FM - 43. kapitola

Překlad: Clarissa

Sara

             

            Oblékám se, zatímco se peter snaží znovu dovolat dvojčatům a Antonovi. Ruce mám ledové od stresu, prsty se mi třesou a tkaničky u bot se mi podaří zavázat až na druhý pokus.

            „Tak co?“ zeptám se, když jsem hotová. Peter zavrtí hlavou, jeho výraz je temný.

            „Nic. Zkusím zavolat Kentovi, jestli něco neslyšel.“

            „To je dobrý nápad.“ Koušu se do rtu, když vyťuká pár čísel a čeká, telefon přitisknutý k uchu.

            „Tady Peter,“ řekne napjatě. „Neslyšels – počkat, cože?“

            Poslouchá v napjatém tichu, zatímco mu Kent vypráví o tom, co se stalo, a když odloží telefon, udělám krok zpátky, když vidím jeho výraz.

            „Interpol zaútočil na Yuliiny restaurace. Na všechny,“ řekne přiškrceně. „Lucas sotva dostal Yulii ven, než přisli do jejich domu na Kypru. Teď jsou na cestě k Esguerrovi do Kolumbie – jediného místa, které pro ně může být částečně bezpečné.“

            „Panebože.“ Najednou je mi na zvracení. „Myslíš, že Yan a ostatní …?“

            „By mohli být zatčeni, jo. Každopádně nemůžeme plýtvat časem už ani minutu.“

            Popadne mě za ruku a vede mě ven z pokoje. Jeho kroky jsou tak silné a jisté, jako kdyby před pár dny vůbec nebojoval o život.

            Musím běžet, abych stačila jeho tempu, když spěcháme po chodbě na schodiště. „Žádný výtah?“ ptám se a popadám dech, když svižně míříme dolů. On zavrtí hlavou a sevře mou ruku ještě pevněji.

            „Tam by nás snadno mohli dostat.“

            Chci mu připomenout jeho zranění a poprosit ho, aby zpomalil, ale teď na to není čas. Pokud úřady zašli tak daleko, aby šli po Kentovi – Esguerrově pravé ruce a tudíž dalším nedotknutelém – Peter má pravdu o tom, že klinika není bezpečná.

            Všechna obvyklá pravidla vyletěla z okna.

            „Kam půjdeme?“ zeptám se, abych rozptýlila roztoucí nevolnost. Takzvané ranní nevolnosti   přicházely náhodně ve dne i v noci, a všechno to skákání dolů po schodech tomu nepomáhá.

            „Do bezpečného domu,“ řekne Peter, aniž by se na mě podíval, a já si všimnu, že jeho obličej je nezvykle bledý a spánky má pokryté kapkami potu z námahy.

            Není tak zdravý, jak předstírá.

            Ze všech sil potlačím prosbu, aby zastavil a odpočinul si. Místo toho zvýším tempo, aby mě nemusel za sebou táhnout. „Neřekneš mi, kde to je?“

            „Ne.“ Jeho pohled vystřelí do rohu stropu, a já tam uvidím velmi slabé červené světlo.

            Jasně. Kamery.

            To jsem mohla vědět.

            Zbytek cesty zvládneme potichu. Když dojdeme ke dveřím do haly, Peter se zastaví. Pomalu pootevře dveře, čeká a nakoukne skrz mezeru.

            „Vzduch čistej,“ zamumlá po minutě, a já roztřeseně vydechnu, když vstoupíme do haly

            „Pane Sokolove,“ řekne recepční překvapeně, když procházíme kolem jejího pultu. „Už odcházíte?“

            „Ano. Účet vyrovnám později.“

            Začne ještě něco říkat, ale my už vycházíme z budovy na nádvoří, které slouží jako parkoviště. Mrzne, ale je tu nádherně, s bílým leskem měsíčního svitu osvětlujícím sněhem pokryté vrcholky švýcarských Alp, které nás obklopují. Sotva si toho všimnu, protože mě Peter vede na parkoviště.

            Žaludek se mi teď úplně bouří, a já musím opakovaně polknout, abych potlačila zvracení.

            Najednou se zastaví, přikrčí se mezi dvě auta a stáhne mě dolů s sebou.

            „Někdo sem jede,“ zašeptá, natáhne se pro svou M16 a o vteřinu později černé SUV zastaví se skřípěním před klinikou.