Dirty - 45. kapitola

Překlad: Lucie

Julius

O dva dny později…

            Oči mám začervenalé, na tváři čtyřdenní strniště a uháním dlouhou cestou na adresu, kterou jsem získal způsoby, které mi nedělali radost.

            Nejedná se o chytrý tah, to v žádném případě, ani strukturou ani formou. Ve skutečnosti jsem si téměř jistý, že tohle sídlo opustím v pytli na mrtvoly. Kruci, dokonce než jsem odjel, jsem zavolal Tonye jenom proto, abych naposledy slyšel její hlas.

           To, co dělám, je lehkovážné. Samo o sobě tohle vůbec není to, jak se obvykle chovám, ale jsem truchlící muž.

            Všechno jsem zařídil. Moje sestra bude velmi bohatá žena, když to nezvládnu.

            Protože moje žena…

            Podívám se na bílou obdélníkovou šperkovnici spočívající na sedadle spolujezdce a z pomyšlení na to, co obsahuje, se mi stahuje hruď. Zas a zas, znovu a znovu, a bude to pokračovat, dokud s tím neskoncuju.

            Moje žena je mrtvá. Jsem si téměř jistý.

            Když Ling přešla do offline režimu, věděl jsem, že se něco děje. Nikdy si nevypínala telefon, ne když jsem ji potřeboval. Motelový pokoj byl zničený a majitel Sunflower Inn, Duane, byl v bezvědomí – jak mi řekl jeho vnuk Wyatt.

            V místnosti jsem našel pouze jednu věc a v tu chvíli jsem si uvědomil, že je Alejandra pryč.

            V tichém zármutku jsem uvažoval o své partnerce.

            Vím, že Ling má svoje problémy, ale není úplně hloupá. Ling je lehkomyslná, ale ne pošetilá. Věděla, že opuštění svého místa by znamenalo, že bych ji zabil a ani bych přitom nezaváhal. Ne, když v tom byla zapojená Alejandra. Teď, v současné době, jsem ztratil dvě ženy, na kterých mi hluboce záleželo.

            Hledal jsem Anu všude, neměl jsem však tolik odvahy, abych doufal, že ji najdu naživu, Chtěl jsem získat její tělo, abych jí dopřál klid a pohřbil ji.

            Neuvěřitelně se nenávidím. Je to moje chyba. Neočekávaně jsem si možná zahrál na Twitche.

            Stal jsem se příliš sebevědomým. Byl jsem příliš nafoukaným. Začal jsem se cítit neporazitelným. A bylo by to v pořádku, kdybych byl tím, kdo trpěl, tím, kdo umřel, ale to jsem nebyl.

            Tím byla ona.

            Právě teď se cítím rozedřeně, roztrhaně a zlomeně a chápu, proč to Twitch udělal. Chápu, proč se postavil před kulku.

            Abych zachránil svého malého vrabčáčka, udělal bych to samé. Udělal bych cokoliv.

            Ano, Je to moje chyba. Nemůžu obviňovat nikoho jiného než sám sebe.

            Ana byla loajální k chybám. Nikdy by mě neopustila, aby našla Gia na vlastní pěst, a tak jsem ji vyhnal ve snaze vyhnout se škodám. Bylo to s nejlepšími úmysly. Nechal jsem ji v bezpečí s ochranou, a až by nebezpečí pominulo, snažil bych se ji získat zpátky. Po všech těch sračkách, kterými si prošla, si zasloužila život naplněný láskou. A to bylo něco, co jsem jí dokázal dát za správných okolností. Ale byla rozptýlením, které jsem nepotřeboval, když jsem plnil své poslání, a díky svému rozhodnutí jsem skutečnou příčinou jejího konce.

            Bude to něco, s čím budu muset žít dokud neumřu, což bude snad brzy.

            Nikdy jsem Alejandře neřekl, co jsem k ní cítil, nebo dokonce, jak jsem se cítil méně rozbitý, že jsem se díky ní opět začal cítit jako člověk. Jedna moje část si přeje, že jsem to měl udělat. Druhá část si přeje, abych ji nikdy nepotkal.

            Očekávání lásky versus realita jsou dvě úplně odlišné věci.

