TS - 15. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Irenka

Když jsem dorazila, Sasha už čekala v salonku. Seděla na balkonu u malého stolku se dvěma plyšovými židlemi s výhledem na bazén.

„Náš pokoj je přímo támhle,“ řekla mi místo pozdravu a ukázala směrem přes bazén k jednomu z dalších balkónků. „Je to skutečně pěkný pokoj. Také máte apartmá?“

„Jo, ale my máme jen jednu ložnici. Nepotřebujeme hodně místa.“ Proč jsem to řekla? Vlastnili jsme domy, které byly větší, než tenhle hotel. Odkašlala jsem si. „Takže, Molly je v podstatě úžasná.“

„To ano,“ souhlasila Sasha. „Občas mě dohání k šílenství, ale to dcery dělávají. Možná i synové. Netuším.“

„No, musí to stát za to. Je to skvělá dívka. A pekelná nakupovačka. Musí to mít v genech,“ dodala jsem.

Sasha se trochu zasmála a upila z obrovské sklenici margarity, kterou se vybavila. „Tak. Pravděpodobně na mě máš nějaké otázky.“
„Jo.“ Když se k nám přiblížila servírka, zvedla jsem hlavu. „Jen dietní Colu, prosím.“ I když jsem Sashe nedlužila vysvětlování ohledně našich soukromých životů, řekla jsem jí: „Obvykle nepiju. Kvůli Neilovi.“

„Susan říkala, že měl nějaké problémy s pitím a drogami,“ řekla Sasha a mluvila přitom potichu. „Nečetla jsem tvou knihu, ale říkala, že jsi to zvládla skutečně dobře, bez odsuzování.“

Pokrčila jsem rameny. „Doopravdy jsem neměla na výběr. Buď jsem to mohla zvládnout, nebo ve všech těch kusech zklamat.“
„Tvůj otec -“ Sama sebe zarazila. „Omlouvám se. Vadí ti, že ho tak nazývám?“

K mému vlastnímu překvapení mi to vadilo. „Můžeš mu prostě říkat Joey.“

Mírně se usmála, ale byl v tom smutek. „Když jsem čekala Susan, Joey přestal pít. Nebyl alkoholik, ale s tím, čím procházel, se jím možná stával.“
„Kvůli svému otci?“ vyhrkla jsem. Pak jsem to vysvětlila. „Molly říkala něco o tom, že jeho otec nebyl skvělým tátou.“

„Ne, to s tím vůbec nesouviselo. Jeho otec byl kus sračky, ale Joey byl hasič. První linie… vidí příšerné věci a některé z nich je to prostě až moc. Řekl by: ,Raději bezpečí, než litovat´. A tuhle práci opilá dělat nemůžeš. Měl pohotovost prakticky dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu.“
Susan se odmlčela. „Mluvily jste s Molly o Joeyovi hodně?“

„Vůbec ne,“ slíbila jsem. „Něco málo o něm řekla, ale nechtěla jsem na ni házet všechny své emocionální sračky. Přišla o svého otce a nepotřebovala slyšet, jak se mnou zacházel.“

Sasha pomalu přikývla. „To oceňuji. Je to pro ni tvrdé. Až na výjimky měli normální vztah otec – dcera – nesnášel představu, že si obarví vlasy nebo si nanese moc make-upu – ale navzájem se milovali.“

„To je… hezké.“ Nevěděla jsem, co na to říct. „Jsem ráda, že měla se svým tátou dobrý vztah.“

Sasha přikývla. „Když se dívky dozvěděly o tobě, bylo to pro ně těžké.“

Těžké pro ně? Chtěla jsem se ušklíbnout. Pro mě bylo těžké vyrůstat bez otce. Ale abych udělala nějaký pokrok, musela jsem ze své hořkosti ustoupit. „Jak na to přišly?“

Sasha začala mluvit až po pár okamžicích. Nevěděla jsem, zda to bylo proto, že přemýšlela, nebo proto, že se snažila nebrečet. Možná obojí. „Když se Mollyin zdravotní stav začal zhoršovat, rozhodli jsme se jim to říct. Joey už umíral. Rakovina slinivky je… No, už od okamžiku, kdy mu to diagnostikovali, jsme moc dobře věděli, že už tu moc dlouho nebude. Myslela jsem si, že pokud bych s tím čekala, až odejde, mohl by to pro ně být ještě větší šok.“

Šok pro ně. Jako by zjištění jeho smrti prostřednictvím vyhledávání na Googlu, nebylo šokem pro mě.

„Uvažovala jsi vůbec někdy o tom, že mě vyhledáš?“ zeptala jsem se. „Abys mi to řekla?“

„Nebyla jsem si jistá, zda bys to ode mě chtěla slyšet. Nevěděla jsem, zda jsi vůbec věděla, kdo byl tvým otcem.“

„Přišel na mé zakončení školy aby mi dal kartu. Věděla jsem, kdo to byl.“ Zastavila jsem těsně předtím, než bych jí nazvala lhářkou, což moje zraněné srdce chtělo strašně moc udělat. „Věděla jsi to tom?“

Smutně potřásla hlavou. „O ničem takovém mi neřekl. Sám za sebe se styděl, že tam pro tebe nebyl.“

Zaťala jsem čelist. „Jo, dobře. Měl tam být.“

„Byl.“ V obličeji měla navzdory jeho obhajobě obavy i soucit. „Nevím, kolik toho víš o naší minulosti, internátních školách a rozervaných rodinách… Joeyův otec byl bílý a držel Joeye od všeho, co mělo co dělat s kmenem. Když konečně opustil dům svých rodičů a začal objevovat to, čím byl, poznal, jak jsou děti důležité. A hluboce litoval toho, že nebyl součástí tvého života.“

