromady seznam pro případ pomsty.

„Oh, lásko,“ pitvořil se Thomson – další drzoun, „ tooooolik mi chybííííš!“

Když začali vydávat mlaskací zvuky, udělal jsem tu jedinou věc, co jsem mohl. „Marshallova holka mu dala růžového medvídka, kterého nosí v batohu,“ vykřikl jsem.

„Ty zrádný bastarde!“ Zaječel ubohý Marshall. Ale bylo pro něj již příliš pozdě. Kluci ho povalili, jak se snažil bránit svůj batoh.

Nastal chaos, dokud pomocník trenéra nevstal ze přední části autobusu a nepřinutil nás všechny sednout si pod hrozbou prodlouženého tréninku. Jo, miloval jsem je. Byl jsem se sebou velmi spokojen, dokud Dex neřekl jen ke mně: „Pokud ti na ní vážně záleží, potlač to. Tvrdě to potlač a soustřeď se jen na hru.“

A s tím má bublina praskla. Co jsem do prdele dělal s Annou?

ANNA

Nebyl tady. Hrál mimo město. Na Floridě. Až tak jsem se propadla. Znala jsem jeho rozvrh. A seděla jsem v deset večer v sobotu ve svém pokoji, místo toho, abych šla ven s Iris a Georgem. Vymluvila jsem se, že si chci číst. Milovala jsem schoulení se s dobrou knihou. Až na to, že jsem dnes lhala. Moje čtečka byla vypnutá na kraji postele, kam jsem ji naštvaně odhodila. Holka mohla určité věty přečíst jen několikrát, než to vzdala.

Tak jsem se ošívala, že se mi třásly nohy, což mě jen víc štvalo, jak jsem citlivou kůží otírala o povlečení. Myšlenky na to, co mi Drew dělal na téhle posteli, mi zaplavily mysl. Zasténala jsem. Sakra.

Nacpat si tvář do polštáře nepomohlo. Nic nepomáhalo!

Měla bych něco udělat, něco fyzického, třeba jít na procházku – protože jsem nenáviděla běh – nebo vyzkoušet nějaké video se cvičením, na kterém byla Iris závislá. Tisíc sedlehů znělo dobře. Zrovna jsem hledala sportovní podprsenku, když mi zacinkal telefon. Celé tělo mi ztuhlo. Ale ne mé srdce. To zapulzovalo nadšením a touhou. Stupidní srdce.

Až překvapivě klidně jsem dorazila k nočnímu stolku, kde mi ležel telefon. Zpráva, se zelenou ikonkou, na mě svítila z temného monitoru. Drew.

Zakřenila jsem se. Ruce se mi třásly jen lehce, když jsem přejela palcem po displeji a četla.

Baylor: Ahoj. Jsi tam?

Měla bych odpovědět. Možná bych „tady“ neměla být, protože jsem věděla, co tím myslel. Ne, nejsem u svého telefonu. Která osoba na kampusu však neměla neustále telefon po ruce? Myslel tím snad, zda mohu mluvit? Sedím snad doma v sobotu večer a teskním po… zarazila jsem se. Pokud se ptal, také neměl co na práci. Že ano?

Kousnula jsem se do rtu a odpověděla.

Já: Jsem tady.

Zabralo mu jen vteřinu, než odepsal.

Baylor: Co děláš?

A poté:

Baylor: Já jsem v hotelovém pokoji.

Jako by potřeboval, abych věděla, že nezkoumá kde jsem, ale chce si povídat. Rozhodně jsem se neusmívala, jak jsem si sedla na postel a uvelebila se.

Já: Také jsem v pokoji.

Baylor: Na posteli?

Já: Je to lepší než sedět na zemi.

Baylor: Miluju tu postel. ;)

Odfrkla jsem si. To prase. Nikdy s ním už nebudu mít sex na téhle posteli. Možná v jeho. Jen ať je on pronásledován vzpomínkami.

