FIHB - 18. kapitola

Překlad: Mirus

CLAUDIA

Hledala jsem Amy všude. Ptala jsem se jejích přátel. Stavila jsem se v dětském domově, kde se starali o sirotky, protože Amy jim ráda pomáhala. Nakoukla jsem i u Kuřačky Becky, jen pro jistotu, ale Amy nebyla tímto druhem dívky. Díky Bohu.

Zašla jsem i za Tuckerem, ale nikdo ji tam neviděl. Už nevím, co mám dělat, když na mě Tucker upře vypočítavý pohled. „Hledala tě milice. Starosta tě chce vidět,“ pronesl a šťáral se přitom kapesním nožem pod nehtem. „Jsem trochu překvapený. Říkali něco o tom, že už se nevrátíš. Myslel jsem si, že kecají, ale jsi tu a smrdíš jako odpadky. Uklízela jsi?“

„To nechceš vědět.“ Blufovala jsem statečně. „Jen hledám Amy. To je všechno, co tě může zajímat.“

„Možná, že některé lidi bude zajímat, že jsi zpátky,“ komentoval to.

„Ušetři si cestu,“ řekla jsem mu. „Právě mířím do kasáren.“ A otočila jsem se a vyšla z jeho odporného malého krámku. Jestli Amy zaslechla, že mě hledá milice, jak tvrdil Trucker, tak by šla přímo k nim a zeptala se tam. To je nebezpečné. Milice nejen, že je plná arogantních ptáků, ale taky mě nabídli drakovi.

Co, když Amy také nabídnou drakovi? Poškrábala jsem se na krku, a rozběhla se tmavými uličkami Fort Dallasu směrem ke kasárnám, kde sídlila milice. Amy byla pravděpodobně tam. Jen ji musím najít. Milice je schovaná v jednom starém obchoďáku. Skleněné dveře byly vyztuženy ocelí, a všude okolo byl natažený ostnatý drát pro případ, že by se někdo rozhodl zaútočit na jejich zámek. Ale je tu i pár bran a já jdu k jedné z nich. Samozřejmě tam jsou stráže se zbraněmi. Když se přiblížím, jeden z nich zvedne rukou. „Občané sem nemají přístup.“

„Jsem Claudia Jones,“ řekla jsem mu. Když se výraz jeho tváře nezmění, dodám. „Ta kukačka, co jste podstrčili drakovi?“

Vyvalil oči a překvapeně mě přejel pohledem od hlavy k nohám, jakoby se divil tomu, že mě vidí v jednom kuse. „Ty jsi ta dračí dívka?“

„To jsem já. Hledám svou sestru.“

„Počkej tu.“ Vytáhl vysílačku, otočil se ke mně zády a něco zamumlal. Slyšela jsem hlasité lupání a nějakou tichou odpověď. Voják přikývl a přišel k bráně, aby ji odemkl. Otevřel a pohlédl na mě. „Někdo pro tebe přijde.“

„Skvělé.“ Vejdu dovnitř. Únavu jsem vyměnila za opatrnost a všechny mé smysly jsou v pohotovosti. Pokaždé, když se dostanu do blízkosti milice, tak se stane něco hrozného. Nečekám, že by se to zlepšilo.

Ale Amy potřebuje, abych si pro ni přišla, takže to udělám. Má sestra je pro mě nejdůležitější člověk na světě. Neopustím ji. Nakonec se objeví dva vojáci, také po zuby ozbrojení. „Následuj nás,“ řekl ten první a pokynul mi zbraní, aby šla s nimi do domu. Jdu s nimi. Nikdo neříká ozbrojené milici ne. A jestli je uvnitř Amy, tak tam stejně musím jít. Vedou mě do velké budovy, ve které se nachází kasárna. Je opravená, čistá a překvapivě prázdná, možná proto, že je noc. Některé části velkého prostoru byly odděleny, přesto mám pocit, jakoby mě sledovalo příliš mnoho očí. Je tu někde Amy? V něčí posteli? Držena v zajetí? Bože, doufám, že ne. Má sestra je křehká jak fyzicky, tak duševně. Její zmrzačená slabá noha způsobovala, že potřebovala sedět na měkkém místě a musela ji často šetřit. Se Sashou se snažíme na ni dávat pozor, ale prostě je křehčí než všichni ostatní. Není dostatečně silná a odolná, aby přežila, takže ji chráním, co to jde. Je to strach o Amy, který mě nutí jít dál, i když se odněkud vynořuje pár vojáků a šklebí se na mě. Prohlížejí si mě od shora dolů, jakoby mě mohli vidět nahou i přes vrstvu oblečení. Vím, co si myslí. Myslí si, že mě drak nechal jít, protože jsem mu poskytla nějaké sexuální služby nebo něco podobně špinavého.