„Tak proč se ke mně nevrátil?“ zeptala jsem se a tvrdě se snažila, abych potlačila slzy. Nechtěla jsem se kvůli Joeyovi Tangenovi cítit špatně. Nechtěla jsem na něj myslet jinak, než jako na mrtvého otce, který neměl ve svém charakteru ani špetku citu. „Mohl mít -“

„Mohl,“ souhlasila. „Ale ať už to bylo z jakéhokoli důvodu, rozhodl se, že bude lepší držet se dál.“

„No, to nebylo.“ Po tváři mi sjela slza. Sakra. Ještě budu brečet.

Sasha sáhla do své kabelky a vytáhla z ní balíček kapesníčků Kleenex. Jeden mi podala. Obličej měla plný lítosti. „Vím, že to nebylo. Ale myslím, že si myslel, že tě tím chránil. To jediné, co chtěl pro všechny své děvčata, bylo to, aby byly šťastné a milované. A on věděl, že jsi byla milovaná.“

„Jak by to mohl vědět?“ dožadovala jsem se. „Klidně jsem mohla být zbitá a hladová a zanedbávaná. Klidně jsem mohla každou noc ležet v posteli a modlit se za to, že by mě jednoho dne přišel zachránit.“

To zvrácené na tom bylo to, že jsem nebyla zbitá, hladová ani zanedbávaná. I tak jsem se modlila za to, aby se ukázal. V mých divokých fantaziích by se ukázal, sevřel mě v náručí a řekl mi, jak moc mě miloval. Že byl ve válce nebo zadržen jako odsouzený zločinec, a proto nemohl dorazit na moje narozeninové oslavy. Chtěla jsem, aby mu ve vrácení zpátky se něco bránilo, a chtěla jsem, aby to byla síla, která byla mimo sílu jeho kontroly.

Místo toho to on si vybral to, co považoval za nejlepší. A mýlil se.

„Ve skutečnosti jsme o tobě každou chvíli slyšeli,“ řekla Sasha. „Prostřednictvím kamaráda, který znal tvou mámu z nemocnice. Věděli jsme, že jsi byla v pořádku.“

„Ale já nebyla v pořádku.“ Musela jsem bojovat s tím, abych udržela svůj hlas v tiché rovině. „Byla jsem opuštěna. Celé dětství jsem strávila pomyšlením na to, co se mnou bylo špatně. Že jsem byla zlomená nebo nemilovaná. A dneska, když tu v tomhle okamžiku sedím, tak stále přemýšlím, kvůli čemu mě můj otec odmítl.“
„To není to, co pro tebe chtěl,“ snažila se mi Sasha vysvětlit.

Uťala jsem ji. „Ne, není. Ale není to to, co chtěl. Byl mým otcem. Měl se starat o to, co jsem potřebovala. Místo toho jste o tom vy dva rozhodli za mě.“

Na to neměla odpověď.

„Říkáš: ,Ach věděli jsme, že jsi byla v pořádku,´ ale nevěděli jste to, protože jste se neobtěžovali s tím, abyste mě poznali.“ Z její tváře jsem poznala, že ji moje slova ranila. Ale i já jsem byla zraněná. A právě teď mi můj hněv přišel oprávněný. Nepotřebovala jsem žádné svolení, abych to řekla. Nepotřebovala jsem svolení na to, abych byla naštvaná na svého otce, a to ani od Sashy. To, že jsem tu pravdu pronesla nahlas, mě to potvrdilo. A poprvé jsem si uvědomila, že to nebyla moje chyba. Ani trochu.

Pokračovala jsem. „Tolik let jsem strávila tím, že jsem ho nemohla obviňovat za to, že mě opustil. Ale nebyla jsem to já, kdo to podělal. Byl to on. Nesnaž se mi to svým ospravedlňováním vymluvit.“

V Sashiných očích se objevily slzy a já si na okamžik dělala obavy, že by možná mohla vybuchnout. Ale jen si vzala kapesníček a osušila si oči. „Nemám nic, co bych na to mohla říct. Jen že se omlouvám. Pokud bychom mohli vrátit čas, věděli bychom, co cítíš… neposlouchala bych ho. Rozhodla bych se úplně jinak.“

„Teď už mě nezabráníte nevstupovat,“ řekla jsem pevně. „Susan mi řekla, že pokud by Molly nepotřebovala tu ledvinu, nikdy byste mě ani nekontaktovaly. Ale teď jste mě musely kontaktovat. Teď jsem součástí toho všeho, ať se vám to líbí, nebo ne.“

„Teď už tě nemůžeme vyautovat,“ řekla Sasha s mírným zasmáním. „Molly tě miluje.“
„No, koupila jsem ji spoustu věcí. Když jsem byla teenagerem, skutečně by to pro mě spoustu znamenalo.“ Skousla jsem si ret. „Chci, abys věděla, že jsem se nesnažila koupit si její náklonnost. Jen jsem v ní viděla hodně ze sebe a chtěla jsem, aby byla šťastná.“

„Je v ní toho z tebe spousta. Nebo aspoň to tvrdí Susan.“ Sasha potřásla hlavou. „Možná, že až tohle všechno skončí, bychom mohly přijet na návštěvu. Molly v New Yorku nikdy nebyla. A naši cestu si můžeme zaplatit. Nepotřebujeme tě využívat kvůli tvým penězům.“

