THU - 15. kapitola

Překlad: Kerris
Kor.: Tahiti

ANNA

„Na Mooney!“

„Mooney!“

Všichni jsme zajásali a zvedli pití na počest našeho kamaráda. Mooney, jehož skutečné jméno bylo Joseph Schwartz, se rozzářil. Ta oblá tvář i andělské kudrlinky se leskly ve světle nad pokerovým stolem.

„Jo, jo.“ Zrudnul.

Zrudnutí se prohloubilo, když ho jeho přítelkyně, Jin, políbila hlasitě na tvář. „Tak pokorný, můj chlap.“

Venku začalo pršet; uvnitř bylo teplo, vzduch naplnila vůně pizzy a piva. Trávila jsem čas se svou starou studijní skupinou, hrála poker a slavila, že Mooney získal 180 bodů na jeho LSAT[1]. Ačkoliv se naše skupina loni rozpadla, a stěží jsme se scházeli, znali jsme se od prváku. Tohle setkání bylo hořkosladké, protože jsme byli v posledním ročníku.

„Stále chceš jít do Tulane, kámo?“ Zeptal se Pete, než se napil piva.

Mooney, který strávil Mardi Gras v New Orleans před dvěma lety, si usmyslel, že tam bude studovat práva. Nechtěl žádný Harvard ani Princeton, či jakoukoliv jinou vyhlášenou vysokou, kterou si jeho rodiče vysnili.

Stále byl trochu zrudlý, když si vjel rukou do přerostlých kudrlin. „Pokud mě přijmou, jo.“

„Pokud?“ Pete se zakřenil tím svým neporazitelným úsměvem a zakousnul se do pendreku. „O tom bych nepochyboval, kamaráde. Dopadls skvěle.“

Pete také nedopadl nejhůř, protože v červenci dostal Áčko v MCAT. Ne, že by byl kdokoliv překvapen. Byl brilantní. A měl své vlastní plány. Jako Johns Hopkins. První z rodiny, kdo šel na vysokou, natož ještě na medicínu.

Kromě Petea, Mooneyho a Jin, která se také chystala na práva, do naší party patřil ještě John, který chtěl být spisovatelem, a já. Byla jsem jediná, co netušila, co bude dělat a neměla žádný mistrovský plán.

„Pete má pravdu. Byli by pitomí, kdyby tě nepřijali.“ Jin se opřela o Mooneyho a stiskla mu paži. Byli spolu tak roztomilí. Neustále se dotýkali a rozesmívali.

Pohlédla jsem k oknu, které bylo potřísněné kapkami deště. Konverzace kolem mě pokračovala, příjemná a povědomá. Ale zevnitř jako by něco tlačilo na mou kůži, jako kdybych se snažila dostat z vlastního těla někam ven. Mooneyho následující slova mě vyrvala z té mlhy.

„Takže já… my,“ pohlédl na Jin a znovu zrudnul, „máme ještě jednu novinu.“ Byl červený jak řepa, jak stiskl Jin ruku. „Budeme se brát.“

Ticho nastalo tak rychle, že kručení něčího břicha bylo nehorázně hlasité. Zírala jsem na ně s otevřenou pusou, jako ryba, podobně jako všichni ostatní. Jin a Mooney sebou škubnuli, jejich šťastné úsměvy povadly, a já se přinutila promluvit. „Lidi! Gratuluju!“

Zbytek se dostal z toho šoku.

John si odkašlal. „Uh, jo, gratuluju.“ Zjevně si myslel, že jsou šílení. A možná jsme si to mysleli všichni. Svatba? Teď?

Jin na nás přimhouřila oči. „Všichni si myslíte, že jsme se zbláznili, že jo?“

Sakra.

„Ne,“ protestoval Pete chabě. Napřímil se na židli. „Ne, Jin. Všichni víme, že k sobě patříte.“

Odfrkla si, ale vypadala lehce uklidněně. „No jasně. Jinak bychom to nedělali. Navíc, budeme si moct zažádat o ubytování pro manžele.“

Ale to nebyl ten pravý důvod. Ten byl v tom, jak se dívala na Mooneye. To, jak se on díval na ni. Prostě to věděli.

Byla jsem ohromena jejich vzájemnou důvěrou. Odvahou.

