FIHB - 19. kapitola

Překlad: Mirus

CLAUDIA

Bolí mě hlava. Třu si spánky a vzhlédnu k jasnému světlu nade mnou. Tvrdá plastová židle, na které sedím, je na dotek trochu drsná, ale stěžovat si nemá smysl. Mí únosci – protože jinak starostu a kapitána v tuto chvíli jinak označit nelze – se nezajímají ani o mě, ani o mé pohodlí. Nemyslela jsem si, že Amy jen tak jednoduše propustí, ale také jsem si nemyslela, že mě tu budou nekonečně dlouho grilovat. Chtějí se dozvědět víc o dracích. Jak jí. Jak spí. Jak mluví. Jedno, co jim řeknu, stále mají další a další otázky. Už jsem tu několik hodin. Možná dokonce celou noc. A přesto jsem svou sestru ještě neviděla.

Jsem vyčerpaná. Už věčnost jsem se pořádně nevyspala, jsem unavená, smrdím a mám horečku. Hlava mi padá na něco tvrdého a jasné světlo, svítící mi do obličeje, všechno jen zhoršuje.

„Chci svou sestru,“ říkám snad po milionté. „Musím ji vidět.“

„Obávám se, že to nebude možné, dokud…“

Claudia!

Volání je tak silné, že vylekaně vyskočím. „Kaeli?“ Jeho hlas je tak jasný, že to zní, jakoby byl se mnou v místnosti.

„Slečno Jonesová?“, ptá se kapitán a upírá na mě udivený pohled. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že jsem ještě stále se starostou a kapitánem v mrňavé místnosti v kasárnách. Ale Kaelův hlas byl tak zřetelný… Znovu si třu spánky. „Omlouvám se. Myslím, že jsem jen unavená.“

„Opravdu bychom rádi věděli víc…“

Claudia! V jeho hlase zní vítězoslavný triumf a já zírám na stěny. Nevidím ho… ale mohu slyšet. Jak je to možné? „Co… co?“

Jdu pro tebe.

„Ehm. Slyšíte to?“ Chvěje se mi hlas. Myslím, že ztrácím rozum. Právě v duchu hovořím s Kaelem a představuji si, že si pro mě přijde. Oficiálně jsem se zbláznila.

Vymění si spolu pohled. „Slyšíme co?“

„Nic. Podle mého.“

Tvé myšlenky jsou sladké, vrní mi Kael v hlavě. Tak jasné a čisté. Jsem rád, že jsi má přítelkyně, Claudia. Naplňuješ mou duši radostí.

Je to divné, ale opravdu to zní, jakoby se blížil. Jednu ruku si přitisknu na jedno ucho a druhou na druhé, jestli nemám sluchátka nebo tak něco. Ale nic nenahmatám. Jeho hlas vychází z mé hlavy. Vzhlédnu ke stropu, jako bych tam mohla objevit velkého zlatého draka, jak se mi vznáší nad ramenem. „Jak je možné, že tě můžu slyšet?“

„Draka?“, zeptá se kapitán vzrušeným hlasem. „Kde je?“

Ty patříš mně, řekne Kael v mé hlavě. Jsme teď spolu spojeni, protože jsme se spářili a já si tě nárokoval.

K čertu! Spojeni? Nechci mýt propojena. Nikdo se mě nezeptal, jestli chci být propojena.

Jsi nešťastná. To se mi nelíbí. Proč jsi nespokojená?

Ehm, protože ses mě nezeptal? Zatraceně, teď mu odpovídám ve své hlavě.

Zeptal jsem se tě. Řekl jsem tvé jméno a ty jsi mi odpověděla tím, že jsi přiložila ústa, na má a…

To není to samé! Nepožádal jsi mě o dovolení, jestli mi smíš otevřít v hlavě nějaký kanál! V tuto chvíli netuším, jestli ta slova říkám nahlas nebo jen ve své mysli. Jsem zmatená.

Jak jsem tě mohl požádat o dovolení, když jsme se spolu nemohli domluvit? Ale teď můžeme. Hlavou mi proběhne vlna spokojenosti. Teď spolu můžeme sdílet své myšlenky celý den a celou noc.

No skvělé. Momentálně nechci nic sdílet. Ještě stále jsem naštvaná.