            Očekávání je, že všude jsou srdíčka a růže a pocity tepla, polibky a dlouhotrvající objetí plná naděje, že život bude navždy krásný. Ale krása netrvá věčně. Nikdy.

            Dokonce i růže mají trny.

            Realita lásky je, že jste vyděšení ze zklamání vašeho partnera, že zapálíte oheň, aby váš milovaný byl v teple a věřil, že máte schopnost zabránit tomu, aby se mu stali špatné věci. A v tom momentě, kdy si uvědomíte, že to nezvládnete, duše vás opustí tím nejbolestnějším způsobem, trhá vás kousek po kousku a láska se stane věčným nepřítelem.

            Zabralo mi to celý den sledováním, ale podařilo se mi dostat do rukou jednoho z Gambinových chlapů. Přesvědčil jsem ho, aby mi předal podrobnosti o určitém setkání, které se právě konalo v domě Vita Gambina, které bylo drženo v tajnosti. Vím, že mu Gambinův muž neřekl, že přijdu. Vím to, protože je právě zdrogovaný a zamčený v kufru mého auta s chybějícím uchem, stejně tak i špičkou jazyka a navíc cítím jeho chcanky. Byl natolik chytrý, aby se vzdal. Nevím, jak dlouho bych se ještě dokázal udržet.

            Na rozdíl od domu Eduarda Castilla nemá tenhle monitorovanou přední bránu. Není tu žádný šéf ochranky a dva a půl metru vysoký plot vám jen těžko zabrání ve vstupu. Jsme uprostřed ničeho. Nejbližší Gambinův soused je na kilometry daleko.

            Vím to.

            Zkontroloval jsem to.

            Důvěra Vita Gambina vůči jeho mužům je obdivuhodná. Je škoda, že to bude příčina jeho konce.

            Když dorazím k bráně, sáhnu do kapsy saka a vytáhnu telefon. Vytočím číslo a druhá strana hned odpoví. „Jsi si tímhle místem jistý?“

            Hlas mám drsný kvůli nedostatku spánku. „Tohle je ono.“

            „Dobrá,“ odpoví a v jeho hlase je cítit nedůvěra. Chápu to. Dnes tu bude spousta důležitých lidí. Dodává, „No, jsem tady. Připraven, kdykoliv budeš i ty, příteli.“

            „Dobře,“ řeknu unaveně. „To je opravdu dobře.“

            Auto stále běží, prstem poklepu na odpojovací tlačítko pásu a bez dalšího přemýšlení se otočím, abych se ohlédl dozadu. Zařadím zpátečku a zacouvám do dobré vzdálenosti, abych se dostal na pozemek přede mnou.

            Měl bych přemýšlet o nákladech toho, co dělám nejen pro sebe, ale pro všechny zúčastněné. Ale nepřemýšlel jsem. Bylo mi to jedno.

            Tohle je konec cesty. Konečná zastávka. Poslední výzva.

            Jsem tak unavený. Ale musím srovnat skóre.

            Přeřadím na vyšší rychlost.

            Se zkrouceným rtem a zuřivou myslí stlačím nohou plynový pedál až k podlaze. Jak se kola auta otáčí, krev v uších se mi rozlévá a prach poletuje kolem vozidla. Trhnu sebou, jak se auto uvede do pohybu, zatímco zvuky běžícího motoru mi prostoupí tělem. Hruď mi zavibruje s každou otáčkou, každá je silnější než ta předchozí. Jsem stále blíž a blíž, můj cíl se přibližuje, až když je přímo přede mnou. Zaskřípu zubama a volant držím v ocelovém sevření, jak očekávám náraz.

            Bum.

            Z toho zvuku se mi krvácí z uší, jak SUV narazí do vysoké kované brány. Z nárazu mi auto sklouzne ke straně. Sundám nohu k plynu, abych se dostal ze smyku, a bez námahy korigoval pohyb. Znovu zařadím, když se dostanu zpátky na dlážděnou silnici, která vede přímo k hlavní budově.

            Ten rozruch přivede muže se zbraněmi v ruce před dům. Čekají na boj. Ale žádný nedostanou. Teď ne.

            Dnes bojuji jinak.

