BL - 20. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Evudar

Popelka truchlící

Jsem ztracená v pohybu kapek deště, které stékají dolů po skle. Klikaté cestičky, loužičky, pak se rozdělí, z jedné kapky se stanou tři, ze tří kapek se jich stane šest. Proces se zas a znovu opakuje, dokud kapky nedosáhnou dolů k rámu.

Oči mám unavené, kapky se rozmazávají, sklo se mží. Zamrkám, přehodnotím svoje soustředění a získám větší obraz. Je v Seattlu nějaká doba, kdy vůbec neprší?, ptám se sama sebe a dívám se na to, co si myslím, že je vrchol Vesmírné Jehly. Světlo se pohne a můj odraz se odráží od skla. Na povrch se dostávají slzy a zakalí mé sítnice. Po pár minutách už nedokážu dál rozlišovat mezi tekutinou, která se zas a znovu rozstřikuje na okně, a tekutinou, která mi stéká dolů po tvářích.

Posledních pár týdnů míjelo bez vědomého myšlení. Jako bych žila ve snu nebo noční můře. Podvědomě jsem se milionkrát štípla. Vzbuď se! Vzbuď se!, křičím. Ale nemůžu. Jsem zaseknutá, stejně jako ten zatracený déšť v Seattlu.

„Ahoj zlato.“ Stáhne ze sebe přikrývku. „Vraťte se zpátky do postele.“

Zavrtím hlavou.

Zamračí se. „Potřebuješ odpočinek.“

„Nemůžu. Nemůžu to všechno zastavit…“ Mnu si spánky. „Ty sračky v mé hlavě.“

Vstane z postele, přejde ke mně a já s každým jeho krokem sleduji jeho dlouhý ochablý penis. Ale ani Big Guy[1] mě nedokáže zbavit mého strachu. Pozornost vracím zpátky k dešti.

Zastaví se za mnou, jeho silné paže mě obejmou.

Vtisknu se do jeho teplého pevného masa.

„Na co se díváš?“ zeptá se mě do vlasů.

„Na déšť.“

Velký povzdech. „V Seattlu stále jen prší?“

To mi přinese vzácný a krátký úsměv na rty. Tohle není otázka, která potřebuje vyslovenou odpověď, protože ta zírá přímo na nás a to už několik dní.

Přitáhne si mě blíž a jeho původně ochablá část se probudí a tlačí do mého zadečku zakrytého županem. Vím, co chce. Vím, co chce, ale v těchto dnech je pro mě povinností už jen dýchat. Pohlcuje mě smutek, sžírá mě za živa a trhá mi duši.

Smutek není to jediné, co mě sžírá. Obrovské sousto si ze mě ukouslo i provinění. Kouše mě, žvýká a pak, těsně před tím, než by mě spolklo, mě vyplivne. Plive mě ven, protože srdce mi stále bije a krev mi v žilách stále koluje.

Po spánku mi přejede dokonalými rty, vznáší se nad mým uchem. „Vrať se do postele a nech mě, abych tě držel.“

Opřu se a zavřu oči. Jsem tak unavená. Tak moc chci spát. „Dobře,“ zašeptám.

Vezme mě za ruku a odvede mě zpátky do postele. Sundám si župan a vklouznu pod chladnou přikrývku. Následuje, uvelebí se za mnou a pak si mě k sobě zezadu přitulí.

„Zlato, vím, že je pro tebe těžké vypnout, ale potřebuješ trochu odpočinku. Není to dobré pro tebe ani pro našeho syna.“

Náš syn. Další krátký vzácný úsměv. „Jsi šťastný?“

„Šťastný?“

„Samozřejmě ne v obecném smyslu. Ale kvůli tomu, že máš dalšího syna.“

„Požehnaný a vděčný – to je to, co jsem. A ty jsi šťastná? Myslím tím… chtěla jsi holčičku.“

„Na tom nezáleží. Cítím se stejně jako ty, požehnaná a vděčná.“

„Zlato?“

„Manželi.“

Povzdechne si a změní téma. „Není to tvoje chyba, nic z toho. Přestaň z toho sama sebe obviňovat a říkat si, že jsi měla udělat víc. Všichni se tak cítíme.“

„Musíš to vědět. Prosím, řekni mi, že víš, že bych udělala cokoli, abych ho přivedla zpátky.“

„Ach, zlato.“ Teplé rty se vznáší nad mým levým ramenem, které mám obvázané. „Stále si to zas a znovu přehrávám v hlavě, všechny kdyby. Kdybych viděl, že jsi odešla z místnosti dřív. Kdybych si všiml, že zmizel Chase. Kdybych šel nahoru o pár minut dřív.“