John odhodil své karty na stůl. Stejně už jsme nehráli. „Protože se tu přiznáváme, tak já někoho potkal.“ Rozhlédl se, modré oči měl napjaté v koutcích. „Jmenuje se John.“

Další bolestivé ticho. Neměla jsem tušení, že je John gay. Byla jsem si jistá, že ani ostatní.

„John a John? John-John.“ Praštila jsem ho do ruky, kde jsem cítila napětí. „Jak rozkošné to je?“

Předstíral, že mě probodává pohledem, ale slyšela jsem, jak vydechl a na rty se mu vrátil úsměv. „Sklapni, A.“

Pete také odhodil karty a natáhl se pro další pendrek. „Nemohu uvěřit, že si čekal tak dlouho, abys nám řekl, že si gay.“

„Tak trochu jsem to sotva přiznal sám sobě, Petey.“

Pete se zašklebil. „Jsem tak trochu uražen, že si to na mě nikdy nezkusil. Jsem zatraceně sexy.“

Mooney si odfrkl. „Ty? Já rozhodně víc.“

„Jo, ale ty si byl zadaný,“ dodal John, který byl stále trochu pobledlý, ale smál se.

„A já slyšela, že Petey jen tak neskočí do postele,“ dodala jsem a ukradla mu jeden pendrek.

„Proč to nezkusíš a uvidíme,“ nabídnul Pete s úlisným pohledem.

Zakousla jsem se do pendreku, urvala vrchní část, a všichni zasténali předstíraným zděšením.

„A co ty, Anno,“ řekl John s jemným úsměvem. „Máš pro nás nějakou bombu?“

Oh, jasně. Spím s hlavním nadhazovačem. Ani na pokraji smrti bych to neřekla nahlas. Přišlo by mi to jako zrada vůči Drewovi, a upřímně, možná to byla bomba, ale nebyl to žádný velký úspěch. Nebylo to něco, co bych mohla říct s pýchou. Ale přesto představa, že bych Drewa prozradila, mě přiměla zatajit dech strachy.

„Ne.“ Znovu jsem si ukousla pendreku a doufala, že se mi nezasekne v krku. „U mě je to pořád stejné.“

Po té lži si skupina začala znovu povídat o svých plánech. Ztratila jsem niť konverzace, jejich slova se změnila ve vzdálený šum. Tváře mých přátel byly jen změtí úsměvů a lesknoucích se očí. Neměla jsem pro to důvod, ale chtěla jsem plakat.

Chuť chemických jahod mi naplňovala pusu, a znovu jsem cítila to podivné bodání na kůži. Přišlo mi to jako nespokojenost. A potřeba. Protřela jsem si podbřišek, kde ta bolest začínala, a počítala minuty, než budu moct jít domů. Moji přátelé byli šťastní způsobem, jakým já ne.

Ale věděla jsem, jak se k tomu štěstí dostat, alespoň dočasně. Natáhla jsem se pro telefon.

DREW

Další hra, další výhra. Byli jsme neporazitelní. Playoff, letos první, se blížily ke konci. Výhra byla naše, pokud to nepoděláme. Kluci byli nadšení při naší cestě zpátky do kampusu.

Hustě pršelo, kapky dopadaly na autobus jako náboje. To nám však nezabránili vyběhnout a smát se, jak Marshall uklouzl v blátě, spadl na zadek a zaklel.

Zastavil jsem se, abych si vzal svou tašku a čekal, než se řidič prohrabe skrz ostatní zavazadla. Rozumnější by bylo počkat vevnitř.

Přes ulici čekala Harrisonova dívka pod obřím deštníkem, zadkem se opírala o naleštěného černého Range Rovera.

„Woooo,“ Rolondo Johson, náš hvězdný chytač, si zahvízdal pod nos, jak se vedle mě zastavil. „To je parádní auto.“

„Čí je?“ Zeptal jsem se a zamračil se, jak se Harrison rozběhl přivítat svou dívku. Oba jsme věděli, že mu to auto dal někdo jako úplatek. Agenti byli poměrně agresivní v jejich snaze se k nám dostat. Nemohli nám něco přímo darovat, ale byli to mistři v odhalení šedých zón – zapůjčení luxusního auta na dobu neurčitou, koupení obřího baráku rodičům, dárky pro kamarády z dětství výměnou za vlídné slovo, plus dalších tisíc šťavnatých mrkví, co před nás věšeli jako před osly. Jen, abychom s nimi podepsali smlouvu.

