FM - 87. kapitola

Překlad: Sinnel

Peter

             

            Když se blížím ke kavárně, ve které mám schůzku s Bonnie Henders, všechny smysly mám ve stavu nejvyšší pohotovosti. Vzhledem k tomu, že dvojčata stále ještě nezabila zajatého snipera, rozhodl jsem se využít její dovednosti v převlecích, a rozhodně nevypadám jako já. Břicho mám obrovské jako barel a nejen, že jsem pihovatý zrzek, ale zároveň mám na čele ustupující linii vlasů a dvojitou bradu.

            Kdybych měl matku, ani ona by mě nepoznala.

            Kolem celé restaurace je rozmístěno třicet šest Esguerrových mužů, kteří zajišťují rádius deseti bloků krytý proti sniperům a oficiálním úřadům. Prozatím to nevypadá, že by se v okolí odehrávala jakákoli neobvyklá aktivita, ale to nic neznamená - což je důvodem, proč jsou v okolí Kent a Esguerra, každý se záložním týmem, jen pro případ, že by Henderson něco rychle vytáhl.

            A plně očekávám, že něco nečekaného vytáhne.

            Celou situaci komplikuje to, že zhruba před patnácti minutami byla spatřena žena odpovídající popisu Bonnie Henderson, jak míří do restaurace. Mám velice silné pochybnosti, že je to ona – neexistuje žádný způsob, že by Henderson takhle použil svou vlastní manželku - ale znamená to, že se musím přiblížit k té ženě, která vypadá jako Bonnie, abych vyloučil malou možnost toho, že je tohle skutečně reálné.

            Když jsem na ulici přímo naproti kavárně, zastavím se a ujistím se, že mám všechny své skryté zbraně v dosahu. Přes malý mikrofon, který mám v uchu, mě kolegové informují, že se stále nikde neděje nic podezřelého, takže se nadechnu a přejdu ulici.

            V kavárně ji ihned uvidím. Je u malého stolku v zadní části, tváří otočená směrem ke dveřím. Můj převlek funguje: když informuji hostesku ohledně své rezervace a použiji přitom nosový britský přízvuk, její pohled po mě sklouzne pryč. Jsou připraveni - Yan se o tom ujistil - a já následuji hostesku ke stolku, který je asi tucet stop od místa, kde sedí můj cíl.

            Posadím se na místo tak, abych byl otočený k ní. Otevřu jídelního lístku a přitom ji extraostražitě studuji, hledám stopy, které by vedly k její skutečné identitě. Nejzatracenější věc na tom všem je, že vypadá přesně jako na všech fotkách a videích Hendersonovy ženy, které jsem v průběhu let studoval. Souhlasí každá maličkost - dokonce i skutečnost, že se vypadá starší než ve všech těch fotkách, které mám. Její štíhlá tvář je unavená a poznamená věkem. Stále je atraktivní ženou – dokážu pochopit, proč se s ní Henderson před všemi těmi roky oženil - ale život na útěku si zcela očividně vybral svou daň.

            Nebo je to možná to, co Henderson chce, abych si myslel, když dostal na pozici své ženy tohohle agenta CIA nebo kohokoli, kdo vystupuje jako jeho žena.

            K mému stolku přistoupí servírka a já si objednám palačinky a omeletu. Přitom stále studuji svůj cíl. Do doby našeho setkání stále ještě zbývá dobrých deset minut, ale vypadá to, že žena se dívá na dveře a následně i po restauraci s narůstající nervozitou.

            Jednou se mě dotkne pohledem, ale není v tom žádné zvláštního podezření.

            Číšník nejprve přinese palačinky, a i když jen stěží vnímám jejich chuť, s gustem se do nich pustím. Ať už má Hendersen v kavárně nasazenou „Bonnie“ či kohokoli jiného, kdo bude hledat jakékoli abnormální chování, rozhodně ho nenajdou u mého stolku.

            Pět minut po deváté začne být skutečně nervózní. Postaví se, jako by chtěla odejít, ale pak se znovu posadí.

            Nepříliš profesionální pro agenta CIA.

            Přinesou moji omeletu a právě, když do svých úst donesu první soustu, postaví se a její štíhlé tělo je napjaté úzkostí. Kouše se do rtu, znovu se rozhlédne kolem sebe a pak zamíří směrem k východu.

            Dobře, to je zajímavé.

            Když míjí můj stůl, zachovám se instinktivně a popadnu ji za zápěstí.

            „Bonnie Henderson?“ řeknu, stále se držím britského přízvuku a ona úplně ztuhne, tvář se jí zkroutí strachy.

            „Pusť mě,“ zasyčí nízkým vyděšeným tónem hlasu. „Nevrátím se k němu. Pusť mě nebo začnu zatraceně křičet.“

            Ještě zajímavější.

            „Já jsem Peter Sokolov,“ řeknu se svým běžným přízvukem a její papírově tenké zápěstí pustím. „Chtěla ses se mnou setkat?“

            Znovu ztuhne a zírá na mě. „Ale ty…“

            „Je to přestrojení,“ řeknu klidně. „Posaď se, prosím.“

            Dopadne na židli naproti mé a když jí odtáhne, ruce se jí chvějí. Pokud bych byl gentlemanem, postavil bych se a pomohl jí, ale to není to, čím tady jsem.

