CH - 26. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 26 – Viper

„Vipere!“

Byl jsem na ledě, během ranního cvičení a uslyšel zvuk svého jména. Pohlédl jsem směrem k lavičce, abych viděl Miu, asistentku trenéra Collinse, stát v boxu a mávat na mě, aby získala moji pozornost.

„Co se děje?“ zavolal jsem a bruslil blíž.

„Trenér chce s tebou prohodit slovo, než začne trénink.“ Usmála se a šla pryč.

O čem to kurva je?

„Dobře, budu tam za minutu,“ zařval jsem zpátky.

Bylo by hezké, kdyby svolal tenhle malý meeting předtím, než jsem si nandal brusle a chrániče, ale on je šéf, takže jsem mu nemohl říct ne. Šel jsem do šatny a strávil deset minut sundáváním všech krámů, než jsem se vydal do jeho kanceláře nahoře.

„Dále!“ zakřičel, když jsem zaklepal na dveře.

Otevřel jsem je a vešel dovnitř, připravený na cokoliv.

„Ahoj, Vipere.“ Věnoval mi napjatý úsměv, když ukázal na židli před svým stolem. „Sedni si.“

Žaludek mi poklesl. Byl jsem nasraný ještě dřív, než začal mluvit. Proč mě nechali začít sezónu, pokud mě chtěli pustit? V jakém městě skončím? Budu se muset přestěhovat a vzít babču sebou. Co Matthew? Mysl mi uháněla otázkami, když na mě Collins dlouhou dobu koukal, aniž by řekl slovo.

Nakonec se opřel v křesle. „No, jsem ohromený.“

Co?

„Cože?“

„Měli jsme telefonickou konferenci s doktorkou Robertsovou, dnes ráno. Řekla nám, jak dobře si vedeš s terapií a dala zelenou, abys pokračoval v sezóně.“ Jeho křeslo zaskřípalo, jak se houpal dopředu a dozadu, s prsty propletenými za hlavou.

„Počkat. Mluvili jste s doktorkou Robertsovou? O mě?“ V hrudi mi rostla panika. Nechtěl jsem, aby kdokoliv, a určitě ne můj trenér věděl, o čem mluvím v ordinaci s doktorkou Robertsovou.

„No, mluvili jsme obecně. Ne konkrétně. Jen nám dala vědět, že jsi nevynechal ani jedno sezení a že cítí, že pěkně postupuješ. Hlavní šéfové v kanceláři jsou šťastní, což znamená, že já jsem šťastný. Takže, výborně. Můžeš ji dál vídat, nebo přestat, tahle část je naprosto na tobě, ale co se týká tvé zkušební doby… skončila.“

„Och.“ Pomalu jsem přikývl a zíral na pero na jeho stole. „To je dobré vědět.“

„Jsem na tebe hrdý. Teď, běž trénovat.“ Postavil se a zvedl ruku, abychom si potřásli, což jsem udělal. Pak jsem rychle opustil jeho kancelář.

Když jsem byl dítě, bylo milion věcí, které mi mohly způsobit, že mi bylo špatně od žaludku. Rozbití sousedova okna, poškrábání tátova auta mým kolem, zapečetěná obálka v mé tašce, kterou jsem měl dát rodičům podepsat a přinést zpátky do školy, druhý den. Žádná z těch věcí se nemohla ani blížit tomu, jak jsem se cítil, když jsem byl zavolán do ředitelny, a tak přesně jsem se cítil pokaždé, když jsem byl zavolán do Collinsovy kanceláře, ale ne tentokrát. Tentokrát, jsem opustil jeho kancelář s úsměvem na tváři a krokem Studenta týdne.

V tom ranním spěchu, abych se dostal na stadion, jsem zapomněl poslat svou obvyklou ranní zprávu Michelle. Jakmile bylo po tréninku, vzal jsem telefon.

Trochu jsem se dneska opozdil, ale jak vám to tam jde?