„Prosila jsem ho, aby do toho nezasahoval.“

„Musíš vědět, že to udělal, protože tě miloval. Miloval nás všechny a my jsme milovali jeho. Byl to můj malý bratr, ať si krev říká, co chce.“

„Tak moc Sam miloval. A teď… Bože, Jaxi, byl tak mladý. A Sam…“

„Když jsi začala padat ven z okna… nemyslel jsem. Věděl jsem jen to, že jsem se k tobě musel dostat. Být zastřelený, vystavit se nebezpečí – nic z toho jsem neřešil. A stejně tak i Lane. Myslel a jednal instinktivně. Snažil se tě zachránit.“

„A to udělal. Ale Bůh ví, jak moc bych si přála, aby to bylo jinak.“

Přejede mi prsty po tváři a zachytí několik slz. „Ty i já, zlato.“

„Věděla jsem, že Mia byla nemocná. Všichni jsme to věděli, ale… týrání, zneužívání, posedlost a nenávist.“

„Zlato, musíš se za to přestat obviňovat. Nic z toho, co se stalo, není tvá chyba.“

„Musí to být něčí chyba.“

„Není tvou.“ U ucha mi zazívá. „Zkusme se trochu vyspat. Máme před námi velký den.“

Přikývnu a přitisknu si tvář na jeho biceps.

O pár vteřin později rychle usne. I když se snažím, nemůžu to dostat z hlavy. Pokračuji v přemýšlení o… všem. Myslím na šokovaného a ohromeného Marca, který se snažil křičící, vzlykající a rozzuřenou Sam odtrhnout od těla jejího snoubence, aby mohly úřady udělat svou práci. Přemýšlím o pohledu v očích Mary, když sledovala, jak koroner dal její jediné dítě, jejího milovaného syna, do pytle na těla a zařídil odnos. Přemýšlím o tom, jak to všechno bylo tak ohromně neuvěřitelné, když jsem zapomněla na to, že můj syn byl zamčený v koupelně, ležel ve vaně, jeho maličké tělíčko bylo rozervané silnými vzlyky a drtivým strachem, až celý zmodral.

Přemýšlím o svém druhém synovi, který stál u dveří, díval se na všechen ten chaos krveprolití, kdy se jeho matka krčila v rohu a dívala se na něj, také traumatizovaná a zlomená, než aby dokázala pomoci byť jen sama sobě. Přemýšlím o tom, jak Lee převzal kontrolu nad celou situací, zůstal chladný a v klidu. Pak, o pár hodin později, se už díval na dno láhve whisky, pěstí mlátil do cihlové zdi a zlomil si v ní prakticky každou kost. Přemýšlím o Miině zhrouceném těle, které bez života leželo na podlaze mé ložnice, její tmavé mrtvé oči vypadaly tak, jako by se dívaly přímo na mě, vysmívaly se mě, a přitom jí ze srdce a pravého čelního laloku vytékala krev.

Za vše, co se té noci stalo, byla jasně zodpovědná Mia. Ale nemohu ignorovat slova, která byla vyslovena.

Měla pravdu; neviděla jsem ji. Jí stačil jediný pohled do mých očí a dokázala vidět mou zlomenou část. Ale já v ní tu její neviděla. Každopádně to nebyl stejný druh zlomeniny. Viděla jsem ji jako bezradnou, rozmazlenou dívku, která by udělala cokoli jen pro to, aby získala to, na co si myslela, že měla nárok. Neviděla jsem ji jako ztroskotanou ženu, která celé roky trpěla fyzickým a psychickým týráním ze strany svého otce a jeho přátel. Neviděla jsem ji jako ženu, která mě milovala, i když byla nemocná a posedlá do té míry, že ji to ovládalo. Nemůžu si pomoci, ale mám pocit, že jsem ji jistým způsobem zklamala. Rozhodla jsem se vidět jen to, co jsem vidět chtěla a nic víc. Nemohu si pomoci, ale přemýšlím, jak jiný by byl její život, kdyby se jí dostalo pomoci, kterou tak zoufale potřebovala.

Podívám se přes postel a zjistím, kolik je hodin. Sedm dvacet. Podívám se k oknu a vidím, jak se skrz mraky snaží protlačit sluneční paprsky.

Opatrně se vymaním z manželova náručí, nechci ho probudit. Popadnu si župan, utáhnu si ho kolem těla, opustím ložnici našeho hotelového apartmá a zavřu za sebou dveře.

