FM - 54. kapitola

Překlad: Clarissa

Sara

             

            Mé vnitřnosti jsou jako listy v zimní bouři, když mě Peter vede k mému sedadlu a připoutá mě. Utáhne mi bezpečnostní pás přes můj klín až skoro nemůžu dýchat. Pak odkulhá ke gauči a sundá z něj polštáře. Přinese je a naskládá je přede mě, poté otevře horní přihrádku nad mou hlavou a vytáhne z ní tašku.

            „Co děláš?“ Začíná se mi třást hlas. „Petere, co to děláš?“

            Neodpoví mi, jen vyndá z tašky dlouhé lano a nůž. Popadne jeden z polštářů a příváže ho k zadní straně sedadla přede mnou, přesně v místě, kam bych mohla narazit hlavou, kdybych zaujala klasickou pozici pro případ letecké havárie a něco by mě postrčilo dopředu.  

            Pak vezme další polštář a nacpe ho vlevo ode mě, mezi sedadlo a okno. Drží tam pevně, takže nepotřebuje lano, aby ho tam upevnil.

            „Zřítíme se?“ Je to stupidní otázka, jako by nebylo jasné, co se děje, ale nemohla jsem si pomoct. Chci, aby mi znovu lhal, aby mi řekl, že to, co dělá, není nic jiného než hloupé preventivní opatření.

            „Ne, budeme přistávat,“ řekne, jako kdyby mi četl myšlenky, a poté upevní třetí polštář po mé pravici tím, že ho ke mně přiváže.

            Zmýlila jsem se.

            Nechci, aby mi lhal.

            Chci, aby mi řekl pravdu, abych mohla správně vyšilovat.

            Předek letadla klesne a můj žaludek ho následuje, jakmile pocítím náhlou změnu tlaku v kabině.

            „Petere.“ Můj hlas je překvapivě klidný. „Prosím, sedni si.“

            „Za chvíli,“ řekne a zmizí do zadní části letadla, zatímco Yan a Ilya vyjdou z pilotní kabiny a posadí se na svá místa.

            O pár vteřin později se Peter znovu objeví s několika polštáři.

            Ignoruje mé protesty a všechny přivazuje kolem mě, jeden malý mám i na hlavě. Když skončí, vypadám jako lidské marshmallow.

            Až pak se teprve posadí na místo vedle mě.

            „Vezmi si nějaké polštáře pro sebe,“ žádám ho, ale on si jen utáhne svůj bezpečnostní pás. „Prosím, Petere. Nebo dej alespoň pár tvým kolegům. Proč bych je všechny měla mít já? Prosím, poslouchej mě …“

            „Neposlouchej ji, Petere,“ řekne Ilya nabručeně z protější uličky. „Budeme v pohodě.“

            „Ale-“

            „Klídek, Saro,“ řekne Yan klidně. „Můj brácha má pravdu. Kromě toho, vycpávky stejně moc nepomůžou.“

            Peter vyštěkně něco ostrou ruštinou – zřejmě napomenutí, aby mě zbytečně nestrašil – a v uších mi zapraská, když naše klesání zrychlí.

            „Sedm minut do přistání,“ upozorní nás Anton skrz intercom. Peter se nakloní přes stůl mezi našimi sedadly a prostrčí ruku skrz hromadu polštářů, aby sevřel tu mou. Jeho sevření je silné jako vždy, ale jeho prsty jsou ledové, když je obtočí kolem mé dlaně.

            „Šest minut,“ řekne Ilya, když se letadlo nakloní doleva a umožní mi zahlédnout zelený les pod námi.

            V dálce zahlédnu obrovský prázdný prostor s houfem malých budov poblíž větší bílé, ale letadlo se nakloní doprava a jediné co můžu vidět, je nebe.

            Stálý hukot motorů přeruší prskající zvuk. Zní to, jako by si obr odkašlal.

            Přestanu dýchat, pohledem vyhledám Petera.

            Jeho obličej je bledý, čelist má pevně sevřenou, ale jeho stisk na mé ruce zůstává stabilní a uklidňující.

            Motory pokračují v hučení, a já se nadechnu tolik potřebného vzduchu. Studený pot se mi hromadí v podpaží, a ze všech těch polštářů mám pocit, jako kdybych se dusila.

            „Pět minut,“ řekne chraptivě Ilya. „Ještě chvíli, a bude moct vytáhnout podvozek, aniž by zkurvil naši sestupovou trajektorii.“

            Motory znovu zakašlou, pak pokračují v chodu.

            Letadlo se znovu nakloní na pravou stranu, a já se přinutím podívat se z okna.

            Shluk budov – podle všecho Esguerrův pozemek – je nyní téměř přímo pod námi, a vidím, že ta bílá budova je majestátní sídlo. A také si na okraji toho prostoru všimnu něčeho, co vypadá jako vězeňské strážní věze.

            „Čtyři minuty,“ řekne Ilya a já zahlédnu náš cíl: dlážděnou přistávací dráhu v určité vzdálenosti od toho sídla, s hustým lesem po obou stranách dráhy.

            Motory znovu zakašlou.

            „Tři minuty,“ řekne Ilya napjatým hlasem, když se podvozek začne se skřípěním vysouvat.

            S posledním prskotem motory zmlknou a skřípění ustane.

            Právě nám došlo palivo.

            „Ptichka.“ Peterův hlas je děsivě klidný, když se můj vyděšený pohled střetne s jeho. „Miluju tě. Teď se připrav.“