TS - 14. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Irenka

„Řekni mi, na co myslíš.“

Zvedla jsem oči od malého okénka v letadle. Pod námi se třpytila auta, která uháněla po dálnicích Detroitu. Už jsme téměř přistávali. Po příletu na nás měl čekat řidič, abych nás odvezl do Ann Arbor, kde jsem se měla poprvé setkat se svou malou sestrou.

S těžkým povzdechem jsem si opřela hlavu do sedadla. „Myslím na to, že se chystám setkat s tou dívkou a nemám ani ponětí, co ode mě čeká. Myslím na to, že se mám zítra sejít s transplantačním lékařem a on mi řekne, že jsem jim dovolila, aby ze mě jen pro nic za nic udělali jehelníček. Myslím na to, že ty lidi třeba zklamu a už mě nikdy nebudou chtít znovu vidět.“

Neil mě políbil na temeno hlavy a pak se svou tváří opřel o tu mou. „Kéž bych mohl říct něco, co by tvé obavy zmírnilo. Nějaké ujištění -“

„Vím, že to tak není.“A rozhodně ani nepomáhalo to, aby řekl, že moje obavy byly zbytečné. „Právě teď se snažím myslet pozitivně. Chystám se setkat s tou dívkou. Bude mě milovat a já ji budu schopna tu ledvinu darovat.“

To jsem si opakovala celou cestu od letadla až do hotelu. Měli jsme pro sebe objednané apartmá. Druhé bylo ve Weber´s Inn pro Molly, Susan a jejich matku. Neil navrhl, abychom si jen pro případ, že by setkání neproběhlo tak hladce, jak jsem doufala, vybrali dva různé hotely, ale já jsem to odmítla. Nechtěla jsem vypadat tak, jako bych chtěla udržovat určitou vzdálenost, nebo že bych si o sobě myslela, že jsem pro ně byla moc dobrá. Když naše pronajaté auto dorazilo před ultramoderní hotel s markýzami, stáhly se mi vnitřnosti.

„Jsi připravená?“ zeptal se Neil a otevřel dveře.

Donutila jsem se uklidnit. Nepotřebovala jsem těsně předtím, než jsem se s nimi měla sejít, chytit nervový záchvat. Domluvili jsme se, že se sejdeme na oběd v Habitat Lounge, jedné z hotelových restaurací. Neil dal poslíčkovi hotelu, který nám přišel k autu naproti, velkorysé spropitné, a pověřil ho, aby odnesl naše zavazadla přímo do pokoje, abychom mohli zamířit přímo na naši schůzku.

„Máme zpoždění,“ zamumlala jsem, když jsme procházeli stylovou vstupní halou. Všechno tam bylo zbrusu nové, jen s mírným nádechem retro-chic, který poskytovala světla, která visela na zdech a díky širokým stínidlům zdůrazňovala elegantní dřevěné obložení recepce a náznaky hnědých, zlatých a krémových vzorů, které byly na velkých křeslech vedle štíhlého obdélníkového krbu. Prostor k sezení byl u obrovských oken, která poskytovala výhled na pečlivě upravené venkovní prostory.

„Máme deset minut zpoždění, drahá. Vzhledem k tomu, že jsme přiletěli a pak ještě museli jet autem, jsem si jistý, že to pochopí.“ Neil se zamračil a urovnal si rukáv svého modrého plátěného sportovního kabátu. V letadle jsme se převlékli, takže jsme vypadali mnohem reprezentativněji. Kabát sladil s lososově barevným sakem s kostkami, a džíny, a k tomu měl nádherné hnědé kožené mokasíny.

V botách měl fakt skvělý vkus.

Já jsem neměla moc času na to, abych si řádně upravila vlasy, takže jsem si je stáhla do pevného, vysokého culíku. Na sobě jsem měla jasně žluté letní šaty bez rukávu, které se zapínaly kolem krku a tvořily dokonalý kompromis mezi elegantním a ležérním oblečení, a dobře se hodily k minimu make-upu, které jsem měla nanesený. Chtěla jsem vypadat tak, jako bych se na setkání s nimi připravovala, ale ne tak, že jsem se snažila být okázalá.

Habitat Lounge mnohem víc, než jsem čekala, připomínal noční klub. Vzhledem k času schůzky mi přišlo, že tam bylo mnohem rušněji, než jsem čekala. Hostesce jsem řekla, že jsme měli s někým domluvenou schůzku. Přitom jsem se jí dívala přes rameno a snažila se zahlédnout Susan. Hosteska naštěstí věděla naprosto přesně, s kým jsme se měli setkat, a vedla nás. Každým krokem jsem měla v krku víc a víc sucho. Co jsem to dělala? Ti lidé mě nechtěli poznat. Chtěli mou ledvinu. Proč tím vším procházím, když bychom poté pravděpodobně jeden o druhém už nechtěli nikdy slyšet?

„Jsme tady,“ řekla hosteska, když jsme dorazili k rohovému stolu pro šest. První obličej, který jsem uviděla, byl Susanin. Když jsem ji uviděla, pocítila jsem zvláštní úlevu. Už jsme se setkaly, takže mohla být prostředníkem mezi mnou a svou sestrou a mámou.

Ostatní dvě ženy u stolu se po nás podívaly. Molly ještě neztratila kulatost teenagere. Když se usmála, měla jablíčka tváří plná a růžová. Měla stejně opálený odstín kůže jako Susan, ale vlasy se jí purpurově leskly. Vyskočila ze svého místa a s pláčem mě objala kolem krku: „Sophie!“ jako bychom se navzájem znaly celý život. Na dlouhých, štíhlých rukách měla směsici náramků, které přecházely od černých provazů s kovovými přívěsky až k pleteným šňůrkám a kovovým náramkům.

Ostražitě jsem ji objala a snažila se nevšímat si ochranných výrazů Susan a její matky. „Ráda tě konečně poznávám.“

Neil si podal ruku s jejich matkou. „Neil Elwood. Rád tě poznávám.“

„Sasha Tangem.“ Starší žena mu krátce stiskla ruku a když jsem odstoupila od Moly, očima zajela zpátky ke mně. Sasha potřásla hlavou a sklonila oči: „Omlouvám se. Jen jsem nebyla připravena na to… Tak moc se mu podobáš.“

V krku mi narostl knedlík.

„Susan,“ řekl Neil a dřív, než mi odsunul židli, si s ní podal ruku. Ale já měla pocit, jako bych měla nohy přilepené k zemi.

„Viděli jste bazén?“ zeptala se Molly, která si napětí buď nevšímala, nebo se ho rozhodla ignorovat. Dřív, než jsem si sedla, jsem k Sashe natáhla ruku. „Ahoj. Jsem Sophie Scaife.“

„Oceňuji, že jsi tu,“ řekla Sasha. Z obličeje jí část šoku zmizela. „Vím, že je to dlouhá cesta.“

„Tohle místo je tak cool,“ přerušila nás Molly. „Zrcadlo v koupelně má Bluetooth. Můžeš si tam připojit telefon. Takže si tam s ním můžeš zpívat.“

„Takže, ubytování je...“ začal Neil, jen aby ho Susan přerušila.

