TS - 8. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Irenka

Víkend uběhl až příliš rychle a v pondělí ráno byl odchod do práce mnohem těžší, než jsem čekala.

Seděli jsme v kuchyni, měli snídani, kterou připravila Julia – úžasný francouzský toast zapečený s banány a vlašskými ořechy, a tou nejneuvěřitelnější klobásou na světě – popíjeli kávu a já čekala na to, až pro mě dorazí auto.

Bylo obtížné udržet před Julií naši kamufláž, když to jediné, co jsme všichni tři chtěli, bylo vzájemně se dotýkat. Za poslední dva dny jsme nedělali nic jiného než to, že jsme se navzájem milovali. Bylo to neuvěřitelné. Nebylo to všechno jen my dva a El-Mudad. Něco mezi mnou a Neilem se přednastavilo a teď jsme byli všichni tři lapeni v euforii z nového vztahu, a to navzdory tomu, že jsme se všichni tři znali už celé roky.

„Takže co vy dva budete dneska, až budu pryč, dělat?“ zeptala jsem se a opřela se o středový ostrůvek. Rozhodla jsem se, že i když to bude znít skutečně zábavně, nebudu trucovat, že jsem z toho byla vyloučena.

„Neil mě vezme do svého klubu,“ řekl El-Mudad s úsměvem od ucha k uchu. „Chystám se vyzkoušet Chirona.“

„Ach, tohle.“ Nakrčila jsem nos a usrkla ze své kávy. Chiron představoval poslední Neilův nákup z nedávné doby, který se mi vůbec nelíbil. „Vypadá to jako velice ošklivé auto, které se vylouplo z mnohem lépe vypadajícího auta.“

„Je nádherné,“ trval Neil na svém. Tohle byla nejnovější z řady našich hádek na tohle téma.

„Nezáleží na vzhledu. Těším se, až ho budu řídit,“ řekl El-Mudad a šťouchl Neila loktem.

„Dobře, no, rozhodně o nic nepřijdu.“ Právě když mi cinknul telefon, jsem dopila svou kávu. „Auto je tady. Vrátím se kolem sedmé.“

„Julie, můžeš nás chvilku omluvit?“ zeptal se Neil.

„Samozřejmě, pane ElWoode.“ Utřela si ruce do kuchyňské utěrky a odešla.

„Teď se můžeme řádně rozloučit.“ Neil se postavil a přešel ke mně. El-Mudad už také vstal ze svého místa s jídlem. Neil mě z ruky sebral hrníček od kávy, podal ho El-Mudadovi a pak vzal mou tvář do obou rukou a dlouze a pomalu mě políbil.

Usmála jsem se do jeho úst. „Rozhodně mi odchod neusnadňuješ.“

„Omlouvám se. Máš pravdu. Není to fér.“ Políbil mě na čelo a pak ustoupil stranou. El-Mudad odložil hrníček na pult za mnou.

„Fér nebo ne, nepřipravím se o možnost políbit tě.“ Jeho rty se přitiskly k těm mým, ale nedokázali jsme na to jít zlehka. Pod tlakem jeho úst jsem svoje otevřela a rukama ho objala kolem krku. Za boky si mě k sobě pevně přitáhl. Rozplývala jsem se v jeho polibku tak dlouho, jak jsem se mohla odvážit, aniž by všechno zašlo až příliš daleko. Pak jsem se od jeho ramen jemně odtáhla.

Polibek ukončil, ale opřel se svým čelem o mé. „Ať se ti v práci daří.“

Rychle jsem ho znovu políbila na rty, ale jeho objetí jsem se vyhnula. „Vážně, chlapi. Jdu jen do práce. Neodcházím navždy.“

Ne, že by to nebylo extrémně pěkné rozloučení. Rozhodně bych si dokázala zvyknout na rána, jako bylo to dnešní.

*********

„Kdo je dneska ráno tím nejuvolněnějším zaměstnancem?“ zeptala se Deja, když zaklepala na mé dveře.

Nemohla jsem to popírat. Můj víkend plný dokonalého sexu mě změnil v Julii Andrews ze zatraceného muzikálu Za zvuků hudby (viz https://www.csfd.cz/film/9833-za-zvuku-hudby/prehled/). Jakmile jsem vtančila do kanceláře, ihned jsem nařídila Mel, aby zavolala cateringovou službu a zítra ráno objednala latéčka a sendviče na snídani pro celou kancelář. Společně jsme prošly můj rozvrh a já ani jednou neprotočila oči. Amy nezvládla získat od Forever 21 včas sukně pro teenagery na čtvrteční trendy focení? Jistě, mohli jsme to přeplánovat na jindy! Fatima chytla chřipku, takže teď jsme byli tragicky pozadu s naším příběhem „Nejlepší, Nejhorší a Nejsměšnější trendy“? Žádný velký problém. Stačí to dodělat do dvou týdnů. Proč bych měla panikařit, že se všechno hroutilo, když byl celý svět tak zatraceně skvělý?

 „Na tohle bych si skutečně dokázala zvyknout.“ Deja se uvelebila na pohovku u zdi a dala si nohy nahoru. Svými černými kotníčkovými botami se opírala o područku. „Jen nedovol lidem, aby začali zneužívat tvé dobré povahy.“

„Ach, o to se neboj. Mám už nacvičený pohled Steva Harvey-esque nedívej se Sophii do očí,“ slíbila jsem jí s odfrknutím.

