Player - 33. kapitola

Překlad: Lucie

Nejotravnější věc na světě?

Zvuk ranního budíku.

#SvětovýProblémČísloJedna

...Alpha BuzzFeed

Rimmel

           

Telefon zvonil a zvonil.

Volala jsem už potřetí v řadě.

Nezvedl to. Ani jednou.

Neobtěžovala jsem se nechat vzkaz v hlasové schránce. Kromě toho, co bych mu řekla?

„Ahoj tati, tady Rimmel. Vím, že jsi byl podezřelý, že jsi zabil mámu. Vím, že máš dluhy z hazardu. A už jsem se zmínila o tom, že vyhrožovali mému příteli?

To by byla ta nejhorší hlasová zpráva v historii všech hlasových zpráv.

Romeo mě sledoval se zastřeným pohledem v očích, když jsem zavrčela na telefon a znovu stiskla tlačítko pro KONEC VOLÁNÍ.

„Jaký druh otce ignoruje svou jedinou dceru?“ Dožadovala jsem se.

Romeo sevřel rty k sobě a nic neřekl. Hluboko v jeho očích jsem viděla hněv. Viděla jsem odpor. Držel se, aby neřekl nic ošklivého o jediném rodiči, který mi zbyl.

Rozčílilo mě, že jsem vůbec byla v téhle pozici.

Teď jsem chápala, jak se musel cítit, když stál mezi mnou a svou matkou.

Navolila jsem na obrazovce jiné číslo a stiskla VOLAT.

Odpověděla na druhé zazvonění. „Rimmel! Jsem tak nadšená, že voláš!“

„Ahoj, babi,“ řekla jsem. Zvuk jejího hlasu, zvuk domova, přese mě převalil vlnu stesku po domově. Slzy mě pálily v očích, ale zamrkala jsem je zpátky. Už jsem se nabrečela dost.

„Jak se máš?“

„Už bylo líp.“

Na lince nastala krátká pauza. „Ach, zlatíčko, co se děje?“

„Četla jsem policejní zprávu ohledně máminy smrti.“ Vypustila jsem ta slova jako bombu. Tentokrát tu nebyl žádný jemný způsob, jak tohle říct.

Prostor mezi námi zaplnilo napjaté a zdlouhavé ticho.

„Jak?“ Zašeptala.

„Opravdu na tom záleží?“ Zeptala jsem se a snažila se držet na uzdě svůj hněv. Nebyla to chyba babičky. No, dobře, tak trochu byla, protože o tom taky věděla. A taky mi lhala.

„Ne. Myslím, že ne.“

„Proč jsi mi lhala? Proč jsi mi řekla, že to byla hrozná nehoda, když policie to uzavřela jako nevyřešený případ? Co se stalo mé matce?“

„Ach, zlatíčko.“ To zadrhnutí v jejím hlase mluvilo za vše.

Všechno, co jsem přečetla, byla pravda.

„Mám právo to vědět.“

„Snažili jsme se tě chránit. Prožila sis toho tolik.“

„Už nejsem malá holka. A ovlivňuje to můj život.“

„Cože? Jak?“ Její hlas byl naprosto vyplašený. „Volala jsi svému otci?“

„Ano, Několikrát. Ale nezvedá mi to. Musela jsem mu nechat zprávu, že jsem byla napadena a byla na pohotovosti, a teprve potom mi zavolal zpátky.“

„Ach můj Bože!“ Zalapala po dechu. „Zlatíčko, jsi zraněná? Co se stalo?“

„Stalo se to už před několika týdnu, babi. Jsem v pořádku.“

„Před několika týdny?“ Zamumlala. „Nic mi neřekl.“

„Takže s tebou mluví?“

Ticho.

Takže nemluvil.

„Vím o hazardu,“ řekla jsem.

Zhluboka se nadechla.

„Předpokládám, že ty taky.“

„Tohle není konverzace, kterou bychom měly vést po telefonu.“ Její hlas byl smutný a napjatý.

„Dobře. Přiletím na Floridu. Budu tam brzy.“

„Alespoň mi dovol, abych ti poslala peníze na letenku.“

Souhlasila jsem, protože většinu toho, co jsem měla, jsem utratila za šaty na benefici. Až tohle všechno skončí, opravdu si budu muset najít práci. Bylo na mě, aby se o sebe postarala.

„Děkuji,“ řekla jsem, když slíbila, že mi na účet převede peníze na letenku a trochu něco navíc na jídlo.

„Víš, že tě s tvým dědou milujeme. Tak moc. Vždycky jsme pro tebe chtěli jen to nejlepší.“

Bolelo slyšet ta slova, protože jsem jim věřila. A protože jsem je taky milovala.

Ale stále jsem byla naštvaná, že mi lhali.

Když jsem ukončila hovor, hodila jsem telefon na gauč a podívala se na Romea.

„Letím s tebou.“

„Nemusíš.“

„Já vím.“

Přikývla jsem. Chtěla jsem, aby jel. Potřebovala jsem ho. Co kdybych přijela na Floridu a už bych se tam necítila jako doma?

V tu chvíli jsem nenáviděla lži. Nenáviděla jsem lháře a polopravdy. Nenáviděla jsem, co lži mohly s lidmi udělat.

Znovu jsem pohlédla ven oknem a pak opět na Romea.

Beze slova jsem kolem něj prošla a vyšla z předních dveří.

Volal mé jméno, ale nezastavila jsem se. Pořád jsem pokračovala. Bylo tu něco, co jsem musela udělat.