            Když na mě ti muži namíří zbraněmi, zvednu ruce v kapitulaci a vykřiknu, „Musím mluvit s Eduardem Castillem.“

            Když vyslovím jeho jméno, akorát vyjde z domu a zadívá se na mě. „Juliusi Cartere, co tu kurva děláte?“

            „Potřebuju, abyste se za mě zaručil,“ řeknu mu, zatímco sleduju hordu nervózních chlapů kolem sebe. „Potřebuju promluvit a vzhledem k tomu, že jsem nebyl pozvaný, potřebuju, abyste se za mě zaručil.“

            Jeho oči se ostře zúží. „Proč bych měl? Svou přítomností se vysmíváte mé rodině, nepřinášíte s sebou nic víc než potíže, a nakonec jste si vzal mou dceru bez dovolení.“ Rty se mu zúží. „Dejte mi důvod, abych vás nezabil přímo tady, kde stojíte, Cartere.“

            Když otevřu pusu, vyletí ze mě kouzelná slůvka. „Hledáte Miguela, že?“

            Castillovy oči se rozsvítí, zatímco si měří mou tvář, než tiše odhalí, „Ano. Už týden se pohřešuje. Proto jsme se tu dnes všichni sešli, abychom ho našli.“ Sleduje můj vážný výraz a pak se plný naděje zeptá, „Vy víte, kde je, že ano?“

            Odpovím rozumně. „Ano. Byl zajat.“

            „Kým?“ Castillo se ke mně přiblíží s očima doširoka otevřenýma, zatímco v jeho otázce je slyšet zoufalství.

            Cítím se jako zvíře v kleci, které bojuje s nutkáním dostat se odsud. Ruce mám stále ve vzduchu, když se mé mrtvé oči setkají s jeho pohledem a já klidně řeknu, „Zaručte se za mě.“

            Neřeknu jediní další zkurvené slovo bez jakékoliv záruky.

            Dlouho se na mě dívá, než se otočí k Vitu Gambinovi a řekne mu, „Ručím za něj. Má právo promluvit jako můj host. Odmítni a ukážeš mi tím vážnou neúctu.“

            Gambino vypadá fakt naštvaně, ale když se jeho oči stočí na mě, jediným zuřivým pohledem ho tiše vyzývám, aby se proti mně neodvážil říct ani slovo. Gambino trhne hlavou ke svým mužům. „Dejte to pryč. Poslechněme si, co nám chce pan Carter říct. Koneckonců-“ Temně se pousměje nad mým zdemolovaným autem- „právě vyhodil sto tisíc, aby upoutal naši pozornost.“

            Zatímco mě ti chlapi nedůvěřivě sledují, hlasitě oznámím, „Vlastně mám něco, co budete chtít vidět.“ Když Gambino na mě shlédne, jako bych oficiálně využil své pozvání, pokračuju, „Ale musím sem přivést dalšího chlapa. Čeká však, až mu dám signál. Neukáže se, dokud mu nezavolám.“

            Castillo vypadá zmateně. „Vidět?“

            Slova ze mě vyjdou pomalu a významně. „Tohle opravdu budete chtít vidět.“

            Bez přemýšlení souhlasně přikývne. „Přiveďte svého muže dovnitř.“

            Sklopím jednu ruku, abych vytáhl telefon a zavolal. Ani ne o minutu později se na konci cesty objeví černý Jaguár XE a pomalu přijíždí k místu, kde se shromáždili všichni muži.

            Tónované okýnko sjede dolů a ven vystrčí hlavu usmívající se Braden Kelly. „Někdo si objednal pizzu?“ Když se nikdo nezasměje, Bradenův úsměv mu zmizí z tváře a koutkem úst utrousí, „Drsný dav.“

            Vystoupí z auta a jeho bratři, Shane a Connor, ho následují. Connorova ruka je stále pevně zabalená v gáze, protože střelná rána, kterou jsem mu způsobil, byla stále ještě čerstvá. Shane se opře o auto, zatímco Connor se přemístí a sedne si na kapotu.