„Až moc. Skutečně. Nemuseli jste to dělat,“ řekla tiše.

„Je nám potěšením,“ řekla jsem pevně. „Chci, abyste měli pohodlí. A pokud se vám tu nelíbí, můžeme vybrat něco jiného, až přijde na skutečné...“

Na operaci. Což bylo to, na co jsem nechtěla myslet. Stále jsme nevěděli, zda jsem byla vhodným dárcem. Naše krevní skupiny byly kompatibilní, ale bylo toho mnohem víc, o čem jsem neměla ani ponětí. Další krevní testy, testy moči, aby se ujistili, že mé ledviny byly funkční, něco ohledně křížového dárcovství… Uplynulých pár týdnů to byla nepřetržitá vyšetření a možná všechno pro nic za nic.

„Skutečně, všechno, co jste udělali a nabídli, je...“ Sasha potřásla hlavou. „Jsme vám velice vděční.“

Poslední část byla zamířena poněkud pevně směrem k Susan.

„Zatím jsme se ještě nezapsali,“ řekl Neil a snažil se udržet ten malý hovor pod kontrolou. „Ale už se na to zpívající zrcadlo těším.“

Mollyiny oči se leskly obdivem. Pak řekla: „Vypadáš jako… trochu starý.“

„Molly!“ vyštěkla Sasha.

„Ne, myslím tím starší než Sophie.“ Molly kývla směrem ke mně. „Vím, že je ti dvacet osm, takže jsi svým způsobem starý, až -“

„Molly, zmlkni,“ procedila Susan skrz zaťaté zuby.

Zasmála jsem se. Ulevilo se mi, protože jsem se ocitla na důvěrně známém území. „To není žádný problém. Řešíme to celou věčnost.“

„No, já to celou věčnost neřeším, protože nejsem ,svým způsobem starý´, jak jsi to řekla,“ řekl Molly Neil. „Ale ano, jsem mnohem starší, než tvoje sestra.“

A bylo to venku. Ach můj bože, bylo to venku, a neexistovala žádná cesta zpět. Přemýšlela jsem o všech věcech, o kterých jsme se Susan mluvili, jak jsme si nebyly jisté, jak dál. Věděla jsem, že jsme nemohly jít zpět. Molly vypadala tak potěšeně. Co kdyby chtěla vztah, který jsme prostě nemohly mít? Ublížila bych jí tak, jako ublížil Joey Tangen mě?

„Slyšela jsem, že jsi v důchodu?“ zeptala se Sasha a já zauvažovala, s čím vším ji Susan seznámila. Při pohledu na mého manžela vedle mě nevypadala nijak překvapeně.

Neil se natáhl po sklenici vody, která před ním stála. „Ano. Ještě předtím, než jsme se se Sophií vzali.“

„Nemyslela jsem si, že obchodníci odcházejí do důchodu. Myslela jsem, že se prostě rozhodneš pro roli prezidenta,“ řekla Sasha s úsměvem, který naznačoval přátelské škádlení. Okamžitě mi bylo jasné, že z těch tří byla tou nejrezervovanější Susan.

Možná, že pro rodinu nepředstavovala toho nejvřelejšího velvyslance, ale to znamenalo, že byla opatrná, a já to oceňovala.

Neil zvedl obočí. „Prosím, v tomto směru žádné srovnávání. Ten člověk je nesnesitelný.“

„Neil většinou zůstává doma se svou vnučkou. Od doby, kdy Neilova dcera zemřela, se o ni staráme.“ Přemýšlela jsem, zda Sasha stejně jako Susan četla moji knihu. Zajímalo mě, kolik toho o mě už věděly.

„Je mi líto, že to slyším,“ řekla Sasha se svraštělým čelem.

„Díky,“ řekl Neil. Poté, když se najednou zhluboka nadechl, zvedl ze stolu nabídku menu, a změnil téma hovoru. „Nevím, jak vy ostatní, ale já jsem rozhodně vyhladovělý.“

„Mají sushi!“ vykřikla Molly a nadšeně zatleskala rukama. „Sushi jsem ještě nikdy neměla.“

„Tak to musíš tedy vyzkoušet,“ řekla jsem jí. V duchu mi vytanuly představy toho, jak si Molly vychutnává to nejlepší sushi v New Yorských restauracích. Netušila jsem proč, ale chtěla jsem na ni zapůsobit věcmi, které bych jí mohla dát – kromě ledviny – a vyhrát tak, jak jsem nemohla vyhrát nad Susan. Pohledem jsem zajela na tričko Hamilton, které měla Molly na sobě. „Susan mi říkala, že máš ráda Broadway?“

„Ach můj bože, aaaaaaaano!“ Molly to poslední slovo dlouze protáhla. „Ve škole jsme loni byli v Torontu na představení Guys and Dolls. Ale v New Yorku jsem nikdy nebyla. Možná, že bych mohla po operaci přijet na návštěvu!“

„Nezvi sama sebe,“ řekla Susan až příliš ostře.

„Vždy je vítána,“ řekl Neil hladce. „Dokonce i když skončíš s tím, že se ti sushi nelíbí.“

Možná jsem měla být trochu rozhořčená, že zlehčil Susanino napomenutí, ale nebyla jsem. Susan pravděpodobně nechtěla, aby k nám Molly příliš přilnula a bylo to v pohodě. Ale pokud existovala sestra, která mě chtěla poznat, dokonce i kdyby jen kvůli tomu, že jsem pro ni byla žijícím klíčem pro lístky do divadla, brala bych to.

Objednali jsme si. Molly si vybrala jedno ze dvou sushi rolek, které byly na limitovaném menu. Zatímco jsme čekali na naše jídlo, dál jsme si povídali se Sashou a Molly. Sasha, stejně tak jako moje máma, pracovala v nemocnici, ale nebyla zdravotním technikem, ale zdravotní sestrou. Její další dcera, Renee, pracovala pro Habitat for Humanity a žila v Oregonu. Pravděpodobně se s ní nikdy nesetkáme, protože nám Molly s trochu hořkým povzdechem řekla, že za ní nikdy nejezdila na návštěvu.

„Renee je trochu snob,“ řekla Susan tvrdě.

Sasha se na svou dceru významně podívala. „Ona nechce být snobem. Jen má prostě jiný život, než máme my.“

Pokud byla Renee snobem, protože žila odlišným životem, co to dělalo v očích Susan z nás? Už jsme věděli, co si o nás myslel její manžel. Ať už k Renee cítila cokoli, vztahovala to i na nás?

„Sophie má jiný život, než my,“ poznamenala Molly a usrkla své Coly. „A není snobem.“

„Občas jím můžu být,“ přiznala jsem. „Ale než se můj život změnil, byla jsem taková.“

„Sophie byla podle své matky snobem už v době, kdy jí nosila v břiše,“ řekl Neil s trapným zasmáním.