„Garrityho.“

Jeden z nejnechutnějších agentů. Oh, pár z nich bylo nenápadných. Objevili se na hře, kde slibovali perfektní smlouvy se známými značkami. Popřípadě nám najali holky, co se o nás staraly. Díky laskavostem agentů jsem se dotkl hned několika falešných koz. Poučení? Plastové nejsou tak dobré jako skutečné.

Rolondo zavrtěl hlavou, až mu z vlasů odletěla voda. „Harrison by se raději neměl zranit, jinak mu to auto bude chybět.“

„Neměl ho přijmout. Je to hloupé. Nemluvě o tom, že hraje ruskou ruletu, tohle je na přestupek.“ Komise, která na tyto věci dohlížela, zničila i lepší hráče za porušení menších pravidel.

Rolondo, který si všiml mého tónu, mě probodl pohledem. Výraz měl ztuhlý, déšť mu padal na ramena. „Myslíš si, že je to tak snadné? Ty už máš prachy.“ Zamračil se. „Neměls v dětství mrňavý pokoj, který si sdílel se dvěma sourozenci, ani si v noci nemusel vyhánět šváby z povlečení.“

Jeho slova se mi obtočila kolem krku, dusila mě. Měl bych se cítit vině? Možná. Možná bych měl jen přikývnout a zmlknout. Ne, že by si všimnul, protože stále pokračoval.

„Nemusels nic takového řešit. Měls rodinu-“ Rolondo zmlknul, zhrozeně vykulil oči, ale hlavně, i lítostivě. „Sakra, chlape, to jsem nemyslel.“

„Ne, máš pravdu, měl jsem dobrý život.“ Odmítal jsem přijímat lítost kvůli tomu, že jsem o něj přišel. „A můžeš mě klidně považovat za patronizujícího kreténa. Ale Harrison, ty, já, všichni jsme talentovaní. Nemusíme sát péro nějakému agentovi, jen proto, že má moderní hračky.“

Rolondovi se nadmul nos, sevřel rty, ale poté se rozesmál. „Do prdele, nemusíš tu na mě zkoušet, jak jsme speciální, Bojovníku.“

„Já?“ Odfrkl jsem ty. „To ty tu zmiňuješ rozdíly v našem dětství.“

Povytáhl obočí a pobaveně na mě kouknul tím pohledem, který používal vždy, když jsem spadl do něčeho, čemu říkal: „Mód profesora.“

Zrudnul jsem, když Rolondo řekl: „A to jsem si myslel, že jen poukazuji na dopad našeho socio-ekonomického statusu, když před nás agent postaví potencionální výhody.“

Oba jsme se na sebe podívali a znovu se rozesmáli.

„Zatracená sociologie, kterou studuješ,“ zamumlal jsem.

„Henry-mizera-Higgins. Zkusíš na mě Elizu Doollittle?“

„Jen sni dál, chlape.“

Rolondo se naježil, ukázal mi prostředníček, ale poté vystřízlivěl. „Navíc, díky tobě se to celé otočilo. Teď chtějí sát péra oni nám.“

„Kdo saje komu péro?“ Gray se objevil mezi námi a poplácal nás po ramenou.

„Harrison,“ řekli jsme oba.

„To zní správně.“ Gray nás znovu plácnul. „Jdeme? Nebo tu vy dva budete v dešti skládat lyriku o našich pérech?“

Někdo chtěl jít na pizzu. Ostatní chtěli sledovat NFL v baru u Dina.

Nechtěl jsem ani jedno z toho. „Jdu domů, osušit se a prospat se.“

„Bačkoro.“

„Alespoň se vyspím.“ Přehodil jsem si tašku přes rameno a zamířil k autu. Byl jsem celý mokrý a tělo mě bolelo únavou, která nikdy zcela nezmizela. Ale nejvíc mě děsila ta prázdnota mezi mými žebry. Poslední dobou to bylo horší. Rostla.

Nechtěl jsem jít domů. Nikdo tam na mě nečekal, nikdo, s kým bych si mohl povídat. Kluci pro mě byli jako bratři. Bavilo mě s nimi trávit čas. Ale poslední dobou jsem chtěl jen… být. Žádné vtípky, očekávání, jen prostě být. Díky čemuž jsem byl tak trochu kretén. Ale ta potřeba nikam nemizela.

