Lucas - EPILOG

Překlad: Lenuszka

Lucas

O rok později

Dítě pláče a Laney ho houpá v náručí. „To je v pořádku,“ cukruje. „Strýček Leo bude brzo zpátky.“

Dobře, stop!

Právě jsem si uvědomil, jak to zní.

Zpět.

Lanin malý bráška pláče a ona ho houpá v náručí.

Mnohem lepší.

Ježíši, lidi, tohle není jedna z Lucyiných novel s náhodnými těhotenstvími a skoro smrtelným dramatem.

I když…

Leo nakládá do tátova pick-upu poslední věci a vydá se k nám. Pohladí dítě po tvářičce. „Myslím, že tebe mrňousku, budu postrádat nejvíc.“

Preston Brian Sanders se narodil dva dny po tom, co jsme oslavili Lachlanovy deváté narozeniny. Když k nám měl Brian přijet, zeptal se, jestli by nám vadilo, že se jeho syn bude jmenovat Preston, všichni jsme souhlasili, že nám bude ctí. Navíc to není tak že bychom na sebe volali Prestone, kromě Lucy. Preston Gordon je fajn Preston Preston? Vůbec. Jednoho dne ale bude muset Laney svému malému bráškovi vysvětlit, proč se jmenuje křestním stejně jako ona příjmením. To ale nebude dneska. A nebude to ani v nejbližší době. Pořád nás ještě čeká pár let.

Leo projde řadu, jednoho po druhém. Nejdřív Briana a Misty, kteří mu poblahopřejí a popřejí štěstí, řeknou mu, aby se vyhýbal potížím.

Pak následuje Cam a Lucy. Po tom, co minulý rok odpromovali, nastěhovali se zpátky do chaty. Táta udělal z Camerona společníka (po tom, co to prodiskutoval se mnou) a pronajal si kancelář nad obchodem, stejně jako obchod vedle… knihkupectví pro Lucy. Její sen.

Cameronovy čtyři roky na UNC mu zajistily titul z architektury. Moje čtyři roky tam, kdyby se staly, by byly akorát ztrátou času.

Leo se dostane k Laney, a ona předá miminko zpátky svému otci, obejme Lea na dobu delší, než je mi příjemné. „Budeš mi chybět,“ řekne, a já vidím, že pláče.

„Vrátím se,“ ujistí ji Leo. „A univerzita v Severní Karolíně je jen dvě a půl hodiny cesty. Vždycky mě můžeš přijet navštívit. Taky to očekávám.“ Takže jo, Leo začal poslední dva roky makat a dostal se na Státní univerzitu, a my jsme na něj tak zatraceně hrdí. Navzdory všem pochybnostem teď odjíždí studovat kriminologii. Takový drsňák.

„Jsem na tebe tak hrdá,“ vzlyká Laney.

„To všechny ty lekce čtení na hřišti mě tam dostaly.“

„Zmlkni,“ brečí a já ji držím, nechám ji brečet mi do trička, protože kdybych to neudělala, v tom moři slz by se utopila.

Leo mi potřese rukou. „Díky za všechno.“

„Nic jsem neudělal,“ řeknu mu. „To všechno ty sám.“

Pokrčí rameny. „Ty jsi byl můj vzor, Lucasi.“ Ušklíbne se. „Můj oblíbený starší brácha.“

„Vsadím se, že to říkáš všem svým starším bráchům.“

Logan vedle mě řekne, „Znamená to, že pokud mě zatknou, můžeš mě zastupovat?“

Leo zavrtí hlavou a obejme svého kreténského bratra.

„Ale vážně?“ zeptá se Logan a odsune se. Nechal školy a já jsem teď jeho šéf. Je to super. Táta nebyl překvapený, když s ním o tom Logan mluvil. Řekl, že buď bude naplno ve škole nebo naplno v práci, a kdyby pracoval, musí dostat svůj diplom. Tak Logan souhlasil. Vlastně není tak špatný. Ve skutečnosti spolu s ním a Lane jedeme příští měsíc na tři týdny jako dobrovolníci do Kambodže. Táta si myslí, že je to super nápad. Tak super, že je teď v kontaktu s divizí v Karolíně, aby někteří z jeho zaměstnanců několik dní v měsíci dobrovolničili. Vlastně bych měl říct našich zaměstnanců. Když si táta uvědomil, že jsem téhle práci oddaný, povýšil mě, zvedl mi plat a dostal jsem větší zodpovědnost v Preston, Gordon a Synové.

Leo se posune k dvojčatům, kteří jsou zaneprázdnění svými mobily. Rok zpátky Linc a Liam nahráli na YouTube video o tom, jak je šikanovali, a stal se z toho virál. Teď postují náhodná videa na svém programu, kdy dělají různé blbosti a pokaždé mají přes sto tisíc shlédnutí. Vydělávají si slušné peníze. Kreténi.

