Player - 21. kapitola

Překlad: Lucie

Jaký je čas?

Čas na palačinky!

#VšichniMilujíPalačinky

#AJestliNeTakNemůžemeBýtKamarádi

...Alpha BuzzFeed

Rimmel

To, co měla být pohodová snídaně s mým přítelem, se změnilo na něco, co bych označila za palačinkový souboj v nevraživosti.

Zabodávala jsem se pohledem do Romea.

Ivy se zabodávala pohledem do Braedena.

A chudák Missy zabodávala pohled na jídlo, co jsme měli na talířích, jako by se snažila přimět se ke zvracení.

Malá palačinková restaurace, do které jsme šli, byla nedaleko kampusu, a navzdory tomu, že nebyl čas snídaně, bylo tu pěkně rušno. Bylo tu plno vysokoškolských studentů a víc než polovina vypadala, že měla kocovinu.

Jediné, na co jsem dokázala myslet, byl nemocniční účet, a jak hloupé bylo, že jsem se tak naštvala.

Ale Romeo zněl tak, jako bych byla dítě, které potřebovalo chůvu.

Nepotřebovala jsem.

A nechtěla jsem, aby se ke mně tak choval.

Romeo byl okouzlující ďábel s očima, díky kterým mohla každá žena zapomenout na to, že byla naštvaná, ale já nikdy nezapomínala na to, že mám nějaké zásady.

A aby se mnou bylo zacházeno jako s rovným, byla jednou z nich.

„Díky vám všem budu mít zažívací potíže,“ prohlásil Braeden.

„Jsem si jistá, že za to můžou Šmoulí koule,“ řekla Missy.

Všichni se zasmáli a to napětí nad naším stolem se zlomilo.

„Měla jsem to tak jen já, nebo ten kluk, co seděl vedle Rimmel, měl ten nejodpornější pivní dech ze všech?“ Zašklebila se Ivy.

Zasmála jsem se. „Ano! I opilá jsem to nedokázala vydržet.“

Romeova ruka sklouzla pod stůl, našla tu moji a stiskla ji. Vrátila jsem mu to a část hněvu, který jsem vůči němu cítila, zmizel. Věděla jsem, že se mě jen snažil milovat tak, jak to znal, a za to jsem ho nemohla vinit. Ale ani tak to nebylo úplně v pohodě.

„Budeš to jíst?“ zeptal se Braeden Missy, která se vůbec nedotkla svého jídla. Zasténala.

Pokrčil rameny, napíchl jednu z jejích palačinek na vidličku a přetáhl si ji na svůj talíř.

Taky jsem se téměř nedotkla svého jídla, protože jsem byla příliš zaneprázdněná přemýšlením nad sporem s Romeem, ale díky Braedenovi, který jedl s takovou chutí, jsem dostala hlad.

Dobře, a možná to bylo tím, že mě Romeo držel za ruku, a věci mezi námi se nezdály tak drastické.

Konverzace se změnila na lehkou a zábavnou a všech pět z nás u stolu jsme se uvolnili a začali se chovat jako skutečná skupinka přátel. Nemohla jsem si pomoct, ale rozhlížela jsem se kolem a usmívala se. Nikdy předtím jsem tolik přátel neměla. Ne těch skutečných.

Byli jsme všichni tak odlišní, ale zároveň i stejní.

Bylo to, jako bychom měli stejná základní vlákna, která nás spojovala dohromady.

„Měli bychom z toho udělat tradici,“ prohlásila jsem.

„Probodávat se pohledem u snídaně?“ Divila se Ivy.

„Sledovat Missy, jak se opila Šmoulíma koulema?“ Dodal Braeden.

„Nikdy víc,“ slíbila Missy.

„Palačinky,“ řekla jsem, jako že to bylo naprosto zřejmé. „Každý víkend. Se tu nás pět sejde. Na palačinky.“

„Já rád jím,“ řekl Braeden, když ukradl další palačinku z Missyina talíře.

„Chceš, abych s ním jedla na pravidelné bázi?“ Ivy na mě zvedla obočí.

„To kamarádi dělají,“ řekla jsem. „Dělají kamarádské věci.“

Všichni se na mě podívali. Najednou jsem se cítila rozpačitě. Byla jsem jediná, kdo si myslel, že jsme přátelé?

Podívala jsem se na Romea. „Že jo?“

Usmál se. „Určitě.“

„Půjdu domů a upletu nám všem náramky přátelství,“ řekl Braeden holčičím hlasem.

„Jdu do toho,“ řekla Missy. Podívala se na mě a usmála se.

„Já taky.“ Souhlasila Ivy.

Romeo přikývl a všichni jsme se podívali na Braedena.

„Udělejme to.“

Zakřenila jsem se a pustila se do zbytku jídla.

Zazvonil Romeův telefon, a tak mě pustil, aby si sáhl do kapsy a vytáhl ho.

„Neznámé číslo,“ řekl, než odpověděl. „Tady Roman.“

Několik minut jen poslouchal a pak se zatvářil, jako by byl naštvaný. „Podívejte, jak jsem řekl včera večer vašemu reportérovi-“

Jeho slova byla přerušena a zdálo se, že veškerou svou pozornost zaměřuje na hlas na druhém konci linky. Podívala jsem se na Braedena, který taky sledoval Romea.

„Byl u mě doma. Dal mi vizitku.“

Několik úderů ticha.

„James… něco,“ řekl.

„Jsem si jistý… Ano.“

Na tváři se mu rozlil rozzlobený výraz.

„Tohle je nějaký propracovaný plán, jak ze mě dostat rozhovor?“

Mluvil s reportérem? Přála jsem si, abych mohla slyšel druhou stranu.

„Oukej, dobře… Možná. Kdy a kde?“

Několik úderů ticha a pak si Romeo povzdechl.

„Uvidíme se tam.“ Ukončil hovor a zavěsil telefon.

„Romeo?“ Zeptala jsem se. Byl zaneprázdněný zíráním do prázdna, ale vydal zvuk, který jsem znala.

„Kdo to byl?“

„Reportér z Maryland Tribune.“

„To jsou největší noviny ve státě,“ řekla Ivy.

„Není to ten reportér, který včera večer řekl, že je odtamtud?“ Zeptal se Braeden.

„Jaký reportér?“ Zeptala jsem se zmateně.

Romeo na mě zaměřil své safírové oči. „Včera večer čekal před domem, když jsem se vrátil z tréninku. Chtěl se mnou udělat rozhovor.“ Romeo se zamračil a podíval se na Braedena. „Ten chlápek v telefonu řekl, že nemají žádného reportéra jménem James.“

Braedenovy oči se zúžily a mě do žaludku vklouzl nepříjemný pocit.

„Máš sebou tu vizitku?“ Zeptala jsem se.

Romeo zavrtěl hlavou. „Je doma.“

„Možná, že se nejmenoval James. Pravděpodobně je to nedorozumění,“ zdůvodnila jsem.

Romeo mi přehodil paži přes ramena. „Jo, to se pravděpodobně stalo.“

Ale podle zvuku jeho hlasu jsem mohla říct, že tomu nevěřil.