CC - 11. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Trelon se protáhl a chtěl si přitáhnout Caru blíž k tělu. Bude ji muset naučit, aby se k němu víc tulila, když budou spolu. Ale když jeho ruka nahmatala pouze studené prostěradlo namísto teplé kůže, strnul, poté sebou škubl a srdce se mu rozbušilo jako splašené. Kde byla Cara? Když Trelonův drak zjistil, že je jeho družka pryč, vztekle zavrčel.

„Já vím. Najdeme ji a přivedeme zpět,“ vyrazil ze sebe Trelon naštvaně.

Trelon ze sebe odhodil přikrývku a rychle se oblékl. Zavřel oči a soustředil se na svého symbionta, aby se ho zeptal, kde se nachází jeho družka. Když od něj obdržel obraz, jak je obklopena skupinou mužů, hlasitě zařval. Trelon si nazul boty a vyrazil ze dveří. Přitom málem porazil ženu, stojící před nimi.

„Trelone,“ vydechla N´tascha. „Musím s tebou mluvit.“

Trelonův drak zavrčel a chňapl po N´taschině ruce, kterou k němu natáhla, když vyrazil ze dveří. N´tascha sebou škubla překvapením. Trelon se zhluboka nadechl a snažil se draka uklidnit.

„Omlouvám se, N´tascho. Teď nemám na mluvení čas. Možná později,“ odvětil Trelon příkře. Momentálně nedokázal myslet na nic jiného, než na to, že je jeho družka v blízkosti cizích mužů. Co, když jí ubližovali? Co, když na ni omylem šlápnou?

Co, když si ji bude chtít některý z nich nárokovat, zasyčel jeho drak.

„Ale Trelone, hrozně se mi stýskalo, když jsi byl pryč,“ špitla N´tascha a pohladila ho po paži.

Trelonův drak se pod dotekem cizí ženy otřásl. Trelon cítil to samé, ale nechtěl zranit N´taschiny city. Jemně její ruku odsunul a o krok ustoupil.

„Je mi líto, N´tascho, ale mám družku. Musím za ní,“ vysvětlil jí Trelon předtím, než se otočil a pospíchal chodbou pryč.

***

Cara byla ohromena. Našla naprosto skvělou místnost se všemi možnými přístroji. Když se jednoho muže v místnosti zeptala, k čemu sloužily, tak se dozvěděla, že je to nějaký druh opravné dílny, kde pracovali na různých přístrojích, které bylo zapotřebí opravit nebo modifikovat. Pro Caru to znamenalo vánoce a narozeniny současně.

Nejdřív měla výčitky svědomí, protože Trelona opustila, ale když vypadal tak unaveně. A po pár hodinách byla příliš neklidná na to, aby spala dál. Odhadovala, že potřeboval odpočinek, a Symba chtěl ven, takže spolu vyrazili na průzkum. Když Cara uslyšela něco jako vrtačku, musela se na to jít podívat. Teď ukazovala dvaceti statným mužům, stojících kolem ní, jak rozmontovala Trelonův klonovací přístroj a upravila ho. Na oplátku ji muži bavili historkami o svých hrdinských činech, a jak bojovali ve Velké válce.

Někteří muži jí pyšně ukázali své draky. Nevěděla, že existují v tolika barevných odstínech. Právě si prohlížela jednoho draka s opravdu nádherným zbarvením šupin, když dovnitř vletěl Trelon. Usmála se na něj, v rukách ještě stále svírajíc dračí ocas.

„Trelone! Koukej, není to to nejkrásnější, co jsi kdy viděl?“, vyletělo z Cary. „A jak šikovně je ukrytý ty-víš-co, to je fakt úžasné! Tak si nemusíte dělat starosti, že by se mohl poranit,“ pokračovala Cara a obdivně nakukovala pod dračí ocas a mezi nohy.