Lachlan… je pořád Lachlan. Jen teď začal se svou vlastní sbírkou medailí a trofejí ve sprintech. Jeho specialitou je samozřejmě stometrový sprint. Ten malý zmetek mi už teď řekl, že překoná můj středoškolský rekord, a já chci, aby se mu to povedlo. Ale ne tolik, jako bych chtěl, aby překonal rekord toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. Bylo by skvělé sledovat Prestona, jak toho kreténa vymaže ze záznamů.

Laney si opře hlavu o moje nasáklé tričko, ruku mi položí na břicho. Sledujeme tátu a Lea nasedat do pick-upu, zamávají nám a odjedou.

„Musím jít domů nakrmit Prestona,“ řekne Misty.

„Kterého?“ zeptá se Cam a uchechtne se. On je jediný, kterého tohle vtipkování ještě nepřešlo.

Lucy protočí oči. „Tak pojďme, ty šprýmaři,“ řekne a vezme ho za ruku. Jdou spolu k chatě, zatímco Brian a Misty nastoupí do auta.

Podívám se doleva, na mé ostatní bratry, ale ti už jsou pryč. Lidé kolem mizí stejně rychle jako se objevují. Pak se podívám doprava, na svou překrásnou holku, která je teď oficiální držitelkou licence realitní makléřky. Má ji asi šest měsíců, pomáhá tátovi a mi kupovat a renovovat nemovitosti a pak je prodává. Miluje svou práci, skoro stejně jako miluju já ji.

Povzdechnu si, šťastný a spokojený se svým životem… až do chvíle…

Dokud mě nekopne do holeně a neukáže mi prstem do obličeje. „Ty mě podvádíš?“

„Cože?!“

„Tak ano?“

„Ne!“ třu si nohu. „Co to má být, Lane?“

Založí si ruce na hrudi a dýchá nosem. Šílená Laney. „Včera jsi nechal svůj oběd doma, tak jsem ti ho šla zanést a chlapi říkali, že jsi tam nebyl už víc jak týden!“

Kruci.

„Kde jsi kruci byl?“ zakřičí.

„Laney, uklidni se!“

Ona udělá opak. „Ó můj Bože! Ty máš někde dítě?“

Zavrtím hlavou a nahlas se zasměju. „Bejby. Už nikdy tohle neříkej.“

„Miluješ ji?“ zaječí.

„Nevím!“ zaječím zpátky, snažím se, abych se udržel. „Zbláznila ses?“

„Kde jsi byl, Lucasi?“

Snažím se zalhat. Rychle. Ale nemůžu. Tak si založím ruce na hrudi, zvednu bradu a vrátím se do věku, kdy jsme se poprvé potkat. „Neřeknu!“

„Řekneš,“ ucedí.

„Neřeknu.“

„Řekneš.“

„Neřeknu!“

A pak se na mě podívá těma očima zalitýma slzami, a její rty se třesou a ona vzlyká a já se cítím jako debil. „Bejby, já tě nepodvádím.“

„Tak proč mi to neřekneš?“

Řeknu jí pravdu. „Protože to mělo být překvapení.“

Zamračí se. „Že máš dítě s jinou ženou?“

„Přestaň,“ řeknu s uchechtnutím, obejmu ji. „Je hloupé, že je to první, na co pomyslíš, když myslíš, že mám tajemství. Není žádná jiná žena a nikdy nebude. Víš, že jsi pro mě jediná, Lois Laneová.“ Třu jí záda, jednám s ní jako s Lachlanem, protože ona se právě teď tak chová. Odsunu se, podívám se do těch očí. „Počkej na mě u auta, ano? Půjdu do bytu pro klíčky. Jen mě neopouštěj. Prosím?“

Přikývne.

„Slibuješ?“

Usměje se. Vyhrávám. „Slibuji.“

Vyběhnu schody, rychle popadnu klíče a vyběhnu ven. Pak odemknu pick-up a pomůžu jí nasednout. Jakmile jsem za volantem, znovu začne. „Půjdeme se seznámit s dítětem? Je to kluk nebo holka?“ Aspoň už teď žertuje. Myslím.

Nastartuji motor, zamířím na stejné místo, kam jezdím poslední týden bez jejího vědomí.

„Kam jedeme.“

„Pamatuješ na naše první rande? Když ses pořád ptala a já jsem ti řekl, abys přestala?“

„Ano.“

„Tak přestaň.“

Neopustíme pozemek, ale jedeme tak daleko, jak to jde. Zaparkuji u vyčištěného kusu pozemku u jezera, který byl ještě před pár týdny pokrytý stromy a křovím. Pak vystoupím a jdu pro ni. „Pořád jsme na vašem pozemku?“

„Jen,“ řeknu jí a pomůžu jí vystoupit. „Teď chci udělat tu roztomilou věc, kdy půjdu za tebou a budu ti rukama zakrývat oči, ano?“

„Dobře.“

Sundám jí brýle a dám je do kapsy. Postavím se za ni a zakryji jí oči. Pořád jsou vlhké od slz, ale ignoruji je, vím, že to nebude trvat dlouho. Vedu ji pozemkem, na betonovou desku, řeknu jí, aby udělala delší krok a pak se sklonila. Pak ji pustím. „Otevři oči,“ řeknu jí a ona to udělá.