„Nikdy jsem si nemyslela, že byste se to chystali udělat.“ Věděla jsem, že pokud by to tak bylo, Neil by to viděl na míle daleko. „Vyrostla jsem v pracující třídě. A možná, že to vypadá, že jsem na to zapomněla, ale stále to v sobě mám. Dokonce i když si můžu očividně dovolit koupit celý zatracený obchoďák.“

K mému překvapení se Sasha naklonila a vzala mě za ruku. Stiskla ji. „Jsi dobrý člověk, Sophie. Jsem šťastná, že jsme se konečně setkaly.“
Skoro jsem se zajíkla svými slzami. „I já.“

**********

Když jsem zvážila, jak dlouho jsem čekala na svou schůzku, která už měla zpoždění, tak byla čekárna u kanceláře doktora Robinsona překvapivě prázdná.

Neklidně jsem si pohupovala kolenem. „Co sakra tak dlouho trvá. Prostě to chci vědět, zda ano nebo ne.“

„Znáš lékaře,“ řekl Neil, který byl také neklidný. „Je to jen samý spěch a pak čekání.“

Nebyla to pravda? Navzdory tomu, že utrácel peníze za soukromé nemocnice, jsme si v průběhu léčby jeho rakoviny také prakticky vryli do paměti každý vzor tapety z desítek čekáren.

Teď jsem na ně byla expertem. Přejela jsem po místnosti kritickým pohledem. Texturované tapety s pastelovým akvarelovým vzorem? Odškrtnuto. Odpovídající umělé základní dlaždice? Odškrtnuto. Ošklivý pevně vázaný koberec? Jo. Akvárium? Prakticky tam bylo automaticky.

„Tyhle místa zatraceně nesnáším,“ zamumlala jsem si pod nosem.

„Prosím, bez ohledu na dnešní výsledek...“ Neil se odmlčel.

„Chystáš se říct: ,Nebuď, prosím, zklamaná.´ To je nemožné.“ Snažila jsem se neznít nedůtklivě, ale bůh věděl, že jsem s ním za celé roky trávila spoustu času v lékařských zařízeních. „Pokud nebudu vhodným dárcem, budu velice zklamaná. Nemůžeš po mě chtít, abych nebyla.“
„Nechtěl jsem říct, abys nebyla zklamaná. Chtěl jsem říct, abys neztrácela naději,“ řekl jemně. „Tak jako tak pro Molly ledvinu získáme.“

„Cože? Jak – jednu jí koupíme?“ odfrkla jsem si.

Výraz jeho tváře zůstal smrtelně vážný. „Ještě stále podceňuješ cesty, které máš díky našemu bohatství dostupné.“

Vyschlo mi v krku. „Neile, to je nelegální.“

„A mělo být nelegální, že člověk zemři při čekání na orgán, protože si nemůže dovolit cestovat nebo se přestěhovat někam, kde je kratší čekací list.“ Takže si očividně ohledně Mollyina případu udělal svůj vlastní průzkum. „Bohatí jsou mnohem častějšími příjemci orgánů než ti, kdo nejsou bohatí. Nikdy jsi nepřemýšlela o tom, proč to tak je?“

„Vůbec jsem nepřemýšlela o dárcovství orgánů,“ přiznala jsem. „Nikdy mi to ani nepřišlo na mysl.“

„Ani když jsi zaškrtla kolonku na svém řidičáku?“ zeptal se.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Vždycky mi to přišlo jako napsat: ,Prosím použijte mě na náhradní díly.´ A když můj bratranec dostal Harley, vždycky jsme vtipkovali o tom, že jezdí jako dárce orgánů. Nebylo to nic, o čem bych hluboce přemýšlela. A ty?“

„Ano. Ale já už jsem umíral. Chtěl jsem vědět, zda by některý z mých ,náhradních dílů´, jak jsi to popsala, mohl být pro někoho užitečný. Rakovina to zjevně naprosto vyloučila.“ Odmlčel se a sklonil hlavu. „A víš, že se to probíralo, když Emma...“

Tenhle hovor byl těžký. Neil byl neústupný v tom, aby aspoň nějaká Emmina část pokračovala – Michaelova rodina z toho samého důvodu darovala jeho oči a nějaké orgány – ale Valerie byla až příliš rozrušená, než aby o něčem takovém vůbec uvažovala. A Emminy orgány byly díky nehodě a operaci příliš poškozeny.

„Jo. A vím, že to pro tebe bylo těžké.“ Natáhla jsem se a stiskla mu ruku. „Protože jsi dobrý člověk.“

„Ale nechci, aby ses v případě, že bys svou ledvinu z nějakého důvodu nemohla darovat, cítila jako špatný člověk,“ řekl pevně. „Už to, že jsi sem vůbec celou tu dlouhou cestu jela a prošla všemi těmi testy… Nemůžu říct, zda bych udělal to samé. Vzhledem k tomu, co ti Sasha řekla.“

Neil vzal zjištění důvodů mého otce, proč mě opustil, skoro stejně tvrdě, jako já, ale zároveň kvůli tomu byl šíleně rozzlobený. Teprve, když jsem mu připomněla, že tohle bylo o mě, ne o něm, se mi podařilo zabránit mu, aby oddusal přímo do jejich apartmá a dal Sashe najevo něco ze své velice rozrušené mysli.