Když na draka, kterého Cara držela, zaútočil obrovský černo-zlatý drak, smích mužů náhle utichl. Symba se proměnil v šestinohou bestii, chytil Caru a vyskočil s ní na stůl a poté na stropní trám, a to přesně včas, protože v tu chvíli Trelon udeřil druhého draka do hrudi.

Bledě zeleno-stříbrný drak, který se jí představil jako Dulce, naklonil hlavu na stranu a ránu vrátil. Cara mohla vidět jen napnuté svaly a chňapající zuby a poté do sebe draci narazili. Když uviděla, jak se Dulce rozmáchl ostnatým ocasem, vykřikla. Minul Trelona jen o pár centimetrů. Ale Trelon neminul a z Dulceových zad vytryskla krev.

Ostatní muži se rozprchli, aby nestáli oběma drakům, kteří kroužili kolem sebe a chňapali po sobě, v cestě. Dulce se rozehnal tlapou a sekl drápem Trelona přes prsa. Cara se musela kousnout do rtu, když uviděla krvavou ránu, kterou tam zanechal. Trelon se ohnal ocasem a srazil Dulceho k zemi. Poté se mu zakousl dlouhými, ostrými zuby do krku. Trelon byl mohutnější než druhý drak a využíval svou velikost, aby ho udržel na zemi.

„Stop!“, vykřikla Cara. „Stop, Trelone. Zabiješ ho!“ Cara rychlostí blesku sešplhala dolů a odrazila Symbu, který se ji snažil vytáhnout zpět nahoru.

Poslední metr seskočila a rozběhla se k Trelonovi, který tiskl draka na podlahu a zuby měl zabořené do jeho krku. Cara ignorovala ostatní muže, kteří na ni volali, aby se držela dál. Pomalu se vydala k Trelonovi a rukou mu přejela po krku až k čelisti. Snažila se ignorovat krev, crčící z druhého draka, stejně jako zuby, které byly dlouhé jako steakové nože a během sekundy se jí mohly zatnout do paže.

„Trelone, pusť ho,“ řekla Cara. „Prosím, pro mě.“

Trelon tiše zavrčel.

„Budu na tebe opravdu, ale opravdu naštvaná, jestli ho zabiješ. Pravděpodobně už s tebou nikdy nepromluvím,“ vyhrožovala mu Cara klidným hlasem. „Ale jestli ho pustíš, tak ti slibuji, že k tobě budu hodně, ale hodně milá,“ zašeptala mu svůdně do ucha.

Cara musela potlačit úšklebek, když uviděla, jak Trelon zastříhal ušima. Natáhla se blíž a foukla mu ucha. Poté řekla: „Nebo taky velmi, velmi zlá.“

Trelonův drak pustil druhého draka tak rychle, že Cara neměla ani čas zareagovat, když máchl ocasem a ovinul jí ho kolem pasu. Cara překvapeně vykřikla a najednou se ocitla v Trelonových pažích.

„Ty patříš mně!“, zavrčel Trelon a políbil ji.

Cara Trelonův majetnický polibek akceptovala. Jemně ho hladila po vlasech a otevřela ústa. Nechala se od něj dominovat, dokud neucítila, jak jeho napětí pomalu opadá a polibek mu vrátila. Když si byla jistá, že už se opět ovládá, polibek něžně přerušila.

Opřela si čelo o jeho a tiše se zeptala: „Nechceš mi říct, o co tu jde?“

„Nebudeš opouštět mé pokoje beze mě. Jsi příliš malá, příliš křehká, než aby ses potulovala venku sama. Beze mě nesmíš nikam chodit. Nesmíš se stýkat s cizími muži. Jsem jediný muž, kterého se smíš dotýkat. To je rozkaz,“ prohlásil Trelon vážně. „Jelikož jsi má družka, tak mě budeš poslouchat,“ dodal.

Cara zírala na Trelona, jakoby přišel o rozum. Neopouštět jeho pokoje! Nechodit nikam bez něho! Byla jeho družka! To je rozkaz! No to určitě, pomyslela si Cara divoce. Příliš malá! Polib si! Příliš křehká! Pfff!