Konverzace na moment uvadla. Sasha pak přerušila ticho. „Možná, že bychom měli mluvit o transplantaci.“

„Mami, ještě ani nedonesli jídlo,“ řekla Susan tiše. „Posledně jsme nedojedli ani polévku.“

„No, polévku si nikdo neobjednal. Takže je to vyřešeno,“ řekla Sasha jasně.

„A není tu Travis,“ dodala Molly. Její máma se se setrou se na ni rychle podívaly, takže pokorně dodala: „Co? Není tu.“

„Vím, že už jsem ti to jednou řekla,“ začala Sasha a varovně se úkosem podívala na svou nejmladší dceru. „Ale nemůžu ti dostatečně vyjádřit, jak jsem ti vděčná za to, že nám chceš pomoci. Dokonce i kdyby to nedopadlo -“

„Nedejbože,“ vložil se do toho Neil.

Přikývla. „Ale i tak… dostali jsme váš šek. Je to skutečně až příliš štědré.“
„Stěží to pokryje náklady, které budeš mít za první rok,“ řekla Susan a mě napadlo, zda spolu kvůli přijetí peněz nebojovaly. Rychle dodala: „Ne, že by to nebylo velkorysé, nebo bych si myslela, že byste měli dát více. Jen chci, aby máma pochopila, jak moc jí pomáháte a že tu pomoc nemusí odmítat.“

„Prosím, nedělejte si z toho hlavu,“ řekl Neil. „Lékaři, operace, to všechno je tu příšerně drahé. Není žádný důvod, proč strádat, když vám můžeme pomoci.“

Sasha vypadala pochybovačně. „Nechci, abyste si mysleli, že to nemůžeme zvládnout samy. Mám velice dobré benefity. A Joey měl životní pojistku -“

Při zmínce o jeho jménu mě bodlo u srdce. Pomyslela jsem na její předchozí poznámku o tom, jak moc jsem se mu podobala, a cítila jsem se špatně. Nechtěla jsem o něm mluvit v minulém čase. Nechtěla jsem o něm mluvit vůbec, a rozhodně ne s lidmi, které si na můj úkor vybral.

V obličeji mi muselo být vidět něco z toho, co se dělo v mém nitru, protože Sasha se zarazila. „Sophie… vám, že tohle pro tebe musí být hodně tvrdé. Kvůli okolnostem.“

„Protože mě otec opustil?“ Vyslovila jsem ta slova ještě dřív, než jsem stihla zvážit, jaký by mohla mít na ostatní ženy vliv. „Jo, díky tomu je to těžké.“

Molly sklonila oči dolů ke stolu. Susan se vyhýbala mému pohledu. Ale Sashin pohled zůstal pevný a bylo v něm mateřské porozumění. „Sophie, chci, abys věděla, že toho, co Joey udělal… až do dne, kdy zemřel, toho litoval.“
Jsem si jistá, že mě tím chtěla uklidnit, ale nestalo se tak. „Měl spoustu času, kdy mohl svou chybu napravit.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Hele, byl to tvůj manžel a táta Molly a Susan. Nežádám tě, abys ho nemilovala nebo měnila to, co k němu cítíš. Ale já jsem ohledně toho v háji. Pravděpodobně vždycky budu. A vědomí, že litoval toho, že to se mnou pokazil, nestačí, aby s tím něco udělalo… Díky tomu se nebudu cítit lépe. Ve skutečnosti je to svým způsobem ještě horší.“

„Omlouvám se,“ řekla Sasha. Oči měla plné slz. „Kéž by ti mohl být lepším otcem.“

To bychom si přály obě, pomyslela jsem si, ale odolala jsem pokušení vyslovit to. „Za to, co udělal nebo neudělal, neneseš žádnou odpovědnost. Ani Susan nebo Molly. To proto jsem tady. Nejsem tu kvůli němu. Jsem tu kvůli vám.“

Při těch slovech mi z hrudníku spadla tíha, které jsem si ani do okamžiku, než zmizela, nebyla vědoma. Nosila jsem si ji tam od té noci, kdy proběhlo setkání ročníku, a teď se mi ulehčilo. Nemohla jsem získat otce tím, že bych pomohla jeho dceři. On byl mrtvý a ta možnost byla pryč. Darování ledviny Molly bylo mé rozhodnutí, a i když jsem se bála, že jsem se tak rozhodla díky svému zoufalství dokázat svou hodnotu, tyhle pocity v okamžiku zmizely. Chtěla jsem, aby Molly měla svou budoucnost. A to chtění mělo co dělat s dívkou, která tu seděla přede mnou. Nemělo to nic společného s Joeyem Tanganem.

Přišla servírka a poskytla mi blaženého ulevení od hovoru. Když jsme dostávali naše talíře, všichni jsme se usmívali a předstírali, že je vše naprosto normální. I když jakmile servírka odešla, neměla jsem jinou možnost, než se k tomu vrátit.

„Ty se chystáš dát ledvinu cizímu člověku jen tak?“ zeptala se Molly tiše. Od okamžiku, kdy jsme se tu posadili, to bylo poprvé, co nezněla sebejistě a temperamentně. „Dokonce i když táta -“

„Není to jen tak,“ řekla jsem pevně. „Myslím, že ty a já máme podle toho, co mi Susan řekla, hodně společného. Víc než jen krev. A pamatuji si, jaké to bylo chtít budoucnost, která vypadala, že je naprosto mimo dosah. Chci, abys měla možnost mít tu svou.“

„Nechci jen část tvého těla,“ řekla a vrátila se jí trocha její jiskry. „I když jsem to nevěděla, jsi moje sestra.“

„Jsi si jistá?“ zeptala jsem se. „Už dvě sestry máš. Nemyslíš, že tři jsou až příliš?“

„Hele, ne! Navíc, podívej, vypadá to, že máme stejnou velikost. Chci si půjčovat nějaké bohaté, drahé oblečení.“

Neil i Sasha se zasmáli. Susan dokonce trochu vyprskla.

„Víš co?“ zeptala jsem se. A i když si každá moje část plně uvědomovala, že jsem tím, že jsem nejdřív nepožádala Sashu a Susan o svolení, a tím jsem je stavěla do nepříjemné situace, vyhrkla jsem. Asi pětačtyřicet minut odtud je Twelve Oaks Mall. Jestli chceš drahé, nákladné oblečení, pojeďme. Právě teď. Cokoli chceš.“

„Ach, Sophie, ne,“ začala Sasha. „To je až moc.“

„Mami, můžu jít? Prosím?“ žadonila Molly a i já jsem se podívala na Sasha svým nejlepším štěněčím pohledem. Bylo to nefér. Později bych se jí za to měla omluvit.

K mému překvapení mě Susan podpořila. „Sophie je ochotna vzdát se své ledviny. Můžeme jí dopřát pár hodin s Molly.“

„A jsem si jistý, že jste vítané, abyste šly s nimi,“ dodal Neil. Pravděpodobně díky tomu, že byl rodičem a věděl naprosto přesně, jak můžou být rodičové neochotní v tom, aby někam pustili své dítě s cizincem.

