FM - 63. kapitola

Překlad: 16Terez

Sara

 

            Chtěla jsem, aby si Peter odpočinul, ale on trvá na tom, že udělá snídani a já jsem příliš hladová na to, abych se s ním hádala. Očividně se dnes cítí lépe, vypadá zdravěji a jeho pohyby jsou méně ztuhlé. Kdybych nevěděla, že schytal tři kulky před méně než týdnem, tak bych tomu nevěřila.

            Když jíme v kuchyni naše omelety, řeknu mu o návštěvě Nory a Rosy a o skutečnosti, že jsem se s nimi setkala již jednou, dávno předtím, než jsem poznala jeho.

            „Nora potratila?“ zeptal se se zamračením a já si uvědomila, že o tom nevěděl.

            „Ano, předpokládám, že jsi v té době pracoval pro Esguerru?“

            Přikývne. „Odešel jsem hned poté, co jsem ho zachránil od té teroristické skupiny, která ho zajala v Tádžikistánu. Pamatuješ si, jak jsem ti říkal, že byl nasraný, že jsem ohrozil jeho manželku při té záchraně? No, v té době rozhodně těhotná nebyla – a pokud byla, nevěděl jsem to. Kdybych to věděl, nenechal bych ji dělat návnadu.“

            Správně. Protože Peter má slabost pro děti. Viděla jsem pohled v jeho tváři, když se podíval na Lizzie, bolest se mísila s jemnou touhou. Zlomilo mi to srdce a zároveň donutilo ho milovat ještě více.

            Bude úžasný táta, starostlivý stejně jako můj otec.

            „Nedýchá. Saro, on nedýchá.“

            Už jsem na kolenou, stlačuju tátův hrudník, když počítám a pak se nakláním, abych mu vdechla vzduch do úst. Jeho hrudník se zvedne díky vzduchu, který jsem mu dala, pak padá a zůstává nehybný. Bojuji proti panice a začnu se stlačováním hrudníku znova. Raz, dva, tři, čtyři –

            „Saro!“

            Zalapám po dechu a zmateně zírám na Petera. Jeho tvář je maskou starostí, když mě chytne za paži a oba jsme na nohou, i když jsem před sekundou seděla a jedla.

            „Co se stalo?“ zeptám se chraptivě, když se posadí a vezme si mě do klína, své silné ruce obmotá kolem mého třesoucího se těla. Jsem ráda, že mě drží, protože si nejsem jistá, jestli bych zvládla sama sedět. Můj tep je v nadzvukové zóně a ledový pot mi stéká po zádech.

            „Zbledla jsi a pak jsi začala hyperventilovat.“ Jeho hlas je napjatý. „A když jsem se tě dotkl, začala jsi křičet.“

            „Já…cože?“ Můj krk je bolavý, uvědomím si a opatrně se ho dotknu.

            „Chci, abys navštívila terapeuta.“ Jeho stříbrný pohled je tvrdý. „Co nejdříve.“

            Automaticky zavrtím hlavou. „Ne, jsem v p - „

            „Nejsi v pořádku.“ Jeho ruce se kolem mě utáhnou. „Měla jsi pořádný návrat do minulosti. Nebyla jsi tady; byla jsi někde úplně jinde. Co jsi viděla? Byli to tví rodiče? Viděla jsi je umřít?“

            Škubnu sebou, jako by mě zasáhl šíp přímo do srdce. „Ne,“ lžu v zoufalství. Nemůžu o tom mluvit, nemůžu na to myslet. Cítím, jak temné vzpomínky bublají pod povrchem a hrozí, že mě stáhnou sebou. „Tak to není. Je to jen - „

            S bolestí přistanu na mém boku, hlavou se praštím do boku gauče, když zazní další rána a teplá, kovová sprška zasáhne mou tvář a krk.

            „Petere!“ Vyděšená kvůli němu se škrábu na kolena a snažím se dostat krev z mých očí – a pak to vidím. Máma roztažená na podlaze, její obličej potřísněn krví. Nebo spíše jen část jejího obličeje. Část její tváře a lebky chybí, zanechávajíc tak krvavou díru, kde bývá lícní kost.

            „Saro. Kurva, Saro!“

            Peterův výraz je jako bouřkové mraky, když se na mě dívá dolů, jeho oči zúžené a jeho tělo napjaté. Musel se mnou třást a snažil se mě dostat pryč z té vzpomínky, protože moje kůže je pohmožděná v místech, kde se jeho prsty se silou zatínaly do mých paží.

            „Omlouvám se,“ trhaně zašeptám. Můj pulz je až někde ve stratosféře a můj krk bolavý, jako bych polykala trny. Nerozumím tomu, proč se to stalo, proč tak najednou, proč tak náhle se mnou má mysl dělá takové hrozné triky.

            „Ne, neomlouvej se.“ Pustí mou paži, pohladí mě po tváři, jeho široká dlaň je proti mé ledové kůži teplá. „Neomlouvej se, má lásko. Není to tvá chyba. Nic z toho není tvá chyba.“

            Přitiskne si mou tvář k rameni, kolébá mě tam a zpátky a já zavřu oči a usilovně se snažím tomu uvěřit.