„Počkej chvíli, chlapáku. Myslím, že jsi něco špatně pochopil. Měli jsme sex. Nejsem žádná hračka, kterou si po hraní odložíš na polici. Byl to sex. Nic víc! Nebylo to povolení, abys mi teď říkal, co mám a co nemám dělat. Nebylo to povolení, abys mi mohl říkat, jak mám zatraceně žít. A zcela určitě mi nebudeš předepisovat, s kým smím mluvit,“ řekla Cara a při každém slově udeřila Trelona do hrudi.

Na to Trelon zavrčel. „Patříš mně! Toto není tvůj svět. Je můj a já tě ochráním. A nebyl to pouhý sex! Nárokoval jsem si tě. Můj drak si tě nárokoval a můj symbiont tě akceptoval. Přežila jsi dračí oheň,“ křičel Trelon naštvaně. „Nebyl to jen sex!“, zopakoval.

Cara se vymanila z Trelonova objetí a založila si ruce na prsou. „To je jedno. Nech mě, abych ti něco vysvětlila. Nikdo, a tím myslím opravdu nikdo, mi nebude říkat, co mám dělat. Můžeš mě o něco požádat, můžeme si o tom promluvit, ale jestli si myslíš, že budu tolerovat nějaké tvoje zasrané příkazy, tak jsi na omylu. Vím, že nejsem ve svém světě – jako bys mi to musel připomínat. Skoro celý život jsem se o sebe starala sama a nepotřebuji žádnou chůvu. Potřebuji partnera. Jestli to nedokážeš, tak to s námi dvěma fungovat nebude. Prostě mě odvez zpátky na mou planetu a celé to zůstane pouze pěknou vzpomínkou.“

Trelon odolával nutkání Caru chytit a zatřepat s ní. Byla tou nejkomplikovanější ženou, jakou kdy poznal. Zavřel oči a v duchu si pomalu počítal, dokud se neuklidnil. No, byl klidný, dokud neotevřel oči a neuviděl svou družku, jak pomáhá bojovníkovi, na kterého zaútočil. Copak neslyšela jediné slovo z toho, co říkal?

„Omlouvám se, že je takový mizera,“ řekla Cara a opatrně mu otírala krk šátkem. Jeho symbiont už Dulceovi hlubokou ránu na zádech a většinu menší šrámů zahojil.

Dulce se snažil od ní odplazit, co to jen šlo. „Jsem v pořádku, má paní. Prosím, rád bych se dalšímu boji vyhnul.“

„Nesmysl,“ odvětila Cara a odhrnula mu tričko, aby si prohlídla jeho rameno. „On…“

Když byla ne zrovna jemně od Dulceho odtržena, vyhekla.

„Kterou část z  ʹNesmíš se dotýkat cizích mužů´ jsi nepochopila?“, zařval Trelon zuřivě. „Chceš, abych ho zabil? Chceš, aby tě potrestal, protože jsi mě neposlechla?“

Cara vykulila oči a odstoupila. Také na něj zakřičela: „Nedávej mi vinu za to, že jsi takový hajzl! Prosila jsem se tě o to, abys někoho zabíjel nebo z něj udělal mrzáka? Udělala jsem to? NE! Neudělala! Starala jsem se o své vlastní záležitosti!“

Byla tak naštvaná, že si ani nevšimla, že ostatní muži hádku mezi ní a Trelonem fascinovaně sledují. „A nech mě, ať ti řeknu ještě jednu věc, ty ubožáku, dřív než mě někdo potrestá, tak zamrzne peklo!“, vykřikla Cara. „Nech mě, zatraceně, na pokoji!“

„Nikdy!“, zavrčel Trelon a udělal směrem ke Caře výhružný krok. „Přivážu tě k posteli, dokud si neuvědomíš, že patříš mně a že já tu mám hlavní slovo.“

„Hovno uděláš!“, zaječela Cara. Natáhla se po jedné krabici se svorkami, a když se k ní začal blížit, hodila ji po něm. Cara zuřila. To bylo slabé slovo. Ještě nikdy v životě nebyla na někoho tak naštvaná. Takhle naštvaná nebyla dokonce ani na svého strýčka Wilfreda, když ji poslal do internátu nebo na děti, kterým přišlo zábavné ji zavřít do skříně. Dokonce ani na Daryla kvůli té jeho zatracené sázce ne. Kdyby nebyl Trelon o tolik vyšší než ona, tak by ho zmlátila.