Sasha o tom uvažovala jen, co by trvalo mrknutí oka. „Byla by to hezká příležitost spojit se. Pouze pokud ji nebudeš kazit.“

„To nemůžu slíbit,“ řekla jsem, protože jsem měla v úmyslu zkazit ji.

„Jo,“ řekla Molly. „Nech ji, aby mě kazila. Jsem umírající ubožáček.“

„Nesmíš využívat svůj zdravotní stav jako výmluvu,“ řekla Sasha přísně. S těžkým povzdechem pronesla: „Dobře. Můžeš jít.“

Molly spořádala oběd v rekordním čase, pak vyskočila a prohlásila: „Jdu se do pokoje převléknout!“

„Dneska ses převlékala už dvakrát,“ připomněla jí Susan.

Sasha nad tím mávla rukou. „Přivezla si s sebou dost oblečení na měsíc, ne jen na víkend.“

Když Molly prakticky odskotačila pryč, Sasha se na mě pevně zadívala. Tohle bylo poprvé, kdy vypadala… ne nepřátelsky, ale ani ne přátelsky. „Nevím, jaké máš záměry. Se srdci věřím, že jsou upřímné. Ale moje srdce se mýlilo už i dřív. Jestli takhle vstoupíš do Mollyina života, nemůžeš jí zklamat. Ne po tom, čím vším prošla, když ztratila svého otce.“

Zapomněla, s kým mluvila?

Nechtěla jsem, aby se kvůli ní cítila špatně. A nechtěla jsem, aby mezi námi vyrostlo napětí. Ne teď, když jsem se seznámila s Molly. Ale nemohla jsem to nechat jen tak bez komentáře.

„Věř mi,“ řekla jsem pevně. „Vím, jaké to je, když se na tebe někdo vykašle.“

***********

Poté, co jsme dojedli, jsem Sashe řekla, že se s Molly sejdu za hodinu v hale. To nám s Neilem poskytlo čas na to, abychom se ubytovali a zašli do naše pokoje, kde bych ze sebe mohla rychle smést prach z cesty.

„Víš, že jsi to neměla dělat,“ řekl Neil zvýšeným hlasem, aby přehlušil zvuk sprchy. „Vůči Sashe to nebylo moc fér.“
„Od mého otce nebylo fér opustit mě, ale jsme tu,“ zamumlala jsem si sama pro sebe a snažila se nemyslet si o ženě, která vůči mě byla tak milá, nic špatného. Ale ona byla jeho manželkou. O mé existenci musela vědět, že? Proč s tím nic neudělala?

„Sasha není tvým otcem,“ řekl Neil. Skrz lehce zamžené dveře od sprchy jsem ho viděla mírně rozmazaně.

Vypnula jsem vodu, z vetché igelitové čepice na vlasy jsem si setřásla vodu a vyšla jsem ze sprchy ven. Neil ucukl. Stáhla jsem si čepici a hodila jí po něm. „Co, chystáš se rozpustit? A ne, Sasha není mým otcem. Ale byla za něj vdaná. Klidně mě řekni, že jsem naivní, ale myslím si, že manželé se do jisté míry navzájem ovlivňují.“

„Neznáme celou situaci,“ připomněl mi Neil a vyhodil čepici do umyvadla. S grimasou se zadíval na svou vodou potřísněnou košili. „Mohla sis odpustit ty nepřátelské poznámky.“

Kolem pasu jsem si ovinula osušku a vyšla z koupelny ven. „Myslíš, že to, že beru Molly na nákupy, je vůči Sashe nepřátelské?“

Neil mě následoval a očima se díval na zem. „Sophie, přestaň se svou snahou o vážný hovor, když jsi… nahoře bez. Nespokojím se s ničím míň než se slibem, že se nebudeš snažit dostat Sashe pod kůži. Nebo i Susan.“

„No tak, trochu víry ve mě, prosím.“ Protočila jsem oči. A stále zůstávala nahoře bez. „Chci vzít Molly ven, aby si užila trochu zábavy. Ona má spoustu hodně nepříjemných sraček, se kterými se musí vypořádat. Poskytnout ji možnost na chvíli utéct není nic špatného. Navíc je jedna ze sester, se kterými jsem se setkala, a v tuhle chvíli mi z nich přijde ta nejmilejší.“

Neil si promnul kůži nad nosem a svraštil obličej. „Existuje tolik možných úskalí a já se bojím, že ty nic z toho nevidíš. Nebo pokud ano, tak ses rozhodla všechny ignorovat.“

„Nechystám se spadnout do žádné jámy.“ Jak jsem ho mohla přimět pochopit, že všechno to, co říkal, se mi v mysli až do okamžiku, než jsem se setkala s Molly, zas a znovu přehrávalo? „Nic neignoruji. S mou minulostí mi věříš? Všechno tohle vidím s mnohem jasnější perspektivou, než ty.“
Zvedl oči. Na mém poprsí se zastavil jen na zlomek vteřiny. „A nesnažíš se tím koupit Mollyinu náklonnost?“

Pokrčila jsem rameny. „Už jí chci dát svou ledvinu? Skutečně je vyloučena možnost koupit si její náklonnost?“

„Máš pravdu.“ Ve znamení příměří zvedl ruce.

„Co budeš dělat, když budu pryč?“ zeptala jsem se a poprvé jsem si uvědomila, že jsem ho svým způsobem vyhnala. „Pokud nechceš jít s námi?“

„Ne, myslím, že sama zvládneš utrácet naše peníze víc než dobře.“ Před třemi lety by tenhle vtip nepronesl. Teď už jsme to navzájem brali v pohodě, takže to mohl říct. „Předpokládám, že prostě zůstanu tady. Možná si zajdu do fitka.“

Ušklíbla jsem se. „Chystáš si objednat si přes pokojovou službu dezert a pak si zdřímnout, že?“

„Je to pravděpodobné,“ přiznal a hodil s sebou na postel jako dvanáctiletý puberťák. Z nohou skopl boty a popadl dálkové ovládání od televize. „Na dnešní nákupní výlet ti stanovím rozpočet.“
„Prosím?“ Tohle se Neilovi vůbec nepodobalo.

„Myslím, že potřebuješ limit, abys nešla přes čáru,“ řekl vyrovnaně. „Zas a znovu mi říkáš, že pracují lidé střední třídy mají problémy, aby tyhle věci jen tak brali. Neměla bys tu dívku jen tak popadnout a třeba i neúmyslně urazit její matku a sestru tím, že si nemůžou dovolit dát ji věci, které potřebuje.“

„Máš pravdu.“ Hrála jsem s ním. Neil se zatím snažil být praktický a uvážlivý, i když jsem měla pocit, že ani zdaleka netušil, co představuje urážlivé množství peněz. „Dobře, Pane Umírněný. Kolik můžeme utratit?“

Zvažoval to. „Dvacet tisíc dolarů.“

Vyprskla jsem smíchy.