Starosta na mě něco křičí a do místnosti vbíhají další vojáci se zbraněmi v ruce. Držím si hlavu, protože má pozornost skáče od Kaelova nádherného hlasu k tomu, co na mě starosti volá. „Mohl bys na chvíli ztichnout? Nemohu přemýšlet!“

Blížím se k lidskému úlu. Letím pro tebe.

Zatraceně. Vytřeštím oči. „Ty letíš sem?“

„On letí sem?“, vykřikne kapitán panicky. „Vyhlaste poplach. Připravte bunkry! Jděte! Jděte! Jděte!“

Ozve se klakson – dračí siréna.

„Jak s ním mluvíte?“, ptá se starosta. „Odposlouchává vás nějak?“

„Je v mé hlavě,“ řeknu mu a svírám si lebku, jakoby to mohlo zabránit mému mozku, aby chytil amok. Řev sirény smíchaný s tíhou Kaelových myšlenek, to všechno je na mě moc. „Nemůžu při tom rámusu přemýšlet…“

„Co říká?“, ptá se kapitán. Pohne se, takže je jen pár centimetrů od mého obličeje. „Musíte nám přesně říct, co chce.“

Siréna ječí dlouho a hlasitě a nad sebou slyším dusot nohou, jak se milice připravuje. Kael vletí do ozbrojených vojáků a já ho vedu přímo sem. Nevím, co mám dělat. Musím ho zastavit, než bude příliš blízko, protože nechci, aby zemřel. To jsem nikdy nechtěla.

Jsi naštvaná. Kaelovy myšlenky pronikají chaosem v mé hlavě jako nůž a odříznou mě od vnějšího světa. Slyším sirény. Mám je umlčet?

„Jsi tak blízko, že slyšíš sirény?“, zalapám po dechu.

„Je přímo nad námi,“ řve kapitán. „Všichni na svá stanoviště!“

Claudia. Má Claudia. Nedělej si starosti. Jsem blízko.

„Jak blízko?“

Velmi blízko. Jdu pro tebe.

„Proč? Musíš mě nechat tady.“

Nemohu. Jsi má družka.

„Družka?“, vyjeknu zděšením. Nejsem jen propojená s šíleným drakem, ale on si navíc myslí, že jsem jeho družka? „Nechci být tvá družka.“

Něco chladného a tvrdého se mi přitiskne ke spánku. V děsivém tichu v místnosti se ozve zvuk pojistky. „Jestli si myslí, že jste jeho družka,“ pronese kapitán, „musím vás použít jako rukojmí. Je mi líto.“

Míří na mě zbraní, řeknu Kaelovi. Zpátky. Prosím! Nechci zemřít.

Co je to zbraň?

Na vysvětlování není čas. Mohl bys jednoduše odejít?

Odvedli tě.

Nezmiňuji se o tom, že jsem utekla.

Kaeli, prosím, odejdi. Musím najít svou sestru a s tebou to nepůjde.

Zbraň do mě šťouchne a já se roztřesu. Při hádání se s Kaelem jsem zapomněla, že mi někdo tiskne pistoli k hlavě.

Ale Kael zaregistruje můj strach. Jeho myšlenky se stávají divočejší, temnější. Cítím, jak potemňují a je to děsivé.

Proč máš strach? Proč má, moje družka strach?

Zabije mně! Nechoď sem!

Nad námi zařve drak tak hlasitě, že se zachvěje celá budova. Světla začnou blikat a ze stropu se snáší prach.

„Nelíbí se mu, že mě ohrožuješ,“ zašeptám a snažím se odtáhnout od zbraně.

Kapitán sevře rty do úzké čárky a pohlédne mi do očí. „Řekni mu, že jestli chce svou družku živou a nezraněnou, tak se musí stáhnout z města. Ohrožuje všechny.“

Nemám čas a musím zachránit svou sestru. „Dej mi Amy a já ho odvolám,“ blufuji, zatímco budovu roztřese další řev.

„Nezní to, jakoby to fungovalo,“ pronese kapitán, pomalu zavrtí hlavou a přitiskne mi ke spánku hlaveň silněji. „Je mi to líto, ale závisí od toho bezpečí celé pevnosti. Musíš ho odvolat. Teď hned.“

Je mi jasné, že k žádné záchraně nedojde. Buďto mě zastřelí strážce a Amy už nikdy neuvidím, nebo mě unese drak a Amy už nikdy neuvidím. Tak nebo tak jsem nahraná.