Já: Prase.

Baylor: Jsem kluk. Svinské myšlenky jsou indikativní pro naše pohlaví.“

Jen Drew dokázal použít slovo svinské a indikativní v smsce. A já pitomec si myslela, že je jen hloupý fotbalista.

Já: Tím, že o tom víš, máš vyhranou půlku boje. Proč nejsi venku?

Tak. Zeptala jsem se. A téměř mě to zabilo. Zabíjely mě i ty vteřiny, během kterých odepisoval.

Baylor: Nechtěl jsem jít.

Já: Proč ně?

Přestaň. Přestaň, ty masochistická krávo!

Můj telefon zůstal v klidu, jako by mě obviňoval. Musela ses zeptat, říkal mi. Nadskočila jsem, když znovu zacinkal.

Baylor: Jsem z toho unavený. Z chození ven. Z té atmosféry. Kluci chtěli slavit.

Neřekl nic víc. Nepotřeboval. Nikdo v jeho týmu moc nepil, což znamenalo, že existovala jen jediná přijatelná párty. Sevřel se mi žaludek, jak mě zmáčkla ohavná žárlivost při představě všech těch holek, které by se po něm plazily, kdyby byl dnes venku. Ale nebyl. Psal si se mnou. A poslal mi další.

Baylor: A ty tu nejsi.

Sevřelo se mi hrdlo. Vážně, sevřelo. Nemohla jsem polknout. Zírala jsem na svůj telefon v opocené ruce. V hlavě mě hlas křičel: NEBEZPEČÍ, otočila bych se být tebou! Tohle se příliš blížilo vztahu. A já žádný nechtěla. Ne s ním.

Nejhorší bylo, že jsem lhala sama sobě. Nebyl to arogantní kretén, jak jsem si myslela. Chtěla jsem ho. Neustále. Chtěla jsem s ním mluvit. Pár smsek a celý můj večer se rozzářil, můj pokoj jako by byl najednou bohatší. Cítila jsem svůj krém, grep a vanilku, i když mi předtím připadal jako bláto. A cítila jsem v ústech pach strachu. Zesílil, když mi zazvonil telefon.

Drew.

Chápal mě. Bylo mu jasné, že vyšiluju. Srdce mě bušilo jak o závod, buch, buch, buch, až jsem si byla jistá, že to slyšel, když jsem to zvedla. „Zlomil sis prst, nebo co?“

„Rozhodl jsem se, že chci slyšet tvůj hlas,“ řekl se smíchem.

Protože nebyl přede mnou, a protože mě nerozptylovala jeho zlatá záře, měl na mě jeho hlas mnohem větší dopad. Prosákl se mi ztuhlým tělem až na kost, kde se uvelebil do toho pulzujícího orgánu, který býval mým srdcem. Nepřišlo mi, že by ještě bylo moje. Udělalo se mi z toho špatně.

„Nenávidím smsky,“ pokračoval. Byl nejistá. Slyšela jsem to v tom, jak se snažil lehce vtipkovat. A protože jsem věděla, že je to pro něj těžké, pro kluka, pro kterého je vše ostatní snadné, odkašlala jsem si a pokračovala.

„Je to neosobní,“ dodala jsem.

V hlase měl teď skutečný úsměv. „Jo, Většina lidí to nechápe.“

„Jsi unavený?“ Můj jazyk jako by byl větší než obvykle, jako kdybych se brzy chystala zakopnout o vlastní slova a říct mu něco, na co nejsem připravená.

„Jo.“ Přes telefon jsem slyšela, jak se přesunul, a okamžitě jsem přemýšlela, zda je v posteli. Spal nahý? „Nemůžu ale spát,“ řekl, aniž by si byl vědom mých ďábelských myšlenek.

„Děje se to často?“ Věděla jsem, že ano. Už jsme se několikrát upovídali ke spánku.

„Teď víc.“ Zarazil se. „Neustále na tebe myslím.“

Do prdele.

