FM - 32. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Jitka

Sara

            Bolestně přistanu na boku, hlavou se uhodím o bok gauče, pak uslyším další výstřel a tvář a krk mi zasype sprška kovu.

            „Petere!“ Mám o něj strach, vyhrabu se na kolena, otřu si krev z očí – a pak to uvidím.

            Máma leží na zemi, tvář má pokrytou krví.

            Nebo spíš část tváře.

            Kus její lícní kosti chybí, zůstává jen krvavá díra tam, kde bývala.

            Moje mysl vypne, místo toho zapadne na místo ochromení, když se ozve třetí výstřel.

            Podívám se na svého manžela, ležícího na zádech a krvácejícího, pak agenta ve dveřích, jehož tvář je zkroucená nenávistí, když míří na Peterovu hlavu.

            Pohled mi padne na zbraň, kterou Peter upustil, když bojoval s tím druhým agentem.

            Je ode mě necelý metr.

            Natáhnu se pro ni a zvednu ji. Je chladná a těžká, k tomu ta ledová prázdnota v mém srdci.

            Mí rodiče jsou mrtví.

            Peter bude zavražděn.

            Zamířím a o zlomek vteřiny před ním stisknu spoušť.

            Moje střela mine, ale výstřel ho vystraší, způsobí, že začne bezhlavě střílet.

            Otočí se ke mně a já znovu vypálím.

            Zasáhne ho to doprostřed vesty a odhodí ho to dozadu.

            Bez váhání k němu dojdu a znovu zvednu zbraň.

            „Ne--“ dostane ze sebe, lapá po dechu a já stisknu spoušť.

            Jeho tvář exploduje v kouscích krve a kostí. Je to jako v nějaké hyper-realistické videohře, doplněné zápachem, chutí a okolními zvuky. Fascinovaně položím tu zbraň a natáhnu se, abych viděla, jestli je to opravdu—

            „Saro.“ Jako pod vodou ke mně dolehne Peterův hlas. „Podívej se na mě.“

            Zamrkám, zaměřím se na jeho štíhlé tělo, a něco z mé necitlivosti zmizí, když vidím množství krve, které mu teče z boku.

            Je zraněný.

            Těžce.

            Nával hrůzy mě vyvede kompletně z toho oparu, rychle padnu na koleno, horečně ho tahám za tričko. Musím zastavit krvácení, abych se podívala, jestli kulka—

            „Ptichka, přestaň.“ S třesoucí se silou mě chytí za zápěstí, jeho oči se do mě zavrtávají. „Na to není čas. Musíš mi dát do ruky tu zbraň. Dej mi ji do ruky. Neudělalas to, rozumíš? A pak musíš odejít. Tak daleko ode mě, jak--“

            „Ne.“ Vykroutím se z jeho sevření. „Já tě neopustím.“

            Potřebuje do nemocnice, ale je nulová šance, že ho tam agenti po tomhle masakru vezmou. Zabili by ho na místě za to, že jich tolik zabil.

            Nevinný nebo vinný, bylo by jim to jedno.

            „Ptichka, musíš--“

            „Vstaň.“ Vyskočím na nohy, chytím ho za zraněnou paži, vší silou zatáhnu. „Musíme jít, hned.“

            Nemůžu ho ztratit.

            Peter zkroutí tvář, když se pokusí posadit a neuspěje. „Lásko, musíš--“

            „Hned!“ vyštěknu, tahám ho za paži, a něco na mém tónu ho asi povzbudí.

            Se zaťatou čelistí se dostane do sedu a já mu zasunu paži pod tělo. Je neskutečně těžký, jeho tělo samý tvrdý, pevný sval.

            Moje záda a nohy křičí na protest, ale nějak se zvládnu postavit, podepřu většinu jeho váhy.

            „Auto,“ chraplavě vydechne. „Musíme se dostat do auta.“

            Auto.

            Zaparkované venku na cestě.

            To zvládneme.

            Musím to zvládnout.

            Udělám krok ke dveřím a najednou je Peterova tíha pryč.

            Podívám se a vidím, že nějak stojí na vlastních nohou, ačkoli je jeho tvář šedá pod šmouhami krve a špíny.

            „Auto. Pojď,“ urguju, když vyjdeme ven. „Jsme skoro tam. Už jen kousek.“

            V dálce slyším houkání sirén a vrčení dalšího vrtulníku.

            Jdou si pro nás.

            Chtějí mi vzít Petera, jako to udělali s mými rodiči.

            „Klíče. Jsou v mé kapse,“ zachraptí Peter, a já děkuju nebesům za malou milost, když si vybavím, že k odemknutí a nastartování mercedesu potřebuju jen tuhle jednu věc.

            Otevřu dveře na straně spolujezdce a nacpu Petera dovnitř, pak to oběhnu na stranu řidiče. Srdce mi buší v neskutečném tempu a ruce se mi třesou, když nastartuju auto, vyjedu na ulici a šlápnu na plyn.

            „Kam mám jet?“ zeptám se horečně, když s pískáním zabočíme na hlavní cestu. Zvuk helikoptér a sirén se přibližuje; je jen otázkou času, než zjistí, že tam nejsme a vyšlou sledovací hlídky.