Místo toho udělala to, co uměla nejlépe – utekla pryč. Přelezla stůl a rozběhla se tak rychle, jak jí to její krátké nohy dovolovaly, směrem ke dveřím. Po cestě k nim odhazovala za sebe židle a krabice. Klení a křik ozývající se za ní ignorovala. Její jedinou myšlenkou bylo dostat se od Trelona co nejdál dřív, než po něm hodí něco, co by ho mohlo zranit.

Když doběhla ke dveřím, protáhla se jimi a zabouchla je za sebou. Hekticky se rozhlédla kolem sebe, co by mohla zastrčit za kliku a poděkovala nebesům, protože přímo vedle dveří někdo umýval podlahu. Vytrhla muži mop z rukou a právě ho zastrkovala pod kliku, když do dveří narazilo něco těžkého. Cara ustoupila a kopla přitom do kyblíku s vodou, která se rozlila po podlaze.

„Omlouvám se za ten chaos,“ pronesla zadýchaně Cara k udivenému zaměstnanci. Poté se rozběhla chodbou pryč. Zoufale prosila své malé symbionty na pažích, aby zavolali Symbu. Když zabočila za roh, uslyšela, jak se dveře roztříštily, Trelon za neustálého nadávání uklouzl po mokré, hladké podlaze a narazil do protější stěny.

***

Když už do dveří narazil potřetí a ty konečně povolily, Trelon vztekle zařval. Volal na Caru, aby se zastavila a šlápl přímo do mokré, mýdlové břečky, kterou tam za sebou zanechala. Uklouzl na ní, padl na zadek a jel až k protější stěně, kde narazil do dvou obrovských květinářů. Chvíli tam jen tak ležel a udiveně sledoval, jak se mýdlová voda mísí s černou hlínou.

Sloužící na něj zíral s otevřenou pusou. Trelon se vzepřel na rukou a kolenou a snažil se vstát, ale uklouzl znovu a než se mu podařilo dostat se na suché místo, pořádně se v té břečce vyválel. Ignoroval chichotání mužů, kteří se tísnili ve dveřích, protože se šli podívat, co má všechen ten rámus znamenat. Vztekle sledoval, jak jeho drobná družka běží k hlavnímu vchodu do paláce.

„Caro, jak já tě dostanu do rukou…“, štěkal Trelon a při chůzi trochu pokulhával.

***

Cara doběhla k hlavnímu vchodu paláce a zavolala na strážce, kteří tam stáli: „Chce mě zabít! Pomóc! Prosím,“ žadonila. „Prosím, nenechte ho, aby mě dostal!“

Cara se potměšile ušklíbla. To by ho mělo na chvíli zdržet. Cítila, jak malý symbiont na jejích pažích a na krku vibruje škodolibostí. Cara si představila krásného, zlatého orla, jak přilétává a sbírá ji ze země. Doufala, že Symba zprávu dostane.

A skutečně se nad ní za chvíli objevil obrovský stín. Cara se ohlédla právě včas, aby uviděla, jak oba strážci chytili špinavého Trelona, který na ně neustále řval. Poté k ní Symba slétl a opatrně ji zvedl ze zeleného travnatého koberce a vznesl se s ní do vzduchu.

„Caro, okamžitě se vrať!“, křičel Trelon, který se snažil setřást strážce, kteří ho drželi za paže.

„Neslyším tě,“ zakřičela se smíchem Cara.

„Za to ti naplácám na zadek,“ vykřikl Trelon a zahrozil jí pěstí.