„Co?“ dožadoval se odpovědi. „To je málo?“

„Ne, je to v pohodě.“ Měla jsem pochyby, zda bychom zde vůbec pro Molly sehnaly věci, které by dohromady stály byť jen deset tisíc dolarů. Neil skutečně neměl ani ponětí, kolik stály věci, pokud nebyly ušité na míru a z ultra-extravagantních materiálů. „Radši se budu řídit dle vlastního uvážení.“

Umytá a znovu oblečená – tentokrát ve svetru, tričku a džínech, abych se cestou po nákupech vyhnula otěru stehen o sebe – jsem zamířila dolů do vstupní haly. Molly už na mě čekala. Seděla na jedné ze židlí. Také se převlékla. Vzala si černé džíny s dírou na koleni a tričko s černošedými vodorovnými pruhy s výstřihem do V. Vlasy jí splývaly po zádech a jak se soustředila na svůj telefon, který měla v ruce, si odhrnula jeden zatoulaný pramen vlasů za ucho.

Bože. Jako bych se dívala sama na sebe před deseti lety.

Zvedla hlavu, uviděla mě a výraz celého obličeje se jí změnil. Na okamžik vypadala rozmrzele a vážně, ale když jsem se k ní přiblížila, vrátil se jí její jasný úsměv a zářivý pohled v očích. „Myslela jsem si, že bys mohla mít zpoždění!“

Vyskočila, aby mě objala, a já nedokázala vymyslet jak – nebo proč – to odmítnout. „Proč by sis to měla myslet?“

„Protože jsi bohatá. Nechodí bohatí lidé vždycky pozdě?“ zeptala se, jako by to všichni běžně věděli.

„Nebyla jsem vždycky bohatá,“ připomněla jsem jí. „Vyrůstala jsem v Calumetu.“

Vytřeštila oči. „To není možné. Calumet? To je jako… uprostřed ničeho.“

Pokrčila jsem rameny. „Všechno moje oblečení bylo z Pamidy.“

Zvedla obočí.

„Shopko?“ zkusila jsem a v pochopení přikývla.

Jak jsem se mohla díky někomu cítit tak neuvěřitelně staře? Vždyť mi bylo jen dvacet osm.

Před prosklenými dveřmi jsem si všimla černého sedana. „Náš odvoz je tady. Pojďme.“

Následovala mě ven a opatrně kývla směrem k autu. „Ty neřídíš své vlastní auto? Jako, že dokonce ani nemáš nějaké pronajaté?“

„Tohle je tak trochu pronajaté,“ vysvětlovala jsem a když nám řidič otevřel dveře, kývla jsem na něj. Pokynula jsem Molly, aby nastoupila a pak jsem si nasedla i já. „Ale my žijeme v New Yorku. Nejezdíme všude sami. Dobře, Neil ano. Ale on skutečně rád řídí.“

„Už se nemůžu dočkat, až získám řidičák,“ řekla s povzdechem. „Už je mi špatně z toho, jak musím prosit mámu nebo kamarády, aby mě odvezli.“

„Na ty dny si dobře vzpomínám.“ Žít v Calumetu, aniž by měl člověk nezávislou možnost dopravy bylo jako žít v podzemním bunkru, ve kterém jste byli izolováni od zbytku světa. Aspoň tak mi to jako teenagerovi připadalo. „Máš sněžný skútr?“

„Měla jsem, ale loni se mi rozbil a bez táty, který by to opravil...“ Vytratil se jí hlas a zadívala se z bočního okénka ven.

Dala jsem jí pár okamžiků, aby se mohla dát dohromady, a v duchu jsem si na seznam věcí, které jsem jí potřebovala koupit, přidala „sněžný skútr“. Ale na to jsme měli čas a byl čas na to, abych dřív, než dám její dceři potenciálně nebezpečné rekreační vozítko, požádala Sashu o svolení.

„Kdy si myslíš, že dostaneš řidičák?“ zeptala jsem se jí a vrátila téma hovoru k svatému grálu přepravy teenagerů. „Je ti už šestnáct, že?“

„Loni jsem kvůli tomu, že jsem byla moc nemocná, nestihla jízdy,“ vysvětlila. „Takže máma se mě teď snaží učit a příručku studuji online. Aspoň jednu část chci zkusit udělat ještě před operací.“

„Jak dlouho má trvat tvá rekonvalescence?“ zeptala jsem se. Podnikla jsem spoustu výzkumu ohledně toho, jak dlouho by měla trvat má rekonvalescence, ale hanebně málo jsem se zajímala o to, co by se mělo dít s Molly.

Pokrčila rameny. „Nevím. Pravděpodobně rok? A po zbytek života budu muset brát léky.“
„Neil podstoupil transplantaci,“ řekla jsem jí. „Transplantaci kostní dřeně. Ale byla jeho vlastní, takže nebylo tak vysoké riziko její odmítnutí.“

Neřekla jsem jí, jak špatně to pak šlo. Nikdo nechtěl slyšet o tom, co by se mohlo pokazit, když čelil něčemu, co už samo o sobě bylo strašidelné.

„On měl rakovinu?“ zeptala se Molly. Vypadalo to, že Susan se s ní zjevně o detaily z mé knihy nepodělila. Což bylo dobré, protože bych byla radši, kdyby Molly o mých knihách nic netušila. Chtěla jsem, aby mě poznala z první ruky a neudělala si na mě svůj názor založený jen na výzkumu, jako se to stalo se Susan.

Přikývla jsem. „Měl leukémii.“

„Můžu se na něco zeptat?“ Nečekala na mou odpověď. „Neil je jako… super starý.“

„To ve skutečnosti nebyla žádná otázka.“ Ale věděla jsem, kam mířila. „Jo, je o dvacet čtyři let starší, než jsem já.“

„Takže… ty ses za něj vdala kvůli tomu, že je bohatý?“ Kdyby se mě na to zeptal kdokoli jiný, možná bych se urazila. Ve skutečnosti se mě to lidé ptali už dřív, a já jsem se cítila naprosto uražena. Ale Molly bylo šestnáct. Byla přesně na prahu mezi dospělostí a dětstvím, a za její otázkou byla nevinná dětská zvědavost. Nesoudila mě ani si nemyslela, že bych kvůli tomu byla špatným člověkem. Jen se to snažila zpracovat.

„Ne. Když jsme se poprvé setkali, nevěděla jsem, že byl bohatý.“ A podrobnosti ohledně toho setkání nebylo nic, o čem by musela slyšet. Nechtěla jsem jí zasypat pohádkou o svých vlastních teenagerovských dobrodružstvích. Aspoň ne tímhle konkrétním.

„Takže, proč ses za něj vdala? Jsi přitažlivá. Mohla jsi získat mladšího muže.“ Jejím neúmyslným komplimentu jsem se cítila skutečně polichocena.