„Až jí dneska uvidíme, buď milý,“ požádala jsem ho. „Zvlášť, pokud tohle nedopadne dobře.“

Dřív, než jsem mohla získat jeho slib – ne, že bych to skutečně potřebovala – se otevřely dveře kanceláře a objevila se sestra. „Sophie?“

Postavila jsem se a uhladila si lem svého proužkového topu s lodičkovým výstřihem, aby seděl přesně na mých mátově zelených kalhotách. „Jo, to jsem já.“

Vrhla jsem po Neilovy zpanikařený pohled. Vzal mě za ruku, aby vešel se mnou.

Nevážili mě ani se neptali na začátek mé poslední menstruace či něco dalšího, jako obvykle. Všechny testy jsem absolvovala v New Yorku a můj lékař všechny záznamy a výsledky testů odfaxoval sem. Takže nás sestra zavedla přímo do kanceláře doktora Robinsona.

Doktor Robinson byl vysoký černoch s holou hlavou a chlapeckým obličejem. Byl jedním z nejlepších transplantačních chirurgů ve Státech a má sestra měla štěstí, že byl součástí transplantačních týmů, které se soustředili v Michiganu. Když jsme vstoupili dovnitř, postavil se, naklonil se přes svůj stůl a podal si s námi ruku.

„Omlouvám se za to, že jsem vás nechal čekat,“ řekl a kývl k židlím před svým stolem. „Byl tu rušný den.“
„Dobře, tohle by mělo být rychlé,“ řekla jsem s nucenou srdečností. „Můžete mi dát své ano nebo ne a vykopnout nás ven.“
Nepohodlně se usmál a na laptopu vedle sebe stiskl několik kláves. „Tohle ve skutečnosti není jednoduché.“

Při jeho slovech se kolem mě začal smršťovat svět. Všechno kolem mě se sevřelo, od stěn až stropu až k mým vlastním kostem a své duši. Vesmír mě vedl k přesvědčenému uvědomění si. Nebyla jsem kompatibilním dárcem.

„Krevní skupina, křížové testy, tkáňové typy – všechno to se vrátilo přesně tak, jak jsme chtěli, aby vypadalo,“ řekl a otočil laptop směrem k nám, aby mi ukázal obrazovku, jako by si myslel, že bych měla rozumět grafům, které ukazoval. „Takže, jsi vhodný dárce.“

Slyšitelně jsem si vydechla úlevou, ale výraz doktorova obličeje povadl.

„Ale jsou tu další faktory, které ti brání v dárcovství.“

Nemohla jsem dát Molly ledvinu. Zklamala jsem ji.

Ne. Určitě to půjde napravit. „Dobře, a co dárcovské křížení? Já daruji ledvinu někomu jinému a někdo z jejích milovaných daruje ledvinu nám?“ zoufale jsem navrhla.

Doktor Robinson zavrtěl hlavou. „Ne. Ty nemůžeš nikomu nic darovat.“

Koutkem oka jsem si všimla, že Neilův hrudník stoupal a klesal v tempu krátkých a rychlých nádechů. Tiskl mi ruku tak pevně, až to skoro bolelo. „Proč ne? Co jsou ty další faktory?“

Tak moc jsem se soustředila na Molly a na to, jak jí pomoci, že jsem zběsile ignorovala ty „další faktory“.

Ach ne. Měla jsem tolik nechráněného sexu s El-Mudadem. Jaké bylo riziko selhání toho pitomého nitroděložního tělíska?

Doktor si otočil počítač zpátky k sobě, aby z něm mohl číst další informace. „Vypadá to, že tvůj první glukózový test byl trochu vysoký.“
„Správně, takže dělali ten druhý,“ řekla jsem a žvýkala si nehet ukazováčku.

„A i ten se vrátil zpátky jako vysoký.“ Opřel se rukama o stůl před sebou. „Tvůj test tolerance glukózy ukázal hladinu tvého krevního cukru na hodnotě čtyřicet jedna. A přijatelná hladina pro tvé pohlaví a věk je šest celých osm. Jsi diabetik.“

Ke spánkům jsme si přitiskla konečky prstů. „Ach, díky bohu.“

„Sophie!“ vyštěkl Neil překvapeně.

Zoufale jsem zvedla ruce. „Co? Myslela jsem si, že mi řekne, že jsem těhotná. Ulevilo se mi!“

„Ne kvůli cukrovce!“ vyštěkl.

„Ve skutečnosti je pro ženy Sophiina věku větší riziko smrti na těhotenské komplikace, než na diabetes.“ Doktor Robinson se mírně zamračil. „Obávám se, že tohle už máš dlouhou. Všiml jsem si tvé rodinné anamnézy… ale ty sis nevšimla žádných příznaků?“
„Jako co?“ Navzdory rodinné anamnéze jsem s touhle chorobou nebyla příliš důkladně seznámena.

Když doktor Robinson vypočítával příznaky a prohlížel si mou tvář, ve které hledal známky poznání, roztáhl ruce. „Přibývání na váze? Únava? Časté močení, nadměrná žízeň?“

„No, únava – jistě, ale mám hodně práce a dojíždím opravdu daleko,“ řekla jsem s pokrčením ramen. „A ano, musím stále čůrat, ale to je proto, že piji hodně vody.“

V tichosti čekal. Jako by mi mělo něco dojít. Trvalo to déle, než by mělo.

„Ach, sakra.“ Svěsila jsem hlavu. „Takže tedy není žádná šance. Moje ledviny jsou neužitečné.“

„Je mi to líto. Vím, jaké to musí být zklamání -“ začal doktor Robinson.