Polštář byl na mých zádech měkký, ale má kůže byla příliš zahřátá. A poté mě zradila má zrádná ústa. „Také na tebe myslím.“

Škubla jsem sebou tak, že jsem si poškrábala tvář. Ale on si povzdechl. Bylo to tiché a vzdušné, a já se naklonila kupředu a přitiskla tvář k telefonu.

„Přeji si, abych tam byl,“ řekl.

Já taky. Tolik to bolelo. Uvnitř mé hrudi a břicha. Sjela jsem na posteli, jako kdybych před tím pocitem dokázala utéct.

Když jsem nic neřekla, prostě pokračoval. Možná věděl, že jsem se teď schovávala pod dekou. Možná věděl, že jsem přišla o hlas.

„Přemýšlela jsi někdy nad tím, jaká  je osoba, kterou bys měla být?“ Promluvil potichu, jako kdyby ležel vedle mě, jako kdybychom měli ten tichý rozhovor před spaním.

„Jako jestli bych se měla snažit změnit, kým jsem?“ Zeptala jsem se ho.

„Ne přesně. Spíš…“ Tiše se zasmál. „Sakra, ani nevím. Já jen… vždy jsem chtěl hrát fotbal. Ani si neumím představit, že by v mém životě nebyl.“

„Alespoň to víš. Já netuším, co chci dělat. Nechci být pohlcená prací. Nechci, aby byla nudná. Chci neobvyklý život. Ale jak to získat, když netuším, co chci dělat?“ A když jsem prostě obyčejná.

Otevřela jsem mu svou duši. Nebolelo to, protože mi na oplátku ukázal tu svou.

„Myslíš, že vědění ti to usnadní? Vím jen to, že chci hrát. A každá vteřina se točí kolem výhry. Nebo prohry.“ Zarazil se, jako by měl problém uspořádat své myšlenky. „Představ si, že se tvůj život neustále soustředí na další hru. Takže díky tomu jsem tím, kým jsem? Neustálý kolotoč výher a proher?“

Na okamžik jsem cítila tíhu těch očí, které neustále sledovaly Drewova záda. A bylo to zdrcující. Sevřela jsem telefon pevněji. „Bojíš se prohry?“

Zpočátku jsme si myslela, že neodpoví, ale pak to udělal a v hlase měl podivný, téměř tajemný tón. „Chceš vědět, co je to vlastně ta výhra?“

„Povídej.“

„Není to o talentu. Ani o tom, že si nejlepší. To je jedno a to samé. A není to ani o tom, kdo to chce víc. Je to o tom, kdo víc věří v to, že na to má. Strach, pochyby, váhavost, to tě zničí.“

„A ty se bojíš?“

„Ve tmě, pozdě v noci? Jo. Někdy. Na hřišti? Ne. K čertu, ne. Je to ve mně. Vědění, že na to mám.“

Usmála jsem se. „Přesto zníš… smutně. Prohráli jste dneska?“

„Vyhráli.“ V hlase měl náznak pobavení. „Sleduješ někdy mé hry, Anno?“

Anno. Zvuk mého jména z jeho rtů mi přišel osobnější, než když jsem mu odhalila kůži. Zabořila jsem se hlouběji pod deku. „Jednou.“ Bylo to úchvatné a bolestivé na pohled. Kdykoliv házel, sevřel se mi žaludek. „Nelíbilo se mi, když tě srazili.“

Nenáviděla jsem to, bolelo mě to za něj. A přesto kdykoliv hodil, cítila jsem takovou hrdost, takové okouzlení jeho schopnostmi, že jsem přišla o dech a srdce mě bolelo.

Ticho mezi námi se táhlo. Do prdele. Pokračovala jsem. „A myslím, že to jak se vidíš, z tebe dělá toho, kým jsi. Tvá duše nemá titul ani zaměstnání. Jsi to prostě ty. Zbytek světa může jít do háje.“

To z něj vymámilo suchý smích. Ale brzy znovu utichl.