            Vito Gambino namítne. „Řekl jste jeden chlap, Cartere.“

            Je to Connor, kdo odpoví, a udělá to s kurevským zápalem. „Jestli si myslíte, že hodláme pustit našeho malýho brášku do uzavřenýho baráku s někým, jako jste vy, aniž bychom se ujistili, že odejde ve stejném stavu, jakém sem dorazil,“ vysmívá se, „tak jste se zbláznil, staříku.“

            Gambino přejde do útoku, jak to Connor zamýšlel. „Proč, ty jeden malej srá-“

            Ale Castillo ho přeruší, zatímco se dívá na Kellyovic chlapce. „Znám vaši matku, Aileen.“ Podívá jim tiše, „Je to milá dáma. Má to pevně v rukou. Drží si svou rodinu nablízku. Mám ji rád.“

            Shane, vždy diplomat, nakloní hlavu. Jeho vděčnost je skutečná. „Děkujeme. Také ji máme rádi, většinou.“

            Connor, který nepřestal zlostně hledět na Vita Gambina, najde svou soudnost a vysvětlí, „Poslouchejte, nepůjdeme dovnitř s Bradenem. Budeme se potloukat tady v dohledu. Pokud jde o rodinu, bereme bezpečnost vážně. Myslím, že to chápete.“

            Vito s dlouhým povzdechem vychladne a pokývne hlavou. „Tak ať to máme za sebou.“

            Svolá všechny muže do domu, zastaví se, aby jednomu ze svých vojáků něco zašeptal do ucha, a když je vstup téměř prázdný, dva vojáci se postaví přímo naproti Connorovi a Shaneovi. Když vcházím do domu po boku Castilla, uslyším Connora, jak utrousí k jednomu z mužů, „No, nejsi ty hezkej ve svým fajnovym obleku.“

            Vstoupíme do salónku, kde je právě schůzka v plném proudu před mým neočekávaným příchodem, a Braden se hned vrhne do práce, když svůj notebook položí k velké televizi na zdi a začne do ní připojovat dráty. Zvedne palce, když je připravený, a já se přesunu vedle něj, abych oslovil tyhle muže podsvětí.

            „Některé z vás neznám, ale většina z vás bude znát mě. Ti z vás, kteří mě neznají jménem, přinejmenším znají mé postavení.“ Odmlčím se, abych se porozhlédl po davu mnoha tváří. „Video, které se chystáte sledovat, je znepokojivé. Bez přikrášlení. Ale potřebuji, abyste si pamatovali, že máme svůj kodex. Žádám vás, abyste shlédli celé video a přemýšleli, než začnete jednat.“ Můj pohled je smrtící. „Mám reflexy kočky a dokážu střílet rychleji než kdokoliv z vás, sráči. Jsem na seznamu třiceti nejsmrtelnějších mužů a nejhorších mrch v kontinentální Americe, jedna z mých  nedávných akvizic byla Aileen Kelly. Nejen, že jsem dostal jejího nejmladšího syna do hrobu, ale také jsem před dvěma dny dvakrát postřelil jejího prostředního syna.“ Můj pohled se s úšklebkem zastaví nad Claudiem Contim a mám chuť toho pitomce zastřelit. Do záznamu dodám, „Pokud jde o vás, jsem nedotknutelný. Pamatujte si to.“

            Vykročím dopředu a položím ruku na rameno Eduarda Castilla. Z jeho místa vedle Vita Gambina na něj shlédnu, než řeknu, „Možná byste se měl se mnou posadit.“

            Jeho pohled se mírně zúží, ale následuje mě ke kožené pohovce obsazené dvěma vojáky. Jak se blížíme, postaví se a udělají nám místo, které tam předtím nebylo. Eduardo se posadí a já se rozhlédnu po místnosti po desítkách mužů, kteří všichni buď sedí, a nebo stojí v tichosti.

            Můžeme začít.

            Diskrétně kývnu na Bradena, a když se obrazovka rozsvítí, přesune se ke mně a klekne si vedle pohovky. S úsměvem se Braden nakloní a zašeptá, „Říkal jsem si, že bych to trochu okořenil, víš jak? Pro zábavu.“

            Než se ho stihnu zeptat, o čem to sakra mluví, z reproduktorů se ozve „Turn Down for What“ od DJ Snakea a Lil Jona a mě to šokuje úplně stejně jako muže kolem mě. I když ho chci pobídnout, aby to vypnul, je pozdě na to z toho vycouvat, takže se zaťatou čelistí nechám video přehrát.