Sbalil jsem své propocené oblečení a hodil ho do batohu, když jsem čekal na její odpověď.

M: Příšerně. Zkoušela jsem dnes ráno, udělat lívance s čokoládovými lupínky, a založila malý požár. Kuchyně je naprosto zničená. Nevím, co budu dělat.

Do prdele.

Podruhé ten den, mi pokleslo srdce.

Do prdele. To myslíš vážně? Co můžu udělat? Můžete zatím zůstat u mě.

Ruce se mi třásly tak, že jsem málem dvakrát upustil telefon. Seděl jsem na lavičce a zíral dolů na něj, s tichou prosbou, aby pípnul. Potřeboval jsem její odpověď.

M: Jen si dělám srandu. LOL

Cože? LOL?

Děláš si ze mě právě teď prdel? To byl vtip?

M: Považuj to za odplatu za tu zprávu s děvkama. J

Zatraceně. Ta malá potvora.

Je velký rozdíl mezi ženami, placenými za sex a celou tvou spálenou kuchyní. Díky, že jsi mi dala zatracený infarkt.

„S kým si píšeš?“

Vzhlédl jsem a Louie na mě zíral přes šatnu.

Brody přišel a stoupnul si vedle něj. „Jo, usmíváš se jako idiot.“

„S nikým,“ řekl jsem v obraně, postavil se a hodil telefon do batohu. „Uvidíme se za dva dny, dámy.“

Zamířil jsem ven a hodil batoh na místo spolujezdce, právě když telefon začal bláznivě bzučet. Než jsem nastartoval motor, zkontroloval jsem zprávy. Tři, všechny od Michelle.

M: Ha! Trocha strachu je pro tebe sem tam dobrá.

M: Vipere, odpověz mi. Jen jsem si dělala srandu.

M: Hej! Nejsi na mě opravdu naštvaný, že ne? Prosím odpověz mi.

Nemohl jsem zastavit ten zlomyslný úsměv, který se mi objevil na rtech, když jsem vyjel z parkoviště a zamířil přímo do jejího domu, po jedné rychlé zastávce.

*****

Snažil jsem se ze všech sil, abych vypadal nasraný, když jsem zvonil na její zvonek. Musel jsem se soustředit, abych udržel své obočí stažené a neusmíval se, když vyšla zpoza rohu a šla ke dveřím. Ačkoliv ten výraz v její tváři, to dělal opravdu těžké. Kousala si ret a oči měla smutné, když otevřela dveře.

„Poslouchej, já vím, že můj vtip byl hloupý. Nikdy jsem tě neměla takhle vyděsit,“ mumlala, když jsem vstoupil dovnitř, s rukama stále schovanýma za zády. „Cítím se tak špatně a opravdu se omlouvám.“

Držel jsem oči na podlaze, protože jsem věděl, že pokud se na ni podívám, začnu se smát. „Já ani nevím, co říct na to, co jsi udělala, Michelle. Kromě…“ vytáhl jsem pizzu zpoza zad. „Malé vyděšení, je pro tebe čas od času dobré.“

Podívala se na pizzu, pak zpátky na mě a otevřela pusu, když vykulila své modré oči. „Ty pitomče!“

Cuknul jsem sebou, když sevřela pěst a praštila mě do paže.

„Já myslela, že jsi na mě naštvaný!“ Praštila mě ještě třikrát. „Cítila jsem se špatně.“

„Nemůžeš přechytračit mistra,“ řekl jsem svým nejnamyšlenějším tónem a s úšklebkem na tváři.

Protočila oči a zasténala vzteky, když vzala krabici s pizzou a zuřivě odcházela ke kuchyni.

Následoval jsem ji a užíval si ten pohled tak moc, až jsem byl na sebe naštvaný.

Vešli jsme do kuchyně, Maura, seděla ve své vysoké židličce a zoufale se snažila vzít divné kousky cereálií, nebo něčeho, mezi prsty.

