FM - 66. kapitola

Překlad: 16Terez

Peter

 

            Těžce dýchám, vytáhnu se ze Sářiny těsné a jemné kundičky a opatrně ji postavím na nohy. Vypadá stejně tak ohromeně, jak se já cítím a ostré bodnutí lítosti odvane ty teplé, příjemné dozvuky. Byl jsem na ni příliš drsný. Zase jsem s ní byl zkurveně drsný. Vím, že se jí to teď tak líbí, ale je těhotná.

            Traumatizovaná a těhotná.

            Co jsem si kurva myslel, ztratit takhle kontrolu?

            Mám ji rozmazlovat, nechat ji relaxovat a odpočívat, ne ji vyšukat mozek z hlavy opřenou o lednici jako nějaké nekontrolované zvíře.

            Podlomily se jí nohy, když jsem jí pustil a udělala krok zpět, tak jsem jí chytil, aby se udržela, když sáhla po papírových ubrouscích, aby si utřela vlhkost mezi nohama.

            „Ptichka…jsi v pořádku?“

            Zakření se a sbalený ubrousek vyhodí do koše.

            „Nikdy mi nebylo líp. A co ty?“

            Zamračím se a pak si vzpomenu na svá zranění. Nyní, když se na to soustředím, tak můj bok trochu bolí, ale není to nic, s čím bych se nedokázal vypořádat.

            „Jsem naprosto v pořádku,“ řeknu, když se na její tváři objeví ustaraný výraz a popadne lem mého trička – bezpochyby proto, aby ho zvedla a zkontrolovala mé obvazy. Jemně dám její ruku pryč a odstoupím z jejího dosahu.

            „Opravdu, jsem v pořádku.“ Nemůžu uvěřit, že má o mě obavy, když jsem na ni teď byl tak barbarský. Vím, že jsem ji zranil – mohl jsem cítit neuvěřitelnou těsnost jejího těla, když jsem ho do ní vrazil. Co když jsem zranil dítě?

            Co když potratí, stejně jako Nora tenkrát? Když jsem tam ztuhle stál a zpracovával tu strašnou myšlenku, předklonila se a zvedla ze země své šortky. Její malý zadek se při tom pohybu zableskne a i přesto, že moje péro stále pokrývá sperma, cítím, jak sebou škubne zájmem.

            Kurva, jsem zvíře.

            „Saro…“ můj hlas je napjatý, když se na mě podívá. „Opravdu jsi v pořádku?“

            Zamrká. „Říkala jsem ti, že jsem se nikdy necítila lépe. Pojď, půjdeme se umýt.“ Popadne mou ruku a táhne mě do koupelny.

xxx

            Společně jsme se osprchovali – no Sara se osprchovala a já použiju sprchu, abych se opatrně umyl kolem mých obvazů – a pak si šla lehnout, když ji přemohla ospalost po jídle a po sexu. Lehl jsem si s ní a držel ji tak dlouho, dokud neupadla do tvrdého spánku. Pak jsem pomalu vstal a opustil dům. Vím, proč je unavená a nemá to nic společného s jídlem ani sexem. Její tělo odpadlo po nonstop adrenalinu minulý týden a požadavky rostoucího dítěte taky zrovna nepomáhají.

            Vina je jako ostnatý drát v mém žaludku.

            To já jsem jí to udělal.

            To já jsem zodpovědný za veškeré její příkoří.

            Kdybych jí nebyl tak sobecky posedlý, kdybych jí jen nechal být, tak by stále byla doma se svými rodiči, žila by si svůj klidný život.

            Kdybych odešel po našem prvním setkání, mohla by si vzít někoho jiného…někoho, kdo by zajistil, že své těhotenství stráví v pohodlí a bezpečí.

            Místo toho je se mnou na útěku, trpící posttraumatickou poruchou – jako vracením nepříjemných vzpomínek a vyčerpáním.

            „Ahoj, Petere,“ pozdraví mě Diego, když kolem něj projdu po cestě, krátce mu přikývnu, nemám náladu na pokec.

            Mám teď jen jeden cíl: mluvit s Esguerrou.

            Potřebuju, aby tady dovedl terapeuta hned teď.

            Netrvalo dlouho a už klepu na dveře Esguerrova panství.

            „Je tady?“ zeptám se Any, když mi otevře dveře a hospodyně přikývne.

            „Ano, prosím, pojďte dál. Budete chtít něco k jídlu nebo pití, než pro něj dojdu?“

            „Ne, děkuji. Nic nechci.“ Následuji Anu do haly a opřu se o zeď, příliš napjatý, abych si sedl.

            Šla nahoru po širokém, zahnutém schodišti, o pár minut později dorazil Esguerra a při chůzi si zapínal košili. Jeho vlasy jsou rozcuchané a na jeho obličeji je naštvaný výraz.

            Buď jsem ho vytáhnul ze zdřímnutí, nebo to má co dočinění s Norou.

            Vsadím se, že to druhé.

            „Co je?“ vyštěkne. „Henderson-“

            „Ne, s ním to nemá nic společného.“ Nadechnu se, když se jeho zamračení prohloubí. „Je to osobní. Potřebuji laskavost.“

            Zastaví přímo předem mnou, chladné pobavení nahrazuje znepokojení v jeho pohledu. „Skutečně? Jídlo a úkryt pro tebe není dost?“

            „Znáš nějakého cvokaře?“ zeptám se, odmítám se chytit na jeho návnadu. „Nejlépe někoho, kdo se vyzná v posttraumatických poruchách.“

            Vypadá překvapeně. „Pro tebe?“

            Připomenu si Sařina slova a chladně přikývnu. „Pro mě.“

            Nechci, aby se má ptichka  cítila rozpačitě – ne když nemusí. Potřeba pomoci není něco, co by člověka dělalo slabým, jen normálním.

            Esguerra mě sleduje s nečitelným výrazem, pak přikývne. „Možná bych někoho měl. Jak brzy ji tady potřebuješ?“

            „Dnes, pokud je to možné. Pokud ne, tak zítra nebo další den.“

            „Dobře. Udělám vše pro to, abych ji tady dostal zítra.“

            „Děkuji,“ řeknu a otočím se k odchodu. Vím, že mu za tohle budu dlužit a on si to určitě vybere, ale pokud to pomůže Saře, tak to za to stojí.

            Udělám cokoli, aby jí bylo dobře.

            „Petere,“ zavolá Esguerra, když se chystám odejít z místnosti. Když se k němu otočím, tiše řekne, proč se ty tvoje žena k nám nepřidáte dnes večer na večeři? Nora by ráda tvou Saru poznala lépe.“

            „Jistě,“ řeknu a skryju své překvapení. „Budeme tam.“

            „V sedm,“ řekne, pak se otočí a vrátí se zpátky nahoru.