„Díky. Ale věk skutečně nebyl tím, na čem mi doopravdy záleží. Vdala jsem se za Neila, protože jsem se do něj zamilovala. A je mým nejlepším přítelem.“ Odmlčela jsem se. „Myslím tím, kromě mých nejlepších přátel, se kterými nejsem romanticky zapletená.“

Povzdechla si. Mou odpovědí byla viditelně zklamaná. I když jsem netušila, co čekala. „Dobře, jsem ráda, že jsi šťastná.“

„A já jsem šťastná, že jsme se konečně setkaly.“ V krku mi vyrostl knedlík. Konečně setkání se sestrou, o jejíž existenci jsem šestnáct let nevěděla…. Přišlo mi to nespravedlivé.

„Já vím.“ Zkoumala své nehty, na kterých měla oprýskaný lak na nehty přesně tak, jak jsem to kdysi dělala i já. „Než táta umíral, neměla jsem ani ponětí o tom, že žiješ.“

„On ti to řekl?“ Možná bylo neetické zpovídat ohledně těchto nepodstatných detailů tu maličkou, ale i tak mi stále vadilo, že jsem netušila, do jaké míry představovala má existence tajemství.

Energicky přikývla. „Jo. Když mu našli rakovinu… no, když zjistil, že pro mě nemohl být dárcem, řekl nám to. Susan a Renee a mě. Byla jsem skutečně naštvaná, protože proč nám neřekl, že jsme měli další sestru? Věděla jsi o nás?“

„Vágně,“ připustila jsem. „Slyšela jsem, že můj otec měl další rodinu, ale podrobnosti jsem neznala. Vlastně jsem je ani nechtěla znát.“

Zamračila se. „Proč bys nechtěla vědět, zda jsi měla další rodinu?“

„Protože jsem skutečně necítila, že jste má rodina.“ Když jí spadl výraz tváře, rychle jsem pokračovala, abych dopad svých slov zjemnila. „Není to nic osobního. Teď jsem velice ráda, že jsem vás poznala. Ale tvůj táta nebyl tátou pro mě. Setkala jsem se s ním jen několikrát. Nikdy jsme spolu nemluvili. Kdyby mě potkal na ulici, pravděpodobně by mě ani nepoznal.“
„Myslím, že poznal,“ řekla smutně. „Vypadáš přesně jako on.“

Najednou mi došlo, že slyšet to jsem nesnášela. Nesnášela jsem vědomí toho, že jsem s mužem, který mě opustil, měla něco společného. Celý život mi lidé říkali, že jsem měla máminy oči nebo výraz jejího obličeje. Celou dobu to bylo jen proto, že neměli nic jiného, s čím by to mohli srovnávat. Teď tihle cizinci trvali na tom, že jsem měla se svým nepřítomným otcem něco společného, a to bolelo. Jako by mě trhali od rodiny, která mě celou dobu skutečně milovala a vychovávala.

Bylo to naprosto iracionální a rozhodně to nebyla Mollyina vina. Ona byla jen teenager, nemocným teenager, který potřeboval transplantaci orgánu. Ve svém životě měla dost stresu a drama. Nepotřebovala k tomu přidávat ještě ty mé.

Právě jsme se chystala změnit téma hovoru, když ze sebe vyhrkla: „Máma si myslí, že když jsi byla malá, že nevídal kvůli svému otci.“

„Ano?“ Právě jsem se dostala na stopu dalšího odhalení tajemství Joeya Tangena a i když jsem věděla, že bych jí neměla nechat, aby to řekla, nedokázala jsem se držet zpátky.

„Jo. Nikdy jsme ho neviděli. Myslím, že ani nebyl moc skvělým otcem.“ To mi nestačilo. Potřebovala jsem vědět víc, ale nemohla jsem vyzvídat. Ale určitě bych se na to později mohla zeptat Sashi nebo Susan. Cítila jsem, že jsem měla na dosah ruky odpovědi na otázky, o kterých jsem si nikdy nemyslela, že se něco dozvím. Prakticky jsem měla sto chutí trvat na tom, aby řidič otočil auto a jel zpátky. Chtěla jsem běžet za Sashou a požádat jí o to, aby mi objasnila Mollyiny neúmyslně záhadné poznámky. Ale cílem našeho výletu bylo to, aby si Molly užila skvělý čas. Vyřešení mých problémů muselo počkat na později.

Twelve Oaks Mall byl v podstatě obchod přímo v centru oblasti Detroitu. Nikdy jsem tam nebyla, ale jedna z mých kamarádek tam v průběhu návštěvy kampusu Univerzity of Michigan zavítala, a vrátila se domů s mapou, kde byly skutečně vytištěny všechny obchody. Bylo to tam skutečně obrovské. Člověk by se tam mohl ztratit.

„Sakra,“ řekla Molly, když jsme se ocitly před jeho dveřmi. „Mají tu i člověka, který zaparkuje auto.“

„Ano, to mají,“ potvrdila jsem jí klidně, jako by i mě nešokovalo to, že jsem viděla parkoviště s obsluhou. A to jsem byla zatracená bilionářka.

„Hele, támhle je Cheesecake Factory,“ řekla jsem a ukázala na nezaměnitelnou zlatou budovu. „Až se budeme vracet, mohly bychom se tam stavit a dát si nějaký dezert. Tedy pokud můžeš jíst sladké věci. O tvé nemoci toho skutečně moc nevím.“

„Není to cukrovka,“ řekla. „Snažím se jíst zdravě, ale je těžké dodržovat dietu. Věci jsou hodně drahé. Ale jo, cheesecake mě dneska rozhodně nezabije.“

Znovu si zastrčila pramen vlasů za ucho a já si poprvé všimla něčeho umělého v jejím uchu.

„To je naslouchátko?“ zeptala jsem se dřív, než jsem si stihla vzpomenout na své dobré vychování.

Molly protočila oči. „Jo. Alport syndrom ti zničí sluch. A taky oči. Proto ty pitomé brýle.“

„Nemyslím si, že jsou pitomé,“ řekla jsem pevně. „Myslím, že jsou velice módní.“

„Byly. Před dvěma roky.“

Nebyla to tedy jen móda, která zastarávala. Kdyby nechodila každý rok na kontrolu očí…

Dolehla na mě diskuse o zdravotní péči v Americe. Lidé by měli být schopni dovolit si zdravotní péči. Ale vzhledem k tomu, že jsem neměla žádný skutečný zdravotní problém, bylo pro mě snadné být pobouřená. Teď, když jsem slyšela, že si moje sestra nemohla dovolit každý rok nové brýle, i když měla onemocnění, které ji zasáhlo oči, mě neúprosně rozzuřilo. Nechtěla jsem jen napsat svému politikovi. Chtěla jsem začít politiky skupovat.