„Víš, že mě musíš říct všechny podrobnosti, že jo?“ rychle přešla Deja k věci. Zcela jasně jsem jí dost rychle nevyhověla.

Podívala jsem se na dveře. Nebyl žádný logický důvod proč být nervózní. Dřív, než lidé vstoupili dovnitř, zaklepali a pokud byla udržena hlasitost hovoru v běžné hlasitosti, tak nemohla být ani náhodou odposlouchávána. Ale já si nebyla jistá, zda bych zvládla udržet běžnou hlasitost svých slov.

„Bylo to...“ Vydala jsem zvuk, který představoval směsici frustrace z nedostatku slov spolu s nadšením z toho, co bych mohla popsat, pokud bych na to našla ta správná slova. „Skutečně brzo uděláme pár důležitých rozhodnutí.“

Deja zvedla obočí. „Doufám, že k lepšímu.“

„Určitě k lepšímu.“ Na okamžik jsem se zarazila. Nebylo toho moc, co jsem cítila, že bych Deje nemohla říct. Byla vdaná za mou nejlepší kamarádku, a co se týče sexu a romantiky, tak byla tou nejliberálnější ženou na celém Manhattanu. Věděla jsem, že co všechno Holli prováděla, takže by ze mě Deja neměla být šokována. I tak mi však přišlo divné připustit něco, co by většina lidí považovala za extrémně nekonvenční.

Ach, no a co sakra. „Skutečně přemýšlíme o tom, že se pohneme dál z předchozího „občasní sexuální partneři“ k něčemu jako… skutečné randění.“

„On by se stal tvým přítelem?“ zeptala se Deja. „Nebo tvým přítelem a Neilovým přítelem?“

„To druhé.“ V tvářích jsem pocítila horkost.

„Sophie Scaife, ty se červenáš.“ Deja zavrtěla hlavou. „A ty vole.“

„Nemáš ani ponětí. Dejo, on je...“ Ale jsem ho mohla popsat, když jsem o něm až doteď tak zřídkakdy mluvila, dokonce i se svou nejlepší kamarádkou? Ten vztah byl z několika důvodů držen v tichosti. „Je prostě dokonalý.“

„Můžu o něm teď už vědět?“ zeptala se jemně. „Chápu, že ta věc s naprostým utajováním stále pokračuje.“

„Nebylo to skutečně tajemství,“ řekla jsem a cítila jsem se trochu nepříjemně. Přišlo mi nefér, že jsem o El-Mudadovi nikdy příliš nemluvila. „Je to sexy bilionář.“ Zvlášť, když podle Holli bylo moje hodnocení Neila jako sexy bilionáře tragicky mimo. Ona si myslela, že vypadal až příliš „průměrně.“

„Ale stále to musím držet trochu v tajemství,“ řekla jsem, jen abych to zdůraznila. Nemyslela jsem si, že by mě ona nebo Holli někdy zradily, ale když lidé neznali hranice, bylo občas snadné uklouznout. „Dobře. Nejdřív ze všeho – jeho skutečné jméno není Emir, ale El-Mudad. Emir byl jméno, které používal ve francouzském sex klubu.“

„Ach, samozřejmě,“ řekla Deja s mávnutím ruky a předstírala, že to všechno byl jen koncept. „Nemáme my všichni jméno, které používáme výhradně ve francouzských sex klubech?“

Zasmála jsem se. „Je z Bahrajnu, jeho rodina je super bohatá, a on teď žije převážně ve Francii, protože se se svou bývalou manželkou dělí o opatrovnictví svých dětí.“

„On má děti?“ To Deju zaujalo. „Kolik?“

„Dvě dívky. Obě ve věku teenagerů.“ Nebo možná skoro teenagerů. Kdo by to počítal?

„Kolik mu je? Jako je v Neilově věku nebo...“

„Je mu třicet šest. Ne, třicet sedm.“

„Takže spíš k mému věku. Dobře.“ Zatvářila se „ne tak špatně“.

„Je super sexy a ...“ odmlčela jsem se. „Počkej, konečně ti můžu ukázat jeho fotku.“

Popadla jsem svůj telefon, otevřela album fotek a když jsem si je procházela, abych našla takovou, kterou bych jí mohla ukázat, silně jsem se červenala. Vybrala jsem snímek, který jsem rychle pořídila v okamžiku, kdy byl v neděli odpoledne u bazénu. Na fotce byl El-Mudad bez košile a ležel na jednom z lehátku. Z vlasů mu odkapávala vody a ty kapičky se držely na všech lahodných hřebenech jeho břišních svalů a na pevných bradavkách.

Pokud by celá ta věc s randěním přešla do trvalého vztahu, tak bych si z té fotky měla nechat udělat plakát, kde bych měla oba palce nahoru, a ty by říkaly: „Dobrá práce, Sophie!“

Deja se postavila a zamířila k mému stolu. Dlouze hvízdla. „Páni… a tohle říkám já. A já jsem lesba. Pošli mi to. Jestli Holli zjistí, že já jsem to viděla a ona ne, tak bude vyšilovat.“

„Bez problémů.“ Stále jsem držela telefon v natažené ruce, protože Deja z něj odmítala spustit oči.

„Toho by mohli vystavovat,“ konečně oznámila. „Kvůli němu bych možná skočila i přes plot.“

„Přes jak vysoký?“ zeptala jsem se. V minulosti by to popsala jako Stěnu z Hry o trůny, ale s ostnatým drátem nahoře.