„Ahoj, maličká.“ Sehnul jsem se a políbil jí na hlavičku, zastavil se a líp se podíval na její talíř. „Co to je?“

„To jsou křupky. Trochu jako cereálie pro batolata, ale pěkně se ti rozpustí v puse, takže i bez zubů, je můžou jíst.“ Zvedla víko od pizzy a vytáhla ze skříňky pár papírových talířů.

Vzal jsem jeden kousek cereálie a dal si ho do pusy, když se, Maura, dívala přímo na mě.

„Jsou vážně dobré, co?“ řekl jsem. Obličej jí rozzářil veliký úsměv, když zvedla další kousek a snažila se mě krmit. Otevřel jsem pusu a ona tam pomalu dala křupku, natahujíc trochu krk, aby viděla, jak ji žvýkám. „Hmm, to je mňam. Děkuji ti.“ Pohladil jsem ji po tváři, když jsem se narovnal. „Hej,“ – rozhlédl jsem se po kuchyni a do obýváku – „kde je můj malý kámoš?“

Matthew mě vždycky běžel pozdravit ke dveřím.

„Je támhle,“ - kývla ke gauči – „stočený pod dekou a nemocný.“

Obešel jsem gauč a skutečně, Matthew byl stočený do klubíčka a koukal na televizi.

„Copak je, chlape?“ řekl jsem tiše, když jsem si sednul vedle něj.

Když uslyšel můj hlas, přešel očima ke mně, ale jen zasténal.

Položil jsem mu ruku na hlavu a přejel mu palcem po čele. „Co je s tebou špatně?“

„Bolí mě bříško.“ Jeho hlas se zlomil a oči mu naplnily slzy.

Nevěděl jsem, co dělat. „Mám ti něco přinést? Chceš pizzu?“

„Ne!“ křikla Michelle z kuchyně. „Celý den zvracel. Jídlo je zatím vyloučeno a zvlášť pizza.“

„Zvracení je zlé, co? Může být dehydrovaný?“ zavolal jsem na Michelle, když jsem koukal dolů na Matthewa. Ten ubohý malý chlapec, byl bílý, jak jsem ho ještě neviděl, s tmavými kruhy pod očima. Vypadal příšerně. Musel jsem něco udělat.

„Jo, může,“ – dala si ruce v bok a pokrčila rameny – „ale nemůžu ho přimět, aby něco vypil. Naplnila jsem mu tenhle hrnek na stolku v devět hodin ráno. Sotva se ho dotknul.“

Měla pravdu. Hrnek s mašinkou Tomášem, byl plný skoro po okraj.

Naklonil jsem se k němu blíž. „Hej, kámo… věděl jsi, že mám někdy taky střevní chřipku?“

Otočil ke mně hlavu jen trosku. „Máš?“

„Jop, někdy. A víš, co mi pomáhá cítit se líp?“

„Co?“ zeptal se nakřáplým hláskem.

„Když piju Gatorade. Má v sobě takové malé, kouzelné elektrolyty, které pomůžou tvému žaludku, cítit se mnohem líp. Chceš, abych ti pro nějaký doběhl?“

Nevypadal zase tak nadšeně, ale přikývl, takže jsem ho políbil na čelo a šel zpátky do kuchyně. „Nemáš asi doma Gatorade, co?“

Michelle se rozhlédla po kuchyni a krátce uvažovala, než zavrtěla hlavou. „Ne, nemáme Gatorade doma už… dlouho.“

Věděl jsem, co ta pauza znamenala. Ona věděla, co ta pauza znamenala. Nikdo z nás nechtěl tu pauzu pojmenovat.

(Gatorade – nápoj pro sportovce, pro rychlé doplnění tekutin, proti dehydrataci a přehřátí – pozn. překl.)

„Ok, doběhnu do obchodu. Potřebuješ ještě něco dalšího?“

„Ne.“ Povzdechla si. „Ve všem ostatním jsme v pohodě.“

„Ok, budu hned zpátky.“

*****

Asi o půl hodiny později, jsem znovu prošel vchodovými dveřmi a nesl čtyři plastové tašky.

