Player - 31. kapitola

Překlad: Lucie

#PozdněVečerníPřemítání

Pokud čekáte v restauraci na číšníka,

nejste náhodou číšník?

...Alpha BuzzFeed

Rimmel

           

Romeo byl napjatý.

Nebylo to nic, co řekl. Bylo to něco, co neřekl.

Když se s Braedenem vrátili do sálu, vypadali oba rozptýleně a tak trochu naštvaně. Ale než se dostali ke stolu, znovu se usmívali.

Zeptala jsem se Romea na toho chlapa. Řekl mi, že to byl jeden z reportérů, s kterým dělal rozhovor, a měla jsem pravdu, jenom ho chtěl pozdravit. Musela jsem vypadat, že mě moc nepřesvědčil, takže Romeo konečně připustil, že s ním chtěl mluvit o fotbale, ale když Romeo odmítl, věci se vyostřily.

Braeden tenhle příběh podpořil.

Všimněte si, že jsem řekla příběh. Něco uvnitř mě mi totiž nedovolilo uvěřit, že to byla pravda.

I přesto jsem to nechala plavat. Poslední věc, kterou jsem chtěla udělat, bylo dělat problém z něčeho uprostřed přeplněné místnosti.

Zbytek akce proběhl rozostřeně. Nemohla jsem uvěřit té reakci, které se útulku dostalo, a přistihla jsem Michelle brečet v koupelně víc než jednou, protože byla tak moc šťastná.

Na konci večera jsem byla vyčerpaná, ale zároveň i hrdá. I přesto všechno se nám s Valerií podařilo spolupracovat a uspořádat úžasnou akci.

Když vešel úklid a všechno začal sklízet, tak se mi neskutečně ulevilo. Možná to bylo vyčerpáním, které mě přimělo udělat to, co jsem udělala.

Nebo možná jsem to udělala, protože to byla správná věc.

Poděkovala jsem Valerii. Bylo to upřímné poděkování a nebylo to jako za zástupce útulku nebo Michelle. Bylo to za mě. I když náš vztah šel ruku v ruce do háje, stále pomohla. Stále dodržela svůj závazek.

Valerie nevypadala překvapeně, že jsem jí poděkovala. Zdálo se však, že se jí dotkla skutečná vděčnost schovaná za mými slovy.

Když jsme s Romeem byli konečně o samotě, znovu jsem začala přemýšlet o tom, co se stalo dříve.

„Romeo?“ Zeptala jsem se, když jsem věšela šaty do skříně.

„Jo, zlato?“

„Řekls mi všechno o tom, co se stalo předtím?“

Na mou otázku odpověděl otázkou. „Viděla jsi toho muže, toho reportéra, někdy dřív?“

„Ne.“ Podívala jsem se přes rameno.

„Popřemýšlej o tom, Rim.“ Promnul si rukou hlavu. „Ve škole, v útulku, na ulici… kdekoliv.“

„Ne, neviděla.“ Otočila jsem se. „Co se děje?“

Myslel si snad Romeo, že nás ten chlap pronásledoval?

Zmenšil vzdálenost mezi námi a pohladil mě po tváři zadní částí prstů. „Nic. Jen nechci, aby tě ti reportéři obtěžovali. Někteří z nich mohou být vážně vytrvalí.“

V koupelně jsem si smyla makeup a rozpustila vlasy. Jediné, co jsem měla na sobě, bylo staré Romeovo tričko, a překvapilo mě, že si přišel do koupelny „vyčistit zuby“, zrovna když jsem se připravovala do postele.

Čistit si zuby = zírat mi na zadek, zatímco jsem byla ohnutá nad umyvadlem, abych si umyla obličej.

Když jsem se svojí rutinou byla hotová, zhasla jsem světlo a vešla do ložnice. Něco psal na svém telefonu a pak jsem zaslechla ten jemný zvuk, že textová zpráva byla odeslána.

„S kým to mluvíš?“ Přistoupila jsem k místu, kde seděl na posteli.

„Koho to zajímá?“ Zeptal se a odhodil telefon za sebe, než se natáhl pro mě.

Vylezla jsem mu do klína a on mě políbil, ale pak se odtáhl, přitiskl mi hlavu k rameni a ovinul kolem své paže.

Prošel mnou zvláštní pocit zlé předtuchy.

Nahlédla jsem dolů na stále podsvícenou obrazovku telefonu.

.,.její táta

To byla jediná dvě slova, která jsem zachytila, než obrazovka potemněla.

„Hej,“ zašeptal. Zvedla jsem hlavu. „Miluju tě.“

„Taky tě miluju.“

Jemně, pomalu a hluboce mě políbil.

Zapomněla jsem na ta slova v telefonu a co mohla znamenat, a ponořila se do toho, jak chutnal a byl cítit. Milovali jsme se přesně tak, jak mě líbal.

Pomalu.

Pečlivě.

Hluboce.

Emoce, které se točily po místnosti, byly tak intenzivní, že chvílemi bylo i těžké dýchat.

Když jsem mu konečně ležela stočená v náručí, přišla mu odpověď, aby mě mučila. Psal Braedenovi. O čím otci mluvil?

O mém?

A proč teď? Proč dnes večer?

Přemýšlela jsem o tom reportérovi a o tom, že toho člověka vedle mě něco tížilo.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela a probírala se nekonečnými možnostmi, ale nic jsem nevymyslela.

Neměla jsem ráda nevědomost.

Ráda jsem byla informována.

I když jsem si nebyla na sto procent jistá, že Romeo psal o mně a o mém otci, byla jsem ochotná si na to vsadit.

Opatrně jsem vylezla z postele a přesunula se do druhé místnosti. Moje taška ležela na podlaze u gauče, kde jsem ji upustila, když jsme přišli.

Natáhla jsem se dovnitř a ruku sevřela kolem složky, kterou jsem tam měla. Přešla jsem ke gauči a zapnula lampičku na stole vedle mě. Murphy vyskočil na polštáře a stočil se mi do klína.

V jeho teplém, uklidňujícím těla jsem nalezla pohodlí, když jsem otevřela složku na první stránce.

A pak jsem začala číst.