„Kvůli němu?“ Uvažovala. „Jeden z těch cedrových plotů, které zaručují soukromí. I s rodinou trampolínou vedle něj.“

Znovu jsem natočila telefon směrem k sobě. Z hrdla mi unikl naprosto mimovolný, zasněný povzdech. „A to ani zdaleka nevystihuje to, jaký je. Je to ten nejsladší chlap, co kdy byl. Když byl Neil v nemocnici, přijel, aby se mnou zůstal -“

„Vzpomínám si na to,“ uťala mě. Myslím, že když jsem začínala mluvit o Neilovi z té doby, trochu ji to znervózňovalo. Celé měsíce poté, co jsem se vrátila z pobytu s Neilem na Islandu, jsem se při jakékoli zmínce o tom rozbrečela.

„Ne, je to v pořádku. Nezačnu vzlykat či tak podobně,“ ujistila jsem ji. „A hodně co do činění s tím má El-Mudad.“

S pochopením přikývla.

„Takže nechci do toho extra strkat nos, ale zní to… divně,“ začala Deja váhavě. „Ale on je...“

„On je bisexuál. Přesně tak, jako Neil a já,“ řekla jsem a snažila se předvídat její otázku.

„Ne, chtěla jsem se zeptat, zda je muslim.“ Vypadala, že jí to slovo bylo nepříjemné.

„Z-záleželo by na tom, zda ano?“ Byla to podivná otázka. Úplně mě překvapila. Zvlášť, když přišla od Dejy, která byla extra liberální.

„Ne!“ rychle řekla. „Ne, vůbec ne. Bože, Sophie, znáš mě. Jsem černá lesba – rozhodně nejsem fanouškem předsudků. Jen jsem o tom uvažovala, protože, víš, jde do trojky a šuká s chlapem, a jsem si dost jistá, že pro většinu náboženství je tohle nepřípustné.“

„Nikdy nepřišlo na to, zda je věřící.“ Vzpomínala jsem na chvíle, které jsme spolu strávili. Viděla jsem ho pít. Jednou jsem ho viděla, jak jedl vepřové ossobucco. A… „Muslimové bývají obřezaní? Protože on není.“

Zvedla ruku. „Nepotřebuji znát jeho ptáka. Už tak vím až moc o ptáku tvého manžela.“

„Nikdy jsem ti o něm nic neřekla,“ připomněla jsem jí. Tohle bylo téma, kterým byla tak obdivně posedlá Holli. V její deviantní mysli jsem vyhrála nějaký falický jackpot, a byla přesvědčena, že jsem to nedokázala nijak ocenit. „Ale vážně… proč ses zeptala?“

„Protože mám obavy,“ řekla upřímně. „Mám obavy o každého, kdo by sem možná přišel. Víš, jaké věci se teď dějí.“

V kanceláři jsme měli pravidlo, že jsme nikdy nikoho výslovně nejmenovali, ale věděla jsem naprosto přesně, na co narážela. Už tu nebylo bezpečné místo k životu pro někoho z Blízkého Východu. Za posledních šestnáct let nenávist postupně narůstala, ale od voleb…

„Dělám si starosti o Mel,“ pokračovala Deja. „A Hannah z reklamního oddělení. Nějaký chlap se jí minulý týden snažil v metru strhnout šátek z hlavy.“

„Ach můj bože.“ Při té děsivé představě jsem si zakryla rukou ústa.

„Jen říkám… pokud vy tři chcete být v bezpečí...“ Ušklíbla se. „Ale ve skutečnosti neexistuje žádné bezpečné místo, že?“

Při tom uvědomění si mě zabolelo srdce. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, protože jsem nemusela. Na rozdíl od Dejy jsem si při svých obvyklých každodenních rituálech nikdy nemusela dělat obavy o svou bezpečnost. Nemusela jsem řešit, abych nechodila příliš blízko dveřím nebo nezůstávala v podzemní dráze sama s muži. Takže jsem nikdy nepomyslela na to, co by se mohlo El-Mudadovi stát v Americe. Jeho peníze ho nemohli před vším ochránit.

„Má bodyguarda,“ nabídla jsem v odpovědi s neurčitým pokrčením ramen.

„Bože,“ řekla rozmrzele. Pak dodala: „Omlouvám se. Doopravdy jsem tu celou věc zkazila, co?“

„Tohle není něco, co bys mohla ve svém mozku jen tak vypnout. Chápu to,“ řekla jsem, i když jsme obě moc dobře věděli, že to nikdy úplně nepochopím.“

Nuceně se usmála. „Řekni mi o vašem úžasném víkendu něco víc. Kolikrát jste to dělali?“

Zapojila jsem se s ní do hry, kterou jsem obvykle s ní a Holly hrávala, ale nedávala jsem do toho srdce. Rozptylovaly mě moje vlastní myšlenky: Jaký by byl život, kdyby se sem El-Mudad přestěhoval? Jaké by to bylo, kdyby nemohl?

Při tom všem sexu a štěstí, které jsem o víkendu prožívala, jsem si malovala vztah, který možná nemusel hrát ku prospěchu nám všem. Nebo byl možná úplně nemožný. Představovala jsem si tradiční uspořádání, kdy bych večer přišla z práce, kdy by na mě čekali dva milující partneři, a žili bychom v určité domácké harmonii.

Tradiční možná nemuselo být to správné slovo.

Při té myšlence jsem se zastavila. Jaký by to byl nádherný život pro nás tři – žít společně, abychom ráno při každém probuzení a každou noc předtím, než půjdeme spát, spolu mohli sdílet své naděje a obavy a dokonce i myšlenky na smrt, která se vznášela nad našimi hlavami.