Nenávidím, že mají vlastně pravdu. No, jen poloviční. Nemyslím si, že by měl Kael někdy v úmyslu mě nechat jít. Odhrnu si špinavé vlasy z obličeje, zvednu bradu a ignoruji jejich pohledy. Jediné, co je důležité, je Amy.

Stráže mě dovedou do malé místnosti v zadní části velké budovy a posadí mě na starou školní lavici. Jsem sama a o pár minut později vstoupí dovnitř dva různí muži. Jeden z nich je kapitán milice a ten druhý je starosta. Když mě uvidí, vypadají překvapeně, jakoby zprávám, že jsem se tu objevila přede dveřmi, nevěřili.

„Dlouho jsme se neviděli,“ pronesla jsem suše. „Jsem tu kvůli své sestře. Kde je?“

„Na bezpečném místě,“ odpověděl kapitán.

Na bezpečném místě? Blbost! „Jistě. Chráníte ji, jako jste chránili mě? Nebo si ji schováváte jako návnadu číslo sedm?“ To pomyšlení mě rozzuří a zatnu ruce v pěst. „Neudělala nic špatného!“

Kapitán zvedne ruku, jakoby mě chtěl uklidnit. „Sednout. Chceme vám položit pár otázek.“

„Nechci si sednout. Chci zpátky svou sestru. Je spořádaná občanka a ty nemáš právo ji tu držet!“

„Jestli chce bydlet ve Fort Dallasu,“ vložil se do toho starosta naštvaně, „tak musí dodržovat naše pravidla. Klidně vás obě vyhostím do Scavenge Lands a už se do Fort Dallasu nikdy nevrátíte. Je to to, co chceš?“

Je to hrozné, ale jedna má malá část to chce. Byla jsem s Kaelem ráda. Ráda jsem s ním trávila čas. Sex se mi také líbil. Ještě stále jsem byla frustrovaná a zraněná kvůli tomu, jak to dopadlo a měla jsem z toho pocit, jako bych ztratila přítele. Přesto bych možná dokázala nějakou dobu ve Scavenge Lands přežít. Vím, jak se schovat a jak si najít jídlo a pití. Ale Amy? Není na to dost silná. A bez mé pomoci se musela Sasha prodávat, aby měly na jídlo. To jsem jim nemohla udělat. Takže zatnu zuby a nic neříkám.

„Dobře. Posaď se. Jak jsem říkal, chceme ti položit pár otázek.“

Zuřím, ale mlčím. Jsem bezmocná.

„Vyprávějte nám o té situaci s drakem,“ začal kapitán. „Opustili jsme vás přivázanou k té tyči. Přesto jste se vrátila nezraněná. Chci vědět, co se stalo.“

Nezraněná? To jako fakt? Mám chuť se smát. Tak oni mě tam nechají umřít, a když mě drak strhnul ze schodiště, tak jsem málem spadla z budovy. Další drak mě unesl, pak ten první zachránil, kousl a teď jsem zpátky ve Fort Dallasu. Cítila jsem se jako tenisový míček, který si pohazovali mezi sebou. Zbitý, pomačkaný, horečnatý, bolavý a zamilovaný tenisový míček. Jsem v prdeli. Ale pokud bych to řekla, tak jsem na tom ještě hůř. Takže začnu lhát. „Drak mě pustil.“

„Proč tě nechal jít?“

Pokrčila jsem rameny a nebyla si jistá, co všechno jim mám o Kaelovi vyprávět. I přes svou prudkost se snažil být na mě milý. Není to jeho vina, že se nedokážu srovnat s dračím sexem. „Viděl, jak jsem se zranila, tak ta pouta zlomil.“

„Zkrotila jsi ho?“

Škubla jsem sebou. „Draka nejde zkrotit.“

„A přesto jsi zde a nezraněná. Jak se to stalo? Jak jsi mu unikla?“

Je zranitelný, když šuká. Ale to není věc, o kterou bych se s nimi chtěla podělit. „Kde je má sestra?“