Neil zvedl ruce, jako by chtěl utišit místnost plnou lidí. Mezi očima se mu objevily zřetelné vrásky a v obličeji měl výraz podmračeného zmatku. „Počkat, počkat chvíli. Rád bych se vrátil k velice vážnému zdravotnímu stavu, ve kterém je má žena, a o který zjevně ani jeden z vás nemá zájem.“

„Sophie bude muset co nejdříve navštívit svého lékaře,“ vysvětloval doktor Robinson trpělivě. „Ale ano, jistě, toto je něco, ohledně čeho byste měli být znepokojeni. Nemůže to ignorovat. Do doby návštěvy lékaře bych doporučoval vyvarovat se příjmu nadměrného množství sacharidů a cukrů. Existuje dietní seznam, který vám mohu zajistit.“

Jejda. Před méně než čtyřiceti hodinami jsem byla v Cheesecake Factory.

S tím jsem se mohla vypořádat později. „Ale co se stane s Molly?“

„Do doby, než nalezneme dárce, zůstane na čekací listině.“ I když jsem věděla, že to bylo to jediné, co mi mohl doktor Robinson dát, nestačilo mi to. Chtěla jsem, aby mi s rozhodností řekl, že se Molly dočká své ledviny, kterou potřebovala. Chtěla jsem, aby se jí podíval do očí a řekl jí, že by -“

Ach ne.

„Jak to...“ Odkašlala jsem si. Nechtěla jsem se v kanceláři toho chudáka rozbrečet. Pravděpodobně toho viděl víc než dost. „Jak jí to řeknete? Nebo já? Jaký je na to protokol?“

„Řeknu to jí a její matce. S tím si nemusíte dělat starosti,“ ujistil nás.

Ale stále jsem měla pocit, že bych to měla udělat. Protože já byla tím, kdo selhal.

Poděkovali jsme doktoru Robinsonovi za jeho čas a zamířili přímo ven z budovy k našemu autu. Neil přitom držel dokumenty ohledně diabetu, jako by představovaly důležité protikonspirační dokumenty. Jakmile jsme byli uvnitř auta, promluvil.

„Sophie, je mi to tak líto,“ řekl Neil, který měl ve tváři stále ještě vepsaný šok. „Musíš být tak vystrašená.“

„Nejsem.“ Tvrdohlavě jsem zavrtěla hlavou. „Řekl jsi, že bychom mohli zjistit, jak pro Molly získat ledvinu. Uděláme to. I když samozřejmě eticky. Žádné stíny, seznamy mrtvých, vana plné ledu...“

„Ne!“ vyštěkl. „Sophie, právě jsi zjistila, že máš potenciálně smrtelné onemocnění!“

„Aha.“ Jo. Tohle. „Ne, vím, že je to vážné. Jen prostě nevidím důvod, proč na tom pracovat dřív, než si promluvím s lékařem. Tohle je trochu moc ohromující. A já najednou zvládnu jen jednu ohromující věc.“

„Nejsem si jistý, zda ohromující je skutečně to správné slovo,“ zavrčel. „Chci, aby ses vrátila do New Yorku. Hned teď, a zamířila přímo ke svému lékaři.“

„Můžeme to udělat, až pojedeme zpátky,“ řekla jsem. „Nemůžu prostě říct: ,Hele, hodně štěstí s ledvinou, dítě´, a pak zmizet!“

„Sophie, teď mluvíme o tvém životě!“ vykřikl Neil.

„A já teď mluvím o životě své setry!“

V horkém tichu jsme na sebe zírali. On byl tím prvním, kdo se znechuceným odfrknutím odvrátil oči.

Znovu jsem se ve svém sedadle opřela a zadívala se ven z okénka. Věděla jsem, že Neil se jen snažil starat se o mě, protože já jsem na starost sama o sebe pamatovala jen zřídkakdy. A věděla jsem, že byl vyděšení. V jeho mysli nešlo o nic jiného než dokonalé zdraví. Všechno ostatní by představovalo přiznání mé smrtelnosti. Byl kruté nechat ho trápit se tím tichem, když jsme mohli všechno vyřešit jen díky pár slovům, ale jeho zlehčování Mollyiných nesnází mě v ten okamžik nenechávalo v laskavém rozpoložení. Do hotelu jsme dorazili v tichosti. U vchodu do haly mi podržel dveře a zeptal se, zda bych si dala oběd. Zavrtěla jsem hlavou, takže jsme zamířili k výtahům.

„Sasha říkala, že jejich schůzka byla domluvená na třetí,“ řekl Neil tiše, když se za námi zavřely dveře. „Předpokládám, že až se vrátí, je budeš chtít vidět.“

„Ano.“ Samozřejmě, že ano. Nemohla bych zklamat Molly a utéct. A chtěla jsem se ujistit, že bych je mohla všechny vidět znovu. A chtěla jsem jim slíbit, že všechno dobře dopadne.

„Vědí, že jim chceš pomoc.“ Neil konečně otočil hlavu tak, že se očima setkal s mým pohledem. „Tady se nejedná o selhání z tvé strany.“

Zachvěl se mi spodní ret a moje sebeovládání prasklo. Z očí se mi vyvalily slzy. „Tak proč mám takový pocit?“

Pohnul se, aby mě mohl obejmout, ale v ten okamžik výtah zacinkal. I když jakmile jsme z něj vystoupili, pevně mě objal, přímo uprostřed chodby.

