FM - 33. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Jitka

Sara

            Cítím, jako by se na mě auto sypalo, chytím ho za zápěstí a hledám pulz.

            Je tam.

            Slabý a nepředvídatelný, ale je.

            Z krku mi unikne úlevný vzlyk, a cesta před námi se zamlží.

            Pořád je naživu.

            Omdlel, ale je naživu.

            S heroickým úsilím se dám dohromady. Nemůžu se rozpadnout, ne když máme pořád kousíček naděje.

            Nejdřív to nejdůležitější. Potřebuju Peterovi ošetřit rány. Nemůže to už počkat. Pak auto. Musím mít na mysli, že ho hledají a je jen otázkou času, než ho uvidí na cestě. To znamená, že nám musím sehnat jiný odvoz.

            Otázka je, jak.

            Kdyby byl Peter při vědomí, pravděpodobně by nám mohl něco ukrást, ale já takové dovednosti nemám. Potřebuju přijít s jiným řešením, něčím, co nás moc nezpomalí.

            Před námi se objeví výjezd a já si uvědomím, že jsme skoro v nemocnici Advocate Lutheran.

            Srdce mi vynechá úder a pak začne bít rychleji. Možná bych ho tam mohla vzít. Hned teď, než se úřady dozví, že tu jsme.

            Než se ukážou další agenti jednotky SWAT a zabijou ho za to, že jich tolik usmrtil, i když se jen bránil.

            Budou ho muset přijmout na pohotovosti, když ho přivezu. Budou ho muset zachránit. A když přijedou policisté, nebudou ho tam moc zabít, když je tam tolik svědků. Budou ho muset nechat uzdravit, než ho seberou.

            Než ho zavřou do Guantanama, nebo jiné temné díry na zbytek jeho života.

            I kdyby byl shledán nevinným z bombového útoku, nikdy by ho nepustili – a dřív nebo později, by se pomstili.

            Jestli tam Petera zavezu, už ho nikdy neuvidím. Ale když ne, vykrvácí.

            I teď už může být pozdě. Možná jsem ho ztratila tak jako své rodiče.

            Spolknu ten dusivý strach, sjedu výjezdem a pryč z dálnice, mířím k nemocnici. Když se tam dostanu, najdu parkovací místo pod stromem, mezi nějakým SUV a dodávkou.

            „Měli bychom tu být krytí.“ Můj hlas se třese, když se otočím k Peterovi. „Teď se ti podívám na ta zranění, ano?“

            On mi neodpoví a já to ani nečekám.

            Natáhnu se mu přes klín, snížím mu sedadlo do polohy vleže. Pak mu zvednu tričko a zkoumám střelnou ránu v jeho boku.

            Je tu díra po kulce a podle umístění je dobrá šance, že kulka minula životně důležité orgány. Kdybych ránu vydezinfikovala a zastavila krvácení, možná by to zvládl bez nemocnice.

            Zadržím dech a rychle zkoumám zbytek. Najdu zbraň připevněnou k jeho levému kotníku, ale není to zranění, takže to ignoruju. Pak objevím, že má kulku v levé paži a další mu prošla lýtkem.

            Obě rány pořád krvácejí, ale žádná se nezdá život ohrožující.

            Vydechnu, třesu se, když mu úlevně stisknu bezvládnou ruku.

            Vím, co mám dělat.

            Jen potřebuju trochu štěstí.

            Nakloním se přes něj, uhladím mu krví seschnuté vlasy. „Vydrž, zlato, prosím. Hned budu zpátky, slibuju. Jen tu vydrž, kvůli mně.“

            To zvládnu.

            Musím to zvládnout.

            Odsunu se, posadím se zpříma a sundám zrcátko, abych se na sebe podívala. Jak jsem čekala, jsem rozcuchaná jako Peter, tvář mám bledou s uschlými slzami, šmouhy od krve a kousky sražené krve všude na kůži i oblečení.

            Dobré je, že personál na pohotovosti viděl horší věci.

            „Budu hned zpátky,“ zašeptám, naposledy mu stisknu ruku a vyskočím z auta, přeběhnu přes parkoviště ke vchodu pohotovosti.

            Nikdo mi nevěnuje pozornost, když vejdu, nechávám hlavu dole, natočím tvář pryč od kamer v rohu. Pokud vím, moje fotka ještě nebyla ve zprávách, ale raději to neriskovat.