            Nedostanu odpověď.

            Risknu pohled na Petera. Je v sedadle napůl sesunutý, tvář má bez barvy a oči zavřené, když si u boku drží několik krví nasáknutých kuchyňských papírových utěrek.

            Oh ne. Oh, prosím, ne.

            „Petere.“ Zatřesu mu kolenem.

            Pořád nic.

            „Petere, prosím. Potřebuju, abys mi řekl, kam jet.“

            Zabručí, když s ním zatřesu tvrději, a na chvíli otevře oči. „Chatka poblíž Horicon Marsh. Dostaň se na I-294 směrem na 94, pak po 41 a 33, zaboč doprava na Palmatory a ujeď čtyři míle. Ta špinavá cesta nalevo.“

            Oh, díkybohu.

            Dám se pravým výjezdem na dálnici a znovu šlápnu pořádně na plyn, zatímco on znovu odpadne. Ztrácí příliš mnoho krve, ale nemůžu nic dělat, dokud ho nedostanu do bezpečí.

            Jestli nás chytí, bude mrtvý tak či tak.

            V hlavě se mi protáčí kolečka jako na kolotoči, když sjedu z dálnice. Nemůžu myslet na své rodiče nebo na obludnost, která se právě stala, takže se musím soustředit na slovo proč.

            Proč pro něj přišli?

            Proč by někdo zastřelil toho agenta, když se chtěl Peter vzdát?

            Věřila jsem manželovi, když řekl, že s útokem na FBI nemá nic do činění, ale je možné, že mi lhal? Přišli ho zatknout jen tak, aniž by měli důkazy vedoucí k němu?

            Logika říká ne, ale nemůžu se přimět tomu uvěřit. Peter udělal strašné věci, ale není to terorista.

            Morálka stranou, když zabíjí, dělá to precizně a diskrétně.

            Takže proč? Proč by si mysleli, že je do toho zapletený? A kdo střílel na toho agenta? Byl někdo z Peterovy skupiny tak hloupý? Pokud ano, proč nám nepomohli dál?

            Když byli ochotní zabít agenta z jednotky rychlého nasazení, proč opustili Petera, aby se vypořádal se zbytkem sám?

            Nic z toho nedává smysl, ale vracení se k tomu mě udržuje od hyperventilace za volantem. Nemůžu přemýšlet o našich maličkých šancích na přežití, nebo že Peter možná vykrvácí.

            Nebo že dítě uvnitř mě, má teď za rodiče dva uprchlíky.

            „Zpomal.“ Dolehne ke mně Peterovo zašeptání, když prosvištím kolem nějaké Toyoty rychlostí sto třicet kilometrů v hodině. „Nepřitahuj pozornost překročením rychlosti. Kde je tvůj mobil?“

            Pulz mi vyletí radostí, když zvednu nohu z plynu.

            Mluvení je dobré.

            Mluvení je moc dobré.

            „Žádný nemám,“ odpovím, moje úleva trochu ustoupí, když se na něj podívám a najdu ho při sobě, ale ještě bledšího. „Zapomněla jsem si kabelku--“

            „Dobře. To znamená, že nás nemůžu vystopovat.“

            Kruci. To mě ani nenapadlo.

            „Co tvůj mobil?“

            Udělá grimasu, zvedne se na sedadle a natáhne se pro další utěrky z role ve dveřích. „Nevystopovatelný.“

            „Dobře.“ Mozek mi pracuje. „Co dál? Měli bychom se zbavit auta? Je tu někdo, komu můžeme zavolat o pomoc? Tví bodyguardi? Můžou--“

            „Ne.“ Zavře znovu oči, přitiskne si k boku nové utěrky. „To je pro ně moc. Nepůjdou proti FBI.“

            Jasně. To dává smysl. Peterova nová skupina nejsou kriminálníci; jsou tu proto, aby nás chránili před nebezpečnými lidmi z Peterovy minulosti, ne pomáhat nám při útěku před úřady.

            Což znamená, že nepůjdou za hranici.

            „Petere…“ podívám se na něj, ale je zase mimo, hlava mi visí na stranu.

            Moje nitro je jako z ledu. „Petere, vstávej. Potřebuju, abys mi řekl, co dál.“

            Bez odpovědi, jen hektické bušení mého pulzu v uších.

            Natáhnu se, abych mu zatřásla s kolenem, ale on nereaguje, a vidím, že už nedrží ani papírové utěrky, jeho ruka volně visí dolů.

            Moje hrudní kost je stažená a stlačuje všechny orgány uvnitř.

            Tohle se nemůže stát.

            Nemůže to takhle skončit.

            „Petere.“ Hlas se mi láme. „Petere, prosím… potřebuju tě. To mi nemůžeš udělat.“

            Nemůže zemřít a opustit mě. Ne po tom, co za nás tak tvrdě bojoval.

            Ne po tom, co mě přiměl ho milovat.

            „Vstávej, Petere.“ Zatřesu mu kolenem trochu tvrději. „Prosím, vstávej.“

            Ale on neodpoví.

            Je příliš daleko.