„Protože máš nádherné srdce,“ zašeptal mi do vlasů. „To proto jsi pro mě poklad.“
Nechtěla jsem brečet na místě, kudy mohl kdokoli projít a uvidět mě, ale nedokázala jsem si pomoc. Zabořila jsem se obličejem do jeho ramena a dala průchod hlasitým vzlykům, se kterými jsem bojovala už od okamžiku, kdy jsme odešli z kanceláře doktora Robinsona. „Jen jsem chtěla...“

„Chtěla jsi zachránit život své sestry.“ Políbil mě na temeno hlavy a jeho ruce mě objaly ještě pevněji.

„Chtěla jsem mít důvod pro to, aby mě milovaly,“ přiznala jsem. Ne Neilovi, ale sama sobě. Tolik času jsem strávila předstíráním, že jsem to dělala kvůli tomu, že to bylo správné, že jsem měla starost o někoho, kdo procházel tím samým, čím prošel Neil, že jsem nechtěla, aby ta teenagerka zemřela. Všechno to stále platilo, ale byla jedna věc, kterou jsem popírala. Ta jediná věc, kterou jsem slíbila sama sobě a všem kolem sebe, že jsem jí necítila, že existoval důvod číslo jedna, proč jsem to dělala.

„Já vím,“ řekl a nebylo to jen plané utěšování. Skutečně to věděl. Prostě mi to jen nedokázal říct tak, aby mě přiměl poslouchat. Nebo abych na něj necítila apokalyptickou zlost. „Ale můžu ti něco říct?“ I když jsem neodpověděla, stejně pokračoval. „Ta dívka tě bude milovat, ať už jí svou ledvinu dáš, nebo ne. Nebo oblečení a elektroniku za tisíce dolarů.“
O krok jsem ustoupila a otřela si oči. „Kéž bych si dokázala být stejně jistá, jako jsi ty.“

„Znám teenagery. Jednoho jsem vychoval. A vím, jak rychle dokážou svou náklonnost darovat, ale i zahodit.“

Okamžik mi trvalo, než jsem si vzpomněla, o čem mluvil. Emma byla zjevně tím teenagerem. Takže dospělým byla pravděpodobně Neilova první manželka. Řekl, že ty dvě k sobě měly blízko, ale Elizabeth nebyla na Emminu svatbu pozvána, a Emma jí o Olivii neřekla. Dokonce i jako dospělá Emma Elizabeth nikdy ten rozvod neodpustila. Tohle rozhodně nebylo to, co bych chtěla, aby se v budoucnu stalo i s Molly. Nebo navzdory našemu tvrdému začátku i se Susan.

„V kolik se s nimi máme sejít?“ zeptal se Neil a jednou rukou mě pustil, aby si mohl zkontrolovat čas na hodinkách.

Odstoupila jsem a otřela si oči. „V sedm. Měli jsme jít na večeři, ale nejsem si jistá, zda na to budou mít po těch špatných zprávách náladu.“

„Jen pro své bezpečí by sis měla odpočinout.“ Neil mě vzal jednou rukou kolem ramen a vedl mě směrem do našeho pokoje.

Měl pravdu. Potřebovala jsem odpočinek. Ale můj mozek nepřestával pracovat. To jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo to, jak čelit Molly tváří v tvář, když obě budeme vědět, jak jsem selhala. Zatímco jsem ležela v ložnici a předstírala, že jsem se tím psychicky nemučila, Neil byl v obývacím pokoji a jeho prsty stále něco ťukaly do kláves na jeho laptopu. Nemusela jsem vstát, abych zjistila, co dělal. Zkoumal všechny dostupné informace o diabetu druhého typu.

V duchu jsem se k tomu zatoulala. Věděla jsem, že se tahle nemoc v naší rodině vyskytovala, ale vždycky jsem předpokládala, že jí dostanu až jako padesát nebo šedesátník. Ne jako dvacetník. Měla jsem pocit, jako by na mě ke všem těm dalším špatným zprávám někdo naložil dalších třicet let potíží.

S frustrovaným odfrknutím jsem ze sebe skopla přikrývku a zamířila do obývacího pokoje. Ke kalhotkám jsem na sebe natáhla jen jedno z Neilových triček. Nesnášela jsem to, že hotely nebyly nikdy jen horké nebo studené, ale v průběhu dne se tyhle dvě teploty náhodně měnily. V ložnici jsem mrzla, ale teď, mimo ní, mi přišlo neuvěřitelné horko.

Neil seděl u stolu a na sobě měl boxerky a tričko s logem Rush. Rush jsem nesnášela. Každá jejich píseň byla jako rocková opera, kterou ve volném čase napsali Dungeons and Dragons. Zvedl hlavu a kývl směrem ke svému otevřenému laptopu. „Dobré zprávy. Pokud je diabetes druhého typu dobře zvládnut, tak nezbytně nevede ke zkrácení tvého života.“

„Skvěle.“ Otřela jsem si dlaně o stehna. „Jsem ráda, že jsi na vrcholu svého paranoidního googlování.“
Frustrovaně si povzdechl. „Pokud na to nechceš myslet ty, tak na to budu myslet já. Někdo to musí dělat. Neustále se staráš o ostatní a své vlastní potřeby zanedbáváš.“

Otevřela jsem ústa, abych protestovala, ale uťal mě.

