FM - 36. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Jitka

Sara

            Třesu se a vstanu, když Peter začne horečně mluvit rusky, mumlá neznámá slova spolu se jménem jeho syna, dělá to už celé hodiny. Bez ohledu na mou nejlepší snahu se jeho stav rapidně zhoršil a já vím, že pokud do něj nedostanu silnější antibiotika, nezvládne to.

            Penicilin, který jsem ukradla v nemocnici, zvládne pouze něco.

            Dřevěné stěny na mě padají, když přejdu ke dřezu a vrátím se se studeným, mokrým ručníkem – to jediné mu zdá se pomáhá. Posadím se na kraj jeho postele, otřu mu tvář, krk, hruď, setřu lepkavý pot. Paže se mi třesou vyčerpáním, oči mě pálí slzami, ale nepřestávám.

            Nemůžu – ne když je stále střípek naděje.

            Celé tělo mě bolí, záda mám namožená z námahy, když jsem přepravovala Petera z kolečka do postele. Je po půlnoci, a jedinou věc, co jsem jedla, je jedna plechovka kuřecí nudlové polévky, kterou jsem před hodinou našla v kredenci. Snažila jsem se ho nakrmit, ale přiměla jsem ho spolknout sotva dva doušky. Tak jsem zhltala zbytek. Ne kvůli sobě, ale kvůli dítěti.

            Peterovo dítě potřebuje výživu.

            V té polévce nebylo moc kalorií, ale dalo mi to trochu energie – dost, abych se znovu snažila z Petera dostat to heslo.

            Nepodařilo se mi to, stejně jako v předešlých dvaceti minutách, ale zdálo se, že mi Peter aspoň rozumí. Mumlal „ptichka“ a řekl něco o heslu s ruským přízvukem. Nebo to možná řekl rusky. Pokud vím, to slovo je stejné v obou jazycích.

            Znovu se mi pohled zamlží slzami. Byla chyba sem jet. Neměla jsem to riskovat. I ve sterilním nemocničním prostředí jsou střelné rány náchylné ke komplikacím, a když Peter ztratil tolik krve a já jsem s ním musela tak hýbat, infekce byla nevyhnutelná.

            Kdybych ho vzala do nemocnice, přišel by o svobodu, ale možná by žil.

            „Omlouvám se,“ zašeptám, přitisknu mu rty k hořícímu čelu. Jeho tělo bojuje s infekcí a při tom se samo zabíjí. „Je mi to tak líto. Všechno.“

            A opravdu je. Je mi líto, že jsem mu nevyznala lásku dříve, že jsem jeho lásce tak dlouho odolávala. Tehdy se zdálo důležité, nepodléhat citům k Georgovu vrahovi. Zdálo se to morální a správné. Ale teď vidím, proč to bylo.

            Zbabělost.

            Bála jsem se Peterovi podlehnout, děsila jsem se vzdát a milovat ho. Byla jsem vyděšená k smrti z toho, že jestli si ho pustím do srdce, ztratím ho.

            Jako jsem ztratila George.

            Jako jsem věděla, že ztratím své rodiče.

            Po tvářích mi tečou další slzy, hrdlo mě pálí. To je jedna starost, kterou už nemám.

            Jsou mrtví.

            Stalo se to nejhorší.

            Pořád nemůžu pobrat to, co se stalo, nemůžu zpracovat tu hrůzu z toho, vidět před sebou mámin mozek – a pak jsem sama zmáčkla spoušť. Vůbec jsem neváhala, nelitovala, že jsem zabila agenta, který mámu střelil – jen ta strašná otupělost. Jako by někdo převzal kontrolu nad mým tělem, někdo nelítostný a chladný… a mocný.

            Bože, cítila jsem se tak mocná.

            Takové to pro Petera je? Když zabíjí, vypne tu část, která z něj dělá člověka, přijme ten nápor síly? Vždycky jsem přemýšlela, jak někdo s tak hlubokou schopností milovat a pečovat může bez lítosti vzít život, ale teď tomu rozumím.

