Maria - 22. kapitola

Překlad: Clarissa

KAYNE

Když ucítila, jak jí ranní sluníčko zahřívá pokožku, dotkl se jejích rtů úsměv, protože si představovala muže, vedle kterého usnula a jehož tvář ji neopustila dokonce ani ve snu.

Maria pomalu otevřela oči, připravena se na něj znovu podívat.

Nicméně setkala se jenom s prázdnou postelí. Natáhla svou opálenou ruku a dotkla se místa, na kterém ležel, když se její oči před pár hodinami zavřely. Už z něj nebylo cítit teplo, což ji přinutilo přemýšlet, jestli se jí to nakonec jenom nezdálo. Jediným důkazem toho, že tady byl, byly její vzpomínky a prohlubeň v posteli vedle ní.

On odešel … aniž by se rozloučil?

Ospale našla telefon a zmáčkla jméno muže, který jí při myšlenkách na včerejší noc způsoboval šimrání motýlů v břiše. Maria si přiložila telefon k uchu a poslouchala šumění, než vyzváněcí tón zaútočil na její ušní bubínek.

Ccrrrrr …

Zdálo se, že motýlci, kteří poletovali v jejím břiše, pomalu přestávali mávat křídly a začali klesat.

Ccrrrrr …

Posadila se na okraj postele. Něco se jí nezdálo na tom, jak ti motýlci pomalu klesaly ke dnu jejího žaludku, který vypadal, že se během včerejší noci změkčil.

Ccrrrr …

Maria stiskla svůj mobil pevněji, zatímco ho horečnatě držela u ucha.

Ccrr –

Okamžitě se ta jáma v jejím žaludku znovu zaplnila, jakmile byl hovor přijat a její iracionální obavy zmizely. Poté čekala, až jeho hlas potěší její sluch. Nicméně, nebyl to jediný mužský hlas, který slyšela. Byly dva. Jeden, který patřil Kayneovi Evansovi, zatímco ten druhý patřil Dominicu Lucianovi; oba jasně rozlišitelné hlasy, které slyšela, se hádaly než –

PRÁSK!

Nebyl to jen telefon, který už držela, když náhle vstala z postele; bylo to její černé srdce, kterého se chytila a snažila se, aby nespadlo na zem, na rozdíl od telefonu na druhé straně hovoru, který se rozbil o zem.

Roztřeseně držela skleněný displej u ucha a poslouchala poslední zvuky smrti, které mizely od jejího ucha a z tohoto světa. Na druhou stranu se držela svého srdce tak těsně, že se její pěstěné nehty bořily do její hebké pokožky.

Když začaly dešťové kapky dopadat na okno, skrz které jen před malou chvilkou zářilo světlo, bylo to, jako kdyby se nebeské brány nahoře otevřely a přivítaly duši, která právě opustila své tělo.

Byla v šoku. Měla otevřená ústa, ale žádná slova se neodvážila přejít přes její rty, zatímco upřeně sledovala ten zlověstný liják.

Po několika chvilkách, trvajících celou věčnost, konečně zaslechla na druhém konci hovoru pohyb, jako kdyby někdo telefon zvedl. Byl to ten tichý šepot dechu na druhém konci, který jí říkal, že tam někdo byl, živý … a poslouchal.

„Haló...?“ Zjistila, že její hlas byl nyní stejně nestabilní jako nohy, na kterých stála, a mraky na obloze.

Ten dech se ozýval hlasitěji a hlasitěji, dokud déšť a každý další zvuk neustal a nezačal se zvětšovat jako to zvonění, které zasáhlo její bubínek, když poprvé zavolala.

Její srdce bušilo do rytmu řvoucího nebe nad ní, zatímco vyděšeně čekala, až uslyší hlas muže, který přežil, i když zároveň věděla, že ten druhý hlas, který neuslyší, bude patřit tomu, kterého už nikdy znovu neuslyší. Nejhorší na tom bylo, že se oba muži v uplynulých několika měsících vkradli do jejího temného srdce, a až do včerejší noci si nebyla schopna vybrat toho, kterého tak zoufale chtěla slyšet promluvit.

Maria otevřela ústa, aby vyslovila jméno muže, kterého začínala milovat, ale než mohla to jméno vyslovit, zastavil ji vážný hlas, který způsobil, že padla na kolena společně s jejím roztříštěným srdcem.

Všichni motýli, které měla v břiše, se změnili v popel, zatímco zbytky prachu klesaly dolů do propasti.

O jejím osudu rozhodla smrt.