Přejel jsem si chladnou rukou přes mokrou tvář, vytáhl klíče a skočil do auta hned, co jsem ho odemkl. Uvnitř byl zvuk deště hlasitější, interiér byl zamlžený a vlhký. V krku jsem měl knedlík. Nesnášel jsem pocit izolace. Promnul jsem si bolavou hruď a chystal se nastartovat, když mi zavibroval telefon.

Usmál jsem se při pohledu na jméno na obrazovce. Anna.

A můj úsměv se rozšířil, když jsem si přečetl smsku.

Tuhle zprávu vám přináší PSH (program sexuálních hrátek). Pokud jsi zpátky ve městě, dostaň ten svůj mokrý zadek sem.

Jen Anna mě dokázala rozesmát a přiměla ztvrdnout jedinou větou. Nastartoval jsem a vyjel, můj den byl najednou jasnější než poušť v poledne.

ANNA

Déšť tvrdě dopadal na sklo, jak jsem ležela v posteli. Drew si mě zrovna vzal zezadu, a poté, co se postaral o kondom, se mě přitiskl k zádům, objal mě, prsty jsme propletli. Dýchali jsme společně, mělce, jak jsme scházeli ze sexuálních výšek. Tvář jsem měla přitisklou do polštáře, ale bylo mi to jedno. Byla jsem jako vykostěný kus potěšeného masa. A tak rozehřátá, že jsem ho chtěla prosit, aby se nepohnul. Nikdy. Mohli jsme takhle ležet celou věčnost a jen poslouchat déšť. Nikdy se nezvednout.

Až na to, že já byla tím, kdo ho měl vykopnout. Pocítila jsem klubíčko nervů přímo pod hrudní kostí, jak jsem se snažila přinutit najít v sobě ta slova. A pak to udělal.

Jemně mi přitiskl rty k rameni, v žhavém polibku.

Okamžitě jsem se napjala. A on také. Cítila jsem to po celém těle. Ale nepohnul se. Ne, ztuhl ještě víc a pak mě znovu úmyslně políbil, pobízel mě, abych protestovala. Další laskající polibek na mém rameni. A poté další.

Otočila jsem hlavu.

„Co to děláš?“ Stěží jsem to dokázala vyslovit, znělo to tiše, příliš jemně.

Zarazil se jen na okamžik, rty se stále dotýkal mého ramene. „Líbám tvé pihy.“ Přejel mi špičkou jazyka po kůži, stěží znatelně, ale něco uvnitř mě se rozpálilo.

„Ale proč?“ Zeptala jsem se, jak pokračoval. Pomalu. Jistě. Zkoumavě.

Ta něžnost za tím vším mi rozbušila srdce a zatajila mi dech.

„Protože jsem umíral touhou tohle udělat.“ Bože, jeho hlas. Tak tichý a něžný, jako pohlazení. Ničil mě. Společně s jeho polibky ze mě bude brzy rozechvělá nicka. Velkou, teplou rukou mě chytil za paži, jako kdybych se chystala utéct. Možná jsem se i chystala.

„Máš jich tu tolik,“ pokračoval líně a rty se mi otíral o kůži, „jako třtinový cukr na smetaně.“

Odfrkla jsem si. „Jsou to oranžové tečky.“

Zabručel. „To je to samé. A teď ticho, jsem zaneprázdněný.“

Nemohla jsem se zrovna pohnout. Přehodil přes mně jedno z jeho těžkých stehen, hrudí se mi tiskl k zadku.

Pohyboval se, kousal a ochutnával kolem mých ramen. Lehce mi odtáhl vlasy z krku, aby mě mohl políbit na zátylek.

Zachvěla jsem se. Cítila jsem se chtěně a zároveň vyděšeně. Tohle bylo příliš. Příliš intimní. Obklopoval mě, svým teplem i sílou, s každým dotykem mě laskal.

Znovu mě políbil na lopatku a tiše zasténal. „Včera jsem o tomhle snil.“

„Cože?“ Byla jsem jak omámená, ale tohle mě probralo dost na to, abych zvedla hlavu.

Viděla jsem, jak se zakřenil, ale dál se soustředil na mé pihy. „Ve škole,“ řekl. „Přestal jsem vnímat, protože jsem přemýšlel nad tím, že z tebe sundám ten bílý svetr a prolíbám si cestičku přes tvá ramena.“

Jako by chtěl podpořit své malé přiznání, olíznul mě přes lopatku.

