TTWL - 27. kapitola

Překlad: Kerris
Kor.: Tahiti

„Je vše v pohodě?“ Zeptala se, jak nervózně zavřela dveře za Samem a Riley.

Přejel si rukou přes obličej, vypadal unaveně. „Fajn, musím říct, že se vážně snažím nebýt naštvaný, ale mám s tím vážně problém, takže to potřebuji říct.“

„Fajn…“

Svěsil ruku a pohlédl na ni. „Slyšel jsem tě správně? Jedeš na díkuvzdání do Severní Karolíny?“

„Ano,“ řekla pomalu. „To je pravda.“

„A víš to od neděle.“

Pokrčila rameny.

Hrubě se zasmál. „Je čtvrtek, Emmo. Byl jsem s tebou téměř neustále. Zapomněla jsi to zmínit?“

„To proto jsi naštvaný?“ Přešla ke dřezu a mechanicky začala omývat sklenky. „Nemyslela jsem si, že na tom záleží. Ty jedeš na Floridu za rodiči. Můj výlet nijak nenabourá tvůj plán.“

Chytil ji za loket a otočil. „Takže co, nechystala ses mi to vůbec říct?“

Vypnula vodu drsněji, než bylo nutné, a zcela se na něj otočila. Ospalost byla zahnaná vztekem.

„Nemusím ti podávat zprávy, Cassidy. Nejsi už můj šéf, pamatuješ?“

„Nemluvím tady z profesionálního hlediska, Emmo, mluvím o nás jako o-“

„Jako co? Příteli a přítelkyni? Nerandíme.“

Ty modré oči byly plné zmatku. A něčeho dalšího, co nebyla schopna jmenovat. „Tak co tady děláme, Emmo? Šukáme?“

Teď bylo na ní, aby sebou škubla, a začala být defenzivní. „O co vlastně jde? Jsi naštvaný, že jsem ti neřekla, že odjíždím na díkuvzdání? Nebo jsi naštvaný proto, že jedu do Severní Karolíny za svým otcem?“

Cassidy tiše zaklel. „Musíš přiznat, že ten muž neudělal ty nejlepší věci pro náš vztah.“

Unaveně si promnula oči.

„Řekneš mu, že se vídáme?“ Zeptal se.

Pohlédla na něj a on se zasmál, když spatřil odpověď v její tváři. „Jistě. Jasně, že ne.“

„Já jen… je to komplikované, Cassidy. Posledních pár týdnů bylo skvělých, ale nikdy jsme se nevypořádali s tím, co se stalo. Ne skutečně.“

Rozhodil ruce do stran, výraz měl plný konfrontace. „Fajn, Emmo. Pojďme se s tím vypořádat. Kde bychom měli začít?“

Olízla si rty. „Nechci to udělat teď.“

Přistoupil blíž. „Už tě někdy napadlo, že není nic, co bychom mohli udělat? Že se možná nemusíme s něčím vypořádat? Byli jsme dvě hloupé děti, co se dostaly do velké hádky den před stavbou a odpískaly ji, aniž by si promluvily. Možná to můžeme přičíst nedospělosti.“

„Já tě vyslechla!“ Vykřikla Emma. „Co jsem měla slyšet? Že jsi nevěděl, že jsem existovala, když tě můj otec prakticky uplatil, abys mě vzal na rande? Když jsi nadšeně souhlasil, jen proto, že sis myslel, že půjdeš ven s mou sestrou, kterou jsi skutečně chtěl?“

Tvář se mu zhroutila a Emma pokračovala.

„Přes to bych se přenesla. Vážně, skutečně ano. Ale nemůžeš mě vinit za to, že jsem měla problém s tou částí, kde si mě požádal o ruku čtyřiadvacet hodin poté, co ti otec řekl, že firmu předá jen rodině. Firmu, kterou jsi chtěl. Nebo to snad řekl špatně, Cassidy?“

„Podívej, ta část o Daisy… řekl jsem to předtím, řeknu to znovu: s Daisy jsme byli tak trochu přátelé. Měli jsme spolu několik hodin, byla kamarádka mé ex, pohybovali jsme se ve stejných kruzích. Neznal jsem ji, ale myslel jsem si, že je roztomilá. Což bys měla ocenit jako její identické dvojče.“

Přistoupil blíž. „Nemůžeš se na mě naštvat za to, že jsem do tebe nebyl zamilovaný než jsem věděl, že existuješ,“ řekl tiše.