Vystoupily jsme z auta a zamířily ke dveřím. Těsně před nimi jsem ji zastavila. „Dobře. Tady je dohoda. Můžeš mít cokoli, co budeš chtít.“

Rozzářily se jí oči. „Nemyslíš ,cokoli´, že?“

„Ne, myslím. Cokoli,“ slíbila jsem jí. „Oblečení, šperky, make-up, cokoli, co chceš. Tohle je nákupní hýření.“ Abych jí to dokázala, otevřela jsem svou kabelku a vytáhla z ní černou kreditku Centurion. „Víš, co to je?“

Třesoucíma rukama si jí ode mě vzala. „Ne. Hovno.“

„Žádné hovno,“ potvrdila jsem jí a vzala jsem si ji zpátky, abych jí bezpečně uložila. „Chci, abys tu věc z nadměrného použití roztavila.“

Sledovala mě velice vážným pohledem. „To zvládnu.“

A páni. Rozhodně by zvládla. Začaly jsme u stánku s M.A.C. v Masy´s – a vyzkoušely jsme každý jednotlivý příšerný odstín rtěnky a očních stínů, které prodávaly. Rychle mě napadlo, že jsem se měla zeptat Sashy, zda má Molly dovoleno používat make-up, ale teď už bylo pozdě. V Hot Topic jsme vyzkoušely snad všechny trička, které měly a k tomu bolestivě krátké sukně – další oblast, ve které bych měla prosit Sashu za odpuštění. Molly nakupovala tak, jako bych to v jejím věku dělala já, pokud by mi řekl, že jsem měla kartu bez limitu. V okamžiku, kdy jsme dorazily do obchodu Apple, ve kterém jsme koupily růžově zlatý MacBook Air a k tomu ladící iPhone, jsem se skutečně začala obávat toho, že narazíme na Neilem určený limit.

„Bolí mě ruce,“ postěžovala si Molly, když jsme vycházely s laptopem. Na to, že sám počítač vážil prakticky nic, byla ta krabice s ním neuvěřitelně těžká.

„Vydrž. Zůstaň tady.“ Navigovala jsem ji k lavičkám. „Opatřím nám nějakou pomoc.“

Zamířila jsem k pracovníkovi ochranky a obdařila jsem ho svým největším úsměvem, do kterého jsem dala maximum flirtu. „Ahoj. Můžu si s vámi na okamžik promluvit?“

S podezřívavým zamračením přikývl. Klidně bych se vsadila o pět set dolarů, že byl v zácviku, aby se stal policajtem.

„Ahoj. Dneska tu utrácíme nechutné množství peněz,“ řekla jsem a kývla k Molly, která byla obklopená taškami. „A je skutečně těžké všechno to nosit. Možná, že by mohl být v kancelářích obchodu někdo, kdo by nám byl ochotný pomoci?“

Jen pro efekt jsem to doplnila zatřepáním řas.

Vzhledem k tomu, že tohle nákupní centrum bylo poblíž jednoho z nejbohatších předměstí Michiganu, mě nijak nepřekvapilo, že zareagoval přesně tak, jako by se jednalo o rutinní a odůvodnitelný požadavek. „Dejte mi pár okamžiků a zjistím, co by se dalo dělat.“

O patnáct minut později se k nám připojili dva velice pozorní mži v oblecích, aby nám vzali naše tašky.

„Tak takhle teď žiješ?“ zeptala se Molly s údivem.

„Ne pořád. Ve skutečnosti na nákupy moc často nechodím.“ Také jsem si občas udělala nákupní výlet, ale rozhodně to nebylo nic ve srovnání s Mollyinou naprostou kapitalistickou demolicí.“

„Já bych chodila,“ řekla bez zaváhání. „Takhle nakupovat bych zvládla každý den.“

„Nemám na to čas. Mám práci, mám Olivii -“

„To je Neilova vnučka, že?“ zeptala se Moly, jako by si v duchu dělala poznámku.

Přikývla jsem. „Jo. To je ona. Nevzali jsme ji sem, protože -“

„Protože máš chůvu?“ dokončila za mě.

„Protože je u babičky.“ Nechtěla jsem, aby Molly získala dojem, že máme ve zvyku Olivii opouštět jen proto, že bychom mohli. „Máme chůvu, ale ráda trávím čas doma s Olivií. Nemyslím si, že je pro dítě dobré vyrůstat, aniž by trávilo čas s lidmi, kteří je milují.“

Na okamžik ztichla a zamyslela se. „Tuším, že ty o tom něco víš. Kvůli tátovi.“

Nechtěla jsem tuhle záležitost rozvádět, protože mi přišlo, že jí to vadilo. Molly si zasloužila myslet na svého tátu jako na milujícího, laskavého muže, který ji vychovával, a to i v případě, že pro mě tu samou věc neudělal. Bylo dost těžké vidět Susan, jak s tím vším bojovala, a to byla skoro o deset let starší než Molly.

„Proč nejdeme sehnat něco pro tvou mámu a Susan?“ poznamenala jsem, když jsem si všimla obchodu s klenoty. „Mají rády šperky?“

„Máma nemá moc šperků. Jen snubní prsten. Když jsme potřebovali koupit tohle, skoro všechno ostatní prodala.“ Molly si sáhla na své naslouchátko.

Musela jsem spolknout knedlík, který mě vyrostl v krku. „Pak si myslím, že bys jí měla vybrat něco skutečně nádherného.“ Jistě, koupí drahocenného šperku bych se pravděpodobně dostala přes Neilův absurdní limit. Ale Sasha Tangen prodala vše kromě snubního prstenu, jen aby její dcera slyšela. To, že se tak musela rozhodnout, bylo směšné a prostě mi to přišlo špatné.

S trochou vedení z mé strany Molly pro Sashu vybrala pár kulatých diamantových náušnic. Protože jsme se rozhodly, že bychom neměly zapomenout ani na Susan, jí vybrala perlové slzičky do uší. Pak si Molly všimla sady náhrdelníků. Když se daly k sobě, tak z přívěsků vzniklo platinové srdíčko, které mělo v každé půlce safír.

„Hele, to je kámen mého znamení!“ vykřikla Molly.

Stáhlo se mi hrdlo, ale i tak jsem dokázala pronést: „To i můj.“

„Narozeniny mám osmnáctého září. Kdy ty?“ zeptala se vzrušeně.

„Dvacátého prvního září.“ Jen pár dní – a let – od sebe. Zajímalo mě, jak to připadalo Joeyovi Tangenu. Všiml si vůbec někdy té náhody?

„Měli bychom je vzít,“ stála Molly pevně na svém. „To je tu určitě z nějakého důvodu. Můžeš mít půlku a já tu druhou. Jako náramek přátelství, ale tenhle je pro sestry.“

Váhala jsem. Co by si o tom pomyslela Susan? Co by si pomyslela Sasha? Už tak jsem s počítačem a oblečením zašla až příliš daleko. Symbolicky svázané šperky by už mohly představovat velký krok přes čáru.

„Nebudou naším náramkem přátelství ledviny?“

Odfrkla si. „Jo, pravděpodobně jo. Ale tohle je něco, co můžeme nosit navenek, na připomínku té druhé. Ani nevím, kdy tě znovu uvidím.“

Ach bože. Skutečně věděla, jak na mé srdce. A moji peněženku. Kývla jsem na ženu za zářivě nasvíceným skleněným pultem, která byla bez pochyby už celá natěšená na provizi za naše nákupy.