„Na to nemůžeš myslet o hodině.“ Bože, nemohl, protože pak na to budu myslet i já a už si nebudu pamatovat jediné slovo, které náš profesor pronese.

Drew bohužel zavrtěl hlavou, jak si dál prolíbával cestičku po mé páteři. „Promiň, Jonesová, ale nemáš mi co mluvit do mých fantazií.“

„Kreténe.“

Zasmál se, ale nepřestal. „Vezmi si třeba tvé prsa. Ty hrají významnou roly v mnoha z nich.“ Najednou byl upovídaný, jak mi sjížděl po zádech, rukama mě držel za žebra, ničil mě ústy. „Bože, téměř jsem zešílel, když jsem při tom dokumentu myslel na tvé bradavky, na to, jak tvrdnou, kdykoliv je saji, i na ty tvé tiché steny.“

Možná jsem zrovna zasténala, protože na okamžik zastavil se rty ve vzduchu. „Jo,“ zašeptal. „Přesně tyhle.“

„Ježíši.“ To bylo vše, na co jsem se zmohla.

„Nebo na dvou kundičku. Tvou sladkou, růžovou-“ políbil mě u pasu, „-kundičku. Je pro mě vždy zvlhlá.“ Jazykem za sebou zanechával žhavou stopu. „Na to myslím, kdykoliv sem jedu.“ Sál jemně kůži na mých bedrech. „Jak pro mě budeš úzká a vlhká.“

Jeho slova byla sprostá. Měla bych protestovat. Ale nemohla jsem. Obrátil proti mně vlastní tělo. Stala se z něj jen loutka, která se pod jeho dotyky natřásala jako kočka na slunci. Byla jsem tak rozpálená, že se mi třásla kůže. Ale nepřestal. Jistě, že ne.

Ve skutečnosti jsem to ani nechtěla. Nikdy jsem se necítila lépe.

„A pak je tu tvůj zadek.“ Pochvalně zasténal, až jsem zrudla. Ne, že by si všimnul. Měl příliš práce s tím, že mě osahával. „Tenhle zadek.“ Velkou dlaní mě chytil za půlku a stiskl.

„Drewe!“

„Šššš.“ Lehce mě plesknul a já při tom zvuku zrudla o to víc. Zatímco on zabručel. „Užívám si tu chvilku,“ zachraptěl. „Tenhle perfektní zadek.“

„To teda není!“ Ačkoliv jsem byla se svým tělem spokojená, znala jsem své limity.

„Ah, Jonesová,“ zabručel, „teď jen chceš slyšet další kompliment.“ Lehce mě políbil na levou půlku.

„Jsem jen upřímná, ty pitomče.“

Další polibek. „Jsi slepá. Tvůj zadek. Ježíši, celé tvé tělo…“ Zarazil se, rty se dotýkal místa, kde mi končila bedra. „Nic se ti nevyrovná, Jonesová.“

Nemohla jsem dýchat. To jemu se nic nevyrovnalo.

„Viděla jsem holky, se kterými jsi byl, Baylore.“ Jakmile jsem to vyslovila, škubla jsem sebou. Bylo hloupé je připomínat. Ale už jsem začala, tak to i dokončím. „Nemůžeš tvrdit, že mé tělo je…“ Spletla jsem se; nemohla jsem to dokončit.

Dle toho, jak mu ztuhly ruce na mém pasu, jsem si nemyslela, že by to chtěl slyšet. Když promluvil, byl jeho hlas tichý ale naléhavý. „Fakt, že mám problém si jen vybavit jinou ženu, by ti měl něco napovědět.

„Jo, no… sakra.“

Rozesmál se. „Nikdy tuhle hádku nevyhraješ.“

„Oh, ne?“

„Ne.“ Dlaní mi přejel přes bok a poté zase zpátky. „Dle mého je tvůj zadek dokonalý. Aneb, je pro mě dokonalý.“

Nemohla jsem si pomoci a rozesmála se. „Nemohu uvěřit tomu, že na mě jdeš s filozofickou konstrukcí.“

„Věř tomu, zlato.“ V hlase měl radost a jakousi aroganci. „Rád s tebou debatuji.“

I já s ním. Víc, než bych měla. Měla jsem ho ráda. „Uvědomuješ si, že mohu použít stejný argument? Protože to, jaký mám zadek, je subjektivní a založené na osobních preferencí, nikoliv na empirických faktech.“

Zasmál se, ale jeho smích byl utlumený mou kůží.