„Ale já věděla, kým si byl!“

„To věděla celá škola,“ odsekl. „A ne, to nemluví mé ego. Tak to prostě funguje, když fotbalový tým obhajuje národní šampionát. Okej?“

„A já byla nikým,“ řekla.

„Nezačínej,“ namířil na ni prstem. „Tahle hra ti nesedí. Emmo, přísahám, že když jsem tě ten den v knihkupectví pozval, bylo to proto, že jsem chtěl. V tu chvíli jsem už věděl, že zvu ven Emmu. Ne Daisy.“

Pokusila se vrátit k mytí nádobí, ale znovu ji otočil. „Poslouchej mě, sakra! Zjevně si o tom musíme promluvit, protože ses přes to ještě nepřenesla.“

„Mluvili jsme o tom a nijak to nepomohlo! Už jsem to všechno slyšela. Teď se mi pokusíš říct, že byla jen náhoda, že jsi mě požádal o ruku v den, kdy ti to můj otec řekl. Žes to plánoval celé týdny.“

„Plánoval jsem to týdny!“

„To nemůžeš dokázat,“ řekla tiše.

„Neměl bych muset, Emmo! K čertu, neměl bych muset dokazovat ženě, kterou jsem si chtěl vzít, že ji miluju. Měla jsi mi věřit. Měla jsi to vědět.“

Jeho hlas zněl zběsile a mučivě, jako kdyby ta slova vycházela z jeho nejhlubší části, a Emma mu chtěla věřit. Zoufale.

Ale nemohla. Protože pokud to nebyla pravda, riskovala by, že bude po zbytek dní zoufale milovat někoho, kdo ji nemiloval. Ne skutečně. Holce, která vždy žila ve stínu své sestry, vždy byla až druhá, jeho slovo nestačilo.

Cassidy sledoval její tvář. Viděla, jak svěsil ramena. „Nevěříš mi.“

„Chci,“ zašeptala.

Zavrtěl hlavou. „Po celou tu dobu jsem si myslel, že naše minulost byla jen o výbuchu vzteku, ale šlo o víc, že ano? Nemilovalas mě dost na to, abys mi věřila.“

Emmě se zkroutilo srdce. Kdykoliv si opakovala tu noc, nikdy jí nedošlo, že nebyla jediná, kdo se necítil dostatečně milován.

Nebyla bez viny. To vždycky věděla, ale neuvědomovala si, že mu způsobila stejnou bolest jako on jí.

Emma zavrtěla hlavou. „Tohle nemůžeme, Cassidy.“

Posunul se blíž, chytil její tvář do dlaní. „Ne. Už žádné vyhýbavé odpovědi. Pokud mě nechceš, musíš to říct, narovinu. Pokud nechceš nás, také to musíš říct. Pokud chceš, abych odešel, udělám to. Ale musíš to říct.“

Emma zasténala a zavřela oči.

A pak si uvědomila, že tohle bylo přesně to zbabělé chování, které zmiňoval, a přinutila se mu podívat do očí.

„Řekni to, Emmo,“ přikázal, ale očima ji prosil o opak.

A pak udělala tu jedinou věc, o které si myslela, že jim oba pomůže dostat se z té pavučiny bolesti, ve které se znovu ocitli.

„Chci, abys šel.“ Její slova byla tichá. Ale pevná.

Pustil ji, jako by ho spálila. Nejspíš proto, že ano.

Přejel si rukou přes obličej, vypadal ohromeně, než zmizel v ložnici. Vrátil se s kabátem.

„Užij si čas se svou rodinou,“ řekl hlasem bez emocí.

„Ty také,“ řekla jako monotónní dron.

Natáhl se pro kliku, ale pak se otočil. „Poslední věc. To ty jsi mi řekla tu noc, ať vypadnu. A tak jsem odešel. Ale naši přátelé mají v hlavách představu nevěsty opuštěné u oltáře. Jake řekl, že si tě představují ve svatebních šatech, jak čekáš na ženicha, co se nikdy neukázal. Proč? Rozumím tomu, že sis potřebovala zachránit tvář, ale jen jsem nad tím… přemýšlel. Přemýšlel, co se stalo poté, co jsem tě nechal na tom parkovišti.“

Emma si založila ruce na hrudi a shlédla na své palce.