Michelle zírala na ty tašky s vykulenýma očima, když jsem vešel do kuchyně a položil je na stůl. „Kolik Gatorade jsi koupil?“

„Spoustu,“ povzdechl jsem, podíval se na tašky a pak zpátky na ni. „Ale není to jen Gatorade. Lékárnice říkala, že na jeho bříško by byly dobré slané krekry, kdyby dostal chuť k jídlu, tak jsem vzal dvě krabice. Pak jsem se snažil vymyslet zábavný způsob, jak ho přimět pít, a našel jsem balení bláznivých brček tak jsem je vzal taky. Pak jsem si myslel, že bychom ho mohli k pití přimět úplatkem, tak jsem mu vzal omalovánky a pastelky.“

Michelle se rychle nadechla a polkla, když se dívala tam a zpátky, mezi mnou a taškami na stole. „Sehnal jsi všechny tyhle věci pro něj?“

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem. „Je to můj kámoš. Cítím se špatně, když je tak nemocný.“

Najednou, Matthewova hlava vykoukla nad vrškem gauče. „Přinesl jsi modrý Gatorade? Ten mám nejradši.“

„Ha!“ zapumpoval jsem pěstí oslavně ve vzduchu. „Jistě. Chceš taky nějaké bláznivé brčko?“

Matthew se maličko usmál, když přikývl.

„Hned jdu na to!“ zavolal jsem na něj. Otočil jsem se, abych se Michelle zeptal, kde jsou hrnky, ale byla pryč. Zvuk popotahování, zazněl zpoza rohu a já ho následoval. Michelle byla opřená o zeď jídelny a otírala si oči rukávem trika.

Opřel jsem se ramenem o zeď, abych jí viděl do obličeje a chviličku nic neřekl. Po pár dalších popotáhnutích a dalším otření rukávem, jsem se zeptal, „Jsi v pořádku?“

„Jo.“ Dala si prsty do koutků očí, než si otřela slzy do džínů.

„Copak to je? Co se stalo?“

Pokrčila rameny. „Je to prostě… hezké. Už je to nějakou dobu, co jsem na to sama a mít tě tady a ten způsob, jak jsi naskočil do akce a pomohl…“ Hlas se jí zlomil a vytratil se. Vešel jsem do kuchyně a vzal krabici papírových kapesníků z linky.

Matthew vystrčil znovu hlavu z gauče. „Co se děje? Je mamka v pořádku?“

Podíval jsem se na kapesníky a pak zpátky na něj. „Och, jo, je v pohodě. Jen má opravdu velkou nudli a já jí nesu kapesníky.“

Zahihňal se a lehl si zpátky dolů.

Pomalu jsem vklouznul zpátky za roh a vytáhl kapesník krabičky.

„Díky.“ Znovu popotáhla, když si ho ode mě vzala. „Omlouvám se. Tohle je tak hloupé. Nejspíš si teď myslíš, že jsem neurotická blbka.“

„Ani trošičku,“ řekl jsem svým nejvážnějším tónem.

Oči jí zalétly k mým, když se jí začaly zase plnit vodou. „Nevím, proč mě to tak rozhodilo. Můj syn dostane střevní chřipku a mě to takhle zkurveně vyvede z míry.“

Nemyslím, že jsem ji někdy dřív slyšel mluvit sprostě. Ale shledal jsem to nepatřičně žhavé.