            Uvnitř je obvyklý chaos, několik nových případů, které zaměstnají sloužící sestry, dožadují se okamžité prohlídky, a půl tuctu sester a doktorů v kruhu kolem dvou pacientů na pojízdných lůžkách, jeden křičí, protože má místo nohy krvavý chaos a druhý vypadá uprostřed záchvatu.

            Vzadu je vchod jen pro zaměstnance. Sestry tam vezou křičícího pacienta a já je následuju, předstírám, že jsem s ním. Jedna sestra mě zkusí odehnat, ale někdo na ni zavolá a ona zmizí v chodbě, úplně na mě zapomene.

            Jdu za pojízdným lůžkem, aniž by si mě někdo všimnul, a když mineme místnost se zásobami, vejdu a zavřu za sebou dveře.

            Vzadu jsou na poskládané sesterské úbory, lněné obvazy, bandáže, lékařské vzorky a věci na první pomoc. Rychle se převléknu do sesterského pláště, z tváře si odstraním tolik krve, co jde, a nacpu všechno užitečné do pytle, který vytvořím z jednoho prostěradla. Pak zakryju svou kořist dalšími obvazy a zamířím ven, předstírám, že nesu špinavá prostěradla do prádelny.

            Nikdo nic neřekne, když vejdu na recepci pohotovosti a zamířím k východu, ujistím se, že vak v mých rukách blokuje mou tvář před kamerami v rohu.

            Dostanu se zpátky do auta, Peter je pořád v bezvědomí.

            „Dobře, už jsem tady,“ řeknu, když mu položím vak k nohám.

            „Všechno bude v pořádku.“

            On mě neslyší, ale na tom nezáleží.

            Snažím se přesvědčit především sebe.

            Je na mě moc těžký, abych ho hladce svlékla, takže mu vyhrnu rukávy a rozstřihnu mu džíny na nohou, abych se dostala k ranám. Mezi mými ukradenými zásobami je jemné mýdlo a solný roztok, který smíchám s vodou, abych mu omyla špínu a krev z ran. Navzdory obecnému povědomí se silná antiseptika k čištění ran nepoužívají; dezinfekční roztok a podobné spíš zničí tkáň a zpomalí proces uzdravování.

            Když jsem spokojená, že jsou rány dostatečně čisté a nezůstaly tam kousky kulky, zašiju je a zavážu, začnu s ranou v boku. Když pracuju, děkuju všem svatým, že jsem měla rezidenturu na pohotovosti a setkala se tam s tolika postřelenými pacienty.

            Pořád se mi třesou ruce i v době, kdy jsem hotová, si uvědomuju, že nával adrenalinu začíná polevovat.

            To není dobré.

            Pořád toho potřebuju hodně udělat, než se sesypu.

            „Musím ještě na pár minut odejít, ano? Jen tu na mě čekej, zlato,“ zašeptám, pohladím Petera po tváři. Nakloním se a jemně ho políbím na tvrdou čelist. Pak se odvrátím a řeknu si, že budu potřebovat další trochu štěstí.

            Trochu štěstí a velké koule.

            Nohy mám nejisté, když znovu zamířím na pohotovost. Tohle je poslední jasná část mého plánu, takového, který obsahuje příliš mnoho externích faktorů. Právě teď se možná naše tváře objevily ve všech zprávách, hon začal v plné síle. Stačí k tomu jeden zvědavý cizinec a policie/FBI po nás půjde.

            Možná je to chyba.

            Možná bych měla jít zpátky do auta a jet, modlit se, aby nás nikdo nezačal ve voze sledovat.

            Už se chci otočit a udělat to, když na parkoviště s pískotem zamíří stará Toyota a zastaví se přímo u vchodu. „Pomoc!“ křičí starší žena, otevře dveře a já k ní přiběhnu, pomůžu jejímu manželovi, který je napůl při vědomí ven z vozu.

            Při pohledu na něj vím, že prodělal zrovna mozkovou mrtvici.

            Dvě sestry vyběhnou z pohotovosti, aby pomohly, tak ustoupím, nechám je odvést pacienta a jeho rozrušenou ženu. Auto zůstalo bez pozornosti, dveře řidiče jsou otevřené, a když nakouknu dovnitř, vidím klíč v zapalování.