            Všichni jsme pod povrchem monstra. Někteří jen nikdy nedostanou šanci to objevit.

            Jeho popraskané rty se pohnou, tak se natáhnu pro misku s vodou. Namočím čistý ručník a potřu mu tou tekutinou ústa, pomalu ji vymáčknu, aby ukáplo pár kapek, a on se neudusil. Horečka v jeho těle ho dehydratuje, zabíjí mi ho před očima a já nemůžu nic dělat.

            I kdybych ho chtěla vzít do nemocnice, nepřežil by zpáteční cestu na té hrbolaté špinavé cestě – a bez přístupu k jeho telefonu nemůžu zavolat ani napsat o pomoc. Ani nemůžu nikam odjet.

            Nemůžu tu Petera několik hodin nechat, když je takhle špatný.

            Znovu něco mumlá, hází hlavou ze strany na stranu v rozrušení, zatímco opakuje ruské fráze. Zní to jako to, co říkal předtím, když jsem si myslela, že mi rozuměl.

            „Nol šesť adin piať. Děň raždenie Andrey, ptichka.“ Jeho chraplavý hlas není skoro slyšet. „Nol šesť adin piať.“

            Nakloním se k němu, přitisknu se k němu čelo na čelo. „Co to znamená, lásko?“ šeptám, pevně zavřu oči, aby mi z nich netekly čerstvé slzy. „Co se mi snažíš říct?“

            V té frázi je něco nepatrně známé, nebo alespoň ta jednotlivá slova. Znám je? Snažím se si vzpomenout, co mě učili Peterovi kolegové v Japonsku. Spasibo – to je rusky děkuji. Vkusno – to znamená chutné. Ilya mi taky říkal, jak se jmenují určitá jídla a Anton mě učil abecedu a jak počítat do deseti—

            Posadím se, jako v šoku. To je ono! Proto se mi některá ta slova zdála povědomá.

            Jsou to ruská čísla.

            „Petere, zlato, je to to heslo?“ Hlas se mi třese, když se k němu znovu skloním, odhrnu mu ze zpoceného čela vlasy. „Říkáš mi tu rusky, jak odemknout tvůj mobil?“

            Vypadá to, že mě neslyší, jeho neklid mizí, když padá hlouběji do bezvědomí. Zklidním se nádechem, snažím se vybavit specifická slova, která řekl a jak se počítá rusky do deseti. Je v tom skoro muzikální rytmus, pokud si správně vzpomínám. Adin, dva, tri, něco, něco, něco…

            Dobře. Takže adin je jedna, a jsem si jistá, že to Peter říkal.

            Bylo to to třetí slovo po něčem, co znělo jako „null“ a „jesť.“

            Namáhám svůj mozek, snažím se vzpomenout, jak Anton vyslovoval zbytek čísel. Adin, dva, tri… bylo tam šest-něco? Peť-něco?...

            No, pět bylo piať – což Peter řekl jako poslední.

            Snažím se potlačit nadšení, ale srdce mi nekontrolovaně buší. Pořád neznám dvě z těch čísel, ale jedno asi uhádnu.

            Některá ruská slova jsou podobná anglickým, což znamená, že to, co znělo jako „null“ může znamenat „nula.“

            Dobře. Nula, nevím, jedna, pět – to jsou tři ze čtyř. Můžu si to neznámé číslo tipnout… pokud mě ovšem Peterův mobil nezablokuje za příliš mnoho neplatných pokusů.

            Vyskočím, popadnu ten telefon, a když začnu zadávat nulu, naskočí mi všech deset čísel.

            Adin, dva, tri, četyre, piať, šesť, sem, vosem, děviať, děsiať.

            Skoro slyším Antonův hlas, jak mi je recituje.

            Zadržím dech a dál vyťukám šest, jedna a pět.