Chtěla jsem to, co jsem měla s Neilem, ale včetně El-Mudada. A sobecky jsem se rozhodla, že by to všechno mělo být podle mých podmínek. Že by se El-Mudad přesunul do našeho paláce u moře – ale co jeho dcery? Že by trávil dny doma s Neilem – ale co jeho vlastní obchody, jeho vlastní život? Že by chtěl přesně to samé, co jsem chtěla já – ale co když by to nechtěl?

A jak bych mohla tvrdit, že ho miluji, když jsem se nikdy ve své sobecké představě blaženosti nezastavila na tak dlouho, abych si uvědomila, že život, který jsem si vyfantazírovala, by mohl uvést El-Mudada a jeho děti v nebezpečí? Deja měla dobrou připomínku. V naší zemi se toho stalo už tolik, že se pro lidi ze Středního Východu stala nevítajícím a pravděpodobně i nestabilním místem. Co kdyby se stalo, že by se jednoho dne k nám prostě vrátit nemohl? Pomohlo by mu jeho obrovské bohatství v tom, aby se mohl dostat tam, kam chtěl?

A my jsme tu měli naše životy a Olivii. Emma s Michaelem plánovali, že ji budou vychovávat v Americe. Neočekávali, že dojde k současnému stavu věcí, takže možná by nebyli proti, kdybychom utekli do prologu Příběhu služebnice (viz https://www.csfd.cz/film/481213-pribeh-sluzebnice/videa/), který se v současnosti formoval všude kolem nás. Ale to by tu zanechalo Valerii a Laurenceho, kteří zůstávali poblíž, aby se podíleli na opatrovnictví Olivie. Navíc Valerie řídila časopis a v New Yorku dohlížela na kanceláře Elwood & Stern. Ona se odsud nemohla vykořenit a pravděpodobně by ani nechtěla.

El-Mudad také nemohl být oddělený od svých dětí. Žily ve Francii. On žil také většinu času ve Francii. Neexistoval žádný způsob, že by byl schopný obrátit se k nim zády, a já bych vůbec nechtěla být s otcem, který by to mohl udělat.

Když jsme se do toho vrhli, bylo to cítit tak skvěle, ale teď, když jsem od něj a od Neila získala časový odstup, v tom začalo skřípat praktično.

Nelíbilo se mi to a rozhodně jsem díky tomu necítila nadšení při vyprávění o svých víkendových explozí.

Když Deje na telefonu zapípala připomínka, byla jsem za to vděčná.

„Není možné, že už je jedenáct,“ zasténala.

„Ne,“ zakňučela jsem. Přestože jsem změnu tématu vítala, tohle nebyla změna, která by se mi líbila. „Nechci jít na finanční. To mi nemůžeš udělat.“

Deja zvedla své dokonale upravené obočí. „Máš pravdu. Nemůžu. Ale vlastníš půlku téhle společnosti, takže bys možná mohla předstírat zájem o kvartální čísla.“
„Ehm, dobře.“ Odtáhla jsem si židli od stolu.

Pojď s námi dneska večer na drink,“ řekla Deja, když jsme společně zamířily do konferenční místnosti. „Musíš říct Holli všechno. Já ten výslech sama nezvládnu. Zvlášť když vím, že nemám odpovědi ani na polovinu jejích otázek.“

„Dneska večer nemůžu.“ Nejen, že jsem chtěla El-Mudadovi v době, kdy byl na návštěvě, věnovat co nejvíc času, ale ani jsem se nechtěla vrátit zpátky k logice, kterou jsem se tak zoufale snažila ignorovat. „Ale můžeme příští týden. Poté, co odjede domů. Tak toho budu mít mnohem víc, co bych vám mohla říct.“

„To je fér.“ Zatlačila na dveře, aby je otevřela.

V konferenční místnosti bylo spuštěno bílé plátno a ve vzduchu osvětleném světlem z digitálního projektoru se vznášely částečky prachu. Škoda, že tam nebylo žádné okno, kterým bych mohla uniknout. Nebyli jsme dost vysoko a zlámané nohy mi přišly jen jako malá cena za to, abych se vyhnula pokusu zůstat vzhůru, zatímco po mě někdo další bude házet čísly, který jsem stejně nerozuměla.

„Sophie?“ Přiběhla za mnou Mel a tvář měla bílou jako popel. „Někdo za tebou přišel.“

Ach bože, Olivii se muselo něco stát!

Zneklidňovalo mě to, že kdykoli se objevila naše asistentka a v tváři měla ten pohled, jak rychle se mi pokaždé v mysli objevila tahle příšerná možnost. A nikdy se nejednalo o nic vážného. Obvykle šlo jen o schůzku, na kterou jsem zapomněla, nebo že zavolal někdo důležitý.

„Kdo? Na dnešek jsem neměla nic naplánovaného.“ Ale by úžasné, kdyby se někdo objevil. Třeba Balenciaga nebo Calvin Klein a bylo by to tak nesmírně důležité, že bych přišla o projekci kvartálních čísel. Bylo mnohem jednodušší dívat se na ty reporty, než tu sedět a probírat se jimi.

„Říká, že je tvojí sestrou.“

Každá kapka krve v mých žilách se změnila v led. Špičaté, jako břitva ostré krystaly ledu mi braly všechnu sílu. Samozřejmě obrazně. Nešlo o žádné vnitřní krvácení. Kromě toho, že byly potlučené všechny mé emoce.