Znovu jí vrátím brýle a ona si je nasadí. „Jezero?“ zeptá se. „Jezero už jsem viděla.“

„Ne.“ Směji se. „Podívej se dolů a kolem sebe.“

Podívá se na betonovou desku, pak na základy domu. Otočí se ke mně, zorničky má rozšířené. „Ty tu stavíš dům?“

„Stavím tu náš dům.“

Ona lehce zalapá po dechu, oči má doširoka otevřené. „Náš dům?“

Přikývnu. „Je to dost daleko do hlavního domu, abychom měli soukromí, a dostal jsem povolení postavit si k cestě vlastní příjezdovku, takže nebudeme muset hlavní bránou. Budou tu tři ložnice, dvě koupelny, kancelář a dílna--“

„Lucasi,“ přeruší mě, otočí se. „Ty mi stavíš dům?“

Znovu přikývnu.

Otevře ústa, ale nepromluví. A ty oči, ty oči se na mě dívají, je v nich nevíra a šok a pak radost a šok a pak, „Ty mi stavíš dům!“ zopakuje. „A bude tam dílna?“ natáhne se ke mně a já ji vezmu do náruče. Zašeptá, „Moje srdce… je… myslím, že si musím sednout.“ Teď už pláče, slzy smutku vystřídaly slzy radosti.

Pustím ji jen na tak krátkou dobu, abych vzal chladící box z místa, kde jednou bude koupelna. Posadím se vedle ní a pomůžu jí se posadit. Ona si zakryje ústa, dívá se mi do čí. Zavrtí hlavou, směje se, pláče a znovu se směje. „Nemůžu uvěřit, že to děláš.“

Naznačí jí, aby se posunula, abychom si mohli sednout na ten chladící box spolu. Ona si sedne na mě a já ji držím blízko, dívám se na jezero.

„Ty mi stavíš dům,“ řekne. Znovu. Vezme mě za ruku. „Těmahle rukama – ty mi stavíš dům. Proč?“

Pokrčím rameny, jsem příliš ohromen její reakcí.

„Ty se o mě musíš postarat, že?“

Podívám se na ni, pomalu přikývnu a řeknu jí – hlasem nalomeným z emocí, „Když jsem vyrůstal, vídal jsem tátu, jak se choval k mámě a Lucy. Bylo to tak jiné než to, jak se choval k nám klukům. Nevěděl jsem, co to znamená, ale teď to vím. A vím, že to možná zní sexisticky, a možná to tak je, ale když jsem sledoval tátu, bylo to jako jeho životní poslání postarat se o jeho holky, a já co cítím stejně. Skoro jsem tě jednou ztratil, Laney. Už to znovu nechci zažít. Hodlám se o tebe po zbytek života starat. Bez ohledu na to, jak dlouhá doba to bude.“

Ona vezme mou tvář do dlaní, opře si čelo o moje. „Tak moc tě miluji.“

Nemáš tušení, Laney. „Taky tě miluji.“

„Je tady tak krásně,“ řekne a netuší, že ona je tady ta kráska.

Opřu se, políbím jí ruce. „Nechci prošvihnout to, jak budou mí bratři vyrůstat nebo jak táta zestárne, nebo Cameron a Lucy budou mít… ať už budou mít cokoli. Moje máma a táta chtěli to samé – abychom vyrůstali jeden vedle druhého. Proto si koupili tak velký pozemek.“

„Je to dokonalé,“ řekne a rozhlédne se kolem.

„Ten dům je malý, ale můžeme ho rozšířit. Myslím, že je to dobré místo na začátek,“ řeknu jí. „Jednoho dne se vezmeme.“ Usměji se, když ona udělá to samé. „Možná budeme mít dítě nebo osm.“

„Osm?“ Směje se.

„Víš, že jsem soutěživý.“

„Ó Bože,“ řekne, její úsměv se rozšíří, když se zadívá na jezero. Ruce se jí třesou, když si zakryje ústa. „Nemůžu tomu uvěřit.“

Zvednu ji, posadím si ji na klín a nepřítomně jí masíruji koleno. Ona mě obejme kolem krku a hlavu mi položí na rameno. „Tak co myslíš, Lois Laneová?“ zeptám se. „Umíš si představit, jak tady spolu žijeme, vyrůstáme a stárneme? Milujeme se správně?“ políbím ji na spánek. „Možná to není z říše snů. Je to prostý život… ale dobrý život.“

„Ne, Lucasi,“ řekne. „Je to skvělý život.“