„A jak mě vidíš ty?“ Zeptal se nakonec. Tak opatrně.

„Jsi prostě Drew.“

Zbabělá odpověď. Ale také pravda. Byl příliš na prostá slova, abych ho dokázala zařadit do nějaké kategorie.

„Myslím na tebe jako na krásnou,“ řekl tiše.

„Krása pomine,“ řekla jsem přiškrceně.

„Ne, když je uvnitř.“

Ježíši. Zavřela jsem oči a schoulila se. Nepromluvili jsme. Jeho dech byl jako tichý zvuk, co se mísil s mým vlastním.

Když znovu promluvil, jeho hlas byl ještě nižší, jako pohlazení po mé tváři. „Chci tě políbit, Anno.“

Nemohla jsem dýchat. Byla jsem zcela pod peřinou, v temném světě. Nebylo tu nic než jeho hlas. „Neustále na tom myslím. Jak budou měkké tvé rty? Jak budou chutnat? Vydáš ty tiché a sladké zvuky, jako když se milujeme?“

Milujeme. Ne šukáme. Zachvěla jsem se. Drewe.

Ani nevím, zda jsem řekla jeho jméno nahlas. Nezáleželo na tom, protože dál mluvil. Bylo to přiznání, které bylo čím dál naléhavější. „Chci tě tak moc políbit, že bych se vzdal sexu pro šanci na tvá ústa. Miluju tvá ústa, Anno. To, že se tvůj horní ret podobá spodnímu, je pěkně baculatý, jako mráček. Miluju, jak jsou růžové a měkké.“

Jeho šepot byl chraplavý. A mě bylo takové horko, že jsem se potila. Rukou jsem si sjela přes hruď na oblá, bolavá prsa, a zastavila s ní na srdci. Přitiskla jsem ji tam, aby mi nevyskočilo z hrudi.

„Ale ty mi to nedovolíš,“ řekl mi ve tmě. „Proč mi nedovolíš políbit tě, Anno?“

Nemohla jsem dýchat.

„Je to příliš,“ zachraptěla jsem.

„Ne, když chci vše.“ Řekl to tak hluboce a jasně, jako kdyby si mě nárokoval. „A s tebou chci vše, Anno.“

Napadlo mě, že říkal mé jméno, protože věděl, co to se mnou dělá. Musel, používal ho, znovu a znovu, jako kdyby tím říkal něco mnohem důležitějšího než jen mé jméno. Pronášel ho s přesvědčením. Úmyslem.

Za očima mě pálily slzy. Co se mnou do prdele bylo špatně? Záleželo mi na něm. Byl to můj milenec, ale i kamarád. To k němu jsem se obracela, kdykoliv bylo něco špatně. Proč jsem se tomu nepoddala? Proč jsem si nedovolila mít ho?

V duchu jsem viděla Drewa Baylora s mikrofony pod nosem, jak vyhrál státní šampionát. Za ním bylo sto tisíc křičících fanoušků. Drewa Baylora, který univerzitě zajišťuje miliony dolarů, kterého si pozvalo na pohovor ESPN, který měl kolem sebe agenty, co mu slibovali celý svět. Drewa, který nejspíš příští rok půjde do New Yorku a podepíše tam smlouvu na milióny dolarů.

Lhala jsem mu. Neviděla jsem jen Drewa. Viděla jsem i hvězdu za ním. A já byla prostě Anna. Nelíbilo se mi světlo. Potřebovala jsem tmu.

Byl příliš chytrý na to, aby mu nedošlo, že mě zahnal do kouta. Jeho tón byl najednou něžný, jemný. Což to ještě zhoršilo. „Jen mě napadlo, že bys to měla vědět. Dobrou noc, Anno.“

Neřekla jsem ani slovo. A držela jsem telefon ještě dlouho poté, co zavěsil.