„Kdo?“ Deja zvedla hlavu od složky, kterou si právě prohlížela.

„Má sestra.“ Věděla jsem, že o tom podivném setkání věděla. V obličeji se jí objevilo hluboké soustředění. Rychle jsem dodala: „Je to v pořádku. Je to překvapivé, ale...“

„Chápu,“ řekla Deja pevně. „Stejně bys tomu nevěnovala žádnou pozornost.“

S tím jsem se nemohla hádat.

„Později tě seznámím se vším, co potřebuješ vědět,“ slíbila. „Jen… dávej na sebe pozor.“

Protože jsem nevěřila svému hlasu, přikývla jsem, a otočila se k Mel. „Můžeš ji, prosím, zavést do mé kanceláře?“

„Bez problémů.“

Sledovala jsem, jak odcházela, a pak jsem zapadla na nejbližší toaletu. Potřebovala jsem čas na to, abych se uklidnila, a Mel potřebovala čas na to, aby mohla splnit mé instrukce, takže to nevadilo. Navíc, nechat někoho čekat představovalo sílu.

Netušila jsem, proč jsem měla pocit, že jsem potřebovala být na straně moci.

Rukama jsem se opřela o umyvadlo a zhluboka se nadechla. Dobře. Tvoje sestra je tady. Ne. Není tvou sestrou. Susan. Susan je tady, a prostě se stalo to, že je tvou příbuznou. Ona není vůči tobě ničím. Ty jí nic nedlužíš.

Bylo to ode mě drsné? Znělo to tvrdě.

Seru na to. Zasloužím si být drsná, ne? V práci mě ze zálohy přepadla žena, která věděla, že jsem existovala, ale nikdy se neobtěžovala s tím, aby mě kontaktovala, aby mi řekla, že náš otec byl mrtvý. Donutila mě konfrontovat se skutečností, že ona měla jeho lásku a podporu, zatímco já jsem dostala kartičku s blahopřáním k maturitě a k tomu měla jednu mlhavou vzpomínku na to, že jsem s ním byla v cirkuse. I když ani tady jsem si nebyla jistá, zda to nebyl jen sen. Dokonce mě ani nezavolala.

Uvědomovala jsem si, že jsem měla plné právo otočit se k ní zády. Už jen proto, že takhle přišla, neznamenalo, že jsem s ní musela mluvit. Kdybych chtěla, mohla bych požádat ochranku, aby jí vyvedla. Popřít, že jsem jí kdy znala. Mohla bych říct, že je mou stalkerkou. Nebo je ženou v obrovských problémech, která je přesvědčena o tom, že je mou sestrou. Že hledá peníze. Že se mě snaží vydírat.

Přesto jsem však byla uvnitř svého hloupě optimistického srdce vedena nutkavou představou, že jí se mnou váže nějaké pouto. Jak bys vůbec mohla pomyslet na tom, že bys něco takového udělala své rodině? Jak bys mohla vyhodit to, co jsi vždycky chtěla?

Chtěla jsem odejít z toalet. Skutečně jsem chtěla. Ale prostě jsem se nemohla pohnout.

Místo toho jsem si v zrcadle prohlížela svůj vlastní obličej a snažila si vybavit všechny ty fotky, které jsem viděla na Facebooku. Stále jsem mohla vidět ty podobnosti mezi Susan a mnou, ducha Joeya Tangena, který byl vepsán do našeho těla. Genetika by mě nikdy nenechala zapomenout.

Další myšlenka mě naplnila tak ostrou hrůzou, že by mě mohla probodnout plíce. Co když viděla ten nešťastný „like“, který jsem tam zanechala, když jsem procházela její fotky? Co když sem přijela celou tu dálku jen proto, aby mě obvinila ze strašidelné posedlosti a sdělila, že jsem byla v jejím životě nevítaná? Co když zuřila až tak, že z Michicaganu, což bylo skoro až z Kanady, dorazila do Brooklynu, aby požadovala vysvětlení toho, proč jsem narušila její soukromí?

Proti používání Facebooku neexistuje žádný zákon! Zhluboka jsem se nadechla a pak si připadala pitomě, že jsem v duchu hledala argument na něco, co se nestalo a pravděpodobně ani nestane. Pokud by vás někdo urazil, proč byste místo toho, abyste prostě poslali e-mail nebo zvedli telefon, jeli takovou dálku?

Nemohla jsem jí nechat čekat věčně. Musela jsem se rozhodnout. Chtěla jsem jí čelit tváří v tvář, nebo ne?

Do spojených dlaní jsem si natočila vodu z kohoutku a napila se. Pak jsem rychle zkontrolovala svůj make-up. Urban Decay sprej mi znovu zachránil zadek. Bez ohledu na to, co stalo, bych nikdy neztratila svůj klid. Nekřičela bych. Nebrečela bych. Neměla bych záchvat paniky.

Byla bych Sophie zasraná Scaife.

Narovnala jsem ramena, otevřela dveře a s hlavou vysoko vztyčenou jsem se vydala po chodbě dolů. Každým krokem narůstala má sebedůvěra. Už jsem přežila horší věci než nějakou podivnou konfrontaci. Přežila jsem chladné nadávky ze strany zasrané Gabrielly Winters, Zlomyslné Děvky z Upper Westside. Tohle mě nezabije.