Dojdu k malému jídelnímu stolku, zvednu svůj iPhone a procházím své zprávy. Uvidím, že mám čerstvě zmeškaný hovor, takže stisknu tlačítko pro jeho vytočení.

„Alexio?“

„Mary… viděla jsem, že jsi volala?“

„Ano… Promiň. Doufám, že jsem tě neprobudila. Zapomněla jsem na časový posun. V těchto dnech jsem zapomněla na spoustu věcí.“

„Máš na to nárok. A neboj se; byla jsem vzhůru celé hodiny.“

„Stále nespíš?“

„Ne.“

„Ani já ne.“

„Jsi v pořádku? Promiň… hloupá otázka, co?“

„Ano… ale chápu, co tím myslíš. Jen jsem ti chtěl dát vědět, že s Lesterem za pár hodin odjíždíme. Chtěla jsem tě chytit dřív, než odjedeme…, nedošel mi posun v čase…“

„Vážím si toho, že jsi zavolala a jsem ráda, že jste se rozhodli pro trochu úniku.“

„Přesně tak to je, že? Únik?“

„Ano, na tom není nic špatného.“

„Já vím. Je dobré slyšet někoho, jak to říká. Nesnažit se všechno osladit. To je jeden z důvodů, proč tě miluji. Jsi… upřímná, skutečná. Zvlášť v době, kdy nikdo jiný takový není.“

„Mary… ani si nedokážu představit, čím musíš procházet… ale chápu, co říkáš.“

„Je dobré slyšet tvůj hlas. Vždycky jsi mi přišla jako hlas rozumu… moudrosti. Uklidňuje mě to… vědomí, že tě mám jako přítelkyni a důvěrnici.“

„To vždycky budu a doufám, že to víš. Ty a Lester jste pro mě rodina. A musíte vědět, že bych pro svou rodinu udělala cokoli, a stejně tak i Jax.“

„To vím. Mimochodem, jak se mu vede?“

„Dobře… spí.“

„No, jsem ráda, že alespoň někdo může. Jak je… Sam?“

„Ne dobře… ale myslím si, že tahle cesta ji pomůže. Potřebuje čas… přemýšlet a nemyslet.“

„Stále je pro mě těžké mluvit s ní. Byli spolu skoro čtyři roky a pokaždé, když jsem mluvila s jedním z nich, skončila jsem s tím druhým. Chápeš, co tím myslím?“

„Ano. Nedokážeš si je oddělit. Když se podíváš na Sam, musíš vidět Lanea. Mimochodem, ona to chápe. Ví, že je pro tebe těžké být v její přítomnosti.“

„Zní to hrozně, že? Že nemůžu být se… svou skoro dcerou, protože mi připomíná mého syna.“

„Ne, není to hrozné.“

V hovoru se odmlčíme. Je to, jako bychom instinktivně věděly, že potřebujeme na okamžik mlčení, odstupu.

„Mary, jsem ráda, že jedete s Lesterem na Panenské ostrovy.“

„Ještě jednou ti s Jaxsonem chci poděkovat, že jste nám dovolili zůstat u vás doma.“

„Jste součástí této rodiny. Každý domov, který máme, je i váš.“

„Toho si vážím. Bude dobré prostě… no, dívat se na oceán a nemyslet.“

„Je to dobré místo, kam jít, když nechceš myslet.“

„Lizbet nám nabídla své letadlo a všechny své domovy po celém světě, abychom tam zůstali. A víš co? Možná toho využijeme.“

„Nevlastníme jich tolik jako ona. Ale jste víc než vítáni zůstat v jednom z našich domovů v Londýně nebo v Grant Estate poblíž Inverness.“

„Děkuji. Možná bychom mohli.“

„Udělejte to, prosím.“

„Jak se mají moji chlapci?“

„Dobře. Jsou v sousedním apartmá se Sam. Ani se od ní nehnuli. Chase řekl, že Lane by nechtěl, aby byla sama.“

Slyším, jak popotáhne. „Máš velmi speciální syny, Alexio.“

„To mi nemusíš říkat. Každý den vstávám s tím, že za ně děkuji Bohu.“

„To mi něco připomíná. Musíš mi slíbit, že až budeš rodit, tak nám Jaxson zavolá. Chceme tam být.“

„Udělám to. Mezitím prostě jen… utečte.“

„To uděláme, má drahá. Řekni Sam, že ji miluji, a že až budu moci, zavolám ji. A všechny své chlapce za mě polib.“

„Udělám to. Dávej na sebe pozor, Mary. A řekni Lesterovi, že nám bude chybět.“

„Vyřídím,“ řekne a horor ukončí.