„Hej. Nemusíš přede mnou nic ospravedlňovat, ok? A co se týká Gatorade, byl jsem šťastný, že jsem pomohl. Opravdu se v poslední době stal mým malým kamarádem a já se cítím špatně, když je mu takhle mizerně.“

„Byl jsi tady mnohem víc a bylo to opravdu hezké… pro něj i pro mě.“ Otřela si řasenku zpod očí. „Usmívá se víc, než za posledních pár měsíců, a já ani netušila, jak moc jsem osamělá. Ty zprávy, co mi posíláš ráno, jsou obvykle tím nejlepším za celý den.“ Podívala se na mě a rychle zavrtěla hlavou, jako by něco řekla špatně. „Nemyslela jsem to tak, že…“

„Já vím.“ Natáhl jsem se a otřel jí slzu z tváře. „To je v pohodě.“

„Takže.“ Znovu si otřela oči a podívala se na mě s nuceným úsměvem. „Dost bulení, na jeden večer. Půjdu dát svému chlapci Gatorade, zatímco ty, nakrájíš pizzu, ok?“

Přimhouřil jsem na ni oči. „Mám lepší nápad. Vyhoď tu pizzu.“

*****

O dvě hodiny později a rychlém výletu do obchodu s potravinami, Michelle a já, jsme seděli na gauči v totálním jídelním komatu, nacpaní až po uši broskvovým BBQ kuřetem, pečenými bramborovými kousky a parmazánovým chřestem.

„Och můj Bože,“ zasténala Michelle. „To byla ta nejlepší věc, jako jsem jedla za celý svůj život.“

„Jsem šťastný, že ti chutnalo.“ Usmál jsem se na ni. „Můžeš se omluvit, až budeš připravená.“

Zvedla hlavu a zamračila se na mě. „Omluvit?“

„Víš moc dobře, že když jsem ti řekl, že umím vařit, pochybovala jsi o mně. Co jsi mi to řekla? Myslím, že to bylo, ´dokaž to´?“

„Kdybych se mohla zvednout, šla bych a praštila tě,“ vyhrožovala a ušklíbla se koutkem úst.

„A ty“ – naklonil jsem se a pocuchal Matthewovi vlasy – „si vedeš dobře s Gatorade. Pokračuj, šampione.“

Matthew měl svou druhou sklenici Gatorade a zatím to bylo dobré. Nic se nevrátilo zpátky a dokonce měl už trochu barvy v obličeji.

„Večer skončil mnohem lépe, než začalo ráno, to ti teda řeknu.“ Michelle si zívla. „A máš pravdu. Omlouvám se.“

Nakouknul jsem na ni koutkem oka. „Cože?“

„Máš pravdu,“ zopakovala, příkřeji, tentokrát. „Když jsi řekl, že umíš vařit, naprosto jsem si myslela, že lžeš, ale rozhodně jsi to dokázal, a já se omlouvám.“

„Wow!“ dobíral jsem si ji. „Vsadím se, že to bylo zábavné říct.“

„Vůbec.“ Protočila oči.

Podíval jsem se na čas na telefonu. „Dobře, no, měl bych radši jít. Mám nějaké pochůzky k vyřízení, zítra ráno, než vyrazíme z města na cestu.“

„Počkej.“ Najednou si sedla. „Chci se tě na něco zeptat, ale musíš mi slíbit, že se mi nebudeš smát.“

„Ok.“ Zasmál jsem se. „Slibuji.“

„Už se směješ.“ Povzdechla si.

„Moje chyba. Hele, zkusíme to znovu…“ Odkašlal jsem si a nasadil svůj nejvážnější výraz. „Ok, zkus to znovu. Jsem připravený.“

„Takže, přemýšlela jsem o tom už několik dní, ale nebyla jsem si tím jistá, až do dnešního večera. Opravdu nechci, aby Matthew a Maura, vyrostli se vzpomínkou na to, že si jejich máma tykala s doručovatelem pizzy. Budeš mě… učit?“

Obočí mi vystřelilo. „Učit tě vařit?“

Skousla si ret a přikývla.

„Sakra jo. Moc rád.“

„Vážně?“ Naděje jí naplnila oči a rozzářila je tak, jak jsem to ještě neviděl.

„Jo, vážně. Vrátím se sem zítra, až si oběhnu své věci, asi kolem druhé a zapracujeme na večeři, ok?“

„Budu připravená,“ řekla přesvědčivě.