Otevřela jsem dveře své kanceláře a rychle řekla: „Omlouvám se, že jsem tě nechala čekat -“

A slova mi umřela v krku. Na jedné ze židlí před mým psacím stolem, se zády naprosto rovnými, seděla Susan. Skutečně tam byla. Nebyla to jen abstraktní nebo hypotetická představa. Maso a krev. Mé maso a má krev. A vypadala stejně rozrušeně a vyděšeně, jako já, když jsem před chvílí zírala sama na sebe do zrcadla.

„Omlouvám se, že jsem přišla bez ohlášení. Nevěděla jsem...“ Udělala grimasu a zavřela oči. „Nevěděla jsem, jak zavolat. Nebo jak tě kontaktovat. Jsi trochu...“

„Těžko vystopovateľná,“ přiznala jsem provinile. „Vsadím se, že bys mohla získat mé číslo z výboru, který připravoval setkání ze střední.“

„Vlastně ani nevím, kdo v tom výboru byl.“

Mezi námi se rozhostilo ticho.

„Takže, ehm.“ Posadila jsem se na svou židli. Díky stolu, který byl mezi námi jako fyzická hranice, jsem se cítila o trochu klidněji. „Co tě přivádí do New Yorku?“

„Obchody,“ řekla rychle. „Travisův táta se snaží expandovat na celý Středozápad, takže se snaží navázat nějaké kontakty a zjistit, jaké další společnosti...“ Zagestikulovala u toho rukama a každým okamžikem vypadala čím dál tím bezmocněji.

Pokud sem přišla, aby mě konfrontovala, tak se jí to moc dobře nedařilo.

Ulevilo se mi. Ale dokud jsem nevěděla přesně, proč sem přišla, aby mě vyhledala, netušila jsem, co říct. Skončily jsme tak, že jsme zíraly jedna na druhou. Pravděpodobně to trvalo jen pár vteřin, ale přišlo mi to jako celá věčnost.

Konečně si povzdechla a se svraštěným obočím se zadívala dolů, na své ruce. „Neměla jsem sem chodit.“

„Já...“ Co bych měla dělat? Uklidňovat ji?

„Travis neví o tom, že jsem tady. Nic jsem mu o tobě neřekla.“

Při těch slovech celým mým tělem proběhl příval hněvu. Šokoval mě svou intenzitou. Musela jsem sebrat všechnu svou sílu, abych se ovládla. „No, tuším, že je snadné zapomenout. A zahrabat to. A ignorovat.“

Zvedla oči. Vypadala, že se jí to příšerně dotklo. „Tak strašně moc se omlouvám.“

„Za co?“ Najednou mi přišlo, že můj hněv a bolest vůbec nejsou směšné ani neoprávněné. Jako bych si právě uvědomila, že ohledně toho můžu něco cítit. Nemusela jsem si zasloužit právo cítit se podvedena nebo být uražena. Nemusela mi k tomu dát svolení. „Za to, že můj otec zemřel a nikdo se neobtěžoval s tím, aby mi o tom řekl? Nebo mě dokonce zahrnul do jeho nekrologu jako pozůstalou?“

„Nevěděla jsem, jak kontaktovat -“

„Teď jsi mě našla. Když jsi chtěla, našla jsi mě.“ Měla jsem zaťatou čelist, až mě bolela. „Věděla jsi o mě?“

„Ano,“ přiznala. „Ale teprve, když táta umíral.“

Táta.  Nazývala ho tátou. Byl jejím tátou.

Bylo to tak prosté slovo, ale mělo tak důležité výsady.

„Roky.“ Na stehnech jsem zaťala ruce v pěst.

„Nekrolog, byl...špatně zvolené slovo. Teď to vím.“ Svýma obrovskýma tmavýma očima mě důkladně upřeně sledovala. „Ale ty jsi nebyla součástí našich životů. A my jsme tak na tebe prostě nemysleli.“

Zapíchalo to, ale zároveň to bylo podivně příjemné. Nevynechali mě úmyslně ani mě neignorovali. Prostě na mě zapomněli. V čase obrovského stresu se soustředili na svou rodinu, a ne na záležitost krve, která z nás učinila příbuzné. Nebyla jsem součástí té rodiny.

A nebyla to Susanina chyba.

Napětí v mých svalech trochu povolilo. „Vím, že když jsi uprostřed ztráty jako takhle, je snadné některé věci vynechat.“

Při tom drobném ústupku vděčně přikývla. „Nezlob se, ale během letu sem jsem četla tvojí knihu. Vím, že jsi někoho ztratila.“

Nechtěla jsem s ní o tom mluvit. Stejně jako ona měla privilegium nazývat Joeya Tangena „tátou“, já měla privilegium nechávat si Emmu a své soukromí pro sebe.

Změnila jsem téma hovoru. „Doufám, že tu nejsi proto, že si myslíš, že musíš nést odpovědi či tak něco za něj. Nemusíš. Když se rozhodl oddělit se, dokonce jsi ještě ani nebyla na světě.“

To byla další věc, kterou jsem se snažila mít na paměti. Nebyla jsem příliš stará a moudrá, a ona byla ještě mladší než já. Teď, když jsem se blížila k třicítce, jsem právě teď uvědomovala účinky času.

„Ne, nemám pocit, že bych měla dělat pokání za něj či cokoli jiného. Ve skutečnosti jsem se od doby, kdy jsem se o tobě dozvěděla, se vším potýkala. Chtěla jsem odpovědi, víš?“

Věděla jsem? Odfrkla jsem si. „Ehm, jo. To důvěrně znám. Kromě odpovědí, kdy jsem chtěla vědět ,Co bylo na mě tak špatného, že mě můj vlastní otec opustil?´“

Sophie, uklidni se. Tohle není olympijská soutěž v bolesti.