            Bingo.

            Zaměstnanci pohotovosti obvykle pošlou někoho, aby s autem někam zaparkoval, ale když vyjdou ven a zjistí, že je pryč, budou nejspíš předpokládat, že ho už někdo odvezl.

            Nenapadne je hlásit auto jako kradené, dokud se nevrátí pacientova žena a nenajde ho.

            Cítím se strašně, když vklouznu za volant a dojedu s Toyotou k našemu autu. Můžu si jen představit, jak vystresovaná bude ta chudák žena, když se bude muset kromě manželovy mozkové příhody vypořádat ještě s ukradeným autem. Ale nemám na výběr – ne když je v sázce Peterův život.

            Zaparkuju Toyotu přímo před naším Mercedesem, vyskočím a spěchám k našemu autu. Otevřu dveře spolujezdce, podívám se na svého manžela, přemýšlím, jak zvládnu přenést víc jak devadesát kilo jeho bezvědomé váhy z jednoho auta do druhého.

            No, nemám plán.

            Chytím ho za kotníky a vší silou zatáhnu.

            Pohne se tak o pár centimetrů. Možná.

            Kurva.

            Dám do toho všechno, zabodnu podpatky do asfaltu.

            Dalších pár čísel.

            Možná bych měla na tenhle stupidní nápad zapomenout a prostě odjet naším autem. Žena toho pána s mozkovou mrtvicí bude šťastná, když najde svou Toyotu na parkovišti a—

            Můj manžel vydá nízké zabručení.

            Můj puls je v nejvyšších obrátkách. „Petere.“ Vlezu do auta, nakloním se k němu. „Petere, zlato, prosím vzbuď se.“

            On zamumlá něco nesrozumitelného a otočí hlavu na stranu.

            „Prosím, potřebuju tě.“ Jemně s ním zatřesu. „Prosím, probuď se.“

            Otevře nesoustředěné oči.

            „To je ono, zlato.“ Dech se mi zadrhne v úlevě. „Zvládneš to. Podívej se na mě.“

            On zamrká, pomalu se pohledem zaměří na mě. „Saro? Co--“

            „Jsme na parkovišti nemocnice,“ řeknu rychle. „Obstarala jsem auto, ale nemůžu tě přesunout bez tvé pomoci. Můžeš tam přestoupit kvůli mně?“

            Zatne čelist, ale přikývne.

            „Dobře, jdeme na to. Pojď.“ Upravím sedadlo do pozice v sedu a pomůžu mu ven z auta. Je na nohou nejistý, těžce se o mě opírá, ale nějak to zvládneme.

            Jeho tvář je zelená, když mu pomůžu nasednout do auta, ale snaží se každým kouskem své železné vůle udržet při vědomí. „Zbraně,“ zachraplá, ztěžka žuchne na sedadlo spolujezdce. „Pod zadním sedadlem. Vezmi je.“

            My máme zbraně?

            Vlastně nejsem tak překvapená, jak bych měla.

            Nechám Petera v Toyotě, sprintuju zpátky a snažím se zvednout zadní sedadlo mercedesu. Stojí to trochu důmyslnosti, ale konečně se to povede – a zírám na arsenál uvnitř.

            Kromě ručních a vojenských zbraní jsou tam granáty a něco, co vypadá jako odpalovací zařízení pro raketu.

            Neexistuje možnost, že to všechno přenesu přes parkoviště, aniž by mě někdo uviděl a spustil poplach.

            Pak mě něco napadne.

            Popadnu věci na první pomoc, běžím zpátky a dám je na zadní sedadlo Toyoty, pak vytáhnu prostěradlo pod nimi a spěchám zpátky k Mercedesu. Zbraně jsou těžké, takže musím jít třikrát, ale všechno do Toyoty dostanu – zabalené v prostěradle.

            „Hotovo,“ řeknu Peterovi, když vklouznu na volant, lapám po dechu z té námahy, ale neslyším odpověď.

            Zase omdlel.

            Nakloním se a nejdřív mu sklopím sedadlo, aby mohl odpočívat a taky aby nešel vidět.

            Pak se zhluboka nadechnu, vyjedu z parkoviště a zamířím k chatě.