            Eduardo Castillo se chystá protestovat, ale potřesu hlavou a pevně ho rukou chytím na koleni, proto svůj zuřivý výraz hodí na film, který by i dospělé muže donutil brečet.

            Prvních dvacet vteřin písně vytvořil Braden téměř videoklip. Na obrazovce se objevují dlouhé záběry na Dina a Alejandru, jak se líbají v posteli.

            Při dvacáté vteřině, kdy se basy uklidní, se i dramaticky změní klipy.

            Dino uhodí Alejandru. Gio jí kopne do žeber. Ana dávící se Giový pérem, kdy potom pozvrací celou podlahu. Gio svírající její krk, jak jí máchá tvář ve zvratkách. Dino svazující Anu k posteli. Detailní záběr na Aninu uslzenou tvář. Gio šoutající Anu tvrdě do zadku, zatímco Dino poblíž masturbuje. Další záběr zblízka na mučenou Anu.

            Pokračuje to dál a dál, a každý další krátký klip mě nutí chtít vystřílet celou místnost. Nechci nic jiného než zničit tu zvrácenost, která žije uvnitř Gambinových mužů.

            Rychlý pohled přes místnost ukazuje, že video udeřilo hřebíček na hlavičku. Muži, protřelí muži, to celé sledují s otevřenou pusou. Jsou ohromeni.

            V polovině písně se klipy změní a Eduardo Castillo sleduje svého syna a dědice, Miguela, jak je vykuchám důvěryhodným spojencem. Gio se klekne nad Miguela a s úsměvem do něj zabodává nůž zas a znova.

            Zadušený výkřik protne hudbu a já bez přemýšlení vezmu staříkovu roku a stisknu ji. Moje tichá zpráva musí být silná. Brzy to skončí.

            Konec se blíží a já zavřu oči, protože jsem toho už viděl dost.

            Jak se píseň stupňuje a hudba potemní, zaslechnu zvuky dospělých mužů vrčících vztekem i vzlykajících jako děti.

            Oči se mi jako lusknutím otevřou a postavím se, než někdo bude schopen reagovat.

            Rodina Castillo se sotva drží pohromadě. Gambinovi muži ustoupili od hlavy rodiny, doufají, že se prolnou s pozadím.

            Zvednu ruku před všemi muži, žádám o ticho, a když ho dostanu, zaměřím svůj pohled na bledého Vita Gambina.

            „Teď se ptáte sám sebe, jestli stále můžete považovat za trestný čin to, co Alejandra Gambino provedla svému muži. V té době jste to všichni nazývali vraždou. Teď se ptám, kolik z vás tomu stále věří?“

            Nezvedne se ani jedna ruka.

            „Nevím jak vy, ale já bych nazval Dinovu smrt sebeobranou ze strany Alejandry.“ Hlas mám chraplavý a můj hněv se začíná projevovat. „Tato nádherná dívka byla šoupnuta do manželství v osmnácti letech. Byla ujištěna, že její manžel je dobrý muž, a když se ukázalo, že tomu tak není, pomlčela o tom, protože jí bylo řečeno-“ Otočím se na Castilla, „-že je to její břímě, které musí nést. Že oběti jsou nezbytné pro dobro rodiny.“ Tvář se mi zkřiví bolestí, když zasyčím, „Šest let se musela vypořádávat se znásilněním a mučením. Ptám se vás, jestli takhle v současné době zacházíme s našimi královnami? Protože mě učili, že naše ženy respektujeme.“ Okamžik ticha. „Jak se tohle stalo? Jak to, že jsme nechali jednu z nás se cítit tak, že neměla jinou možnost, než samu sebe zachránit?“

            Nad mými neodpustitelnými slovy Eduardo Castillo sklouzne z pohovky na zem na kolena. Svěsí hlavu, tělo se mu zhroutí a bulí jako malé dítě.

            Muži zůstávají potichu, ale stále víc a víc z nich se postaví vedle Eduarda Castilla jako podpora.