„Tohle je pro tebe těžké.“ Neříkala, že to chápe nebo že se snaží porovnat naše zkušenosti. Vážila jsem si toho. „Jestli s námi nechceš mít žádný kontakt… upřímně, možná by to bylo lepší.“

Byl to kopanec do srdce. Když jsem vstoupila do téhle místnosti, netušila jsem, co čekat. Budu vítána v rodině, přijata lidmi, o kterých jsem nevěděla, že jsem o ně přišla? To nebylo přesně to, co mě celou dobu pálilo. Aspoň ne tak, že dokud nepronesla ona slova a já uviděla tu možnost, nedokázala bych to tak formulovat.

Z náhle suchého hrdla se mi ze sebe podařilo dostat: „Dobře. Děkuji za to, že jsi mi to přišla říct.“

„Ne, to není to, co jsem -“ Z oka jí sklouzla slza. Natáhla se po své tašce a vytáhla z ní papírový kapesníček. Byl celý zmačkaný. Cestou sem snad plakala?

Vylívala jsem si tu zlost na dceři Joeya Tangena, kterou zbožňoval, ale také neprávem upřednostňoval.

Nikdy jsem ho neznala. Pravděpodobně měla pocit, že ani ona ne.

„Susan...“ Moje tvrdohlavé srdce se nechtělo omlouvat. „Nikdo z nás neví, co právě teď dělá. Jsem naštvaná, ale ne na tebe. Ne ve skutečnosti.“

„Jo.“ Otřela si oči a prudce přikývla. „Jsem na něj naštvaná.“

Možná že by nás mohl donutit spojit se hněv?

„Z mnoha důvodů,“ dodala. „A zvlášť kvůli pozici, do které mě právě teď dostal. Protože si myslím… Jsem si jistá, že mě budeš nenávidět.“

„Proč?“ Na předloktí jsem pocítila mravenčení, které mě varovalo, že se něco stane.

„Protože jsem tady, abych tě o něco požádala.“

Peníze. To byla má první myšlenka. Ne proto, že jsem bych jí viděla jako chudou nebo méněcennou, ale protože jsem jí neměla co jiného nabídnout. Když jsem znovu promluvila, v duchu jsem se otočila k Neilovi. „Možná bys to prostě jednoduše měla ze sebe dostat a říct to.“

Znělo to mnohem lépe, než prosté: „Kolik?“

„Mám – máme – další sestru.“ Zhluboka se nadechla. Hrudník se jí chvěl. „Je nemocná.“

Dobře. To znělo mnohem lépe, než: „Můj manžel mě sem poslal, abych našla investora.“

„Dobře… potřebuješ pomoc s účty za lékaře nebo...“ Bože, znělo to tak nesnesitelně. Nech mě, ať ti dám peníze, takže budeš moci odejít.

„N-ne. Dobře, ano. Ale o tohle nejde...“ Odmlčela se a znovu se zhluboka nadechla. „Potřebuje ledvinu.“

Dobře, jen otevřu zásuvku ve svém stole.

Ne.

Počkat.

„O-omlouvám se, ty jsi -“

„Je to genetická porucha. Alportův syndrom. Pochází to z máminy strany. Takže já nemůžu darovat, ona nemůže darovat. Táta neměl žádné bratry ani sestry, takže...“ Začal se jí hroutit obličej. Nedokázala skrýt to, že brečela. „Omlouvám se. Neměla jsem sem chodit.“

„Ne, ne, počkej!“ Když se postavila, prakticky jsem křičela. „Neodcházej. Prostě potřebuji jen chvíli na vzpamatování se.“

Ledvina? To byla zasraně velká otázka – zvlášť v naší situaci. Kdyby nepotřebovala část mého těla, přišla by sem vůbec nebo by mě kontaktovala?

„Je na čekací listině,“ pokračovala Susan tiše. „Ale je spousta lidí, kteří ji potřebují. A dlouhé lhůty...“

Hlavu jsem měla plnou otázek. „Kolik jí je?“

„Šestnáct.“

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy mi bylo šestnáct. Žila jsem doma a snila o tom, že jednoho dne z Michiganu odjedu a budu pracovat pro prestižní magazíny a žít okouzlujícím životem.

Snila tahle dívka -

Bože, ani jsem si nevzpomínala na její jméno.

„Jak se jmenuje? Nevzpomínám si na to z toho...“ Mávla jsem rukou, abych znovu nemusela vyslovit slovo „nekrolog“. Už jsem to nechtěla znovu vytahovat. Najednou mi to nepřišlo tak špatné, jako předtím.

„Molly.“

Snila Molly o tom, jak bude žít v budoucnu? Nebo prostě jen čekala na to, aby zjistila, zda vůbec stálo za to obtěžovat se s tím?

Nedokázala jsme snést pomyšlení na dítě v takovéto situaci. Ale bylo to tak nesnesitelné, že bych si měla jen tak nechat vyrvat část těla jen kvůli cizinci?

Susan pronesla: „Máma je úplně hotová. Nejdřív jsme přišli o tátu a teď tohle. Kdyby přišla i o Molly, zabilo by jí to. Vím, že kdyby ona byla mým dítětem, bylo by to přesně tak. Nevím, jak lidé -“

V duchu přede mnou vyvstala myšlenka na Emmu a to příšerné zoufalství, které jsem stále ještě občas vídávala v Neilových očí. Bylo to tam navždy. Rána, která se nikdy nezahojila.