„Děkuji, Sophie,“ řekla Molly a najednou byla mnohem vážnější a zralejší, než jsem ji kdy viděla. „Nemusela jsi to všechno pro mě dělat.“

„Vím, že jsem nemusela. Ale chtěla jsem. Vzpomínám si, jaké to bylo být v tvém věku. Kdyby to někdo udělal pro mě -“

„Ne. Ne nákupy.“ Odmlčela se a jak se snažila najít ta správná slova, soustředěním svraštila obličej. „Kdyby mě táta nevychoval… kdyby mi udělal to, co udělal tobě, možná bych na setkání se sestrou nebyla tak klidná. Pravděpodobně bych se ani nezajímala o možnost darování ledviny.“

„Myslím, že bys to udělala.“ Nebyla žádná možnost, že by v sobě někdo tak veselý a pozitivní, jako byla Molly, dokázal nést takovou zášť. „Ale jsou tu i další faktory. Víš, že Neilova dcera zemřela.“
Molly přikývla.

„No, tvoji mámu moc dobře neznám. Ale nechci, aby někdo procházel tím, čím jsem viděla projít Neila. A pokud bych v tvém věku potřebovala pomoc, tak bych doufala, že by byl někdo tak laskavý, aby mi ji dal.“

Natáhla se ke mně a svýma dlouhýma rukama mě pevně objala. Nepochybovala jsem o tom, co myslela, když řekla: Tohle nebylo o nákupním šílenství nebo bohatém příbuzném.“ Byla mnohem vnímavější, než jsem jí byla ochotna přiznat. Zatímco jsem zvažovala transplantaci z jejího úhlu, ona jí zvažovala z toho mého.

Náhrdelníky jsme si nasadily hned v obchodě.

Po zastávce na slibovaný dezert v Cheesecake Factory jsme zamířily zpátky do hotelu.

Molly celou cestu mlela pantem, seznamovala mě s informacemi o své škole, kamarádech a svých koníčcích. Zbožňovala Sondheim, i kdy „psal, jako by nesnášel čtení z listu“ a nenáviděla Andrewa Lloyda Webera, který „psal, jako by nesnášel zpěváky“. Jejím idolem byla Kristen Chenoweth a zoufale se chtěla dostat do produkce Spring Awakening, než na to bude až „příliš stará“. Její sny se nelišily od snů desítek dalších teenagerů, ale pokud šlo o mě, tak pro mě ty její byly jedinečné a drahocenné.

Jakékoli výhrady, které jsem měla ohledně setkání s Molly, během pár hodin společného nakupování naprosto zmizely. V duchu jsem teď neměla žádné pochybnosti o tom, že bych si vztah s ní chtěla udržet. Nechtěla jsem zmizet z jejího života tak, jak Joey Tangen zmizel z toho mého, a při pomyšlení, že by někdo mohl cítit, že bych toho možná mohla být schopna, zvlášť když přišlo na dívku tak zářivou a přátelskou a milující, jako byla Molly, mi bylo špatně.

Ale když jsme dorazily do hotelu a poslíček začal vykládat naše tašky, začala jsem pociťovat strach. S nákupy jsem to skutečně trochu přehnala. A komukoli, kdo neviděl do mé hlavy, bych mohla připadat tak, že jsem se jí vše snažila přehnaně kompenzovat. Možná, že to tak bylo.

„Co to všechno je?“ zeptala se Sasha s nevěřícím zasmáním, když k nám přes vstupní halu zamířila. Všechny Mollyiny poklady byly vysoko naloženy do vozíku na zavazadla a já najednou pocítila sto chutí zanořit se za něj a skrýt se tam.

Místo toho jsem vysoko zvedla hlavu a široce se na ni usmála. „Dohánění zmeškaných vánoc a narozenin.“

„Sophie mi koupila počítač!“ prakticky vyjekla vzrušením Molly. Znovu si zastrčila vlasy za ucho a tím vystavila svou polovinu sady náhrdelníků, které jsme koupily. „A podívej! Takhle můžeme na sebe vzpomínat, i když budeme daleko.“

Ukázala jsem na přívěsek na svém krku. „To byl Mollyin nápad. Je velice pozorná.“

„Je sentimentální,“ opravila mě Sasha a ukázala na vozík s nákupními taškami. „Tohle je pozorné. Ale je toho moc. Nemůžu ti dovolit -“

Zvedla jsem ruku. „Prosím. Skvěle jsem si to užila. A pro jednou jsem šla nakupovat a nemusela u toho poslouchat Neilovy stížnosti ohledně toho, kam to všechno dáme.“

Sasha se trochu nepříjemně zasmála. „Nevím, kam to všechno dáme. Možná bychom na tom mohli cestou domů sedět.“

„Můžeme něco dopravit,“ dobrovolně jsem nabídla. Nechtěla jsem, aby vrátily byť jen jedinou věc, kterou Molly chtěla. „A přísahám, že tohle normálně nedělám.“
Sashin laskavý výraz na okamžik zmizel a připomněl mi Susan a to, jak vypadala, když mi řekla, že pokud by Molly nepotřebovala ledvinu, nevyhledala by mě. Takže ani Sasha mě nepovažovala za trvalou součást Mollyina života?

Chtěla jsem začít křičet, že Molly byla moje sestra a já měla veškeré právo na to být v jejím životě, ale nemohla jsem. Sasha nic neřekla. Přetavila jsem si ji do svých vlastních pochybností a Susaniných slov. Místo toho pronesla: „Poslouchej, mohly bychom se dneska později sejít? Jen my dvě? Jsou určité věci, o kterých bych s tebou chtěla mluvit.“

S rezignovaným úsměvem jsem přikývla. Věděla jsem naprosto přesně, o čem chtěla mluvit. „Rozhodně. Nech mě, abych Molly s tím vším pomohla, a pak se můžeme sejít dole v baru.“

„Grr, proč nemůžu přijít i já?“ dožadovala se Molly tím nejmrzutějším teenagerovským tónem hlasu, který jsem kdy slyšela. Dobře, od dob, kdy jsem já sama byla teenagerem.

„Protože si potřebuješ odpočinout,“ řekla Sasha přísně. „A kromě toho jsi měla dneska celý den Sophii jen pro sebe. Dej mi možnost popovídat si s ní.“

„Dobře.“ Molly se s rukama zkříženýma na hrudníku vydala pryč. Pak se zastavila a otočila se, aby mě objala. „Slib mi, že se nevrátíš do New Yorku bez rozloučení?“

„Slibuji. Zítra, až půjdu k lékaři, se uvidíme, jo?“ Pevně jsem jí stiskla. Co kdybych jí jen tak prostě popadla a utekla s ní, unesla jí do New Yorku a -

Jejda. Vážně jsem uvažovala o únosu? Potřebovala jsem se sebrat.

Sledovala jsem, jak odcházela směrem k poslíčkovi a směřovala ho, kam jít. Sasha zůstala se mnou. „Dobře. Během půl hodiny budu dole,“ řekla vážně. „A můžeme si promluvit o tvém otci.“