            Pokud je to opravdu Hendersonova žena - a začínám si myslet, že by to tak mohlo být – tak či onak mě dovede ke svému manželovi.

            Objeví se tu servírka, zvědavá na to, proč se u mého stolu náhle objevil někdo další a já objednám dva šálky kávy. Je to jen proto, abych jí přiměl odejít. Vypadá to, že se s Bonnie / bůhvíkým děje něco podivného. Teď, když tu se mnou sedí, naproti přes stůl, vypadá klidněji a mnohem vyrovnaněji – alespoň pokud ignoruji jemný třes jejích rukou.

            „Poslala jsi mi mail,“ řeknu, jakmile je servírka pryč. „Proč?“

            Zhluboka se nadechne. „Protože jsem musela. Toto šílenství musí skončit.“

            „Souhlasím.“ Chladně se usměji „Jak milé, že ses rozhodla do něčeho takového vložit ruce osobně.“

            „Nepochopil jsi to.“ Ruce má na stole sevřené do pevně zaťaté pěsti, snaží se tak skrýt svůj třes. „Nedávám se ti osobně. Dávám ti to, co chceš: svého manžela.“

            Vyzývavě zvednu hlavu. „Výměnou za co?“

            Zvedne bradu. „Výměnou za to, že necháš mě a mé děti na pokoji.“

            Aha. Začínal jsem mít podezření, že by se možná mohlo jednat o něco takového. Přesto to nedává úplný smysl. Proč zradit svého manžela a vystavit se takovému nebezpečí?

            „Proč bych ten obchod přijmout, když už tě mám?“ zeptám se. „Pokud si nemyslíš, že díky tomu, že jsme se sešli na veřejnosti, jsi v bezpečí?“

            Když polkne, hrdlo se jí sevře. „Nejsem idiot. Vím, čeho jsi schopný.“

            „A přesto jsi tady. Zajímavé.“

            V tu chvíli se znovu objeví servírka a oba ztichneme a čekáme, až nám nalije kávu a odejde.

            Jakmile je pryč, Bonnie popadne svůj šálek a usrkne kapaliny. „Neprodá se za mě.“ Položí šálek zpátky na stůl, hlas se jí mírně chvěje. „Takže můžeš zapomenout na to, že mě použiješ jako nástroj pro vyjednávání. Nebude to fungovat o nic lépe, než to fungovalo s rukojmími.“

            Takže o tom ví. Je to čím dál tím zajímavější.

            „Co tedy navrhuješ? Za slib, že nezabiji tebe a tvé děti, mě dovedeš k úkrytu svého manžela?“

            „Ano. Dobře, ne přesně. „ Nadechne se. „Nemůžu tě k němu zavést přímo, protože nevím, kde je. Jakmile zjistil, že jsem s dětmi utekla, náš poslední úkryt určitě opustil – jen pro případ, že bys nás našel, víš.“

            „Co tedy nabízíš? A proč jsi utekla?“

            Zaváhá a pak se tiše zeptá: „Víš, jak jsme se s Wallym seznámili?“

            Snažím se vzpomenout, zda jsem v tom obrovském souboru informací, které na Hendersona mám, na tuhle informaci narazil. „Ne,“ přiznávám po chvíli. „Nevím.“

            Stiskne rty k sobě. „To jsem si myslela. Nikdo to skutečně neví. Wally rád lidem říká, že jsme se setkali v baru, ale není to tak. Vážně jsme se dali dohromady v jednom baru, ale setkali jsme se už dříve - když jsem byla v agentuře zbrusu novým stážistou a on byl jejím hvězdným operativcem... a mým učitelem.“

            Skryji své překvapení. Možná, že jsem na ni na začátku myslel jako na agenta, který hraje svou roli Hendersonovy manželky, ale nečekal jsem, že skutečná Hendersonova manželka bude z CIA.

            Jako nervózní civilistka je až příliš přesvědčivá.

            „Nedělej si obavy, nejsem agent,“ řekne rychle, jako by se bála, že ji za tohle přiznání zastřelím. „Poté, co jsem s Wallym otěhotněla, jsem z tréninkového programu vypadla. Těhotenství skončilo potratem, ale už jsem se tam nikdy nevrátila. Vidíš, Wally a já jsme se vzali a on krátce poté agenturu opustil, protože se chtěl věnovat kariéře v armádě, aby mohl mít stabilnější rodinný život - což znamenalo, že jsem musela zůstat doma s dětmi.“

            Zvednu svůj šálek kávy. „A ty mi tohle všechno říkáš proč?“

            „Protože chci, abyste pochopil, proč jsem tady.“ Zatímco upiji horkou, hořkou tekutinu, svým pohledem mi propaluje tvář. „Připojila jsem se k agentuře, protože jsem vlastenec, pane Sokolove. Protože jsem chtěla chránit naši zemi jak před hrozbami pocházejícím ze zahraniční, tak i před domácími teroristy, kteří vyhodí budovu do povětří budovu jen proto, že se jim chce.“

            Kousky skládačky konečně zapadnou dohromady.