Susan znovu ztichla. Bez ohledu na to, co chtěla říct, ji slova umřela v krku. Rychle zamrkala a odvrátila oči jinam. „Ach můj bože. Neměla bych tohle říkat. Ne tobě.“

„Je to v pořádku.“ Nebylo to v pořádku. Ale nebylo to její chybou, že se trefila přímo do nervu. Ano, četla mou knihu. Ale to nutně neznamenalo, že to tak cítila. Až do doby, než to udělala, mi to nepřišlo skutečné.

Než to udělala. Pokud to nebylo důvodem, proč začala mluvit o své mámě a ztrátě dítěte. Možná, že v letadle tu knížku vůbec nečetla. Možná, že si ji nejdřív přečetla, a teprve pak zformovala svůj plán na to, aby sem přišla, aby získala mou ledvinu.

„Je to spoustu, já vím,“ řekla. „A nikdy bych se nezeptala, ale život mé malé sestry visí na vlásku.“

Vpíjely se do mě její oči. Žadonily o něco, o co by nikdy neměla žádat.

Co bych udělala, kdybych mohla uchránit Neila před jeho bolestí? Kam až bych zašla, abych udržela Emmu na živu?

Proč bylo potřeba něco tak příšerného, aby Susan uznala mou existenci?

Neodvrátila jsem od ní oči. Dokonce jsem ani nemrkla. „Kdyby se to nestalo, kontaktovala bys mě?“

Její rysy, tak podobné těm mým, v šoku ztuhly. Pochybovala jsem, že čekala, že bude zpovídána za činy svého otce? Zatímco se rozhodovala, zda sem přijde, se jí v mysli určitě musel odehrávat podobný scénář? Možná dokonce i přímo u dveří.

Ale nepochybovala jsem, že nikdy nepomyslela na tom, že když uslyším její příběh o bolesti, že bych mohla zůstat tak podivná, že bych myslela na sebe.

Být sebestředným bylo v téhle rodině zjevně běžné. Ale já v tom byla mnohem lepší.

Nakonec přiznala. „Ani za tisíc let.“

Byla jsem rozpolcená. V tuhle chvíli jsem dokázala udělat jen jednu věc. „Potřebuji čas na rozmyšlenou. Jak dlouho zůstáváš v New Yorku?“

„Do neděle. To končí konference.“

Týdenní obchodní konference? Kam se mám jít sakra podepsat na ten nudný festival? Při tom pomyšlení jsem se cítila o něco lépe.

„Cestou ven zanechej u Mel své číslo,“ řekla jsem. „Možná, že než odjedeš, ti zavolám. Pokud ne...“

„Pak to znamená ne.“ Viditelně zaťala čelist.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Prostě to znamená, že jsem na to, abych přišla na to, zda chci darovat svůj orgán cizinci, potřebovala víc času.

Susan se postavila a před mým psacím stolem na chvíli zaváhala. Jako by čekala, zda řeknu ještě něco dalšího nebo zda se nepostavím a nepodám si s ní ruku. Jen jsem na ni zírala. Narovnala záda a uhladila si svou halenku. „Díky za tvůj čas.“

Nazvat je cizincem bylo možná úmyslně kruté. Nebyla jsem si tím jistá. Jako vůbec ničím. A to nejhorší na tom bylo to, že pokud by se mě někdo zeptal, zda bych chtěla darovat orgán cizinci, pravděpodobně bych hned řekla ano. Tohle bylo pro mou vlastní sestru a já váhala?

Odešla a zavřela za sebou dveře. Zůstala jsem sedět a ticho v místnosti rozbíjelo jen bzučení mého vlastního pulsu v uších. Co bych teď měla dělat? Promyslet si to? Dál slídit na Facebooku? Kolik informací bych potřebovala, aby mě přesvědčily k tomu, abych zachránila život lidem, kteří se o mě nikdy nestarali?

Jak moc bych mohla rozumně obviňovat je a ne Joeya Tangena? Podle toho, co jsem věděla, jim možná mohl zakázat, aby mě kontaktovali. Nebo mě možná chtěli kontaktovat, ale nevěděli jak. Možná to prostě vzdali.

Tak nějak vágně jsem věděla, že existovali. Nějak jsem se dozvěděla, že si vytvořil rodinu a já nebyla její součástí. Bylo to tak vždycky a já to přijala. Nikdy jsem se ho nepokusila vyhledat, protože jsem věděla, že jsem nebyla vítána. Kdyby za mnou přišli a požádali, abych se stala součástí jejích životů, mohlo by to být jiné. Nemohla jsem se jim vnutit do života, dokonce i kdybych byla dost odvážná na to, abych to zkusila.

Teď byly sestry, které v mé mysli nikdy dřív skutečně neexistovaly, až příliš skutečné, než abych je mohla ignorovala, a nepřišli s nabídkou rodiny, lásky či akceptování. Potřebovaly mě jen na náhradní díly. Susan měla pravdu. Byla spousta otázek a manipulací. Kdyby se to nestalo, nikdy by to neměla v úmyslu udělat. Pomoz nám nebo někdo zemře. Někdo, o koho by ses měla zajímat, protože jsi stejné krve. Ale jak jsem se mohla zajímat a starat o někoho z nich, když se oni o mě nikdy nestarali?