            Vito Gambino se postaví a snaží se promluvit, ale zdá se, že nenachází slova. Nakonec se řídí srdcem. „Můj příteli, můj bratře, nevěděl jsem to. Já… Já...“ Koktá. „Nevěděl jsem to. Přísahám.“

            Castillo se postaví se slzami v očích a vyplyvne. „Příteli? Nejsi můj přítel. Stydím se za to, že jsem se spojil s tebou a s tou tvojí špínou.“ Začne vzlykat. „Už ne. Tady to končí. Byla chyba vidět to.“ Na chvíli vystřízlivý, aby ze sebe dostal, „Beru na sebe plnou vinu. Od tohoto dne už mezi sebou nemáme žádné závazky, Gambino.“

            Gambino dál bledne. Ví, že pokud odsud teď hned nedostane, už neodejde. Tečka. „Eduardo, nevím, co na to říct. Mrzí mě, že to tahle cítíš.“ Sune se směrem ke dveřím, ale doslova celá místnost se o krok přiblíží a jen někteří z Gambinových mužů se pokouší následovat svého vůdce. Ostatní znají svůj osud a trpělivě čekají, až se tak stane.

            Dva z Castillových mužů se přesunou, aby zablokovali Vitovi cestu ke dveřím, a když si uvědomí, že je v pasti, Vito vyhrkne, „Jen se zeptej Alejandry. Řekne ti, že jsem to nevěděl. Nevěděl jsem to!“

            „To nemůžu udělat,“ řeknu mu. Natáhnu se do kapsy, abych z ní vytáhl bílou obdélníkovou šperkovnici. Hodím ji po něm a on ji chytí.

            Vito těžce polkne a otevře krabičku. Nevěřícně zavře oči, sklopí krabičku a uříznutý prst spadne na zem, kde ho vidí celá místnost.

            Zopakuji své předchozí prohlášení. „To nemůžu udělat, Gambino, protože se k ní dostal tvůj syn, a i když tomu nechci věřit, hluboko uvnitř vím, že už je mrtvá.“ Pokud ho to nezasáhlo, tohle určitě bude. „Zabil mou manželku. Mou manželku, kterou jsem velmi miloval. A navíc se pohřešuje moje partnerka. Jediné, co jsem po ní našel byl ulomený podpatek před jejím otevřeným a opuštěným autem. Kdybyste znal mou partnerku, tak byste věděl, proč ta zatracená bota je důvodem, že si myslím, že je také mrtvá.“ Zhluboka se nadechnu a s výdechem odpovím, „Měl jsem ji jen na vteřinu, staříku, a on mi ji vzal.“ Hrdlo se mi stáhne emocemi, když promluvím ke všem, „Se mnou byla konečně šťastná. A Bůh ví, že si to zasloužila.“

            Porážka obklopí Vitovu tuhou tvář, zatímco mi klesnou ramena. „Počkejte, prosím. Buďme rozumní.“

            Udělám krok zpět a tlačím dav spolu se mnou. „Já jsem rozumný.“ Pokynu bradou na jeho hruď. Vito pohlédne dolů a povzdechne se. Objeví se tam pět zářivých červených teček a já mu řeknu, „Vidíte, jsem rozumný. Udělám to rychle.“ Odkašlu si a oznámím, „Každý, kdo není přímo spojen s rodinou Gambino, by měl udělat krok dozadu. Tohle nebude hezké.“

            Rychlým pohledem na okolní okna spatřím své muže. Všichni mají poloautomatické kulomety díky mému kamarádnovi Titusovi. Marcos Demitriou, Titus Okoye, Lars Odegard, Luka Pavlovic a Elias Munoz čekají na můj signál.

            Možná jsem zavolal všechny, co mi dlužili laskavost, abych je sem dostal, ale když se můj pohled setká s jejich, skloním svou hlavu v úctě.

            Na chvíli sklopím hlavu a promnu si oči.

            Jsem z tohohle života tak unavený.

            Jak muži odcházejí, vzdávají soustrast Eduardu Castillovi nad smrtí jeho dětí. Gambinovi vojáci jsou zahnáni do rohu jako ovce Castillovými muži a při pohledu na jejich vystrašené tváře mnou konečně projde zvrácený pocit uspokojení.

            Nakonec, v tichém odpoledni, zbarvíme Gambinův dům červeně.