„Ani se nezkoušej hádat. Vzpomeň si na to, kolikrát jsi zapomněla na jídlo, protože jsi byla až příliš zaneprázdněna prací nebo něčím ohledně Olivii. Vzpomeň si, že když jsem měl problémy, tak se ses skoro upracovala k smrti, abys mi pomohla, a uvnitř ses sama málem rozbila na kusy. Dobrý bože, když jsem byl v nemocnici, musel jsem za tebou poslat El-Mudada, aby se o tebe postaral.“

Při zmínce o těch těžkých časech a o tom, jak to Neil podal, jako by si myslel, že jsem se pod tím vším ohýbala, jsem se naježila. „Omlouvám se. Stala jsem se rodičem přes noc. Ani jsem nedostala možnost přečíst si knihu o dětech. Starala jsem se o Olivii a dala její potřeby na první místo tak, jak jsem předpokládala, že to má být.“
„Ne. O tomhle rodičovství není.“ Potřásl hlavou a když své původní prohlášení opravil, zamračil se. „Dobře, ano, je. Částečně. Ale pokud se nestaráš o sebe, nemůžeš se postarat ani o nikoho jiného. To, co děláš, je to, že ignoruješ své vlastní potřeby kvůli obavám o potřeby ostatních. O potřeby lidí, se kterými ses seznámila teprve tenhle týden.“

„Nezáleží na tom, kdy jsem se s nimi seznámila. Jsou rodina,“ trvala jsem na svém.

„Udělali by to samé i pro tebe?“ zeptal se.

Ta otázka na mě tvrdě dopadla. Tak tvrdě, až mě fyzicky ovlivnila. Klesla jsem na gauč a z očí mi vytryskly slzy. Chtěla jsem být na Neila za to, že se mě na tuhle otázku zeptal, rozzlobená, ale on nebyl tím, kdo mi ublížil. Ublížila mi pravda.

„Ach, Sophie.“ Neil se postavil a přešel si sednout vedle mě. „Nechtěl jsem -“

„Ne, je to v pořádku.“ Nebylo. „Nesnažil ses mi ublížit. A máš pravdu. Nevím, zda by oni pro mě udělali to samé. Ale to není ten důvod.“

„Tak co?“ zeptal se. Z obličeje mu nezmizely linie obav.

„Jde o to, že kdybych nepomohla, cítila bych se špatně. A cítila bych se… nekompletně. Vím, že to dělám, protože kvůli otci cítím chaotické pocity. Ale tohle je kvůli mně. Ať už se toho chci držet nebo udělat něco, díky čemu se budu cítit lépe, pak je to má volba.“ Nemohla jsem čekat, že mi bude rozumět, ale mohla jsem věřit, že bude mé pocity respektovat.

„To nejsou ty nejhorší motivy, které jsem kdy slyšel. Nebo které jsem měl pro své vlastní činy.“ Rukou mě objal kolem ramen. „Omlouvám se. Trochu jsem to přehnal. Vím, že až se vrátíme do New Yorku, uděláš zodpovědnou věc a navštívíš svého lékaře. A vím, že to přeháním a jsem přehnaně ochranitelský tak, jak by manžel vůči své manželce být neměl.“

„Nebo k jakékoli lidské bytosti,“ dodala jsem za něj.

„I to,“ neochotně souhlasil. „Ale není to úplně sobecké. Ano, potřebuji tě mnohem víc, než bych pravděpodobně měl. Ale mnohem víc než to. Když na tom záleží, chci tě dát na první místo. Chci, aby ses o sebe starala tak, jak si zasloužíš, aby o tebe bylo postaráno. Zvlášť, když nemůžu já.“

„Protože ti to nedovolím,“ dodala jsem suše.

Zasmál se. „To jsem neřekl.“

„Klidně jsi mohl.“ Zaslechla jsem, jak mi z vedlejšího telefonu zapípala na mobilním telefonu zpráva. „Vydrž.“

Zamířila jsem ke svému telefonu, a každým krokem jsem se děsila toho, co jsem věděla, že by tam mohlo čekat. Zpráva byla od Susan. Otevřela jsem ji a sama sebe připravila.

Právě jedeme ze schůzky a míříme zpátky do hotelu. Máma s Molly s tebou chtějí mluvit.

Co to znamenalo? Chtěli se mnou mluvit nebo si navzájem promluvit?

Přečetla jsem si to znovu. Mluvit se mnou?

Než jsem napsala odpověď, dlouho jsem čekala. Odpověď byla prosté ano.

Až se sem dostanete, pošli mi zprávu. Sejdeme se v hale. Pak jsem hodila svůj telefon na postel. Měla bych se začít připravovat, abych se upravila do prezentovatelné podoby, ale zůstala jsem tam stát a stále jsem si pokládala otázky a hledala na ně jakékoli rozumné odpovědi. Měla jsem pocit, jako bych právě mířila do konferenční místnosti, abych se tam sešla s člověkem z jakého kosmického personálního oddělení, a já netušila, zda bylo v mém paralelním světě něco chybného, nebo zda jsem to měla nechat jít.

Nechat jít? To byl ten nejhorší výběr slov, které mohl můj mozek vybrat. Protože jsem se děsila toho, že tohle by skutečně mohl být konec téhle linie. Ledvina byla pravděpodobně tím jediným spojením, které jsem s nimi kdy mohla mít. Teď to spojení bylo pryč.

Konečně jsem přiměla své tělo k pohybu. Oblékla jsem si džíny a čisté tričko a zamířila do vstupní haly, protože přecházení po pokoji mi neposkytlo žádné uklidnění. Neil na základě mé prosby zůstal v pokoji a ocenila jsem, že se ohledně toho nehádal. Navzdory jeho občas otcovskému chování vůči mě mi věřil, že některé věci zvládnu sama.