„Navíc,“ dodala jsem přidušeně. „Podvádíš.“

„Jak?“ Ale zněl, jako kdyby to přesně věděl. Jen mu to bylo jedno.

„Útočíš poté, co si mě oslabil.“

Dokázal mi, že jsem měla pravdu, když se zakřenil. „Jsem soutěživý. Cos čekala?“

„Ne tvou tvář na mém zadku,“ zamumlala jsem. Ale jeho pozornost a laskání bylo tak skvělé, že jsem nechtěla, aby to přestalo. Nikdy. Chtěla jsem tu jen ležet a nechat ho dělat to, co dělal, až bych si nepamatovala své jméno. Nebo jeho. Takže samozřejmě, ve svém klasickém idiotismu, jsem ztuhla.

„Uvolni se, Jonesová,“ zašeptal a prsty mě lehce škádlil. „Tohle ustojíš.“

„To se ti říká snadno. Nikdo si z blízka neprohlíží tvůj zadek.“

Znovu se zasmál. „Můžeš si ho prohlédnout. Nevadí mi to.“

„Baylore…“ Varovala jsem ho.

„Jonesová…“ odpověděl. A poté mi jazykem přejel přes půlku.

Unikl mě ubohý sten a schovala jsem tvář do matrace. Ale on se jednoduše chraplavě, uspokojeně zasmál. „Pokud to nezvládáš, považuj to za mou odměnu.“

„Odměnu?“ Téměř jsem vypískla.

„Jo.“ Jeho dech byl teplý. „Odměnu za to, že jsem sem přijel jen kvůli sexu, i když příšerně prší.“

„Oh, rozumím.“ Zatajila jsem dech, když narazil na zvlášť citlivé místo. „Takže teď už to považuješ za práci navíc?“

„To jsem nikdy neřekl.“ Otřel se tváří, zatracenou tváří, o můj zadek. „Ale můžeme tomu tak říkat, pokud ti to udělá líp. Já? Já bych tu byl každý den, kdybys mě nechala.“

Nehodlala jsem s tímhle začít. Ale nemohla jsem si pomoci a usmála jsem se. „Jakou odměnu dostanu já, až příště budeš volat?“

Znovu mě jemně políbil. „Jakoukoliv.“

To, jak rychle a jasně odpověděl, mě rozechvělo. Mohl vycouvat či mi dát nějaké podmínky, ale místo toho mi dal tenhle slib. Přitiskla jsem si rty k předloktí. „Opatrně, Baylore, nebo toho budeš litovat.“

Zabručel. Pobaveně. Sebejistě. „Možná. Ale něco mi napovídá, že si to i užiju.“ Lehce mi přejel prsty po boku, až mi naskočila husí kůže.

„Co když půjde o hodinovou masáž chodidel?“

„Možná, že mám tajní fetiš na nohy.“ Věděla jsem, že se usmívá. Cítila jsem to na kůži. „Možná, že mě to vzrušuje.“

Zasmála jsem se. „Pokud sis myslel, že mě tím vyděsíš, pleteš se.“ Pravděpodobně dával skvělé masáže nohou. Silné prsty. Intenzivní koncentrace. Byla jsem v pokušení o jednu požádat rovnou.

„Sakra.“ Jeho povzdechl mě lechtal na zádech. „A pak?“ Další polibek. „No tak, povídej.“

Zvedla jsem hlavu a položila si ji na ohnutou ruku. „Možná, že tě přinutím opravit mi mou seminárku.“

Ztuhnul tak, že jsem slyšela vlastní tlukot srdce, a poté si položil tvář na můj zadek. Chtěla jsem se otočit, ale pevně mě chytil.

„Opravit?“ Jeho hlas mě rozvirbroval pokožku.

Přikývla jsem. „Mmmm, však víš, poukázat na nesmysly, jako to děláš v hodinách. Musím přiznat, že máš častěji pravdu. Což není překvapivé vzhledem k tomu, jak si chytrý.“

Prakticky jsem žvadlala, ale najednou mě sevřel a ostře se nadechl.