„Máme ji,“ odpověděl starosta přímo. „Mysleli jsme si, že kdyby ses vrátila do města, tak bys ji chtěla vidět a my jsme chtěli vidět tebe. Samozřejmě, že máme otázky. Dokud na ně neodpovíš, tak ji zpátky nedostaneš.“

Zhoupl se mi žaludek. „Má sestra neudělala nic špatného.“

Ale starosta je nesmiřitelný. „Ne, neudělala. Ale tady jde o víc, než o tvou sestru. Snažíme se tu zachránit město plné lidí a všechny informace, které nám můžeš poskytnout, by mohly být klíčem. Řekni nám, co přesně se stalo.“

Nenávidím je, protože mě chtějí přinutit prozradit informace a nenávidím, že to udělám, protože musím osvobodit Amy. Jsem slabá, já vím, ale nemohu nechat svou sestru trpět. „Kde mám začít?“

„Samozřejmě na začátku.“

Naštvaně začnu. Vyprávím jim o Kaelově přistání a jeho proměně v lidskou podobu. To vzbudí jejich pozornost a mají doplňující otázky. Nejsem si jistá, jestli mi věří, ale když popisuji jeho člověčí vzhled – černé oči, skvrnitá kůže a drápy na konci prstů –, vymění si pohledy. Bastardi. Takže to, že se draci umí proměnit v lidi, celou dobu věděli? A nikdo se mi to neobtěžoval říct – mě, lidské oběti? Třesu se vzteky. Kladou mi cíleně zaměřené otázky. Mluvil ve své lidské podobě? Dokázal se domluvit anglicky? Zkusila jsem španělštinu nebo francouzštinu? Jaká slova znal?

Zmínila jsem se, že chápe slovo „NE“, ale vypustila jsem jeho jméno – koneckonců není to mé tajemství. Také vypouštím to o sexuálním napětí mezi námi, a jaký konec to všechno vzalo. To mi přijde příliš… osobní.

Místo toho jim řeknu, že mnou byl fascinovaný a snažil se mě krmit a ochraňovat. A ptaní pokračovalo. Jak často se proměňoval do lidské podoby? Měl v této podobě nějaké slabiny? Bylo by možné, aby byl v lidské kůži zranitelný vůči kulkám? Otázky se mi nelíbily, tak jsem lhala. Žádné slabiny. Ne, kulky ho nezraní. „Stále je pokrytý šupinami,“ klamu. „Jeho kůže je tvrdá jako kámen.“

Kapitán se zamračí a něco si zapíše. „Myslel jsem, že jste říkala, že je jeho kůže až na vzor lidská?“

„To je,“ pokračovala jsem a nasadila bezvýrazný úsměv. „Až na vzor a tvrdost samozřejmě.“

Opět si vyměnili pohled, který jasně vyjadřoval pochybnosti o mé inteligenci. Ano, klidně si to tam zapiš, hajzle. Ale zmínila jsem toho druhého draka, který Kaela napadl a oni mě nechali podrobně popsat průběh boje. Jak se pohybovali, jak dlouho to trvalo, než tomu druhému vytrhl hrdlo. Jak dlouho trvalo, než ten druhý drak vykrvácel? Snažil se s ní ten druhý drak také komunikovat? Otázky začínaly být nepříjemné a já se jim snažila dát co nejméně informací. To jim nepomůže, jak žít vedle draků nebo zastavit jejich útoky. Tohle byly spíše otázky typu „jak porazíme nepřítele,“ a to se mi nelíbilo. Možná by mi to před pár týdny nevadilo, ale to bylo předtím, než jsem poznala Kaela.

Nelíbilo se mi pomyšlení, že na něj ti mizerové zaútočí. Nelíbilo se mi, že chtějí počkat na to, až se promění v člověka a poté ho zranit. Protože, když na něj myslím v jeho lidské podobě, tak v něm nevidím dračího muže, který mě kousl. Myslím na to hravého, flirtujícího Kaela, jak rozkošným způsobem komolí mé jméno.