Bylo na čase to ukončit. Nadobro.

„Po… naší hádce jsem šla domů. Daisy mě odvezla. Vlezla jsem do postele a brečela celé hodiny, cítila jsem se tak příšerně a sebelítostivě. Většinu života jsem se cítila jako chabější, mdlá verze svého dvojčete, a vědomí, že sis to také myslel… bylo to jako bys mi vrazil nůž do břicha, víš? Tak pevně jsem se držela faktu, že sis vybral mě, a pak se objevil důkaz toho, že sis mě vybral ze špatných důvodů.“

Otevřel ústa, ale zase je zavřel a nechal jí to dokončit.

Emma zavrtěla hlavou a zasmála se. „Až zhruba ve dvě hodiny jsem se vzpamatovala.“

Vzhlédla. Setkala se s jeho pohledem. „Stále jsem cítila bolest. Obrovskou. A byla jsem si nejistá vším, až na to, že jsem tě milovala.“

Oči mu zaplály.

„Došlo mi, že se přes ošklivou hádku ráno přeneseme, poté, co se oba vyspíme… myslela jsem, že mi odpustíš za to, že jsem tak vybouchla a hodila po tobě prstýnkem, protože jsme se chtěli vzít, Cassidy. Myslela jsem, že bude potřeba víc než vzteklá jižanská princezna, aby se to pokazilo.“

„Řekla jsi mi, že mě už nikdy nechceš vidět,“ zašeptal. „Věřil jsem tomu. Řekla si mi, abych odešel. A tak jsem odešel.“„Tomu rozumím,“ řekla tiše.

 „Vážně. Ale myslela jsem si, že se vrátíš. Byla jsem si tím tak jistá. To proto jsem vstala a Daisy mi dala na oči okurky, aby nebyly tak oteklé. Nechala jsem se nalíčit, pořádně, aby nebyl vidět můj rudý nos a oteklé tváře. Myslela jsem si, že se vrátíš,“ hlas se jí zlomil.

„Emmo.“ Natáhl ruku, ale ustoupila.

„Čekala jsem, i hodinu poté, co měl být konec obřadu. Čekala jsem, i když všichni hosti odešli. Čekala jsem, dokud mě Daisy nezabalila do tlusté deky a doslova mě neodtáhla k tátovi do auta.“

„Nevěděl jsem to,“ zašeptal.

Její smích byl mdlý. „Díky čemu ti to bylo nejasné? Díky těm ubrečeným vzkazům v hlasové schránce? Nebo díky těm šíleným smskám?“

Cassidy otevřel oči. „Volalas mi.“

„Asi stokrát.“ Objala se, ztracená ve svých mučivých vzpomínkách. „Prosila jsem tě, Cassidy. Nehodlala jsem jen tak zapomenout, žes mě využil pro firmu mého otce, ale nezabouchla jsem za tebou dveře. Omluvila jsem se, znovu a znovu, a udělala bych to i osobně, ale nikdy jsi mi nedal šanci. To není chování zamilovaného muže.“ Pokrčila rameny. „A tak jsem udělala, co jsem musela. Odmilovala jsem se.“

Nebo jsem se o to alespoň pokusila.

Polkl.

„A nemůžu se k tomu vrátit,“ řekla s malým úsměvem. „Neudělám to znovu. Pokud ti na mně trochu záleží, pusť mě. Prosím. Nech mě se uzdravit.“

Několik bolestivých vteřin na ni zíral. A pak vyrazil k ní. Smutně se usmál, když sebou cukla. Sklonil k ní hlavu; lehce se otřel rty o její tvář, něžně. Sladce.

„Tohle není konec, Emmo.“

A pak zmizel.

Emma si řekla, že je ráda. Tohle chtěla – být sama se sebou bylo bezpečné.

Ale necítila se bezpečně.

Cítila se osaměle. Bolestivě, srdcervoucně osamoceně.

A pak udělala to, co měla udělat již před velmi dávnou dobou.

Schoulila se na posteli a plakala.