Povlečení zašustilo, když jsem zvedla hlavu, abych na něj pohlédla. Z mého úhlu jsem ho viděla jen z profilu, jeho zlaté prameny na vrchu jeho hlavy a hnědé podél spánků, jeho ostrý nos, husté řasy. Jak mi ležel na zadku s tělem napůl ven z postele, vypadal neuvěřitelně dlouhý. Ramena měl tak ztuhlá, že byl vidět každý záhyb.

„Nemyslíš si, že si chytrý?“ Můj hlas byl v tom tichu příliš ostrý.

Jeho odpověď byla stejně drsná a doplnil ji zahořklým smíchem. „Oh, vím, že jsem chytrý,“ Vzhlédl, a když se naše pohledy střetnuly, pocítila jsem povědomé, sladké sevření svého srdce. Oči měl temné a v lehkém světle zářily. „Ale kromě mého týmu to je všem v podstatě u prdele.“

Ano, většina se starala o to, jak dokázal házet. Rukou, kterou měl obtočenou kolem mého pasu a lehce mě tiskl, jako kdyby mě potřeboval blíž. Druhou mě držel za břicho, tak hřejivě a jistě, až jsem se uvolnila.

Chtěla jsem tuhle chvíli udržet napořád. Mít tuhle jeho část jako své tajemství. Ale nebyl můj, abych si ho nechala, a ačkoliv ho trápilo, že lidé neřeší, co je uvnitř něj, stále ten život miloval. A proč by neměl? Jeho talent byl neuvěřitelný a šíleně se snažil. Nechtěla jsem to měnit. Změnilo by to i jeho.

Jak mě sledoval, celá jeho tvář se napjala. „Přistihl jsem, jak mi jeden profesor změnil známku k lepšímu.“ Téměř se při těch slovech zadusil, jako by ho zabíjelo to přiznat. „Nevím, kolikrát se to stalo bez mého vědomí, nebo zda to dělají všichni.“

Byl tak napjatý, jeho bolest i stud byly tak jasně viditelné, že jsem viděla rudě. „Ať jde do prdele, Drewe.“ Nikdy jsem nechtěla někoho praštit tak moc jako jeho profesora. „Ať jdou do prdele všichni, co tohle dělají.“

Drew se mi přitiskl k tělu. „Já vím. Jen se mi nelíbí představa, že mé akademické úspěchy byly jen lží.“ Jeho hlas byl sotva slyšitelný. „Něco pro mě znamenaly.“

Prsty jsem si zaryla do předloktí, jak jsem zírala na čelo postele. „Odvedl si skvělou práci a si chytrý. To ti nikdo nemůže vzít.“ Polkla jsem i přes sevřené hrdlo. „A pokud by si nikdy ani nepřišel na přednášky, stejně by si byl jedním z nejchytřejších lidí, které znám. Nejoddanější.“

Po mém prohlášení nastalo ticho, Drewův dech mi jemně dopadal na kůži. Když konečně promluvil, zněl chraplavě. „Vždy mě přiměješ cítit se lépe. Jako bych to byl zase já.“

Sevřelo se mi srdce, sladce, bolestivě. Drew mě nenutil cítit se jako bych to byla znovu já. Cítila jsem se s ním lepší. Jako kdyby ve mně bylo něco zlomeného, co chrastilo, ale kdykoliv byl nablízku, kousky zapadly na to správné místo. Ta myšlenka mě vyděsila, ponořila znovu do toho chladného, hustého místa, co mě tak dusilo. Začínala jsem ho až příliš potřebovat.

A protože byl chytrý a už mě znal, znal mé stupidní obavy, najednou změnil své držení. Jednou rukou mi vyjel k prsu, zatímco druhou sjel dolů. Dlouhý, mozolnatý prst mi vjel mezi nohy, a já zavřela oči, svaly se mi napjaly tím rozkošným způsobem, díky kterému jsem se cítila jako závislák. Zaávislák, co chtěl prosit o víc. Vždycky víc.

„Znovu?“ Řekla jsem napůl otráveně, ačkoliv jsem se tak necítila. Byla jsem mu vděčná a propadl mu další kousek mého srdce. Což mě děsilo.

Neměla jsem však šanci se té hrůze poddat. Drew mě otočil a rty sledoval cestu své ruky. „Jen dokazuji, že si neodolatelná,“ zamumlal mi proti kůži.

Zavřela jsem oči. Nemysli. Jen si to užij. A on mi to dovolil, protože v tuhle chvíli jsme byli oba dokonalí lháři.

---

[1] Testy na právnickou univerzitu J