Cara se rozesmála ještě víc. Trelon vůbec netušil, jak směšně vypadal – celý špinavý a mokrý – a, co to měl na hlavě? Že by kus kytky? Jak bylo to staré přísloví – čím větší jsou, tím hlouběji mohou spadnout? Vypadal, jakoby spadl do kaluže s blátem.

„To bys mě musel nejdřív chytit!“, zařvala Cara na Trelona. Páni, netušila, že je možné, aby obličej takhle změnil barvu, pomyslela si škodolibě. Poprvé to vypadalo, že se jí podařilo chlapa usadit, aniž by ho kompletně odehnala. Aspoň to tak působilo, když sebou zmítal a nadával mužům, kteří se ho snažili uklidnit.

Cara vzhlédla a uviděla, že Symba míří k malému balkonu, na kterém stála Abby. Symba přiletěl blíž a hodil drobnou Caru přes zábradlí.

„Ahoj!“ Cara se zašklebila na Abby a vstala.

„Ahoj!“, odvětila Abby překvapená Cařiným šelmovským úsměvem. „Co se to tu, pro všechno na světě, děje?“

Cara se s úsměvem přehnula přes zábradlí a vystrčila na stále ještě křičící postavu dole pod nimi prostředníček. „Trochu se bavím,“ odvětila Cara vesele. Wow! Ten řev byl slyšet až sem. Musel opravdu zuřit.

Abby se také nahnula přes zábradlí a sledovala, jak postava bojuje se dvěma dalšími, které se ho snažily zadržet. „Myslíš, že je to dobrý nápad takhle ho provokovat?“, zeptala se Abby a s obavou hleděla na dění dole. Poté se obrátila zpátky na Caru.

Cara se jen s pohledem upřeným na boj pod nimi ušklíbla. „To mu jen prospěje. Víš, je to první muž, které jsem hned neodehnala.“ Její pohled zněžněl, když uviděla, že se osvobodil.

Abby sledovala, jak se Caře na tváři zobrazují všechny její emoce. „Máš ho ráda, že ano?“

Cara zmateně vzhlédla. „Je to vidět? Miluji to tady. Jsem tu teprve pár hodin, ale ještě nikdy jsem se necítila tak svobodně… tak správně.“  Tak milovaně, dodala v duchu.

Cara věděla, že Abby čeká na nějaké ujištění, že to nebylo její vina, že je odvezli na tuto podivnou cizí planetu. Cara nevěděla, jak jí má říct, že jí Trelon změnil život, a že si není jistá, jak s tím naložit. To, co k němu cítila, bylo tak zvláštní, ale zároveň správné. Jako kdyby konečně našla místo, kam patřila. Trelon jen musel akceptovat, že byla trochu jiná než obyčejné ženy.

„Odkud víš, že tu budeš šťastná?“, zeptala se Abby tiše.

Cara chvíli nad otázkou přemýšlela, zatímco pozorovala Trelona. Toto bylo tak skvělé místo; skoro jako v pohádce o dracích, magických bytostech a pohledných princích. Pohledem přelétla město a husté lesy, které je obklopovaly, a pomyslela si, že ještě nikdy neviděla nic krásnějšího. No, kromě nahého Trelona, ale to Abby neřekne. Jak by tu nemohla být šťastná?

Cara sledovala, jak se Trelon proměnil v draka. Na tváři se jí objevil úšklebek a poté hlasitě zapískala. Vylezla na zábradlí a vrhla na Abby krátký pohled, než skočila na záda obrovského zlatého orla. „Nevím, ale jsem připravená to vyzkoušet. Ještě nikdy jsem se takto necítila a jen tak se toho nevzdám,“ řekla. Poté obrovské stvoření máchlo křídly a odletělo.

„Uvidíme se později u večeře,“ zavolala ještě Cara, než se pták prosmýkl kolem draka, která právě vzlétal.

Abby se smíchem zatřepala hlavou, když drak v poslední minutě uhnul, jinak by se srazil s obrovským ptákem, k jehož zádům se tiskla drobná smějící se žena.