„Není to žádné monstrum,“ upozorňuji je. „Myslím, že je většinu času zmatený. Jen mě chtěl ochraňovat a starat se o mě. Nezranil mě.“

Kapitán si zapsal další poznámky a poté listuje ve svých papírech. „Probereme si to ještě jednou. Zmínila jste, že tomu druhému drakovi vytrhl hrdlo. Bylo to cílené? Myslíte, že krk je v jejich dračí podobě nejzranitelnější? Mohla byste určit hustotu šupin na krku v porovnání se zbytkem jeho kůže?“

Nenávidím to. „Proč vás to zajímá? Je jasné, že se dokáží naučit anglicky. Mohli bychom ho to naučit, aby s námi mohl mluvit a přemluvit ho, aby nechal město na pokoji. Jsem si jistá, že to udělá, pokud bychom se s ním a s ostatními draky mohli dorozumět.“

Kapitán na mě chvíli jen zíral. Poté pohlédl zpátky do svých poznámek. „Popište mi ještě jednou jeho šupiny na krku.“

Nikdo mě neposlouchal. Vůbec nikdo.

KAEL

Bolí mě hlava. Celé tělo je unavené, ale hlava bolí nejvíc. Jsem napnutý a čekám, až se mě opět zmocní plíživé šílenství, které vždy čeká někde na okraji… ale není tam nic. Cítím se… normálně.

Otevřu oči a vzhlédnu. Proraženým stropem hledím na nebe nad sebou. Je tmavé a září na něm hvězdy. V dáli vidím na nebi nazelenalé, kouřové obrysy trhliny, z které mí lidé původně přišli. Stále žádné šílenství. Místo toho se cítím trochu smutně. Je to místo, na které se už nemohu nikdy vrátit, a jedna má malá část ji bude vždycky postrádat. Najednou mi došlo, že je nebe tmavé. Když jsem si nárokoval svou družku, tak nebylo tak tmavé.

Má Clau-dah.

Ne, Claudia. Tak to bylo správně. Drobná a elegantní. Přitom silná. Má družka.

Natáhnu se po ní a hledám její malé, měkké tělo. Mysl mi zaplaví vzpomínky na naše nedávné páření a zavrčím potěšením. Milování s ní byla největší radost, jakou jsem kdy poznal a já si užívám pomyšlení na její sladké tělo pode mnou, její vůni a chuti na jazyku. Znovu po ní toužím. Natáhnu se za její myslí a zároveň šmátrám po jejím těle. Musel jsem usnout poté, co jsem jí dal svůj jed. Slyšel jsem vyprávění o tom, jak se síla Drakoni vyčerpá, když je naše bytost rozdvojena. Claudia nemá žádnou esenci, o kterou by se mohla se mnou podělit. Možná proto jsem byl tak dlouho v bezvědomí. Ale má mysl je křišťálově jasná, důkaz toho, že spojení je opravdové. Ale mé ruce Claudiino tělo nenachází. Posadím se a nasaji vzduch v naději, že zachytím její jemnou vůni. Odešla? Ale jediný pach, který vnímám, je starý několik hodin a velmi slabý.

Není tu.

Vstanu a všechna únava je zapomenuta. Claudie? Zeptám se a otestuji mentální spojení mezi námi vytvořené pářením. Žádná odpověď. Cítím pouto mezi námi, ale je příliš daleko, než aby slyšela mé myšlenky.

Příliš daleko?

Zaplaví mě vztek, žhavý a prudký. Zmocnil se mé ženy jiný muž, zatímco jsem spal? Nemyslitelné. Nárokovaná družka byla tabu, dokonce i v šílených hlavách Drakoni. Nikdo by se neopovážil. Claudia patří mně. Nárokoval jsem si ji. Je má a já ji ochráním.

Zařvu k nebi své pobouření a svůj vztek. Proměním se do své bojové formy a vznesu se do vzduchu. Přitom ignoruji zřícení stropu a padající bloky betonu. Je mi jedno, že jsem zničil celou budovu. Jediné, co je důležité, je najít svou družku.

Stoupám vzhůru a mávám hekticky křídly. V blízkosti není žádný jiný drak. Vůně Claudie je slabá, ale řídím se svým instinktem. Pomocí našeho pouta ji dokážu najít. Zavřu oči a nechám se vést. Claudia se ke mně vrátí, a je jedno, koho budu muset napadnout, abych ji osvobodil.

Je má a já ji musím ochránit.