            Samozřejmě.

            Tohle je to, co ji dostalo přes okraj.

            „Kdy jsi to zjistila?“ zeptám se a svou kávu odložím zpátky na stůl.

            „To, že za bombovým útokem FBI v Chicagu byl Wally? Před pár dny – ve stejné době, kdy jsem se dozvěděla, že než aby se vzdal tvým požadavkům, raději nechal všechny naše přátele a příbuzné zemřít.“ Když to říká, zní téměř klidně, ale já vidím, co jí to stojí.

            Jak obrovský a bolestivý to pro ni musel být šok, když tuhle informaci zjistila.

            „Proč jsi však přišla za mnou?“ zeptám se a pozorně ji zkoumám. „Za to, co jsem udělal tobě a tvojí rodině, mě musíš jistě nenávidět. Proč jsi prostě jen nešla ohledně svého manžela za úřady? Předpokládám, že důkazy, které máš, jsou zatraceně pekelné.“

            Přikývne. „To ano - a to je další věc, kterou ti můžu nabídnout. Pokud dodržíš svou stranu dohody, udělám vše, co je v mých silách, abych očistila tvoje jméno – z tohoto konkrétního zločinu. To, proč jsem tady a mluvím s tebou, to velice jednoduché.“ Nadechne se. „Jsem unavená, pane Sokolove. Jsem vyčerpaná ze všeho strachu a nenávisti, a stejně tak i mé děti.

            Udáním Wallyho by pro nás tahle noční můra nekončila; soud by se táhl celé roky a po celou dobu by ses k němu přes nás snažil dostat. Tohle je nejlepší způsob – jediný způsob, jak to všechno ukončit. Nikdy ti neodpustím, co jsi udělal mé rodině, ale udělám s tebou tenhle obchod.“ Její hlas se zachvěje. „Chci jen to, aby to skončilo… kvůli mým dětem, aby mohly obnovit svůj normální život.“

            Je přesvědčivá, to jí musím přiznat. Tak přesvědčivá, že jsem v pokušení jí uvěřit. Ale je tu ještě jedna věc, kterou musím vědět. „Když jsem na tebe promluvil poprvé, myslela sis, že jsem někdo, koho na tebe poslal tvůj manžel. Předpokládám, že to znamená, že tě hledá. Jak to, že tě se svými konexemi už dávno nenašel?“

            Její tvář se znovu napne. „Mám své vlastní konexe, pane Sokolove. Můj manžel by to nikdy nepochopil. Myslí si, že jeho úspěch je způsobený jeho vlastní brilantností, ale to já jsem byla po jeho boku, uhlazovala mu cestu, navazovala přátelství se všemi správnými lidmi, klábosila s jejich ženami ve všech správných -“ Zarazí se, jako by si uvědomila, jak nesmyslné její hořké vzpomínky jsou. „Každopádně,“ pokračuje, „připravovala jsem se celé poslední dva roky, jen pro případ, že bych skončila jako vdova s tebou za zadkem. Měla jsem papíry pro sebe i děti, včetně peněz a všeho, co je potřeba pro to, abych zůstala skrytá na svou vlastní pěst. Ale pak se stalo tohle.“

            „A ty jsi použila svou nouzový skrýš pro to, abys místo toho utekla od svého manžela.“

            Sevře rty. „Správně. Takže mi řekni, pane Sokolove, máme dohodu? Pokud ti doručím svého manžela, necháš nás být?“

            Znovu zvednu svou kávu. „Říkala jsi, že nevíš, kde je.“

            „Nevím - ale vím, čeho si na světě cení nejvíc.“

            „A to je?“

            Změří si mě pohledem. „Naší dcery. Amber. Ona je tím jediným člověkem kromě jeho samotného, kterého skutečně miluje.“

            Znovu musím skrýt své překvapení. Skutečně tahle žena uvažuje o tom, že nám dá svou dospívající dceru jako rukojmí?

            Je zasraně šílená?

            „Dobře,“ řeknu a svůj šálek znovu položím. Pokud nebere své léky, rozhodně se nehodlám dívat darovanému koni na zuby. „To zní jako dobrý plán – a ano, pokud se nám podaří vylákat ho na jeho dcerou, nechám tebe a tvé děti na pokoji.“ A myslím to i vážně. I když bych miloval, aby Henderson trpěl vědomím toho, že je jeho rodina mrtvá, skutečně bych nikdy nešel po jeho ženě a dětech.

            Je to jeho hlava na špici, kterou chci.

            „V tom případě tady máš.“ Vytáhne svůj telefon a po stole ho posune směrem ke mně. „To je teď vše, co bys měl potřebovat, ale může toho být víc - pokud mě odsud necháš dneska odejít.“

            Na videu na obrazovce tisknu „play“ a za minutu si uvědomím, že Hendersonova manželka není šílená - a i když opustila agenturu, agentura nikdy neopustila její nitro.