Když jsem byla ve výtahu, zapípala mi textová zpráva, takže mě nepřekvapilo, že když jsem vešla do vstupní haly, Sasha s Molly tam už seděly.

Zvedla jsem ruku, abych jim napůl srdečně zamávala a pak jsem zajela rukama do kapes. Došla jsem až k nim.

„Ahoj.“

„Ahoj, Sophie,“ řekla Sasha. Molly se dál dívala zasmušeně do země.

Sedla jsem si do nepohodlného křesla proti ní, sklonila se k ní a marně jsem se snažila zachytit její pohled. „Je mi to tak líto, Molly. Neměla jsem ani ponětí, že bych nemohla darovat -“

„To je v pořádku.“ Sasha nezněla zklamaně nebo smutně. Jen vyčerpaně.

To bylo ještě horší.

„Skutečně jsem to nevěděla. Jsem toho všeho nového tak plná...“

„Řekla jsem, že je to v pořádku,“ zamumlala Molly tiše.

Sasha přejela pohledem mezi námi dvěma. V obličeji měla napjatý výraz.

Možná nebylo nejvhodnější požádat o to, ale přesto jsem se zeptala: „Sasho, můžu si na pár minut promluvit s Molly o samotě?“

„Jistě.“ Sasha mi věnovala něco, co bych možná mohla nazvat povzbudivým úsměvem, ale ten úsměv nedosáhl až k jejím očím. Postavila se, dala si svou tašku přes rameno a řekla: „Budu v pokoji.“

Do doby, než se Sasha ocitla mimo doslech, jsme s Molly zůstaly potichu. Teprve potom se na mě Molly podívala. Čelist měla tvrdohlavě nakloněnou, v očích tvrdý pohled. „Takže tuším, že jsme tu skončily.“
Ta slova se mi zapíchla přímo do srdce. „Ano?“

Pokrčila rameny, ale to gesto ji zradilo. I když se snažila vypadat nezaujatě, nedokázala skrýt svou bolest, která byla tak zjevná. „Proč bys měla zůstávat v kontaktu. Teď, když mi nemusíš dát svou ledvinu.“

„Dobře. Co první? Nikdy jsem ti nemusela dát svou ledvinu. Chtěla jsem to udělat,“ začala jsem pevně. „A pokud si myslíš, že jsem jen tak rozhodila spoustu dárků a pak zmizím z tvého života, tak na to se nechystám. Ne, pokud to nebudeš chtít?“

„To není to, co chceš ty?“ zeptala se a její tvrdá slupka se začala drolit.

„Ne. To není.“ Kéž by existoval nějaký způsob, jak jí dokázat, že mi mohla věřit. „Právě jsem zjistila, že mám sestry. Po celý život jsem byla jedináčkem. Nevyrůstala jsem s vámi a to pouto je něco, co mi chybělo. Ale nechci ho ztratit. Nechci zmizet. Pokud pro mě ve svém životě najdeš místo, budu tam. Tak, jak budeš chtít.“

Vzlykla a sklonila oči. Viděla jsem, jak jí na kolena džínsů dopadaly slzy. „Dobře.“

Naklonila jsem se k ní, rukou jsem se dotkla jejího kolena a těch pár kapiček slz jsem zakryla. „Molly, slibuji ti to. Vím, jaké to je, když někdo odejde. Nechci od tebe odejít.“

„Omlouvám se.“ Zvedla hlavu a pod brýlemi si otřela oči. „Jsem prostě rozrušená, chápeš? Dnešek stojí za sračky.“
„To ano,“ souhlasila jsem. „Chtěla bych víc než cokoli jiného, aby to pro tebe bylo mnohem lepší. Chtěla bych to celým svým srdcem. A když ti nemůžu pomoci tímhle způsobem, chystám se ti pomoci jinak.“

Mírně naklonila hlavu a prohlížela si mě s téměř podezíravou zvědavostí. „Co tím myslíš?“

„Myslím -“ Zpomalila jsem svá slova. „Musím si promluvit s tvou mámou. Ale jsou dveře, které se ti díky mým penězům mohou otevřít. Cesty, které nejsou fér. Ale mluvíme o tvém životě. Jsem ochotna udělat cokoli, abych se ujistila, že bude dobrý.“

Po dlouhém zamyšleném mlčení Molly tiše řekla: „Kéž bych tě znala mnohem dřív. V době, kdy jsem byla dítětem.“

„Tvému sentimentu naprosto rozumím. V životě mám spoustu lidí, u kterých bych si přála, abych je znala mnohem déle.“ Například muž, který na mě čekal nahoře. Který googlil a snažil se mě zachránit stejně tak, jako jsem se já snažila zachránit Molly. „Ale myslím, že se setkáváme s lidmi, se kterými se máme setkat v době, který je správný. Nebyla jsem tím samým člověkem, který jsem teď.“
„Ani já ne. Jako třeba teď umím číst. To je jedna z věcí.“ Zasmála se a ta tíha, kterou jsem cítila na hrudi, ze mě spadla. „Dobře. Pokud slibuješ, že se nechystáš jen tak zmizet… pokud slibuješ, že ti můžu věřit...“

Vzala jsem ji za ruku a stiskla ji. Dívala jsem se jí přímo do očí. „Slibuji, Molly. Jsem tvou sestrou. Na celý život. Nikam nezmizím.“

Byl to slib, o kterým jsem si byla zatraceně jistá, že ho dodržím.