* * *

Po hovoru s Mary jsem zavolala do své kanceláře a pak Gram. Řekla jí, že se zítra vrátíme domů a budu dál už dostupná.

V okamžiku, kdy mám všechny hovory vyřízené, je už skoro devět. Rozhodnu se nechat Jaxsona spát; myslím, že alespoň jeden z nás by měl být odpočinutý. Osprchuji se, obléknu se a vydám se ke dveřím, kterými je naše apartmá propojeno s tím Saminým.

Několikrát zaklepu a vstoupím dovnitř.

Sam sedí v křesle, pije čaj a dívá se ven na déšť.

„Ahoj.“

Přikývne.

„Chlapci stále spí?“

„Doslova zařezávají.“

Naleji si čaj a u okna si k ní přisednu.

„Dokážeš si představit, že bys tu žila?“

Krátce se na ni usměji. „Nemůže pršet každý den.“

Zamračí se. „No, alespoň to není sněžení.“

„Miluješ sníh.“

„Ne, když musím jet autem přes celou zemi.“

„Řekni mi, že máš na té věci dobré pneumatiky. Vím, že nemá pohon všech kol.“

„Má dobré pneumatiky. A neboj se, dávám si čas.“

Podívám se na ni. „Kolik času… myslím tunu?“

Než se na mě podívá, dá si doušek čaje. Oči má díky týdnům téměř nepřetržitého brečení prázdné, nateklé a červené. Smutnou a opravdu příšernou věcí je… je jen na začátku svého truchlení. A co je horší, nemůžu jí to usnadnit nebo zlepšit tak, jak to vždy mám dělat. Jako její velká sestra nemůžu dělat nic jiného než ji milovat a prostě tam pro ni být, když mě bude potřebovat.

Potlačí slzu. „Nevím. Týdny, měsíce.“ Kouše si spodní ret a snaží se nebrečet, aby mohla vytvořit slova. „Chci to udělat správně, víš. Byla to Laneova představa dokonalých líbánek. Projet ve svém milovaném Mustangovi všechny státy a…“ Odmlčí se, vydechne a snaží se potlačit další záchvat, při kterém by jejím tělem otřásly další slzy. „Chtěl mě ve všech čtyřiceti osmi milovat.“

Znovu se odmlčí, tentokrát se jí však ve tváři objeví kratičký a vzácný úsměv. „I když to není přesně tak, jak to řekl. Řekl: „Chci tě ve všech těch čtyřiceti osmi státech ošukat, tolikrát, kolikrát to jen jde a v tolika polohách, v kolika je to jen možné.“

Usměji se. „To zní přesně jako něco, co by řekl on.“

Několik minut mlčíme. Jen se díváme z okna, jako by nám mohl dát déšť odpověď na nějakou neznámou otázku.

Přeruší ticho. „Mluvila jsi s Mary?“

„Ano, dneska ráno.“ S Lesterem jedou na nějakou dobu do Virgin Gorda. Možná budou dokonce pak trochu cestovat po Evropě.“

Přikývne. „Ona…, nedokáže se mnou mluvit. Sakra, sotva se na mě podívá.“

„Protože si vás od sebe nedokáže oddělit.“

„Já vím…, jen si přeji, aby mohla. Opravdu potřebuji, aby to věděla…, jak moc je mi to líto. A jak moc mi on chybí.“

Odložím svůj šálek čaje na stůl a poklepu na pohovku vedle sebe. „Pojď si sednout sem vedle mě.“

Také svůj šálek odloží a připojí se ke mně, hlavu si položí ke mně do klína.

Prsty jí projíždím jejími dlouhými vlasy, což je něco, co dělám a budu dělat…, navždy.

„Mary prostě potřebuje čas,“ řeknu jí.