On… on říká, že mě zabije, jestli se nestáhneš, Kaeli. Mé myšlenky se chvějí skoro stejně jako mé tělo. Prosím, nezraň nikoho.

Kaelovy myšlenky jsou temné a zuřivé, takže když dorazí, škubnu sebou.

Jsi má družka! Drží tě ode mě dál. Jestli tě zraní, tak mu utrhnu všechny končetiny a nechám vrány sežrat jeho kosti!

No, to je dost… kreativní. Těžce polknu a pohlédnu kapitánovi do očí. „Není šťastný, že mi naháníš strach.“

„Já nejsem šťastný, že létá nad městem,“ pronese kapitán pevným hlasem.

Ano, ale jestli odejde, tak si nejsem jistá, co se stane se mnou. Snažím se v duchu zjistit, co by se stalo, kdyby mě tu Kael nechal a myslím, že mě nečekají dobré vyhlídky. Při každém dračím útoku mě starosta s kapitánem použijí jako rukojmí. Už nikdy nebudu volná. Mým jediným východiskem je Kael s jeho žhavými polibky a kousanci. Snažím se uklidnit.

Rozhodnu se. Jestli mi chtějí vyhrožovat, mohu také. „Nenechá mě tu. Říká, že jestli mě zraníš, tak to bude ošklivé.“

„Nemám v úmyslu tě zranit,“ prohlásí kapitán. „Ty a já budeme vyjednávat. Jestli město opustí, tak mu tě dám. Řekni mu to.“

„Říká, že mi musíš dát mou sestru.“

„Myslíte, že u něj bude v bezpečí?“ Jako na znamení Kael zařve a kapitán nakloní hlavu na stranu, jakoby říkal „vidíte?

Nenávidím, že má pravdu. Nenávidím, že na to znám odpověď. „Nemyslím si, že by byla v bezpečí ani u tebe.“

„Neútočí, pane,“ ozve se z vysílačky hlas muže. „Usadil se na střechu budovy a na něco čeká.“

Kapitán pohlédne na vysílačku u pasu a poté na mě.

„Má sestra,“ varuji ho. „Teď.“

Kapitán si vymění pohled se starostou. Poté stiskne na vysílačce tlačítko. „Předáme drakovi zajatkyni. Připravte se.“

„Ne bez mé sestry…“

„Nebudeme čekat, až přivedou do kasárny tvou sestru. Odveď draka pryč. Život většiny má větší cenu než život jednotlivce.“

„Jestli mě teď s ním pošleš pryč, tak mi nic nezabrání v tom, abych mu řekla, že se má vrátit a tohle místo vypálit. Posloucháš mě. Jestli mu řeknu, že tě chci vidět mrtvého, tak tě zabije.“

„Proto si tu musím nechat tvou sestru jako rukojmí. Půjdeš s ním a on dostane to, co chce. Tvá sestra zůstane u nás, aby nechal město na pokoji.“ Výraz na jeho tváři byl skoro omluvný. Skoro. Ten bastard. Každý dostane to, co chce, kromě mě a Amy?

„Myslíš, že se pro ni nevrátím? S armádou draků?“

Omluvný pohled kapitána se promění v zuřivý. „Zavraždila bys každého člověka ve městě?“

Neříkám nic. Nenechala bych zničit Fort Dallas, ne, ale také svou hrozbu nevezmu zpátky.

„O to větší důvod pro nás si tu tvou sestru ponechat.“

Zaváhám a otevřu svou mysl Kaelovi. Vydají mně, pokud slíbíš, že necháš město na pokoji.

Neuškodím jim, pokud neuškodí tobě. Chci jen svou družku. Jsi v pořádku?

Nic mi není, odpovídám. Momentálně. Ale mám pocit, jakoby se mi lámalo srdce. Och, Amy.

„Chce jen mě. Jakmile budu v bezpečí, odejde.“

Kapitán přikývne. „Je mi to líto, slečno Jonesová. Vím, že se vám to nelíbí, ale nemáme na výběr. Jestli vám mohu radit, tak se ho snažte zkrotit a přesvědčte ho, aby tuto oblast opustil.“

Není šance, že se tak stane. Neodejdu, ne bez Amy a Sashi. A Kael nepůjde nikam beze mě, předpokládám. „Řeknu mu, že jdu.“