„Já vím. Nejsem na ni naštvaná…, chci jen, aby věděla, že není sama.“

„Ona to ví.“

„Můžu ti něco říct?“

„Samozřejmě.“

„Tu noc na party jsme mluvili. Řekla jsem mu, že se bojím, že ho zklamu.“

„Zklameš ho?“

„Miloval jsem ho, Lexi, tak moc, ale měla jsem své pochybnosti. Co se týče vztahů nebo lásky, ty a já jsme neměly ty nejlepší vzory.“

„Ale Karen nám otevřela možnosti.“

Velký povzdech. „To je pravda. Ale já s ní nedostala tolik času, jako jsi měla ty. Byla jsem tak mladá a na moc si toho nepamatuji. Jediné, na co si vzpomínám, je to, jak máma s tátou neustále bojovali. Teď už alespoň víme, proč byla tak paranoidní a uzavřená. Je zábavné, jak jsem si toho všimla, když jsem byla tak mladá. Co budeme dělat…, myslím ohledně naší dávno ztracené rodiny?“

„Sakra, to kdybych věděla. I když mi to připadalo nemožné, věděla jsem, že Maria musela být s mámou příbuzná.“

„Je zvláštní, že se tak moc podobaly a přitom měla každá jinou matku.“

„Můžeš se někomu podobat třeba i přes generaci. Vypadáme jako náš otec a máma se očividně podobala své mámě.“

Zakloní hlavu a podívá se na mě. „Bože, právě když jsme si myslely, že naše rodina už nemůže být podělanější.“

„Vypadá to tak…, neskutečně. Máma, Coletti.“

„Pokud se s nimi setkáš, neříkej mi o tom, alespoň ne do doby, než se nepostavím zpátky na nohy. Prostě si nemyslím, že teď zvládnu ještě další drama.

„Nejsem si jistý, jestli to zvládnu, ale nemyslím si, že mám na výběr.“

„Mami?“

„Ahoj, chlapečku.“

Chase si mne unavené oči. „Můžu jít spát s tátou? JB mě stále kope do pravé ledviny.“

„Jen do té správné,“ škádlím ho.

Dívá se na mě se svraštěným obočím. „Můžu, mami?“

„Běž.“

Opustí místnost a za sebou táhne svůj polštář.

„On není zrovna ranní ptáče, co?“

Otočí zápěstí, abych se mohla podívat na její hodinky. „Je to skoro deset. V jedenáct by mělo dorazit auto.“

Sedne si. „Raději skočím do sprchy.“

Popadnu ji za ruku. „Ještě, než to uděláš, ti chci něco říct.“

Přikývne.

„Lane byl zvláštní muž. A věděl, že ho miluješ.“

„Já vím,“ řekne.

„Lane byl pro mě přítel, když jsem ho opravdu potřebovala. Hodně jsme si povídali a sblížili se při tom.“

„Když jsi měla domácího vězení?“

„Jo.“

„O některých vašich hovorech mi řekl.“

Usměji se. „Ano?“

„Miloval tě, myslím tím, samozřejmě, že ano. Ale myslím, že jednu dobu to bylo víc než jen bratrský druh lásky.“

„Možná. Ale to bylo hodně dávno, před celou věčností. Každopádně, jednu noc jsme společně vylezli na střechu jedné z garáží a sledovali, jak padají meteority. Samozřejmě, že jsme u toho popíjeli. Padla na to láhev whisky.“

Usměje se. „Samozřejmě.“

„S ním to nikdy nebylo těžké…, myslím tím mluvit. Děsila jsem se, co by si mohl Jax myslet nebo udělat, když by zjistil mou pravou identitu. Ale u Laneho jsem ten strach takhle nikdy necítila. S ním jediné, na čem záleželo, byl daný okamžik, teď. Ne zítra nebo příští týden. Víš, co říkám?“

„Ano. Nikdy neřešil budoucnost. Bylo to osvěžující a zároveň i rozčilující.“

„Zatímco jsme sledovali nebeské divadlo, natáhl se a udělal tu věc, co dělávala máma.“

„Vzpomínám si na to. Děláš to s chlapci. Natáhl se, chytil hvězdu, políbil ji a pak ji znovu pustil.“

„Nikdy jsem to neviděla dělat nikoho jiného než mámu. Zeptal jsem se ho, zda ho to naučila Mary. Řekl, že ho to nikdo neučil… viděl to ve snu.“

„To mě poser.“

Přikývnu. „Nevím, jestli věřím v osud nebo předurčení tak, jako to v to věří Jax. Ale věřím, že existuje tahle neviditelná síla, která do našich životů přináší zvláštní lidi. Říkej tomu božský zásah, nazývej to náhodným setkáním atomů, které se srazí a explodují. Nezáleží na tom, jak to nazveš. Záleží na tom, jestli máš to štěstí, že jsi příjemcem takového daru a uděláš správnou věc.“

„A to je co?“

„Natáhneš se po nich, miluješ je a pak…, je znovu pustíš.“

„Takže mohou zářit navždy,“ zašeptá.

„Na nekonečno.“

---

[1]     Velký chlap